WIB - 22. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

LAUREN

Před sedmi měsíci…

„Nevím, proč jsem si tě vůbec brala! Staráš se jen sám o sebe!“ Měla jsem toho dost. Byla jsem vzteklá, jak jsem si balila vše, co se mi vešlo do batohu.

„Vzala sis mě, protože mě miluješ,“ odsekl Wylie a chytil mě za zápěstí, aby mě zastavil. „A pokud odejdeš, najdu tě, Lauren. To přece víš.“

„Jdi do prdele,“ odsekla jsem. „Nenajdeš mě. O to se postarám.“

„Pracuješ pro tu zatracenou kapelu! Ať budou kdekoliv, budeš tam i ty. To tě nenapadlo?“

„Ano, napadlo! Nejsem idiot.“

„Jsi zkurvený idiot. Vždycky si byla, už od chvíle, co jsme se poznali. Bylas dobrá jen v tom, abys mi ho vykouřila a udělala mi mizernou večeři.“

Vztek se vrátil a já se napřáhla, udeřila ho do tváře. Bylo to hlasité a dlaň mě pálila, ale bylo mi to jedno. Hruď se mi dmula, jak jsem zapnula batoh a odstrčila ho.

„Počkej… Lauren… je mi to líto,“ zavolal za mnou Wylie. Chytila jsem kliku a otevřela dveře. „Zlato, víš, že takový prostě jsem, že jo?“ Popotáhl a přejel si rukou přes nos. Zašklebila jsem se a shlédla ke stolu, kde na magazínu byly připravené tři rovné linie kokainu.

„Je mi z tebe nanic, Wylie.“ Můj hlas byl tichý a suchý. „Nechci s tebou už mít nic společného. Nic! Nejsi muž, kterého jsem si vzdala!“

Wylie za mnou volal, jak jsem uháněla chodbou, ale bylo mi to jedno. Když mu došlo, že se nevrátím, začal mi nadávat a vykřikoval věci jako: „Stupidní děvko,“ a „ty nechutná a odporná mrcho.“

Ale to bylo v pohodě. Věděla jsem, že nejsem hloupá a ani odporná mrcha. Hloupá bych byla, kdybych se k němu vrátila a prosila ho o odpuštění. Odmítala jsem být boxovacím pytlem. Odejít bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat, a tentokrát jsem odcházela nadobro. Už se nikdy nevrátím.

Otevřela jsem oči a bojovala se slzami, jak se vynořila ta vzpomínka. Ten den jsem plně stála za svým rozhodnutím, ale byla jsem slabá, protože mi na něm stále záleželo. Věděla jsem, že dělám tu správnou věc, ale Wylieho jsem stále milovala. Už jsem do něj nebyla zamilovaná, ale záleželo mi na něm. Ale změnil se, a to k horšímu. Po celou tu dobu jsem vinila samu sebe za jeho chování i za to, že jsem ho v něm podporovala, ale po pár terapiích a troše času mi došlo, že ho nemohu kontrolovat. Byl vlastní osobou. Byl to dospělý chlap, co dělal vlastní rozhodnutí. A právě pro ta rozhodnutí jsme stáli u soudu, kde jsme měli vše uzavřít. Nadobro.

V soudní místnosti bylo ticho, jak se soudkyně posadila.

Koukla jsem do leva, odkud mě Wylie sledoval. Byl naštvaný, a mě to bylo vážně fuk. Měla jsem toho dost. Dost toho, že mi neustále volal. Dost toho, že mě sledoval a obtěžoval mě. Dost toho, že mě urážel. Dost toho, že mi ničil život.

Poté, co se stalo, mi bylo jasné, že je na čase vše uzavřít, a tak jsem zavolala své právničce. Probraly jsme to a ona řekla, že protože Wylie ukazuje známky agresivního chování, je možné, že se rozvod schválí dříve než za tři měsíce, které nám soudkyně dala.

Potřebovala jsem, aby to skončilo teď.

Hned.

Soudkyně promluvila a mě se zastavilo srdce. Okamžitě mě zaplavila radost, když prohlásila, že je rozhod schválen a vše bude legálně uzavřeno na konci měsíce. Také řekla, že když mi Wylie převedl peníze na účet, můžu si je nechat. Jen netušila, že jsou to špinavé peníze. Vydělal je tím, že prodával trávu a další narkotika. Byla jsem téměř v euforii a plná úlevy. Wylie také získal zákaz přiblížení. Nemohl jít blíž než na sto metrů. Nevýhodou bylo, že jsem se musela vzdát klíčů k našemu bytu i autu, protože byly na jeho jméno, ale to byly jen materiální věci. I když jsem ten byt zbožňovala – sama ho vybavila a většinu věcí zaplatila – mohl si ho nechat. Jen ať je jeho. Bylo na čase začít znovu.

Pohlédla jsem na Wylieho, jak soudkyně udeřila kladívkem. Měl rozšířené nozdry a klouby celé bílé z toho, jak zatínal ruce v pěst.

„Zvládla jsi to,“ zašeptal Brent, můj bratr.

Povzdechla jsem si, ohlédla se přes rameno a kývla na něj. Brent byl o pár centimetru vyšší, měl rozcuchané hnědé vlasy a oplácané tváře, kterých se nijak nemohl zbavit. Kromě tváří jsme však byli jako dvojčata. Postavila jsem se a byla jsem ráda, že mohu kráčet se vztyčenou hlavou, jak jsme vyšli ze soudní místnosti. Jak Wylie prošel kolem, s právníkem po boku, zašklebil se na mě. Také jsem ho sledovala, protože, no, konečně bylo po všem. Konečně jsem měla poslední slovo. Konečně jsem byla svobodná a už se mi nebude plést do života.

„Myslím, že je potřeba to oslavit,“ řekl Brent a dal mi ruku kolem ramen. „Měli bychom se později stavit někde v baru. Dát si pár vychlazených piv.“

Přikývla jsem a hluboce vydechla, jak jsme šli po schodech k mé mámě a tátovi. Stáli před jejich Fiatem a usmívali se na mě. Když jsem se před nimi zastavila, táta mě objal a poté ho máma odstrčila, aby na ní také něco zbylo. „Jsem tak ráda, že je po všem,“ vydechla.

„To i já,“ povzdechla jsem si.

Odtáhla se, ale stále mě držela za ramena. „Udělala jsem na dnešní večer tvou oblíbenou večeři. Kuřecí polévku s knedlíčky!“

Usmála jsem si. „Děkuji, mami.“ Pustila mě a popostrčila k zadnímu sedadlu. Vlezla jsem dovnitř a přinutila se na ni usmát, jak zavřela dveře. Moje matka byla trochu starostlivá, ale nebyla špatná. Potřebovala jsem ji. Cítila jsem se tak sama a ona měla vždy ty nejlepší rady. Věděla jsem, že když se svou rodinou strávím pár dní na farmě, bude to pro mě dobré. Potřebovala jsem si pročistit hlavu – a zbavit se té mizerné nálady.

„Hej, ségra,“ řekl Brent, který se sklonil a zvedl magazín. „Tohle jsem viděl včera v krámu. Je to pravda? Randíš s jedním z chlapců z FireNine? Myslel jsem, že pro ně jen pracuješ?“

Zamračila jsem se a shlédla na magazín, kde byl na obálce obrázek mě a Montany. Vyškubla jsem ho Brentovi z rukou a prohlédla si titulek. Moc mě nezajímal, protože mě víc zajímala fotka. Byli jsme s Montanou na pláži. Bylo to okamžik před tím, než mě hodil do vody jako šílenec.

Hlasitě jsem polkla a zahnala slzy. Vrazila jsem časopis Brentovi do rukou, a máma se na nás ohlédla se smutným výrazem. „Jsi v pořádku, Lauren?“

„Jsem,“ zalhala jsem a přinutila se zeširoka usmát.

„Co se stalo s tebou a tím chlapcem?“ Zeptala se.

„Jen jsme si… užívali,“ povzdechla jsem si a otočila se k oknu. Nemohla jsem se jim podívat do tváří. Nemohla jsem o tom s nimi ani mluvit.

„Zdá se, že tě má vážně rád,“ řekl Brent, který listoval časopisem.

Ignorovala jsem ho, a naštěstí promluvil táta, který mě zachránil před pláčem. „Nech ji být,“ řekl. „Zrovna se dostala přes jednoho šíleného idiota. Neotravuj ji s dalším.“

Kousla jsem se do rtu a po zbytek cesty jsem poslouchala operu, kterou mí rodiče pouštěli v rádiu. Obvykle jsem ji nemohla vystát. Měla jsem ráda rockovou hudbu i kapely, kytarová sóla, ale tentokrát mi to nevadilo. Byl to způsob rozptýlení. Bylo to jiné. A já něco jiného potřebovala.

***

Musela jsem přiznat, že máma dělala tu nejlepší kuřecí polévku s knedlíčky. Byla má oblíbená od dob, kdy jsem byla ještě dítě. Chyběla mi její jídla. Musela jsem si přidat; až tak dobrá byla.

Po jídle jsem mámě pomohla uklidit. Táta s Brentem šli do obýváku, aby sledovali sport. Jak jsem dávala nádobí do dřezu, otočila jsem se a založila ruce na hrudi. „Mami, mohu ti něco říct?“

„Jistě, zlato. Cokoliv.“ Zarazila se v tom, co dělala a soustředila se na mě.

„Ten chlap… ten, se kterým jsem byla na obálce… Vážně, vážně ho mám ráda – vlastně ho miluju.“

Zdála se ztracená a naklonila hlavu v podivném úhlu. „Myslíš toho z kapely?“

„Ano,“ zašeptala jsem. „Ale já… to zkazila. Nikdy jsem mu neřekla o Wyliem. Pravdou je, že jsem si nemyslela, že to mezi námi bude vážné…“

„A proč?“ Zeptala se, chytila mě za ruku a přitáhla mě ke židli. Sedla si naproti mně a probodla mě svýma šedě zelenýma očima – stejnými, jako jsem měla i já.

„Protože mi Wylieho připomínal. Byl v kapele. Miloval hudbu a upřednostňoval svou kapelu. Neustále flirtoval a nemohu zapomenout na to, jak je nádherný…“

Usmála se, ale neřekla ani slovo.

„Já nevím. Vždy jsem o něm slyšela různé povídačky a kdykoliv jsem ho viděla, zdály se pravdivé.“ Zadusila jsem smích.

„Co?“ Zeptala se. „Čemu se směješ?“

„Pamatuji si první den, kdy jsme se potkali. S Wyliem jsme se pohádali. FireNine za sebou měli skvělý koncert. A já za sebou měla úspěšnou noc, a i když jsem tomu nemohla uvěřit, všiml si mě v zákulisí. Chtěl se mnou strávit tu noc…“

„A?“ Zeptala se nadšeně.

„Odmítla jsem ho.“

„Vážně?“

Přikývla jsem a zasmála se. „Ano. Byl tak zmatený. Vlastně jsem ho odmítala dost často.“

„Jen si v něm probouzela zájem,“ prohlásila máma.

„Možná… ale byla to sranda.“

Máma mi překryla ruku tou svou, její úsměv byl něžný a sladký. „Zlato… kam tímhle směřuješ?“

Kousla jsem se do rtu a bojovala s třesem. „Chybí mi,“ zašeptala jsem. Hlas se mi zlomil a já sklonila hlavu, ale máma mi ji zase hned zvedla. „A chci být s ním… ale přijde mi, že je moc brzy, víš? Bojím se závazku s někým, kdo je tak podobný Wyliemu. Jsem vyděšená.“

„Oh, zlatíčko,“ zacvrlikala a přisunula si židli blíž. Přitiskla mě na svou hruď a já tiše plakala, jak mě hladila po hlavě. „Lauren, jsi chytrá holka,“ řekla. „A znám tě líp než abych uvěřila, že jsi propadla znovu někomu tak šílenému a hroznému jako je Wylie. Zničil tě, a myslím, že ses z toho poučila.“ Zvedla mě a setřela mi slzy prstem. „Zdá se mi, že je pro tebe tenhle chlap perfektní. Udělal ti snad něco špatného?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“

„A myslíš, že ti někdy ublíží?“

Přemítala jsem nad její otázkou a sklonila při tom pohled. „Ne. Myslím, že ne. Řekl mi, že mě miluje.“

„Věříš mu?“

Přikývla jsem a zamrkala pryč své slzy. „Ano. Hodně se pro mě změnil.“

Zakřenila se. „Tak tady máš svůj důkaz, zlatíčko. Chlapa, co se je ochotný změnit a zničit své zlozvyky pro ženu, by sis měla nechat. Je to chlap, do kterého se můžeš zamilovat. To mě naučila tvá babička.“ Stiskla mi tváře. „Láska, Lauren, je risk,“ zašeptala. „Láska nás zcela překvapí a obvykle přijde v nesprávnou chvíli, ale láska, bez pochyb, je prostě úžasná. Nemůžeš se jí vyhnout ani ji popřít, nehledě na to, jak moc se snažíš. Prostě… je. To si pamatuj.“

Přikývla jsem a ona mě ještě víc stiskla. Hladila mě v kruzích po zádech a já se jí usmála do ramene. Měla pravdu. Bála jsem se… děsila jsem se toho jen dotknout, a ano, rozhodně to přišlo v nevhodný čas, ale bylo to tu. Znovu mi to probudilo srdce. Byla jsem slabá, ale tentokrát pro lepší osobu.

Netušila jsem, co se mnou je špatně. Netušila jsem, proč jsem byla tak vyděšená se tomu poddat. Montana mi stál po boku víc než bych čekala. Ukázal mi, že mu na mě záleží, a nehledě na to, co jsme dělali, nezáleželo mu na tom, zda se baví, pokud byl se mnou. Možná to bylo to, co mě tak děsilo – jak mu se mnou bylo dobře a mě zase s ním. Tak se to nemělo dít. Tolik jsem se bála budoucnosti a toho, co se stane, že jsem se ani nedokázala soustředit na sebe. Byla jsem s ním lepší osoba.

A jak se máma odtáhla, objevil se zpoza rohu Brent. Mračil se. „Umhm… možná jsem trochu opilý, ale zdá se mi, že před domem stojí ten tvůj kluk z kapely a ptá se po tobě.“

Vykulila jsem oči a vyskočila na nohy. Proběhla jsem kolem Brenta a přes obývák kolem táty, abych se dostala ke dveřím. A skutečně, Montana tam čekal.

Stál ke mně zády a vzhlížel k nebi. Měl na sobě světle modrou košili a tmavé džíny s páskem. Vlasy měl uhlazené. Oh, jak jsem milovala ten uhlazený vzhled. Zezadu vypadal úžasně a byla jsem si jistá, že i předek stál za to.

Zamrkala jsem a zarazila se před klikou. Hlavou mi uhánělo tolik myšlenek, ale hlavně jsem s ním chtěla mluvit… slyšet jeho hlas. Takže jsem už nemeškala a otevřela dveře. Montana se rychle otočil a prohlédl si mě.

Opatrně jsem vyšla a spolkla emoce, jak jsem za sebou zavřela dveře. Bylo ticho, jak jsme na sebe zírali. Uběhlo jen šest dní, ale mě to připadalo jako měsíce. Vzduch byl mezi námi napjatý a já se ho chtěla dotknout, jen jsem se neodvážila. Nebyl čas na něžnosti. Potřebovali jsme si promluvit. Někdo musel začít.

Naštěstí to byl on. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se a vyšel ke mně. „Zdá se, že jsi plakala…“

Přikývla jsem a hlava mi podivně poskočila, jak jsem otřela zbytek slz. „O nic nejde. Jen jsem si povídala s mámou. Takové malé doznání.“

„Oh.“ Přikývl jako by rozuměl, ale viděla jsem, že byl pořádně zmatený.

„Uhmm… takže, co tady děláš?“ Zeptala jsem se.

Nadechl se a rozhlédl kolem. „No, nesleduji tě ani nic podobně šíleného, pokud tě něco takového napadlo,“ řekl s úsměvem.

Zarazila jsem vlastní úsměv a uhnula pohledem. „To přece vím.“

„Já um… zavolal jsem Benovi a poprosil o pár laskavostí. Našel pro mě tuhle adresu.“ Zvedl kousek papíru s adresou. Chystala jsem se promluvit, ale u dveří se objevil Brent s přimhouřenýma očima. „Je vše v pohodě, ségra?“

Ohlédla jsem se na něj. „V pohodě, Brente. Jdi pryč.“

Montana znovu promluvil. „Pokud se to nehodí, mohu se vrátit-“

„Ne.“ Vyhrkla jsem. Nechtěla jsem, aby mě znovu opustil. Ne znovu. Chytila jsem Montanu za ruku a zamračila se na Brenta. Byl o dva roky mladší než já, ale choval se, jako by byl mnohem starší. Naštěstí přišla ke dveřím máma a položila Brentovi ruku na rameno a odstrčila ho. Než sama odešla, mrkla.

Usmála jsem se na ni a poté se soustředila znovu na Montanu. „Nepřišel jsem nevhod?“ Zeptal se.

„Ne,“ zašeptala jsem. „Ani trošku. Tvé načasování je perfektní.“ Svedla jsem ho ze schodů k vysokému dubu vedle domu. Byla tam houpací lavička, kterou táta udělal pro mámu, když jsem byla teenager. Když jsme k ní došli, posadila jsem se a stáhla ho k sobě. S povzdechem usedl a zíral kupředu, jak se tráva chvěla v studeném vánku.

„Co tě přimělo přijet?“ Zeptala jsem se.

Ostře vydechl. „Hodně jsem přemýšlel,“ zamumlal. „A chci na tebe být naštvaný. Chci na tebe zapomenout. Chci se přes tebe přenést…“

Srdce se mi zastavilo a pomalu jsem se začala odtahovat. Vážně přijel jen, aby mi řekl tohle? Ó můj Bože. Možná přijel, aby mi osobně řekl, že se mnou nemůže být – že pro něj nejsem ta pravá. Při tom pomyšlení jsem začala panikařit, ale ta panika zmizela, když mi Montana stiskl ruku a propletl prsty s mými.

„Ale je to blbost,“ řekl. „Protože pravdou je, že na tebe už nechci být naštvaný. Nechci na tebe zapomenout a jsem si sakra jistý, že se přes tebe nechci přenést.“ Žaludek se mi zachvěl. Znovu mi začaly slzet oči, když se na mě otočil a stiskl mi ruku. „Nechci tě ztratit, Lauren. S tebou jsem šťastný. Celý. Cítím se zatraceně úžasně. S tebou mě nic nemůže zastavit. Něco mi děláš… a možná to je proto, že přiznávám, že tě tak moc miluju, nebo možná jsem ti tak moc propadl.“ Pokrčil rameny a jeho zuby se zaleskly v měsíčním světle. „Ať už je to cokoliv, nechci, aby to přestalo. Všichni děláme chyby, že jo?“ Zeptal se. „Vím, že já ano. Občas to dokážu vážně podělat.“

Tiše jsem přikývla a bojovala se slzami. Krk jsem měla stažený slovy, které jsem mu chtěla říct, ale zarazila jsem je. Mohla jsem jen poslouchat.

Volnou rukou mě pohladil palcem po tváři. „Doprdele, miluju tě, Lauren. Chci tě jako svou dívku a jen tebe. Chybíš mi. Bez tebe jako bych ani nežil. Něco si mi provedla a nejde to vzít zpět. Nejde to popírat.“ Naklonil se a otřel se rty o ty mé.

Bojovala jsem se slzami. Jeho slova byla ohleduplná a přímo ze srdce. Ztuhla jsem, jak mi pustil ruku, aby vzal mou tvář do dlaní. Lehce přitiskl své rty na mé. Objevil se ten žár, který mi tak chyběl.

„Řekni, že to cítíš stejně,“ zašeptal a poté mě znovu políbil. Polibek byl delikátní a sladký. Jeho rty byly teplé a plné. „Nejel jsem tak daleko, abych to neslyšel. Potřebuji vědět, že se cítíš stejně.“

Také jsem chytila jeho tvář do dlaní a přitáhla ho k dalšímu polibku. „Miluju tě, Montano. Jak to můžeš nevidět?“ Zeptala jsem se se smíchem. „Jak to můžeš necítit?“

„Oh, cítím to, princezno,“ zamumlal a sjel jednou rukou k mému boku.

„Ano?“ Vydechla jsem.

„Ano.“ Usmál se chlapecky a já roztála. Byl tak úžasný.

„Odpusť mi,“ prosila jsem, jak jsem mu dala ruce kolem krku a vtáhla ho do těsného objetí.

Jeho smích byl chraplavý a vřelý. „Odpustil jsem ti už dávno, zlato.“

Odtáhla jsem se se širokým úsměvem. Montana mi ho oplatil a bez zaváháním mě přitáhl k polibku. Narazila jsem mu do hrudi, ale přišlo mi, že se ho nemohu nabažit. V krku se mi zasekl sten a srdce se mi rozbušilo, jak jsem ho chtivě líbala.

Bože, tohle mi tak chybělo. Tak moc. Chyběl mi on. Celičký.

Jednou jsem už Montanu pustila, ale odmítala jsem to udělat znovu. Ta bolest, kterou jsem cítila – bolest, kterou vím, že jsem mu způsobila – mi nikdy nedošla, když jsem ji kontrolovala. Milovala jsem ho celičkého. Byl pro mě perfektní.

A ačkoliv jsem si myslela, že už nikdy nepropadnu někumu podobnému, byl rockovou hvězdou, o které jsem vždy snila.

Byl můj a já se ho nechystala pustit.

Milovala jsem totohle muže a to pořádně. A nic to nezmění.

S povzdechem se odtáhl. „Přísahám, že udobřování s tebou je to nejlepší,“ vydechl.

„Souhlasím,“ zašeptala jsem a přitiskla své čelo k jeho. Dveře za námi se otevřely a Montana se trochu odtáhl. Vykuleně mi zíral přes rameno.

Rychle jsem se otočila a všimla si mého otce, který měl založené ruce na hrudi. Vyrazil ze schodů k nám s jedním povytaženým obočím. „Chystáš se tu sedět celou noc a ani se nepředstavit?“ Zeptal se táta a probodl Montanu pohledem.

Montana z něj přejel pohledem na mě a já bojovala s úsměvem. Postavil se a vyrazil k mému otci s nataženou rukou. „Omlouvám se, pane. Montana Delray,“  představil se.

Táta také natáhl ruku a trvalo jen pár vteřin, než se usmál. Montana na něj zmateně zíral, ale táta ho chytil za ruku a pořádně zatřásl. „Dělám si legraci!“ Táta se na mě podíval. „Málem na to skočil, co? Celá ta taškařice s vážným otcem.“

Zahihňala jsem se a Montana se rozesmál. „Neboj,“ řekla jsem a postavila se. „Můj táta je tím nejsladším mužem na planetě. Vůbec neumí být vážný.“

„To bych neřekl… málem jsem se počůral,“ přiznal Montana se smíchem.

Smáli jsme se společně s ním. Jako další přišla máma a Brent. Máma se sladce usmála, jak se setkala s Montanovým pohledem. Chytila ho za ruku a zatřásla s ní. „Jsem Elizabeth, Laurenina matka.“

„Montana Delray. Rád vás poznávám, paní Harkinová.“

Máma vykulila oči a povytáhla na mě obočí. „Ohhh… dobré způsoby. To se mi líbí. Vážně,“ popíchla ho.

Montana se poté představil Brentovi a ten se omluvil za jeho šílené chování. „V pohodě,“ řekl Montana. „Jsem rád, že jí někdo hlídá záda.“ Dal mi paži kolem ramen a já se na něj usmála.

„Jedls něco?“ Zeptala se ho máma.

„Nejedl, ale umírám hlady a už z verandy jsem cítil něco úžasného,“ řekl.

Mámina tvář se rozzářila, jak ustoupila. „Oh, to je má kuřecí polívka s knedlíčky! Prosím, pojď dál. Dej si. Mám jí dost. Je Laurenina nejoblíbenější,“ řekla a natáhla se pro Montanovu ruku, aby ho dotáhla do domu.

Montana mě pustil a mrkl na mě, jak ho máma táhla přes verandu dovnitř.

„Oh, jejda,“ zamumlal táta, který sledoval, jak se za nimi zavřely dveře. „Bude mít co dělat. Také peče. Než odejde, přibere tak pět kilo.“

S Brentem jsme se rozesmáli, jak si táta projel rukou vlasy a vyrazil do domu. Následovala jsem ho s vědomím, že si nedělal legraci. Máma milovala vaření, ale pečení o to víc. Bylo štěstí, že pekla skvěle, ale měla nemilý zvyk nutit lidi ochutnat vše, co připravila. Víc než jednou. Divila jsem se, že nikdo z nás nebyl tlustý.

„Doufám, že máš hlad,“ řekla jsem a posadila se naproti Montanovi. Máma před něj postavila misku s polévkou a on se do ní hned pustil.

„To zvládnu.“ Zakřenil se na mě.

Pochybovačně jsem se na něj podívala a poté ukázala hlavou směrem k mámě. Na lince stály tři odlišné koláče a když si jich Montana všiml, vykulil oči. „Donutí tě je vyzkoušet všechny,“ zašeptala jsem.

„Sakra,“ vydechl tak, abych ho slyšela jen já.

Zasmála jsem se a další zhruba půl hodiny, poté, co Montana snědl dvě misky s polévkou a pět menších kousků koláčů, byla máma konečně spokojená a propustila ho z jídelní pasti.

„Chutnalo ti?“ Zeptala se nadějně.

Montana si pohladil břicho a přikývl. „Bylo to perfektní, paní Harkinová. Proč se tím neživíte? Bylo to to nejlepší jídlo, co jsem za poslední roky jedl.“

Tvář se jí rozzářila a chytila ho za rameno. „Ale, děkuji ti. Máš kde přespat?“ Zeptala se.

Zamračila jsem se. „Oh, ne, mami-“

„Oh, přestaň, Lauren. Máme tři další ložnice.“

„Ano, já vím, ale jsem si jistá, že by byl raději někde jinde,“ řekla jsem skrz zaťaté zuby.

Montana pokrčil rameny. „Děláš si legraci? Chystal jsem si zamluvit hotel na pár nocí, ale pokud mi nabízí pokoj, nevidím důvod, proč by ne.“

Máma se na mě vítězně usmála. „Vidíš. Navíc, ráno dělám palačinky a borůvkové muffiny. To by si neměl nechat ujít. Máš rád borůvky?“ Zeptala se ho.

„Miluju je,“ řekl Montana s úsměvem. Věděla jsem, že to dělal jen, aby jí potěšil. Nevinila jsem ho, ale věděla jsem, jak umí být máma panovačná. Také jsem věděla, jak umí být Brent otravný. Jediný, kdo mi nedělal starosti, byl táta. Dokud měl svou televizi a kožené křeslo, byl v pohodě. Někdy byl tak tichý, že jsem zapomněla, že je stále kolem.

„Fajn. Takže, Lauren, ukaž Montanovi pokoj pro hosty a Brent mu přinese z auta věci.“

„Děkuji, paní Harkinová,“ řekl Montana.

Usmála se na něj očima, a já hravě protočila oči v sloup a chytila Montanu za ruku. Vyvedla jsem ho z kuchyně. „Jsi si jistý?“ Zašeptala jsem, jak jsme došli ke schodům. „Chci tím říct… má rodina umí být trochu šílená a panovačná-“

Montana mi položil prst na rty a utišil mě. „Jsem tu, abych byl s tebou, Lauren. To je v pohodě.“ Pokrčil rameny. „Navíc, tvá rodina mi přijde skvělá. Bude fajn poznat lidi, se kterými jsi vyrostla.“ Dal mi klouby pod bradu a já si povzdechla, stiskla mu ruku a vyrazila po schodech. „Fajn, pokud myslíš.“

„Říkal jsem ti, že chci navštívit farmu tvých rodičů… je skvělá.“

„Díky. Máma s tátou ji vlastně částečně postavili.“

„Vážně? Tak to se jim vážně povedlo.“

Došli jsme ke dveřím na konci chodby a já je otevřela. Montana vešel a rozhlédl se. Byla to má oblíbená místnost pro hosty. Nejvíc jsem milovala postel s nebesy a bílým závěsem, který visel ze stropu až na zem. Dřevěná podlaha byla naleštěná a čistá. Byla tam i obří koupelna s vanou s tryskami. Záviděla jsem tomu místu. Kdykoliv jsem navštívila své rodiče, většinu nocí jsem trávila tady. Bylo to perfektní. „Je to tu lepší než v jakémkoliv hotelu, kde jsem byl,“ řekl Montana a přejel rukou přes povlečení. „A vím, že jsem možná skrblík, ale je to zdarma! Jak bych to mohl odmítnout?“

Zasmála jsem se. „Zaplatíš tím, že budeš muset sníst vše, co máma uvaří a napeče. Nemáš ani tušení, do čeho ses to dostal.“

Zavrtěl hlavou. „To je lepší než dávat peníze. Navíc rád baštím. To je výhra, princezno.“ Přitiskl mě k sobě. „Ukaž mi tvůj pokoj,“ zašeptal.

Zamrkala jsem na něj. „Můj pokoj?“

„Ano. Chci ho vidět.“

Sevřela jsem rty. „Věř mi, nechceš vidět můj pokoj. Je holčičí a… ehhh.“

„To je v pohodě,“ řekl a zvedl mi bradu.

Povzdechla jsem, jak se mi podíval do očí. Přejel mi palcem přes bradu a já přikývla, otočila se a vyrazila chodbou. Prošli jsme kolem tří dveří, než jsme stáli před mými. „Fajn,“ řekla jsem. „Připrav se.“

Usmál se na mě a já otevřela dveře. Byla jsem si jistá, že si jako první všimne růžových zdí. Na každé byly plakáty a u severní stěny stála má postel. Montana kolem mě prošel a rozhlédl se.

„Tohle. Je. Šílené,“ řekl. Něco zachytil pohledem a rychle k tomu přistoupil a prohlédl si jeden z plakátů. „Počkej… byla jsi na naší show s Dublinu?“ Zeptal se a ohlédl se.

„Jo. No, v tu dobu jsem pracovala jen na záskok, ale bylo fajn mít vstupenku do zákulisí. Byla to vaše první show mimo Ameriku, že jo?“ Zeptala jsem se a zavřela za námi dveře.

„Sakra, jo,“ vydechl. „Byl to ten nejlepší koncert v mém životě.“ Otočil se, rozhlédl se a všiml si Dublinského FireNine trička a plastového rámečku, který s ním byl na zdi. „Sakra!“ Vyprskl smíchy a zíral na vybledlé tričko. „Podívej se na mé vlasy! Byly tak dlouhé!“

„Hej, s tím čírem jsi vyčníval. Bylo to skvělé, zvlášť když sis poprvé obarvil konečky. Holky šílely.“

„Nemohu uvěřit tomu, že tohle vše máš,“ řekl, když si všiml dalších pár FireNine věcí, které jsem sbírala. „Byla jsi fanouškem dlouhou dobu, co?“ Zeptal se.

„Byla jsem fanouškem ještě než jste měli první velký koncert. S pár kamarádkami jsme poslouchaly vaše písničky každý den po škole. Zamilovaly jsme se.“

„Wow,“ vydechl a sedl si na mou postel. Posadila jsem se vedle něj a společně s ním sledovala zdi. „Je šílené, kam jsme až došli.“

„Jak to?“ Zeptala jsem se.

„Nevím. Nemyslel jsem si, že to někdy dotáhneme tak daleko. Ve světě je tolik kapel, co se chtějí někam dostat… přišlo nám, že jsme jen další z nich.“

„Nemožné,“ zamračila jsem se a praštila ho do ramene. „FireNine si zaslouží vše, co má. Jsem tak ráda, že jste si s kapelou tak blízcí. Jsem tak ráda, že jste nedovolili, aby vás zničila sláva.“

„Jo.“ Usmál se.

„Takže… jak dlouho tu zůstaneš?“

„Dva nebo tři dny,“ řekl.

Přikývla jsem. „Poté poletíš zpátky?“

„Kapela tenhle víkend trénuje na Blowout turné. Celý víkend. Jsem si jistý, že mi odpadnou prsty, než budeme hotovi.“

Zasmála jsem se. „Trénink vede k dokonalosti.“ Povzdechla jsem si a dala mu hlavu na rameno. „Montano, jsem vážně ráda, že jsi tady.“

„Já taky, Lauren.

„Víš, vlastně jsem byla odpoledne u soudu. Soudkyně rozhodla, že koncem měsíce bude rozvod platný,“ řekla jsem a pohlédla mu do očí.

Vykulil je a líně se usmál. „Vážně?“ Zeptal se hlasitě. „Sakra, to je dobré, zlato!“

„Také má zákaz přiblížení.“

„Skvěle, protože pokud by ten kretén zkusil něco jako u mě doma, nakopal bych mu zadek. A to si nedělám srandu.“

Přikývla jsem. „Já vím. Ale už se to znovu nestane.“

Montana mě přejel pohledem a hlasitě polkl, jak mě k sobě přitáhl. Objal mě a jeho paže mě hřály. „Chci, abys mi něco slíbila,“ řekl poté, co mě políbil na vršek hlavy.

„Cokoliv, Montano.“

„Slib mi, že už přede mnou něco takového neskryješ. Chci vědět o všem, čím si procházíš. Chci, aby to mezi námi fungovalo, Lauren. Žádné další tajnosti, jasné?“

„Jasné,“ zašeptala jsem. „Slibuji.“

Zaklonil hlavu a já vzhlédla a setkala se s jeho něžným pohledem. Usmál se a naklonil se, přitiskl své rty k mým. Chytila jsem ho za tričko a přitiskla mu ho k hrudi. Vjel mi prsty do vlasů a poté sjel k bokům. Jeho dotyk byl úžasný. Vše na něm bylo úžasné.

Zasténal, když jsem se do polibku ponořila a vjela mu jazykem do úst. Sjel mi rukama na zadek a zmáčkl ho, usmál se v polibku. Také jsem se usmála, ale neodvážila jsem se odtáhnout.

Než jsem se nadála, ležela jsem na zádech a on byl na mě, ležel mi mezi nohama. Sundala jsem mu džíny a on mi stáhl šortky. Během chvilky byl ve mně, a po celou dobu ze mě nespouštěl oči. Znovu mě políbil, delikátně, jak mi rozevřel stehna a chytil mě za ně. Přirážel pomalu a hluboce, až jsem rozevřela rty. Bylo to úžasné. S ústy na mých a s našimi těly propletenými v harmonii jsme si nemohli pomoci. Netrvalo dlouho a vyvrcholili jsme, ale to mi nevadilo. Bylo to rychlé, sladké a plné emocí. Bylo to perfektní – úžasné ve všech směrech.

Montana zavřel oči, jak ve mně ztuhl. Chytila jsem ho za ramena a povzdechla si, jak mi zabořil tvář do krku a oba dva jsme jen zrychleně dýchali.

Zvedl hlavu a políbil mě na tvář. Usmála jsem se mu do ramene a zírala na strop.

Přesně tohle jsem chtěla.

To on byl tím, co jsem potřebovala, abych se znovu cítila svobodně, krásně a naživu.