G&M - 2. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Cobra

O měsíc později

„Do prdele, na tomto bohem opuštěném místě je horko.“ Moje oční bulvy se spálily na slunci a ani sluneční brýle je nedokázaly ochránit. V dálce krákaly vrány, jejich dlouhé natahované krákání bylo jediným zvukem kromě víření ventilátoru na široké verandě.

„Toto není místo pro muže s bledou pletí. Pokaždé, když přijdu do Mexika, zasraně to tu proklínám a přísahám, že se nevrátím. A tady jsem.“ Můj starý muž si nalil vodu z láhve na zátylek, jako marný pokus se ochladit. Ovíval se mokrou košili a zašklebil se, když mu pot stékal z čela do očí a zaklel, když si otřel pot hřbetem chlupaté paže.

Potichu jsem se zasmál. Dříve jsem udělal totéž a slaný pot z mé vlhké kůže mi spálil oči ještě víc. Tehdy jsem si uvázal šátek na čele, abych zachytil kapičky potu a zabránil jim v tom, aby se mi valily do očí.

To, co jsem zatím v Mexiku viděl, bylo méně než působivé. Stará rozbitá vozidla lemovala polní cestu k našemu cíli, ze všech částí, které kdysi tvořily auta a kamiony, byl hřbitov zrezivělého kovu.

Z hodin strávených na motorce, mě stále bolí zadek a moje kůže a rty jsou jak brusný papír z proudícího větru a slunce, které na ně pražilo. Opatrně jsem se posadil na rozvrzanou židli na verandě statku uprostřed pouště a sledoval, jak se v teplém vánku přes špínu valí laskavec. Pes štěkal, pak než utichnul, vyjekl.

„Jistě, sakra, nevíš, proč jsem byl tak zatraceně nadšený, že jsem mohl jet na tento výlet s tebou a bratry. Nemysli si, že se sem někdy vrátím. Jednou stačí.“ Opatrně jsem se usmál. „Příště, sebou vezmi Daemona – zasraně po tom touží, aby mohl jezdit s tebou.“

Čím dříve se dostanu z toho zasraného místa, tím lépe. Příjezd do Mexika nebyl vůbec takový, jak jsem očekával. Nebyl jsem si jistý, co jsem očekával, ale toto to nebylo.

„Jsi si tím jistý? Chceš, abych místo tebe učil Daemona? Nebuď tak rychlý ve svých rozhodnutích.“ Můj starý muž se naklonil dopředu a poplácal mě po zádech a zvedl obočí, když mi zahleděl do očí. „Potřebuji někoho, komu můžu věřit, abych mohl tuto operaci spustit, synu. A Daemonovi nedůvěřuju, tak jak věřím tobě. Začínám být na tyto sračky příliš starý… Nechci už moc dlouho jezdit na motorce. Od té doby co vaše matka zemřela jsem kost a kůže a zadek se mi na tom zasraném sedadle dřevnatí.“ Zakašlal do pěsti. „A teď s tou zasranou rakovinou, no…“

Nechtěl jsem myslet na Maloneovu nemoc, která ho trhala z mého života. Přimhouřil jsem oči, když jsem zkoumal jeho tvář. Drsný život si vybralo na tom muži, daň a já byl šokován přiznáním, že má pravdu. Pravděpodobně měl ještě několik výletů, než to pro něj bude příliš obtížné. Srdce mi zuřivě bušilo a tlouklo do žeber. Proto chtěl, abych jel s ním. Chtěl mě – představit, příštího prezidenta Scorpia Stingera – Mexičanům, aby mohl odejít z dlouhé jízdy. Teď to všechno dávalo smysl.

Když jsem to všechno zpracovával, přejel jsem si rukou přes obličej. Byl to tátův způsob, jak mi pomalu předal vládu, než odstoupí. Natáhl jsem se a stiskl mu rameno, aby věděl, že chápu, co tím myslí.

Usmál se na mě a v očích mu zářila pýcha, když se opřel o křeslo a ovíval se šátkem. Mít na sobě v tomto žáru naše kožené vesty, se zdálo směšné, ale nikdo z nás si je nesundal. Stáli jsme spolu – bratrství mužů. Rodina. Ne krve, ale přesvědčení.

Ox si otřel kapky potu z čela. Z kůže mu vylil pot, přesto si nestěžoval. Opřel se o zeď a kopal botou do kamene, který držel dřevěné dveře otevřené.

Čekali jsme snad věčnost v žáru sajícím život, odfoukávající hmyz z našich tváří a každou minutou stále víc, neklidnější. Asi za patnáct minut se z domu vynořil vysoký hubený muž doprovázený dvěma zdatnými Mexičany. Zvedl bradu na mého otce a ostatní chlapi, pak natáhl ruku, aby se mi představil.

„Antonio,“ zavrčel a posuzoval mě pohledem. „Malone si nedělal srandu. Jsi už velký sráč, co?“

Potřásl jsem mu rukou, pevně a dominantně stiskl. Přesně tak, jak mě učili. V prvních několika vteřinách potřesením ruky dostal člověk první dojem síly druhého. Antonio musel vědět, s kým jedná. Byl jsem mladý, ale byl jsem dalším vůdcem MC a musel jsem ho od prvního dne nechat pochopit, že se mnou nemůže vyjebávat.

Antonio stáhl ruku s prázdnou tváří, čímž mi nepřipsal žádné kredity. Tvrdý sráč. Přikývl na židli, ve které jsem seděl, když klesl na opotřebovanou pohovku naproti mému otci. Jeho stoupenci stáli se založenýma rukama, jeden u dveří do domu, druhý u brány vedoucí na verandu, ani na jejich zhrublých tvářích nebyl žádný výraz.

Dívka, kolem deseti let, s černými vlasy na mě zírala nevinnýma očima v barvě tmavé čokolády. Posunula se blíž ke mně a pomalu se vzdálila od svého otce, dokud nestála vedle mě. Nejprve jen zírala, její pohled běžel nahoru a dolů po mých pažích, krku a tváři, než jí malý úsměv zakřivil rty nahoru.

Také jsem se usmál – nemohl jsem si pomoct. Natáhla se a prsty jemně hladila po tetování kobry na mé levé paži. Zdálo se, že ji fascinovala hlava s kapucí a tesáky, které konečky prstů znovu a znovu obtahovala.

Opřel jsem se a na okamžik zavřel oči, obě ruce se silně opíraly o loketní opěrky křesla, když jsem si vychutnával její chladný a uklidňující dotek na kůži. Dech se mi zpomalil, obestřel mě klid a ztěžkla víčka.

Naši otcové seděli naproti sobě a mluvili o obchodu. Snažil jsem se ze všech sil poslouchat a soustředit se na rozhovor. Nakonec jsem tu byl proto, abych se díval a učil se – nenechat se rozptylovat jemným dotykem dítěte, které mě téměř přivádělo do bezvědomí. Možná to bylo proto, že se nikdo předtím takto nedotkl. Nezvyklý na měkké a něžné, moje nervové zakončení pod jejími prsty brnělo, jak cestovaly po mé paži.

„Alessandro, nech toho chlapce na pokoji,“ napomenul ji starý muž a vyplivl tabák, který žvýkal, takže přistál jen pár centimetrů od mých nohou.

Chlapec?

Nazýval mě chlapcem. Sráč.

Jsem muž, je mi skoro osmnáct a každým dnem sílím.

Antoinův pohled se setkal s mým, varování v jejich hloubkách, abych se příliš neuvolňoval kolem jeho dcery. Kývl směrem k domu. „Jdi říct mámě, aby nám přinesla pití. S ledem.“

Dívka ztuhla, pak přikývla a odtáhla ruku pryč. Sklopila hlavu, otočila se k předním dveřím a odešla. Posadil se dopředu na židli a sledoval ji, když zmizela v domě. Sakra. Podráždění se mi rozšířilo pod kůži, když byla pryč.

Čekal, až byla z dohledu, pak si Antonio odkašlal, promluvil přímo ke mně a přimhouřil oči proti slunci. „Už potřebuji brokovnici, abych od ní odháněl čuráky. Alessandra je předurčena stát se mexickou „královnou“.“ U posledního slova, udělal prsty ve vzduchu uvozovky. „Při jejích osmnáctinách, byla přislíbena Donovi. Do té doby je mou prací ujistit se, že se jí nikdo nedotkne.“ Vycenil zažloutlé zuby v zavrčení a povytáhl horní ret, aby ukázal svou agresi. „Bude to dlouhých sedm let. Don Pedro chce pannu. Nebylo by pro mě dobré, pokud by byla zkažená.“

Neupřímně jsem se zasmál. „Nehraju si s dětmi, staříku. Doma jsem měl spoustu ochotných kundiček.“ Byla to pravda. Píchal jsem tak často, jak chtěl můj pták, a dychtivě se učil šukacího umění od dívek starších než já. Byly šťastný, že mě můžou učit.

„Cobra se dobře baví,“ řekl můj starý muž a podpořil mě.

Pokud si Antonio myslel, že dítě je jeho pasem k bohatství, byl to jeho problém, ne můj. Ne, že by mě ta záležitost starého muže neznechucovala, ale byl jsem muž přes prsa… a jeho dítě žádné nemělo. Dosud.

Co jsem chtěl? Obrovská prsa v mé tváři a tvrdé bradavky, do kterých bych mohl kousat. S největší pravděpodobností se do mé postele dostaly ty dívky, které mi dovolily, abych je šukal mezi kozy.

Přesto jsem nemohl pomoct, a byl zaujatý. Jak mohl její otec rozhodnout, s jakým mužem skončí? Prodávat ji nejvyšší nabídce, jako by byla kus masa, pro jeho vlastní zisk. Po páteři mi projelo zamrazení a kapičky potu stékaly mi po zádech.

Pokrčil jsem ji rameny. Nebyl to můj problém. Jestli jsem se v mém krátkém životě něco těžce naučil, bylo to vyhýbat se podnikání jiných lidí. Nepřichází nic dobrého, zasahováním do věcí, kterým nerozumím, ani do motivace, které jsem neshledával v pořádku.

Samozřejmě existovala jedna výjimka. V den, kdy jsme s Razorem zachránili Rydera v pasťáku, neměli jsme vlastně v úmyslu toho chlapce zachránit. Ne, byl to spíše akt pomsty u Ryderových mučitelů – přicházelo to už dlouho, protože ti chlapci s námi vyjebali, a my to viděli jako příležitost se s nimi vyrovnat. A tak jsme to udělali.

Ale toto? Bylo to něco úplně jiného a mimo mou ligu. Zasahování by mohlo způsobit problémy, mezi námi a nimi, a Malone by za to měl moje koule. Tato dohoda znamenala pro klub hodně – v sázce bylo naše živobytí.

Kromě toho, co jsem věděl o mexických zvycích nebo o tom, jak se věci dělaly v tomto cizím světě? Nic. Takže raději zůstanu při ignoraci. Čím méně toho vím, tím méně mě bude znepokojovat, co se stalo s tou krásnou dívkou.

„Jen si ta slova pamatuj, až se budeš vracet se svými motorkářskými bratry. Ona nebude dítě navždy. Rychle roste a bude to, co vy Američané nazýváte omračující.“ Zasmál se, zdánlivě potěšen, že on je otec tak krásného dítěte. Musely to být všechno geny její matky. Ten starý sráč nebyl žádná olejomalba.

Poslední věcí, kterou jsem chtěl, bylo kohokoli zachraňovat. Bylo snazší ignorovat neklid v mých vnitřnostech a jít dál, všímat si klubového podnikání a toho, co bylo dobré pro všechny bratry. To by udělal dobrý prezident, a protože jsem byl další prezident v řadě, přesně to udělám.

Nezajímá mě, co se s tou holčičkou stane. Nic mi do toho není. Konec příběhu.