CR - 14. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Zatímco Mia čekala na to, až ji Delia vyzvedne, nervózně poklepávala nohou o podlahu. Už byla kvůli tomu souboji skoro nemocná starostí a byla ráda, že bude během celé události blízko jiného charla.

Aby se rozptýlila, tak se Mia zhluboka nadechla a začala si prohlížet zblízka lesklý materiál svých šatů. Korum jí je připravil dnes ráno a ona předpokládala, že si je má vzít s sebou do arény. Na rozdíl od normálně velmi lehkých a splývavých šatů Krinar byl tento outfit vyhotoven z tlusté látky a obepínal celé její tělo. Vypadalo to, jakoby trochu zářila, stejně jako její sandály. Korum jí kromě toho dal i překrásný náhrdelník, který si měla vzít k šatům. Kdyby Mia nevěděla, jak je to doopravdy, tak by si mohla myslet, že se připravuje na vlastní svatbu.

Dnes ráno už Koruma nezastihla, ale volal jí a slíbil, že se ještě před oficiálním začátkem souboje v aréně setkají. Zatímco spolu mluvili, tak v jeho hlase slyšela sotva potlačované vzrušení a věděla, že se na ten barbarský rituál těší.

Ještě stále jí připadalo podivné, že si na něj během pár dní zvykla takovým způsobem, že dokázala číst v jeho pocitech a náladách. Dokonce byla schopná některé jeho reakce předpovědět. Když se minulou noc vrátil domů, věděla přesně, co se stane, když mu paže ovine kolem krku a nevinný polibek promění v něco jiného. I když si jejich první noc užívala, bylo jí jasné, že se držel zpátky a snažil brát na její nezkušenost ohledy. Sice jeho zdrženlivost oceňovala, ale nestačilo jí to. Minulou noc ho nechtěla sladkého a jemného, ale divokého a mimo kontrolu. Chtěla, aby jí ukázal svou přirozenost.

Jeho majetnickost ji stejnou měrou vyděsila i vzrušila. Kdyby ho nechtěla tak moc, tak by jí jeho vášeň, jeho dominance, nahnala strach. Zajímalo by ji, co by se stalo, kdyby se ho někdy rozhodla opustit. Nechal by ji jít, nebo by jí v návratu domů zabránil? Pokud mohla věřit Delii, tak měli lidé v krinarských sídlištích velmi málo práv – představa, která Miu silně zneklidňovala.

Samozřejmě nebylo nic z toho, s ohledem na nadcházející souboj, důležité. Mia hleděla netrpělivě na svůj počítač na zápěstí a zjistila, že boj už má začít za dvacet minut. Kde Delia trčí? Čekání Miin strach jen zhoršovalo.

O dvě minuty později konečně venku zahlédla malou transportní gondolu, jak přistává vedle domu. Z ní vystoupila Delia a zamávala. Mia byla ráda, že ji vidí a úlevně se usmála. Arusův charl měl na sobě šaty ve stejném stylu, jako byly Miiny a se svými tmavými, rovnými vlasy, které měla protkány zvláštním šperkem, vypadala úchvatně.

Mia k ní rychle doběhla. „Děkuji za vyzvednutí,“ řekla, když byla u ní.

„Rádo se stalo,“ odpověděla Delia. „Přišla bych, i kdyby mě o to Korum nepožádal. Musíš mít strach.“

„Víc než to,“ přiznala Mia. „Mám pocit, jako bych se měla už jen při tom pomyšlení pozvracet.“

Delia se usmála. „To vidím. Nastup si, ať už tam jsme.“

„Zúčastnil se Arus nějakého takového souboje?“, chtěla vědět Mia. Následovala Delii do gondoly a usedla na jedno vznášející se sedátko.

„Párkrát ano,“ odpověděla jí Delia a vrhla na ni chápající pohled. „A pokaždé jsem myslela, že dostanu infarkt. Věř mi, vím přesně, co teď prožíváš.“

„Pro tebe to bylo pravděpodobně ještě horší,“ pronesla Mia. „Já znám Koruma teprve pár dní.“ I když by se mohlo klidně jednat klidně i o několik let, když zvážila ochromující strach, který ji přepadal při pomyšlení na to, že by ho mohla ztratit.

Mia se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit pozorováním okolí. Ještě nikdy v mimozemském objektu neletěla – teda aspoň si na takový zážitek nevzpomínala. K jejímu překvapení vnitřní zařízení gondoly svými jasnými barvami a vznášejícími se sedátky silně připomínalo Korumův dům. Nikde nebyla vidět žádná technika, jak to bylo normální v lidském světě. Místo toho všechno fungovalo jakoby pomocí magie.

Když se letadlo vzneslo, Mia mohla skrz průhledné dno sledovat les pod nimi. V dáli se leskla vodní hladina oceánu. Byl nádherný den a za jiných okolností by si Mia let užívala. Ale zrovna dnes nedokázala přestat myslet na to, co se za chvíli stane.

Napadla ji další otázka a Mia vzhlédla, aby se podívala na Delii. „Jak dlouho takové boje obvykle trvají?“, zeptala se, když si představila několikadenní krvavé utrpení.

„Pár minut nebo několik hodin, všechno je možné,“ odpověděla jí řecká dívka. „To záleží na tom, jak vyrovnaní soupeři jsou. Kromě toho je krátká ceremonie před bojem a dlouhá po boji, kdy vítěz oslavuje.“

„Jak oslavuje?“

Delia se usmála a přitom se jí zablýsklo v očích. „No, nesvázaný muž si často najde nějakou více či méně nesvázanou ženu a mají v Shatele – v takové celtě podobné budově – sex. Svázaní muži dělají to samé se svými partnerkami.“

Sex na veřejnosti? To jako fakt? Mia cítila, jak bledne. „A ti, co mají charla?“

Delia se rozesmála. „To je různé. Arus je, co se týká mých lidských pocitů, velmi ohleduplný a normálně mě v aréně jen políbí. S pravou oslavou čeká, až jsme doma. Ostatní se chovají ke svým charlům stejně jako ke svým krinarským ženám.“

„Takže si myslíš, že Korum by se mnou mohl chtít mít před všemi těmi lidmi sex, pokud vyhraje?“

„Možná,“ zašklebila se Delia. „Nikdo nic neuvidí, protože budete v Shatele. Mohli by vás pouze slyšet.“

„No skvělé. To je samozřejmě mnohem lepší,“ zabručela Mia. Vzpomněla si na to, co jí Korum vyprávěl o oslavě sedm a dvacetiletého výročí a byla ráda, že se lidé takového exhibicionistického divadla nemusí zúčastnit. Ale tentokrát to vypadalo, že se tomu nevyhne – pokud se Korum nebude na její lidské pocity ohlížet. Další věc, se kterou si bude během boje lámat hlavu.

Než měla možnost o tom dál přemýšlet, přistáli tiše v lesnaté oblasti.

„Jsme tu,“ prohlásila Delia a vstala.

Mia se také zvedla a následovala ji ven. Vypadalo to, jakoby se nacházely uprostřed lesa. „Kde přesně je to tu?“

Delia se k ní otočila a Mia se zděsila, protože jí v očích zahlédla lesk vzrušení. „Aréna,“ odpověděla Delia a mávla směrem k porostlému kopci, který se nacházel před nimi.

Mia zvedla obočí, ale když vyrazily k vyvýšenině, nic neřekla. I z této vzdálenosti slyšela nějaké tlumené dunění, podobné vodopádu. Nacházela se aréna v blízkosti řeky? Pohybovala se opatrně a soustředila se na to, aby se vyhnala všem broukům a jinému hmyzu, kterými se to v Kostarické džungli jen hemžilo. Její sandály měly tenkou podrážku, moc se na turistiku nehodily a Mia z celého srdce doufala, že ji nic nekousne ani neuštkne dřív, než dorazí do arény. Pokud si vzpomínala správně, byli pavouci v této části světa smrtelně jedovatí, i když by teď měla být díky nanozytům, které by jakoukoliv škodu okamžitě opravily, vůči takovému nebezpečí imunní.

Když dál stoupaly na kopec, uvědomila si Mia, že ten zvuk, který slyšela, bylo tlumené mumlání davu. Někde velmi blízko se shromáždily tisíce Krinar, aby se podívaly na boj. Delia byla očividně netrpělivá a zbytek kopce vyběhla. Přitom se pohybovala s doslova krinarskou ladností.

„Tady je,“ řekla, otočila se k Mii a ukázala dopředu.

Mia si pospíšila, aby ji doběhla, přitom jí bušilo srdce a potily se jí dlaně. Když se dostala až na vrchol, zprudka se zastavila.

Zelené údolí u jejích nohou byl pohled, jaký se jí ještě v celém životě nenaskytl. V aréně se shromáždily tisíce – ne, desetitisíce Krinar. Vysocí mimozemšťani se zlatavou pokožkou. Na sobě měli zářivě bílé oblečení, které se ve slunci lesklo. Zatímco se většina z nich zdržovala na zemi, někteří usedli na vznášející se sedátka, která byla seřazena kolem malé mýtiny. Celé to vypadalo skoro jako fotbalové hřiště, jen že se diváci vznášeli ve vzduchu místo toho, aby seděli na svých místech – nebo prostě Hightech-verze antického římského amfiteátru. To poslední bylo asi příhodnější přirovnání, když se vzalo v úvahu, co se tu bude za chvíli dít, pomyslela si Mia.

„Mio! Tady jsi!“

Když se Mia otočila doprava, uviděla, jak se k ní blíží Korum. Na rozdíl od ostatních měl na sobě normální oblečení – tričko a šortky ve světlé barvě. Sotva k ní došel, přitáhl si ji k sobě a políbil ji na čelo. „Jak se cítíš, drahoušku?“, zeptal se a hleděl na ni s teplým úsměvem.

Mia cítila, jak se jí v jeho blízkosti rozbušilo srdce. „Mám se dobře. Jsi připravený na boj?“

„Samozřejmě.“ Prstem ji pohladil po tváři a poté se otočil k Delii. „Děkuji, že jsi sem Miu přivezla,“ řekl a usmál se na ni. Paží objímal Miu a tiskl ji k sobě.

„Bylo mi potěšením,“ odpověděla Delia a královsky Korumovi pokynula. „Nechám vás teď samotné. Mio, jakmile budeš hotová, tak přijď za námi. Sedíme támhle.“ A ukázala na řadu vznášejících se sedátek blízko mýtiny.

„Za minutu ji k vám přivedu,“ slíbil Korum a bylo vidět, že ho panovačné chování dívky očividně pobavilo.

Jakmile Delia zmizela v davu, sklonil hlavu a vášnivě ji políbil. Jedna z jeho velkých rukou jí podepřela hlavu a druhá jí přitiskla spodní část těla k němu. Na břiše ucítila tvrdost jeho erekce. Sevření jeho paží a horko jeho těla způsobilo, že se jí sevřel podbřišek. Jeho rty a jazyk si pohrávaly s jejími ústy, rozmazlovaly ji, konzumovaly ji, až zapomněla na všechno kolem sebe a ztratila se v mlze svých pocitů.

Když ji konečně nechal nadechnout, zoufale na něm visela, aniž by se starala o to, že byli na veřejném místě.

„Zatraceně,“ zaklel šeptem, zvedl hlavu a pohlédl na ni zářivě zlatýma očima, „teď se nebudu moci dočkat, až bude konečně po boji. Někdy mě přivádíš k šílenství, víš to?“

Mia si olízla rty. Cítila jeho chuť. Byla tak vzrušená, že málem nemohla vydržet neotírat se o něj. Přesto tu bylo něco, co mlhou touhy, která jí zahalila mozek, proniklo. Zatlačila mu na hruď, aby se trochu odtáhl a ona mohla trochu jasněji přemýšlet a řekla: „Delia mi říkala…“ Mia zaváhala, protože nevěděla, jak by to měla formulovat nejlépe. „Delia mi vyprávěla, že vítěz oslavuje tak, že ehm…“

„…má sex?“, zeptal se Korum a jeho oči se opět naplnily zlatým leskem. „To je to, co ti vyprávěla?“

Mia přikývla a tváře jí hořely.

Korum o krok odstoupil, ale stále ji držel v náruči. „To je pravda,“ odpověděl jí tichým chraptivým hlasem. „Jestli bych vyhrál, tak by se ode mě očekávalo, že budu takto slavit. Byl by to problém?“

Mia zvedla hlavu. „Ty myslíš… ty bych to chtěl dělat na veřejnosti?“

„Není to úplně na veřejnosti, drahoušku,“ řekl a zacukalo mu v koutcích úst. „Byli bychom v Shatele – v takové stavbě, která se postaví přesně k tomuto účelu. Ale ano, velmi rád bych měl s tebou po boji sex. Tvoje sladké tělo by bylo mou odměnou.“

***

Korum sledoval, jak se jí rozšiřují panenky a oči jí nabraly tmavší barvu. Dýchala nepravidelně a její tváře nabraly takovou hezkou červenou barvu. Byla vzrušená, skoro stejně silně jako on. Až bude po boji, tak nebude protestovat, když ji odvede do Shately, strhne jí šaty z těla a zmocní se jí. Tím si byl jistý. To pomyšlení, že by si ji přivlastnil před všemi přítomnými, se mu líbilo; oslovilo to něco primitivního v jeho nitru.

„Korume, já…“

„Šššš,“ přerušil ji a gestem, který viděl u lidí, jí položil prst na rty, „nedělej si s tím starosti. Nebudu tě nutit k ničemu, co bys nechtěla.“

A Korum to tak i myslel. Když Miu políbil, neměl v úmyslu cokoliv dokazovat, ale její reakce jasně ukazovala, jak citlivě na něj reagovala. I přes ztrátu paměti ji to k němu přitahovalo stejně jako předtím – to poznání ho naplnilo mužským uspokojením. Nikdy by ji nenutil, ale možná ani nebude muset. Tušil, že jeho malý charl je mnohem dobrodružnější povahy, než by si sám o sobě myslel.

Ještě stále na něj hleděla nedůvěřivě, takže sklonil hlavu a políbil ji na lákavě našpulená ústa ještě jednou. Tentokrát to byl jen krátký polibek, ne víc než jen letmý dotek rtů. Jeho tělo křičelo po tom, udělat víc, vzít si ji hned a tady, ale na to nebyl čas. Musel se připravit na boj.

Ale i ten malý polibek stačil, aby ji rozptýlil. Oči měla opět něžné, naplněné touhou. Korum se musel přinutit odvrátit pohled, aby se ovládl.

„Pojď,“ řekl chraplavě, „najdeme ti místo. Musím teď pryč, ale než tě opustím, chci se ujistit, že jsi bezpečně s Delií.“

„Samozřejmě.“ Vypadala opět zneklidněně, a z tváře jí zmizela všechna barva. „Začne to přesně v poledne?“

„Ano,“ odpověděl Korum, vzal ji za ruku a vedl ji skrz dav. „Obvykle jsme velmi přesní, takže už nám zbývá jen deset minut, než ceremonie začne.“

Vyrazili podél první řady, kde už seděla Delia s Arusem. Vedle Delie už bylo jen jedno vznášející se sedátko a přesně k němu Korum Miu vedl. Když se přiblížili, tak se dav rozdělil, aby je nechal projít. Ti, které znal, ho zdvořile zdravili, když procházeli kolem, zatímco ostatní zírali na jeho charla s neskrývanou zvědavostí. Korumovi to vůbec nevadilo. Jako člen Rady s určitou pověstí byl na takovou pozornost zvyklý. Mia se díky historkám o své spolupráci s hnutím odporu stala také veřejně známou osobou. Krinar nepovažovali zírání za neslušnost. Naopak, byl to znak respektu, když na něj upírali přímý pohled.

„Och, tady jste,“ řekla Delia, když došli až k nim. „Už jsem si dělala starosti, že to do začátku boje nestihnete.“

„Nemusíš, už jsme tady,“ odpověděla jí Mia a trochu se začervenala. Korum potlačil úšklebek, protože věděl, jak jsou jí takové věci na veřejnosti nepříjemné. Jeho malý drahoušek byl stále ještě nevinný; tu její stydlivost miloval.

Arus upřel na Koruma klidný pohled. „Dáme na Miu dobrý pozor, slibuji. Nemusíš si o ni dělat žádné starosti.“

„Děkuji,“ odvětil Korum a byl rád, že Arus jeho nevyslovenou obavu chápal. I když věděl, jak to bylo bezpečné, stále ještě se cítil nepříjemně, když ji měl nechat na veřejnosti samotnou. Ta záležitost se Saretem v něm zanechala nesmazatelný dojem a Korum věděl, že bude muset tvrdě zapracovat na tom, aby se strachu, že ji ztratí, zbavil.

Kolem nich obsadili Krinar ostatní vznášející se sedátka, takže se chodby a aréna vyprázdnila. Už zbývalo jen pět minut do začátku ceremonie a Korum se musel fyzicky i psychicky připravit na nadcházející boj.

„Musím jít,“ pronesl nerad a hned uviděl, jak Mie při jeho slovech zvlhly oči.

„Dej na sebe pozor,“ zašeptala a zvedla k němu tvář. „Prosím, Korume, buď opatrný.“ Objala ho pažemi kolem pasu, stiskla ho a chvíli ho jen tak držela.

Dojat opětoval Korum její objetí a poté se od ní opatrně odtáhl. „Miluji tě,“ řekl a naposledy se na ni usmál.

„A já miluji tebe,“ zašeptala Mia, když vyrazil pryč.

Korum se zarazil a nemohl uvěřit svým uším. Otočil hlavu a uviděl, jak se jí v očích třpytí neprolité slzy. Chtěl se jí dotknout a zeptat se jí, jestli to myslela opravdu vážně, ale na to už nezbýval čas. Místo toho jí věnoval široký úsměv a pokračoval dál k malé stavbě na protilehlé straně arény.

Ceremonie právě začala.

***

Mia se posadila na vznášející se sedátko a měla pocit, jakoby měla srdce ve svěráku. I přes uklidňující slova Koruma věděla, že tu byla reálná možnost, že ho právě viděla naposledy.

To pomyšlení tak zabolelo, že Mia chvíli ani nemohla dýchat.

„Mio? Mio, poslouchej mě. Nic se mu nestane, oukej?“ To byla Delia, která na ni promlouvala uklidňujícím hlasem.

Mia zamrkala a měla potíže na dívku zaostřit. „Já vím,“ řekla s jistotou, kterou necítila. „Samozřejmě, že to vím.“

Krinarský muž sedící vedle Delie se na ni také usmál. „Má pravdu, Mio,“ pronesl hlubokým, klidným hlasem. „Tvůj cheren je v tom velmi dobrý. Ještě nikdy žádný boj neprohrál. Mimochodem, já jsem Arus. Ještě jsme se osobně nepotkali.“

„Och, ahoj,“ pozdravila ho Mia a automaticky mu podala ruku. „Těší mě, že tě poznávám.“

Arusův úsměv se rozšířil. „Potřepání s tvou rukou není bohužel dovolené,“ odpověděl přátelsky. „Nerad bych se ocitl proti Korumovi v aréně jako další.“

„Och, ano, správně.“ Mia rychle stáhla rukou zpět. „Omlouvám se; na to jsem zapomněla. Korum mi včera vyprávěl o vašich zvycích.“

„Není nic, za co by ses měla omlouvat,“ odporovala jí Delia. „Udělalo na mě dojem, jak rychle se všechno znovu učíš. Mě trvalo mnohem déle, než jsem se cítila tak pohodlně, jako ty teď.“

„To je pravda, ani nevím, proč tomu tak je,“ přiznala Mia. „Možná si na nějaké podvědomé rovině na určité věci vzpomínám.“

„Také to vypadá, že cítíš ke Korumovi silnou náklonnost,“ poznamenal Arus a jeho tmavé oči se naplnily něčím jako obdiv, když na Miu pohlédl. „Víc, než by se v takové situaci dalo očekávat. Zajímalo by mě, proč? Nejsem v tomto oboru žádným expertem, ale přijde mi to nezvyklé.“

„Opravdu?“ Mia se údivem zamračila. „Myslela jsem, že ten proces vymazání paměti možná neodstranil všechny mé vzpomínky…“

„To by ale měl,“ vysvětlil jí Arus. „Pokud by se jednalo o standardní vyčištění paměti, tak bys měla být přesně taková jako před pár měsíci: bez informací o našem světě nebo o Korumovi. Skutečnost, že sis na všechno zvykla tak rychle, je… zajímavá, abych tak řekl.“

Mia ho poslouchala a přemýšlela, co to všechno mělo znamenat. Od té doby, co se probudila v Lenkardě, byly její pocity a reakce velmi zvláštní. Možná se Saretovi přece jen nepodařilo vymazat jí paměť kompletně?

Hlasitý hlas gongu vytrhl Miu z jejího přemýšlení.

Ceremonie před bojem začala.

Z malé stavby na jedné straně arény vyšel vysoký mužský Krinar v nezvyklém modrém oděvu a vyrazil do středu pole.

„To je Voret,“ zašeptala Mie Delia, když se k ní krátce nahnula. „Je jedním z nejstarších členů Rady.“

Mia přikývla a její oči visely na dění před ní.

„Rezidenti Země a všichni, co nás sledují z Kriny,“ promluvil Voret a jeho hluboký hlas naplnil celý amfiteátr. „Vítejte u starobylého rituálu výzvy v aréně. Jak všichni víte, dnes se uskuteční boj mezi dvěma členy Rady: Lorise a Koruma. Důvodem boje, tak jako u všech ostatních, jsou nepřekonatelné rozpory, které mohou být zprovozněny ze světa pouze krví.“

Voret zvedl ruku a ze špičky prstů mu vystřelilo modré světlo, které vytvořilo trojrozměrný obraz vznášející se ve vzduchu. Zobrazilo les se zelenými, žlutými a oranžově zbarvenými stromy. „Po generace jsme se shromažďovali v aréně, abychom byli svědky takového řešení sporů. Začalo to po Velké válce, kdy jsme se po zániku Lonar – zdroji pro nás životně důležité krve – málem sami zničili. Tenkrát bylo násilí způsobem života – a bylo by i nadále, kdyby neexistovaly výzvy v aréně.“

Vznášející se obraz se změnil, jakoby kamera zaostřila na určitou část toho cizokrajného lesa. Mia fascinovaně zírala na mužského Krinara, který se tam objevil. Byl oblečený do hnědých cárů látky a skákal ze stromu na strom takovou rychlostí, že by Tarzan zbledl závistí. Pod ním kňučeli na zemi malé, opicím se podobající bytosti, jejichž těla na sobě neměla nic než světlé vlasy. To museli být Lonar, došlo Mii, když hleděla na dravčí pohled na tváři mužského Krinara, který je sledoval seshora. Nebyl tak krásný jako moderní Krinar, jeho rysy byly mnohem hrubší, ne tak symetrické, ale měl jejich typickou barvu vlasů a zlatou pokožku.

„Vyvinuli jsme se z lovců. Z dravců.“ Arénou se nesl Voretův hlas. „My potřebujeme násilí. Toužíme po něm. Abychom mohli fungovat jako mírumilovná společnost, potřebujeme ventil – určitý způsob, jak eliminovat rozpory, které by jinak mohly vést k bojům nebo válkám. Aréna je takový ventil.“

Krinar na videu skočil ze stromu dolů a přistál před nešťastnými Lonary. Ti vykřikli strachy a jejich výkřiky připomínaly pozemské opice. Otočili se, chtěli utéci, ale už bylo pozdě. Jeden z nich – žena – už byla v zajetí Krinara, který ji ostrými zuby roztrhl hrdlo. Z rány jí na prsa vytryskla zářivě rudá krev a zabarvila její světlou srst.

„Vyhubení Lonarů nás málem zničilo. Za skutečnost, že jsme přežili, vděčíme hrdinnému nasazení vědců, kteří uprostřed chaosu a krve vyvinuli náhradu krve.“

Obraz se opět změnil. Už neukazoval les ani toho Krinara, jak se krmí na bezmocné ženě. Místo toho zobrazil tři mužské Krinar, jejichž přísné tváře s hrubými rysy se víc podobaly těm starým lovcům, než nádherným současným Krinarům, kteří momentálně Miu obklopovaly.

„V aréně uctíváme ty, kteří tu byli před námi – a ty, kteří přijdou po nás. Tímto rituálem násilí uctíváme mír – a zákony, které ho umožnily.“

Teď vznášející se obraz ukázal ten samý barevně bohatý les jako předtím – ale tentokrát obydlený, jak se dalo poznat podle bledých, podlouhlých staveb, které sloužily moderním Krinarům jako domy. Krinarský pár – muže a žena – ve světlém oblečení, na jehož pohled si Mia už zvykla, se procházel mezi stromy. Oba vypadali překrásně a šťastně, zatímco kráčeli po lesní stezce a drželi se za ruce. Obraz se na pár minut zastavil, poté zmizel a uprostřed arény zůstal stát jen Voret.

Chvíli mlčel. Poté se jeho hlas opět rozezněl. „Teď je čas pro bojovníky, aby přišli za mnou. Lorisi a Korume, prosím, vstupte do arény.“

Když dovnitř vešli dva Krinar – Korum ze stavby po Miině pravici a Loris ze stavby po její levé straně, Mia zalapala po dechu. Místo normálního krinarského oděvu nebo formální bílé varianty diváků – měl každý na sobě pouze dlouhé kalhoty barvy čerstvé krve.

Mia polkla, aby si navlhčila suché hrdlo a fascinovaně zírala na svého milence. Vypadal úchvatně – a naprosto divoce. Jelikož seděla v první řadě, mohla vidět zlatou barvu jeho očí, jak jasně září na pozadí jeho bronzově zbarvené pokožky. Skutečnost, že byl napůl nahý, podtrhovala sílu jeho těla; na pažích se mu napínaly svaly a jeho držení těla bylo ladné a současně hrozivé.

Druhý Krinar byl o pár centimetrů vyšší a trochu masivněji stavěný. Výraz v jeho tváři připomínající sokola byl temný a plný nenávisti.

Oba bojovníci se vydali k modře oděné postavě uprostřed arény a kousek od ní se v uctivé vzdálenosti zastavili. Voret se otočil na Lorise a oslovil ho: „Lorisi, rozhodl ses Koruma dnes vyzvat. Je to tak správně?“

„Ano,“ odpověděl Krinar, jehož oči se blýskaly stejným potěšením, jaké Mia viděla i na Korumovi.

Voret spokojeně přikývl. Obrátil se na Koruma, kterého se zeptal: „Přijímáš Lorisovu výzvu?“

„Přijímám,“ potvrdil Korum.

„Boj může započít.“