WOW - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Dino

„Je to stále tak úžasné, jako když jsem to viděla poprvé,“ zamumlala Karen, zatímco Dino parkoval její auto.

„Tentokrát je tu drobný rozdíl.“

„Ano, a jaký?“

„Na listině vlastnictví je tvoje jméno.“

Na rtech Karen rozkvetl úsměv, ale jinak nereagovala. Místo toho vystoupila z auta ven a naklonila se nad sedadlo vzadu, aby vyndala Juniora z jeho autosedačky. Dino zůstal přímo tam, kde byl, tedy na sedadle řidiče Karenina auta a sledoval, jak se vydala na přední schody chaty u jezera, která teď patřila jí.

Netrvalo dlouho a dostal ji ven. Tento víkend měla volný a Dinovi stačilo jen zmínit se o tom, jak moc by chtěl mít den či dva se svým synem, než se bude muset vrátit zpátky k životu na druhé straně Chicaga.

Karen souhlasila.

Tiše, ale musela souhlasit.

Na hlavní verandě Karen neobratně zápasila s klíči, ale pak se jí podařilo odemknout dveře a zmizet uvnitř. Dino stále ještě o chvíli déle zůstal na místě, kde byl a přemýšlel nad tím, co by měl dělat dál a kam odsud směřovat.

Nebo spíše, co bude dělat, když už se dál nemohl skrývat.

Byla to skličující myšlenka a taková, o které věděl, že by přišla mnohem rychleji, než si chtěl přiznat. Jakmile by se vrátil do Chicaga, brzy by se znovu zapojil zpátky do chicagské mafie a obchodů a snažil se předstírat, že se nic nestalo.

Až na to, že se něco stalo.

Něco velkého.

Ve vnitřnostech mu setrvával mnohem větší strach, který se šířil do jeho hrdla a mlčky ho dusil. Byl trvalou, neústupnou připomínkou, že věci, které miloval nejvíce - jeho rodina, Karen, jejich syn - nebyly v jeho světě v bezpečí.

A jak by je měl udržet v bezpečí, když největší hrozbou byl člověk, který je tak moc miloval?

Na tuhle otázku Dino odpověď neměl.

Ne takovou, která by se mu líbila.

Věděl, že byl sobecký. Sobecký, protože by bylo lepší, aby od té nevinnosti, která byla v jeho životě, a která by mohla být poskvrněna a poškozena monstry, která jen čekala na to, až se z jeho zad dostane zpět k nim, ustoupil o krok zpět. Sobecký, protože nebyl ochotný rozloučit se, protože jeho štěstí bylo vždycky tak letmé a on nikdy nebyl připravený nechat ho jít.

Sobeckost byla vlastnost DeLuců, kterou si četně a férově zasloužil.

Ale teď...

Karen se postavila na práh hlavních dveří a ze své pozice se na něj vyčkávavě dívala. „Půjdeš dovnitř nebo tam zůstaneš sedět na celý den?“

Půjde.

Samozřejmě, že půjde.

Dino otevřel dveře, vystoupil ven a měl pocit, jak by ta tíha, kterou cítil na svých ramenou, na okamžik odešla. Tenhle víkend by mohl předstírat, že všechno bylo naprosto v pořádku - že se jeho život znovu nehodlal dostat do bordelu a že nic nebylo špatně.

Jistě, tenhle víkend by to mohl mít.

Užít si svou svobodu.

Strávit čas se svým synem.

Dino zjistil, že ho Karen stále pozorovala, v očích měla měkký pohled a na rtech jí hrál úsměv.

Možná, že i ona a on by mohli mít jeden či dva okamžiky...

Chtěl nechat na ní, aby o tomhle rozhodla ona, protože on sám měl ke zvažování a plánování až příliš mnoho dalších věcí, a sám už věděl, co od Karen chtěl.

Ji.

Jeho.

Štěstí.

Lásku.

Věci, které mu kdysi byly tak cizí, ale teď, když je měl ve svých rukou, pochopil jejich vzácnost. I když to bylo tak divné, nechtěl, aby mu ty věci byly z jeho sevření znovu vyrvány, což Dinovi skutečně nechávalo jen jednu jedinou možnost.

Jediné věci, které byly dost cenné, aby za ně stálo bojovat.

Nikdy dřív za nic nebojoval.

Jistě, za štěstí svých sourozenců, ano. Za jejich svobodu, samozřejmě. Za postavení, které nikdy skutečně nechtěl, ano. Žádná z těch věcí však nikdy nebyla skutečně pro něj. Žádná z těch věcí nikdy nebyla něčím, co by mohl držet a nazývat svým vlastním. Tohle Dino chtěl - chtěl něco, co bylo jen jeho, protože si to zasloužil, a protože to miloval natolik, aby za to bojoval.

S rukama plnýma tašek přešel Dino přes štěrkovou příjezdovou cestu a vykročil nahoru, kde stále stála Karen.

„Je tam trochu chladno,“ řekla.

Za ní mohl slyšet Juniora, jak do něčeho bouchal a přitom se svým dětským způsobem chichotal. Díkybohu, že pro to, aby to dítě bylo šťastné, toho příliš nepotřebovalo.

„Rozděláme oheň,“ řekl jí.

Karen přikývla. „Jsi v pořádku?“

„Jistě. Proč bych neměl být?“

„Vypadáš, jako by ti něco vrtalo hlavou.“

Dino se usmál - něco, o čem v přítomnosti Karen nemusel přemýšlet. „Vždycky v hlavě něco mám.“

„To by mohlo být nebezpečné, Dino.“

Netušila, jak obrovskou pravdu měla.

Pravděpodobně se to nikdy nedozví.

Do doby, kdy bude Karen šťastná, si nemyslel, že by to musela vědět.

Tentokrát, pokud by mu to dovolila, to s ní chtěl udělat správně. Žádné lži, žádné skrývání a žádné hry. Ale to neznamenalo, že pokud si mohl pomoci, se jí chystal úmyslně dát informace, které by jí mohly ublížit.

 „Pojďme si užít víkend,“ řekl Dino. „To je ta nejdůležitější věc.“

Když ji míjel ve dveřích, Karen na něj podívala. „Ale co až víkend skončí? Už jsi mi to řekl - zpátky do života, že?“

Dino odložil tašky. „Myslím, že jsem to řekl špatně.“

Nevypadala, jako by mu věřila. „Tak to řekni.“

Junior se ke svému tátovi se svou čerstvě vyzkoušenou chůzí přibatolil a až do okamžiku, než jeho drobounké ručičky sevřely Dinovy kalhoty a pevně ho svíraly, často klopýtal. Jeho chlapec se na něj nahoru díval s doširoka zbožňujícím obdivem v očích. Jeho syn ho ani neznal, ale i tak ho miloval.

Dělal to jen proto, že to po něm jeho máma chtěla, protože trávila čas tím, že mu ukazovala jeho fotky a vypravovala mu, kdo Dino byl. Karen by nikdy skutečně nedokázala pochopit, jak moc si jí za to vážil - jak jí byl ve svém srdci vděčný za to, že jí na něm tolik záleželo, aby to udělala jak pro něj, tak i pro jejich syn.

„Dino?“ zeptala se Karen.

„Nechystám se zpátky do života - vyřídím obchod tak, abych mohl mít život.“

Takže můžeme mít život, opravil se uvnitř.

„Co to vůbec znamená?“

Dino se natáhl, aby v dlani sevřel Kareninu tvář, a ona mu to dovolila. Před jeho dotekem či náklonností ani o kousek neucouvla. Pomyslel si, že to bylo důležité – že to pro ně bylo dobré znamení.

„To znamená, že vy jste důležití. To je celé.“

Karen o další vysvětlení nepožádala.

**********

„Odpadl.“ Dino vyčerpaně dopadl na velkou koženou pohovku. Byl naprosto mrtvý. „To se spánkem vždycky takhle bojuje?“

Karen ani nezvedla zrak od časopisu, který držela v rukou. „Nikdy.“

„Vůbec?“

„Ne.“

Dino se zamračil. „Takže je to prostě jen mnou?“

Karen se mírně usmála, oči jí zářily pobavením. „Myslím, že je to kvůli tobě, ne nutně tebou. Nové místo, jeho nový nejoblíbenější člověk a...“

„Hele, to není fér.“

Tentokrát se na něj podívala. „Co?“

Dino se bez varování naklonil a rukama sevřel Karen kolem pasu. V pevném sevření si ji přitáhl ke svému boku. Po jeho mírném naléhání si položila hlavu do jeho klína. Prsty si hrál s hedvábnými prameny jejích karamelově zbarvených vlasů a na krátký okamžik do sebe nasával její přítomnost a život.

„Nejsem jeho nejoblíbenějším člověkem,“ řekl Dino. „Jsem si dost jistý, že vždycky - vždycky – to budeš ty, co?“

Karen se zasmála. „Řekla jsem jeho novou nejoblíbenější, ne že to byla špatná věc.“

„Nebyl jsem tu pro něj dost na to, aby skutečně...“

„Na tom nezáleží,“ přerušila ho tiše. „Teď jsi.“

Jo, začínal to chápat.

Dino otevřel ústa, aby odpověděl, ale zastavil ho tichý výkřik ze zadní ložnice. Okamžitě se pohnul, aby zamířil za svým synem, přesně tak, jak bil instinkt v jeho duši, ale ještě dřív se před ním stihla postavit Karen.

„Uložím ho, ty se jen uvolni,“ řekla.

„Ale já to chci udělat.“

„Potřebuje spát – díky tobě je moc nadšený a vzrušený.“

Aha.

Dobře, Dino ji tedy nechal jít.

Dino zapnul televizi a listoval kanály, až nalezl nějaký akční film, který vypadal dost zajímavě, aby se na něj dalo dívat. Až do okamžiku, než stála přímo za ním a ruce položila na jeho ramena, si neuvědomil si, že se Karen vrátila z ložnice zpátky. Když se k Dinovi někdo přiblížil zezadu, obvykle by od něj získal ošklivou reakci. Šlo jen o zvyk a nic jiného, ale s Karen to bylo jiné.

Ne, při jejím doteku se uvolnil.

Jak svými prsty přejížděly od ramen až k jeho krku a pak nahoru, do jeho vlasů, jeho uspokojení jen narůstalo. Pak se zastavila na jeho zátylku, zdánlivě spokojená s tím, že tam jen zůstala a dotýkala se ho.

„Chystáš se tu chvíli zůstat?“ zeptala se ho.

Dino pokrčil rameny. „Mám plný šálek kávy a solidní film, na který se dá dívat.“

„Dobře.“

V tónu jejího hlasu zaslechl jistou věc, drobný tón, který upoutal jeho pozornost a přiměl ho znovu se natáhnout po dálkovém ovladači a film ztišit. Dino se na ni se zvednutým obočím podíval přes rameno. „Něco se děje, srdíčko?“

Karen se usmála. „Ne. Jen se chystám nahoru do postele.“

Přál si, aby tu nedělala. Rád by ji měl celou noc dole u sebe, i kdyby to jediné, co by dělala, bylo jen dívání se na něj nebo prohlížení časopisů. Nezáleželo mu na tom. Mít ji blízko bylo lepší, než ji mít pryč.

Je to na ní, Dino. Nech ji rozhodnout.

Správně.

„Jistě,“ řekl Dino tiše.

Kareniny prsty jeho krk neopouštěly. „Myslela jsem…“

Dino se už díval zpátky na televizi. „Co?“

„V přízemí je jen jedna ložnice a nahoře půdní vestavba. Junior spí.“

„Bez obav, jsem v pohodě s pohovkou.“

Až na to, že nebyl.

Raději by byl v posteli spolu s ní.

Karen rychle vydechla. „Nebo bys mohl...“

Dino se na ni znovu podíval, setkal se s jejím pohledem a umlčel ji. „Chtěla bys mě dneska v noci nahoře s tebou, nebo ne?“

„Dobře…“

„Nikdy jsi nebyla ostýchavá. Tak s tím teď nezačínej. Řekni mi, co chceš, Karen, a já ti to dám.“

Karen se ušklíbla. „Tentokrát to je jinak.“

„Tohle není nic jiného, srdíčko.“

„Chtěla jsem tě přimět trochu se plazit,“ připustila. „Možná jsem si myslela, že si to po tom všem zasloužíš.“

„Ale?“

„Skutečně to po tobě nechci.“

Docela fér.

Dino vypnul televizi a z gauče se zvedl. Přitom z konferenčního stolku popadl svůj plný šálek kávy. Když míjel kuchyň, šálek v ní odložil na stůl, a pak už pokračoval na kruhové schodiště, které vyběhl po dvou schodech, až se ocitl v podkroví.

Karen byla jen jeden krok za ním. Nepotřebovala, aby řekl byť jen jedinou věc, dokonce i když se na sebe v podkroví oba stoicky dívali tváří v tvář a čekali na toho druhého, aby něco udělal.

Sám se sebou se dohodl přesně na tomhle - všechno bylo na ní.

Cokoli chtěla.

Dino nechtěl s Karen manipulovat ani jí ovlivňovat svými vlastními pocity. Pokud ho chtěla ve svém životě zpátky – pokud ho vůbec chtěla - pak ten impulz musel vycházet od ní, ne od něho.

Nebylo na něm, aby s tím začal.

„Nikdy jsem tě skutečně nepožádala, abys odešel,“ řekla Karen tiše.

Dino zamrkal a přebíral si její slova. „Ne, myslím, že ne.“

„I tak jsi odešel, Dino.“

„Moc se omlouvám, Karen.“

Nikdy dřív kromě toho, kdy jí přiznal, jak moc ji zbožňoval a miloval, jí neřekl pravdivější slova. Byla to pravda a nic na ní se nikdy nemělo změnit.

„Nechci sliby, které nemůžeš udržet,“ řekla.

„Pak mě o ně nežádej.“

Karen se rychle nadechla, jako by tohle vůbec nečekala, nicméně ani nevypadala, že by se cítila ublíženě.

Pokud mohl, chtěl jí dát upřímnost.

Občas možná může bolet.

„Dobře.“

Dino toto prohlášení přijal a pomalu ho v sobě zpracovával. „Prostě jen dobře?“

Karen přikývla. „Zamilovala jsem se do tebe, do takového jaký jsi, a na chvíli jsem přemýšlela, zda ten muž byl někým jiným. Sama sobě jsem si říkala, jestli možná nebyl jen nádhernou lží. Teprve teď si začínám uvědomovat, že ten muž se nijak neliší od toho, který stojí před mnou, jen ho teď znám o trochu víc.“

„A?“

„A co?“

Dino si ukázal na hruď, přímo místo, kde bilo jeho srdce. „A co si o tomhle muži myslíš teď, Karen?“

„Myslím, že mě miluje a možná, že není dokonalý, ale miluje mě.“

Miloval.

Naprosto.