CR - 28. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Oukej.“ Jeho hlas byl tak chladný. Takový u něj už dlouho neslyšela. „Prosím tě, mysli na to, drahoušku, že nikdo kromě Rady a Nejstarších o tom, co ti teď řeknu, nic neví. Nesmíš to nikomu říct.“

Mia přikývla a zadržela dech.

„Nevezmeme vám vaši Zemi,“ řekl jí. „Vezmeme si Mars. A poté nabídneme lidem, aby se, jakmile tam vytvoříme vhodné životní podmínky, přestěhovali.“

Mia na něj překvapeně pohlédla. „Co prosím? Mars? Ale… ten je přece neobyvatelný.“

„Ještě není obyvatelný,“ odpověděl jí Korum. „Ale až s ním budeme hotoví, tak to bude ráj. Planeta už teď disponuje vodou ve formě ledu. Zahřejeme ho a vytvoříme kolem Marsu magnetické pole, abychom zmírnili sluneční záření a zabránili tak atmosféře, aby se vypařovala do vesmíru. Dokonce i rozdíl mezi gravitacemi dokážeme vyrovnat; naši vědci vyvinuli metodu, jak posílit přitažlivost povrchu tak, že bude podobná té na Krině nebo na Zemi.“

„Ale…“, Mia nebyla schopná slova. „Počkej, takže vy chcete Mars a ne Zemi?“

Korum si povzdechl. „Ne, Mio. My chceme místo, kde by mohla naše rasa dál vzkvétat, až naše Slunce vyhasne. Je to neštěstí, ale nedokážeme tomu zabránit. Možná jednoho dne najdeme způsob, ale momentálně plánujeme pro případ nejhoršího možného scénáře. Země byla naší druhou volbou po Zemi a Mars by byla třetí.“

„Takže chcete Zemi?“ Mia měla pocit, že jí něco uniká.

„Ano.“ Jeho jantarově zbarvené oči byly chladné a nehybné. „Samozřejmě, že ji chceme. Aspoň ty teplejší oblasti. Ale rozhodně kvůli tomu nebudeme nikoho zabíjet, jak zřejmě Saret naznačil. Dáme tvému lidu možnost rozhodnout se, zda chtějí zůstat na Zemi nebo se za odměnu a jiné výhody přestěhují na nově přetvořený Mars.“

„Vy chcete lidi podplatit, aby Zemi opustili?“ Mia na něj hleděla s nevírou v očích.

„Ano.“ Na rtech se mu objevil lehký úsměv. „Tak by se to dalo také říct. Ne Zemi existuje mnoho oblastí, kde vládne chudoba a lidé tam dennodenně bojují o holý život. Těmto lidem nabídneme odstěhovat se na místo, které bude jako ráj a kde budou splněny všechny jejich základní potřeby a kde budou moci žít jako králové. Nemyslíš, že pro obyvatele oblastí jako je Indie nebo Zimbabwe to bude lákavá nabídka?“

Mia zamrkala. Došla jí logika, která za tím vězela, – ale i velká otázka. „Ale když je Mars tak úžasný,“ vyslovila pomalu, „tak proč by tam nechtěli bydlet Krinar a nás nenecháte na pokoji?“

„Někteří z nás tak pravděpodobně i učiní,“ odpověděl jí Korum. „Není vyloučené, že i my dva se tam jednoho dne přestěhujeme. Ale i tak vždy zůstane někdo, kdo se s uměle vytvořeným světem nesmíří a raději by bydlel na planetě, která má za sebou miliardy let přirozeného vývoje – i když bude od lidí znečištěná a poškozená.“

„Takže přijdou a budou s námi – myslím tím lidmi – žít na Zemi?“

„Ano,“ odpověděl Korum. „Přesně tak. Postavíme na Zemi víc sídlišť, aby tam mohlo žít víc Krinar. Výměnou za oblasti, které nám lidé přenechají, jim nabídneme mnohem luxusnější prostředí na Marsu. Získají tak obě rasy.“

„A když lidé nebudou chtít ty oblasti uvolnit dobrovolně?“

Korum přimhouřil oči. „Proč by nechtěli? Vážně si myslíš, že nějaký podvyživený sedlák v Ruandě bude mít něco proti tomu, že už nikdy nebude muset pracovat? A že jeho rodina bude mít každý den zajištěno chutné a výživné jídlo? Každý, kdo se odstěhuje na Mars, dostane bezplatnou zdravotní péči, vzdělání a ubytování, cokoliv, co bude potřebovat. Nemáme v úmyslu provést vám to, co udělali Evropané americkým původním obyvatelům. To není náš způsob.“

„Ve skutečnosti jsi na mou otázku neodpověděl,“ odvětila Mia pomalu. „Jestli lidé nebudou chtít odejít, tak je přestěhujete na Mars násilím? Vezmete jim jejich půdu v každém případě?“

„Uděláme vše, co bude zapotřebí, abychom zajistili přežití – a přetrvávající rozkvět – obou našich ras, Mio,“ odpověděl jí a oči mu zářily. „Stejně, jako byste to udělali vy.“

Po zádech jí přeběhl mráz. „Chápu.“

„Co jsi čekala, že uslyšíš, srdíčko?“ Jeho tón hlasu byl lehce posměšný. „Chtěla bys, abych ti lhal, abych ti řekl, že bychom si nikdy nevzali to, co bychom potřebovali, když bychom to nedokázali získat žádným jiným způsobem?“

„Ne,“ odvětila Mia. „Nechtěla jsem, abys mi lhal. Nikdy jsem nechtěla, abys mi lhal.“ Vstala, postavila se k vodě a prázdným pohledem hleděla na tmavomodrou hladinu. Nevěděla, co si má myslet, jak se má s tou situací vyrovnat.

To, co jí Korum právě vylíčil, znělo tak nevinně, dokonce velkoryse na rozdíl od toho, co udělali lidští dobyvatelé v minulosti. A přesto Mia věděla, že to nebude lehké. Krinar přiletěli před lety na Zemi a vyvolali paniku, která dala vzniknout hnutí odporu a v důsledku které zemřelo tisíce lidí. Bylo šílené si myslet, že se to nebude opakovat, až se lidé dozvědí, jaké plány měli Krinar s Marsem. Dokonce, i kdyby Krinar přesídlili ty, kteří by šli dobrovolně, většina obyvatelstva by byla i nadále nedůvěřivá – a pravděpodobně z dobrého důvodu. Pokud by mimozemšťani našli místo, kam by mohli lidi s čistým svědomím odsunout, co by jim bránilo v tom, aby tak opravdu neučinili?

Korum přišel k ní a zezadu ji objal pažemi. Přitáhl si ji do náruče, takže si mohl opřít bradu o její hlavu. „Je mi to líto, Mio,“ řekl klidně. „Nechtěl jsem být k tobě nepříjemný. Samozřejmě máš právo to všechno vědět – a nechtěl jsem ti vyčítat, že mi nedůvěřuješ, když vezmeme v úvahu, jak ses se mnou seznámila. Nechci tvé rase ublížit. To opravdu nechci – obzvlášť ne poté, co jsem se do tebe zamiloval a seznámil se s tvou rodinou. Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom vaši vládu o všem informovali. Nikdo nemusí být zraněn. Ujistíme se, aby byly v této záležitosti pouze a jen vítězové.“

Mia se chtěla v jeho náruči rozpustit, nechat si namluvit, že bude všechno v pořádku, ale nebyla žádný pštros, který jednoduše strkal hlavu do písku. „Kdy to provedete?“ Její hlas zněl dutě a prázdně. „Kdy upravíte Mars?“

„Brzy,“ odpověděl jí Korum a jeho paže zesílily sevření. „Právě jsem dostal od Nejstarších poslední konečný souhlas ke spuštění projektu.“

„Ale proč Mars?“ To byla část, kterou Mia nechápala. „Proč si Krinar nevezmou prostě nějakou jinou planetu ve své sluneční soustavě? Když jste schopni takových změn…“

„Terraformování,“ upřesnil Korum. „Říká se tomu terraformování.“

„Oukej,“ odvětila Mia. „Jestliže dokážete terraformovat Mars, proč neuděláte to samé s jinou planetou? Proč se musí nacházet tak blízko Země?“

„Protože blízkost Země celý projekt zjednodušuje,“ vysvětloval jí trpělivě. „Jestli nikdy předtím jsme něco takového rozsahu nedělali a budeme potřebovat základnu, ze které budou moci naši vědci a ostatní experti operovat. Země může sloužit jako základna. Nebude to jednoduchá záležitost. Bude to trvat roky – možná dokonce desetiletí –, změnit Mars na obyvatelnou planetu a bude dobré, když budou naše sídliště na Zemi pro případ nouze blízko. Teprve až najdeme a odstraníme všechny těžkosti tohoto procesu, tak budeme moci terraformovat další planety, které se nachází v obyvatelných zónách v různých galaxiích.“

„Další planety vedle Marsu a Země?“ Mia se mu otočila v náruči a jejich pohledy se setkaly. Poprvé pochopila rozsah jeho ctižádosti – a otřáslo to s ní do morku kostí. „Ty chceš postavit celou říši, že ano?“, vydechla. „Opravdovou intergalaktickou říši… Země, Mars a další planety – a Krinar na nich budou v budoucnosti vládnout, že ano?“

„Ano.“ Jeho oči jasně zářily. „To budeme.“

***

Korum viděl šok na její tváři a zjemnil hlas. „Copak by to bylo tak špatné, miláčku? Váš lid z toho bude také profitovat. Kdyby se mělo Zemi někdy něco stát, tak bude lidstvo existovat po našem boku dál.“

Cítil v jejím křehkém těle napětí a proklínal Sareta, že jí nasadil do hlavy pochybnosti. Korum měl v úmyslu Mii všechno říct a vylíčit svůj úmysl nějakým uklidňujícím způsobem. Věděl, že tu byla možnost, že by se jí mohly spolu se vzpomínkami na něj vrátit i pochybnosti, ale špatně odhadl svou reakci na její otázky. Její nedůvěra, její sklon myslet si o něm to nejhorší – příliš mu to připomnělo začátek jejich vztahu, když ho špehovala pro hnutí odporu a zradila ho. Rány z té doby byly pro něj ještě příliš čerstvé, než aby zůstal klidný a uvolněný, jak měl v úmyslu.

„Vám po boku – a pod vaší kontrolou, co?“ Pohnula se, aby se osvobodila z jeho objetí a Korum uvolnil paže a o krok ustoupil, aby jí poskytl trochu prostoru. Ani se nesnažil na její otázku reagovat; odpověď byla zřejmá.

Intergalaktická říše… Vlastně ani o tom takto nepřemýšlel, ale nebyl to špatný popis pro to, co doufal, že ve svém životě dosáhne. Už od té doby, co byl dítětem –, snil Korum o tom, že bude zkoumat cizí planety a Krinary na ně přesídlí. Díval se na to jako na své poslání. Ať už byla Krina jakkoliv krásná, byla to jen jedna planeta mezi miliardami – kus skály, který byl závislý na své hvězdě a zranitelný vůči různým kosmickým neštěstím.

Země ho vždy fascinovala, se svou charakteristikou podobnou Krině a obyvatelstvem podobným Krinar. Během svého mládí považoval Korum lidi tak, jako hodně Krinarů, za méněcenné, s těmi jejich slabými, zranitelnými těly a primitivním způsobem života. Do tohoto století nechápal, jak mohly být ty bytosti stejně inteligentní a vynalézaví jako oni sami. V minulosti by byly Miiny obavy opodstatněné. Před tisíci lety by Korum neváhal jejímu národu Zemi prostě vzít. Ale teď už nechtěl lidem jejich planetu odpírat.

Nikdy mu nepřišlo, že by byl přehnaně ctižádostivý, i když věděl, že přesně to si o něm ostatní mysleli. Dokonce i Korumův otec považoval někdy Korumovo nutkání za strach nahánějící a nechápal, že chtěl pro jejich rasu prostě to nejlepší. Skupina planet obydlená a ovládaná Krinary, by byl logicky další krok v jejich evoluci a Korum na tom cíli neviděl nic špatného.

Teď se mu jen musí podařit tuto perspektivu zprostředkovat svému charlovi. „Mio, poslouchej mě, prosím,“ začal Korum a důrazně na ni pohlédl. „Vím, že máš strach, ale opravdu ti nelžu. Předtím jsem ti o tom neřekl proto, že je to tajná informace – a ne proto, že bych chtěl před tebou tajit něco zlého. Teprve teď jsem dostal konečný souhlas Nejstarších pro terramorfování Marsu, a jako další se spojíme s vašimi vládami a budeme je o našem úmyslu informovat. Tak budou moci obyvatelstvo přiměřeným způsobem na všechno připravit a nebezpečné fámy udusit v zárodku. Nikdo u toho nemusí být zraněn – a my uděláme všechno pro to, aby se tak opravdu nestalo.“

Její malý, sexy jazýček vykoukl, aby jí olízl rty a Korum si uvědomil, že pohledem visí na jejích ústech, zatímco si představuje, jak líže něco úplně jiného. Zatraceně, soustřeď se! Korum silou vůle zvedl zrak k jejím očím a ignoroval svůj tvrdý penis. Teď nebyl ten správný okamžik, aby myslel na sex; musel ji přesvědčit o tom, že nemá v úmyslu vyhladit její rasu, ani jim ukrást jejich planetu.

„Přísaháš?“ Její hlas byl tichý, chvěl se a v její tváři byla vidět naděje smíšená s pochybami. Chtěla mu důvěřovat, ale potřebovala další ujištění. „Přísaháš, že nemáš v úmyslu lidstvu nějakým způsobem uškodit? Že budování tvé říše nebude na účet blaha mé rasy?“

„Ano, miláčku,“ odpověděl jí Korum. „Přísahám. Dokud nás lidé nenapadnou, tak jim neublížíme. Ti, kdo budou mít zájem Zemi opustit, obdrží velkorysé odškodnění a budeme žít v míru vedle tvé rasy na Zemi a na všech ostatních planetách, které v budoucnu osídlíme. Nic se nestane, drahoušku. To ti slibuji.“

S těmito slovy k ní přistoupil, znovu si ji přitáhl do náruče a s úlevou vydechl, když cítil, jak se mu její paže ovíjí kolem pasu.