WOW - 9. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Karen

„Tady, vezmi dort,“ řekla Corrine a předala Karen talíř.

Nějak se jí přitom dařilo vzít jí z rukou kameru, položit ji na stůl a zároveň balancovat s dortem, aniž by celý skončil všude po zemi studia. Její šéfová - Corrine – naposledy zkontrolovala dort a ujistila se, že stále vypadal perfektně. Na jeho vrcholu byla kresba postavičky z Juniorova oblíbeného kresleného filmu a přes to byla barevnou polevou fantastickým písmen napsána slova „Happy Birthday, J!“

„Připravena?“

Karen přikývla. „Zapal svíčky a já ho vezmu.“

„Udělám spoustu fotek, slibuji.“

Skoro se zasmála.

Dneska neměla obavy z toho, že by nezískala dost fotek. Měla dvě báječné fotografky, se kterými pracovala a zároveň měla to štěstí, že je také nazývala svými kamarádkami. A když Karen před týdnem přiznala, že na Juniorovy první narozeniny nic neplánovala, ženy nad celou situací převzaly kontrolu a slíbily, že udělají něco, aby pro Karen a jejího syna byly jeho narozeniny nezapomenutelné. Bláznivé, ale nezapomenutelné.

Ne, že by Karen na Juniorovy narozeniny nechtěla něco udělat, ale ve skutečnosti nevěděla, co udělat. Kromě práce neměla příliš mnoho lidí, s nimiž by na osobní úrovni trávil čas. Nepřátelila se s žádným z rodičů dětí v J jesličkách a roční chlapec neměl příliš velký zájem o ostatní děti.

Jaký druh party či něčeho jiného mohla Karen přesně udělat?

Ne, měla v plánu prostě jen pro Juniora pořídit dort, pár balónků, aby si s nimi mohl hrát, a dárek či dva, aby je otevřel. Jenom oni dva společně.

Takový byl celý jejich život.

Corrine rychle zapálila svíčky na dortu a Karen pak vystřelila místnosti ve studiu, kde Junior spolu s Kathy, další fotografkou, se kterou pracovaly, čekal. Když Karen vešla do místnosti, dítě svou matku okamžitě našlo a se svým širokým, zubatým úsměvem se rozzářilo. Junior stále ještě nechodil, ale v plazení byl víc než dobrý, takže to bylo to, co právě udělal. Když se škrábal ke své mámě a dortu, který držela, hračky a Kathy okamžitě jeho pozornost ztratily.

„Máma!“

„Jsou tvoje narozeniny,“ řekla mu.

Junior popadl její nohy v tmavých sepraných džínsech a využil její tělo, aby když se postavil, získal rovnováhu. „Ma, ma, ma.“

Každá z těch slabik byla přerušena malým tahem jeho rukou, kdy svíral její džíny a přitom balancoval na patách. Roztomilý malý červený motýlek, který měl nasazený, jen napomáhal doladit kalhoty s bílou košilí, aby vše mohlo být ušpiněno a zničeno.

Karen se usmála, neschopna si neužít radosti, kterou vždycky cítila, kdykoli byla v přítomnosti svého syna. Měl svůj způsob, jak ji přimět cítit se v jeho přítomnosti jako nejdůležitější věc. Jako by byla tou jedinou osobou na světě, díky které byl šťastný, a nepotřeboval nic ani nikoho jiného.

„Dobře, J,“ řekla Kathy a zvedla ho, dokonce i když na ni ječel, protože ho odnášela od jeho mámy. „Čas na spoustu cukru, chlapečku.“

Karen se zasmála. „Pochybuji, že z toho hodně sní.“

„Víš, jak se to říká - nikdy dětem nenechávej delší stranu provazu.“

Nebyla si zcela jistá, co to znamenalo, ale znovu, Kathy sama děti neměla, takže byla druhem ženy, která všechny děti rozmazlovala a pak, když jich měla dost, je vrátila jejich rodičům.

Kathy posadila Juniora přímo před velký narozeninový dort a dítě se okamžitě pokoušelo vrátit zpátky na místo, kde stála jeho matka. Dítě a dospělá se na dobrou minutu přetahovali tam a zpět. Pak do místnosti vstoupila Corrine, s foťákem už připraveným k tomu, aby mohla hned fotit.

„Jsme připraveni?“ zeptala se Corrine.

„Ten nepořádek poté nemusím uklízet, že ne?“ zeptala se Karen.

Corrine se na ni ze strany podívala. „Ty očistíš dítě. My vyřídíme zbytek nepořádku.“

To by mohla zvládnout.

„Připraveni.“

„Au, on mě kousl!“ řekla Kathy, když Juniora znovu posadila do pozadí.

Karen to nijak nepřekvapilo, i když jen proto, že to u jejího syna byla nová věc a za poslední týden z jesliček už obdržela pár stížností. „Tohle teď dělá.“

„Měla bys mu kousnutí oplatit.“

„Ustupte,“ zamumlala Corrine, „on chce jen svou mámu a svůj dort.“

Karen se sklonila na Juniorovu úroveň a zase se to stalo. Vypadalo to, že jeho záchvat vzteku skončil a při pohledu na svou mámu se usmál tak zářivě, až se objevily perleťově bílé zoubky. Dort položila přímo před něj, pomohla mu sfouknout svíčku ve tvaru velké jedničky, která byla přímo uprostřed a pak čekala, aby zjistila, co dítě udělá.

Junior neudělal nic.

„No tak, J,“ řekla Karen. „Je to dort, zlatíčko.“

Pohledem se pohyboval mezi dortem a svou mámou, ale jinak nepohnul ani svalem.

„Strč mu jednu ruku na polevu a pak ji odtáhni,“ navrhla Corrine.

„Ale -“

„Věř mi, tohle funguje pokaždé. Aby to pochopili, potřebují jen ochutnat.“

Karen se předklonila a popadla jednu Juniorovu maličkou ručičku do své vlastní. Pak špičky jeho drobných prstů přejela po vrcholu dortu. Následně mu vedla ruku k jeho ústům. Jeho růžové rty se při pohledu na něco barevného na svých prstech, co by možná mohlo být k jídlu, automaticky otevřely. Děti byly tvořeny spoustou věcí, ale nejčastější rysy byly naprosto trvalé a předvídatelné. Junior z toho pravidla nepředstavoval žádnou výjimku. Ve svém věku jednoho roku byl stále ještě uprostřed fáze vývoje, kdy pokud na podlaze našel něco, co by vypadalo byť jen vzdáleně jedlé, ihned to dával do úst. A když mu někdo dal do ruky něco, co vypadalo, že by to mohlo dobře chutnat, i to se pokusil vyzkoušet a sníst.

Karen se ocitla na kolenou a snažila se přimět Juniora, aby otevřel ústa, mnohem víc, než by si chtěla přiznat. Tohle byla jedna etapa života jejího dítěte, kterou by ráda viděla. Občas ji to děsilo.

„Podívejte,“ řekla Corrine se samolibým tónem v hlase.

Samozřejmě, že jakmile Junior ochutnal polevu dortu, doširoka rozevřel své hnědé oči a sápal se po další. Karen o krok ustoupila, čímž poskytla Corrine spoustu prostoru k tomu, aby mohla fotit dítě a jeho ochutnávku dortu k prvním narozeninám. Juniora už dál nezajímalo, že Karen od něj byla víc než jen pár kroků, protože se plně soustředil jen na to, aby do své sladké tváře dostal tolik dortu a polevy, jak jen mohl.

V době, kdy skončil, byl pokrytý kusy čokoládového dortu a jeho kůže a oblečení bylo od shora dolů zašpiněné od modré a červené polevy. Podlaha studia vypadala, jako do dortu někdo umístil bombu a to velkolepě vybuchla.

Junior si šťastně sál prsty a druhou rukou se hrabal v čokoládovém nepořádku, který udělal na podlaze. Corrine při tom fotila poslední záběry.

„Tyhle budou skvělé,“ řekla Karen.

Karen o tom nepochybovala. Až je bude mít vytištěné, tyhle budou rozhodně zábavné. Horší bude rozhodnout se, zda by je měla pověsit ve svém bytě nebo v chatě u jezera.

Ještě stále se nerozhodla, zda se má přestěhovat.

To místo bylo její, jistě, ale i tak...

Karen prostě nevěděla, co má dělat.

„Teď přichází ta zábavná část,“ řekla Kathy.

Karen po ní přes rameno střelila pohledem. „Dort nebyla zábava?“

Corrine si odfrkla. „Ne, teď musíme uklidit.“

Aha.

Jo.

Tohle.

Karen na synovi kromě samotného vrcholu hlavy nedokázala najít žádné čisté místo, kam by ho políbila. „Šťastné narozeniny, J.“

Jeho lepkavá ručička ji jemně poplácala po tváři, přičemž za sebou pravděpodobně zanechala otisk čokolády a polevy ve tvaru jeho ruky. Karen to vůbec nevadilo. Vrchol jejího dne představovalo štěstí v očích jejího syna, a když viděla, jak moc zábavy si užil s jednoduchým rozmatláním dortu, který dostal na oslavu narozenin, pomohlo to ulehčit smutku, který cítila, že se jí do toho úplně nechtělo. Dnešek chtěla sdílet s někým úplně jiným, ale to bylo nemožné, a zanechalo to po sobě trochu smutku.

Juniorův úsměv to dal do pořádku.

Přinejmenším na malou chvíli.

Koneckonců, realita nebyla až příliš vzdálená.

***********

„Ne, musíš si ji nechat nasazenou, J,“ řekla Karen svému synovi a od doby, kdy dorazili do parku, mu už podesáté upravila jeho čepičku. Když mu tkaničky od čepičky ve snaze donutit ho nechat si ji na hlavě zavázala pod bradou, dítě se na svou mámu zamračilo. V polovině listopadu byl vzduch chladný, a i když na zemi zatím ještě nebyl sníh, mohla ho všude kolem sebe cítit. Nemělo by to už trvat dlouho, než začnou k zemi klesat bílé vločky, které zahalí Chicago na celé měsíce do ledu a zimy.

A to se Karen moc nelíbilo. Mohlo by to zkomplikovat její plány a Juniorovy výlety mimo domov tak, že by se pravděpodobně nedostali nikam. Dítě občas skolilo nachlazení už při nejslabším větříku, takže s nadcházející zimou nemohla moc počítat s tím, že ho bude brát příliš ven. Junior měl park rád, takže se ho tam snažila do doby, než začne sněžit, co nejvíce brát. Nedělal tam nic moc jiného, než že se tam batolil a snažil se vylézt na všechno herní vybavení, ale i tak si to užíval. Občas, když měl náladu, své matce dovolil, aby ho zvedla na houpačku, ale většinou se jen plazil, aby našel jakékoli kamínky či věci, které mu přišly natolik přitažlivé, aby se vložil do kapes svého kabátu.

Karen se opírala o kovový plot a svůj vlastní kabát si přitiskla blíž k tělu, aby bojovala s chladem. Dívala se na J, jak se vytáhl do stoje a pokoušel se udělat krok kupředu. Ve svých těžkých botách s tím bojoval a spadl. Snadno se s tím vyrovnal.

Nepokusil se znovu chodit, ale místo toho se doplazil až k pískovišti.

Další z jeho oblíbených míst v parku.

Karen věděla, že si její syn bude v pořádku hrát, a když viděla, jak byl park vzhledem k tomu, že byl školní den dopoledne z většiny prázdný od dětí, našla si jednu z laviček v parku, kam se posadila a pokusila si odpočinout.

Zatímco svou pozornost věnovala svému synovi, aby se ujistila, že se nerozhodl nikam zatoulat nebo dát něco do úst, v mysli se zatoulala někam úplně jinam.

Měl by být venku.

Jeho trest už vypršel.

Je venku?

Zatímco sledovala, jak J vyhodil do vzduchu plnou hrst písku, v duchu ji trápily tyhle otázky.

Karen požádala Dinova právníka, aby jí dal vědět oficiální datum jeho propuštění. On jí nikdy nezavolal a to z dobrého důvodu. Když volala ona sama do kanceláře, kde Mike Hardy pracoval, dozvěděla se naprosto přesně, proč ji právník nekontaktoval.

Byl mrtvý.

Zřejmě zavražděný.

Bylo jí z toho špatně.

„Opatrně!“ zavolala Karen na svého syna, když Junior balancoval na okraji pískoviště a přitom se předklonil, protože se snažil sebrat něco ze země. „J, sedni si!“

Dítě se smíchem dopadlo zpátky na zadek, ale po své matce se neotočilo. Když přišli do parku, probíhalo to pokaždé stejně – J se vždycky snažil dostat se do nějakých potíží, a Karen měla pokaždé zatraceně blízko k infarktu. Byla si jistá, že čím starší chlapec bude, tím horší to pro ni samotnou bude.

I tak ho pořád milovala.

Měl mnohem dobrodružnější povahu, než si vzpomínala, že měla ona sama ještě jako dítě.

Karen si nebyla zcela jistá, proč měla pocit, že ji někdo sledoval, ale vlasy vzadu na krku se jí zježily. Podivné bylo, že to nebylo cítit jako špatná věc. Necítila... nebezpečí, jak by možná měla cítit.

Dřív, než ucítila jeho přítomnost, nedostala ani možnost otočit se a zjistit, zda na parkovišti u parku nezaparkoval někdo jiný. A okamžitě věděla, kdo to byl.

Možná, že to bylo tím, jak se jeho stín dostal přes její, jak ji jeho obrovský tvar celou pohltil. Vždycky byl větší než ona, takže se cítila tak malá, ale zároveň v jeho světě tak důležitá.

Možná to bylo tím, jak si odkašlal, což bylo něco, co dělal zas a znovu, když měl pocit, že se dobývá do jejího času a života, aniž by si zasloužil být tam, takže se jí snažil dát varování.

Možná to byl způsob, jakým se její srdce zrychlilo.

Nebo ten roztřesený výdech, který uvolnila.

Karen nedokázala přesně určit, co vysvětlovalo, jak to věděla, prostě to věděla.

Dino.

„Kdysi jsem potkal dívkou,“ řekl za ní, „stačilo, aby promluvila, a přiměla mě usmát se.“

Karen nevěděla, co na to říct, ale věděla, že mluvil o ní. „Ano?“

„Fascinující žena, doopravdy.“

„To se vsadím.“

„I když já jsem to podělal.“

Karen zamrkala a oči ji zakalila vlhkost. „To nevíš.“

„Nevím?“ zeptal se tiše. „Stále se snažím vymyslet, jak jí říct, že je mi to líto.“

Bože.

Karen poklepala na lavičku na místo vedle sebe. „Posaď se.“

Dino nepotřeboval, aby mu to říkala dvakrát.