CR - 6. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Korum se znovu podíval na hodinky.

Mia už by měla být dávno doma. Její zprávu dostal před dvaceti minutami a okamžitě zkrátil schůzku se svými designery, protože nedokázal odolat nutkání vidět ji co nejdřív.

Zatímco na ni čekal, připravil rychlou večeři. Uvařil jedno z jejích oblíbených jídel – salát Shari a pokrm z brambor a žampionů podle receptu, který mu dala Miina matka. Požádal ji o něj krátce před odjezdem z Floridy, aby s ním mohl Miu jednoho dne překvapit. Miloval, když se jí tvář rozzářila radostí a vzrušením, když udělal něco takového. Její štěstí bylo pro něj momentálně vším.

Kde byla?

Lehce otráveně zadal počítači příkaz, aby zjistil její polohu. Komplexní přístroj v jeho dlani pracoval synchronně s jeho nervovou soustavou – a to až tak, že to vypadalo, jakoby jeho používání bylo pouze jiný druh myšlení.

Ne všem Krinarům se líbilo pomyšlení tak těsného splynutí s technologií, a hodně jich místo toho zůstalo u staromódních hlasových příkazů a samostatných přístrojů. Korum si myslel, že to byla škoda, ale na druhou stranu ten počítač sám vyvinul a znal jeho hranice a schopnosti. Mnoho z Krinar ani nechápalo, jak fungují jednoduché lidské přístroje, a ani nepociťovali touhu to zjišťovat – to bylo něco, co nikdy nepochopí.

Jakmile vyslal mentální příkaz, okamžitě věděl její pozici se stoprocentní jistotou. Ještě stále byla a laboratoři. Sledovací zařízení, které jí tenkrát implantoval do dlaní, se ukázala jako velmi užitečná, i když už s hnutím odporu neměla nic společného.

Rty se mu zkřivily do úsměvu, když si vzpomněl na její reakci, kdykoliv na téma jejího ozáření přišla řeč. Mia vždycky prskala jako kočka, s malými drápy a naježenou srstí. Vždy ji pak chtěl současně muchlat i mít s ní sex – matoucí směs pocitů, kterou v něm vyvolávala dost často.

Asi by se měl cítit špatně, že ji ozářil, a někdy se tak skoro i cítil. Vyčítala mu, že mohl kdykoliv kontrolovat, kde se právě nachází a nechápala, že ho to neskutečně uklidňuje. Byla tak zranitelná, tak lidská… Kdyby bylo po jeho, tak by od něj nehnula ani na krok; měl by ji stále u sebe, aby ji mohl ochraňovat.

Ale věděl, že by to tak nechtěla. Její nezávislost pro ni byla velmi důležitá. Chtěla odvádět vynikající práci a být pro společnost nějak užitečná. Chápal to a respektoval, ale bylo to pro něj těžké. Když ještě byli v New Yorku – než jí dal ty nanozyty, které ji teď zčásti chránily – to byla jediná možnost, jak ji mohl nechat odejít samotnou. Obzvlášť v lidském městě, kde by ji mohla zabít i jen hloupá autonehoda. To bylo také důvodem, proč ji tenkrát nechal sledovat jedním Strážcem, který se od ní nehnul dál než na sto kroků. Samozřejmě, že to nikdy netušila a Korum neměl v úmyslu jí o tom říkat. Bylo to kvůli jejímu vlastnímu bezpečí; dokonce už tenkrát nedokázal snést pomyšlení, že by se jí mohlo něco stát.

Znovu zkontroloval čas a zjistil, že uběhlo dalších pět a dvacet minut. Proč byla ještě stále v laboratoři? Stalo se něco, co ji zdrželo? Jestli ji Saret zase nechal pracovat déle, tak si s ním bude muset vážně promluvit. Mezitím už Mia dokázala svou užitečnost a Korum si byl jistý, že jeho přítel by s ní pracovní vztah nerozvázal ani tehdy, pokud by pracovala méně hodin.

Korum poslal další mentální příkaz, aby se spojil s komunikačním přístrojem, který pro ni sestrojil – počítačovým náramkem, jak tomu říkala. K jeho překvapení a vzrůstajícímu neklidu se s ním nemohl spojit; jakoby tam, kde by měla být digitální data, byla jen prázdnota.

Něco tu nehrálo.

Najednou si tím byl Korum jistý. Zvedl paži, pohlédl na svou dlaň a očima sledoval malé světelné impulsy, které mu blikaly pod kůží. To byla jedna z jeho metod, jak se soustředit a využít speciální mentální cesty, které byly komplexnější než ty, které využíval pro jednoduché, denní úkoly.

Tuto cestu nevyužíval často, naposledy, když odvrátil útok hnutí odporu. I o tom Mia nic nevěděla a Korum na tom nemínil nic měnit. Ani to nebylo nutné, protože Korum už ten přístroj k jejímu sledování nepoužíval. Jediný důvod, proč se ještě nacházel v jejím těle, byl ten, že bylo těžké ho odstranit – a protože se mu líbila myšlenka, že ho v případě nutnosti může využít.

Jeho oči byly přilepené na dlani a Korum vyslal signál, aby aktivoval malé nahrávací zařízení, které bylo schované za Miiným levým uchem. Díky tomu uslyší všechno, co se dělo v jejím bezprostředním okolí, a co bylo mnohem důležitější, může zkontrolovat její životní funkce.

Jakmile se přístroj zapnul, trochu se uvolnil. Byla v pořádku. Její srdce znělo silně a dech měla pravidelný.

Přesto… Korum se zamračil a pozorně naslouchal. Všechno bylo tiché – příliš tiché.

Kdyby ještě pracovala, tak by se musela hýbat a mluvit s tím, kdo ji zdržel. Místo toho měl dojem, jakoby právě spala.

Spala… nebo byla v bezvědomí.

Jakmile pomyslel na tu druhou možnost, věděl, že je na správné stopě. Ale proč by měla být v bezvědomí? To nedávalo smysl? A co to…? Znovu se zaposlouchal. Byly to pohyby nějaké jiné osoby, kterou slyšel v její blízkosti?

Jeho špatný pocit se proměnil v nepříjemné tušení.

Korum vstal a vyrazil z domu. Na okamžik se zastavil a vyslal příkaz k sestavení gondoly. Zatímco nanoroboti pracovali, vyvolal archív nahrávacího zařízení. Všechna nahrávací zařízení, která vyvinul, tak fungovala; i když nebyla aktivní, aby nahrávala vše kolem sebe, i tak sbírala data a archivovala je.

Během sekundy měl k dispozici přístup k paměti přístroje a vyhledal příslušné místo. A to přesně od okamžiku, kdy mu poslala zprávu. Místo, aby si nahrávku vyslechl v normální rychlosti, nechal počítač vytvořit protokol, díky kterému záznam přečetl během pár sekund.

Když Korum pochopil, na co se to právě dívá, naplnil každou buňku jeho těla příšerný vztek.

Momentálně ani nedokázal pochopit tíhu takové zrady – stejně jako to čiré zlo, které vycházelo z muže, kterého poslední dva tisíce let považoval za svého přítele. A Mia… na to ani nemohl myslet. Aspoň teď ne. Jestli chtěl, aby všichni přežili, tak se teď musel soustředit a svůj vztek a bolest dostat pod kontrolu.

Korum se silou vůle ovládl, aby se na povrch dostala jen jeho chladná a racionální stránka a okamžitě začal hledat nejlepší cestu, jak se s celou situací vypořádat.

***

Saret netrpělivě sledoval, jak Korum konečně opouští dům a vytváří svou transportní gondolu. Jeho nepřítel přijde hledat Miu a nebude vůbec nic tušit. Samozřejmě, že by ho nikdy nepodceňoval. Ten bastard obvykle ty, co tak udělali, nepříjemně překvapil. Ale Korum neměl žádný důvod si myslet, že se děje něco zlého, a především by si nikdy nemyslel, že by se ho Saret mohl snažit zabít.

Mia měla pech, když dnes narazila na ty záznamy. Saret vždycky věděl, že by někdo mohl čmuchat kolem a zjistit, že Saur neměl znalosti na to, aby mohl někomu vymazat paměť, jak to tvrdil on. Saret měl ty záznamy odstranit, ale každý v laboratoři věděl, že je zakázané prohlížet si práce ostatních bez Saretova výslovného povolení.

Každý, kromě jedné lidské dívky, jak teď zjistil.

Na druhou stranu možná Saret na určité nevědomé úrovni chtěl, aby na to přišla. Užíval si, když jí vysvětloval svůj plán a sledoval při tom změny výrazu v jejím krásném, výrazném obličeji. Samozřejmě, že všechno nepochopila, očividně byla ještě příliš zamotaná do Korumových lží.

Naštvalo ho, když mu řekla, že ji nepřitahuje. Samozřejmě, že lhala, aby ho přiměla udělat něco hloupého. Byl krinarský muž v nejlepších letech; věděl moc dobře, jak po něm lidské ženy touží. A ona ho také bude chtít, o to se postará.

Nejdřív k ní chtěl být velmi něžný, ne tak jako Korum, když se seznámili. Saret viděl pár záznamů ze začátku jejich vztahu a způsob, jak se k ní Korum tenkrát choval, ho rozzuřil. Saret bude mnohem lepším cherenem, o tom byl přesvědčen.  Tak kde je ten Korum?

Saret se zamračil a znovu pohlédl na obraz. Vypadalo to, jakoby jeho nepřítel nikam nepospíchal. Místo toho, aby letěl do laboratoře, tak stál vedle gondoly a uvolněně si povídal s nějakou Krinarkou, kterou Saret předtím ještě nikdy neviděl. Vypadalo to skoro, jakoby s ní… flirtoval? Ten špinavý mizera Miu podváděl?

No, to bylo jedno. Korum brzy dorazí. A jakmile tak udělá, bude ho čekat malé překvapení.

Nikdo nevěděl, že Saret strávil poslední dva roky tím, že z laboratoře vytvořil dobře zabezpečenou pevnost. Všechny krinarské budovy byly odolné, byly postaveny tak, aby odolaly čemukoliv – od nukleární tlakové vlny až po výbuch sopky. Ale jeho laboratoř všechny předčila; stěny byly ozbrojené – vyvinuté tak, aby zabily každého, kdo by se pokusil proniknout dovnitř. Jakmile Saret aktivuje ochranný modus, tak se od budovy odrazí všechny druhy nanotechnologie, protože do jejích zdí nechal nainstalovat stejné štíty jako ty, co chránily sídliště.

To nebylo vůbec jednoduché. Zbraně nepatřily k věcem, ke kterým mělo normální obyvatelstvo přístup, obzvlášť nanozbraně, které se nacházely ve stěnách. Saret byl přinucen vybrat si plno laskavostí, a kromě toho ho to stálo celé jmění, aby mohl laboratoř vyzbrojit tak, jak si přál. Ale ještě víc ho stálo, aby to všechno udržel v tajnosti.

Ale teď se mu všechno vrátí. Za pár dnů budou nanozbraně, které chtěl použít na sídliště, hotovy. Přístroje, které rozšíří nanozyty, byly už rozmístěny ve všech velkých lidských městech. Teď se musel obrnit trpělivostí.

Za dalších deset minut ztratil Saret poslední zbytek své trpělivosti. Proč to Korumovi trvá tak dlouho? Copak Saret přecenil vztah svého úhlavního nepřítele k té dívce? Vypadalo to, jakoby ten bastard pořád ještě flirtoval s tou ženou. Stál tam, smál se a dotýkal se její paže. Co k čertu…? Co se stalo s jeho posedlostí Miou? Byla pro něj po celou tu dobu jen nějakou hračkou?

Ale Saret tuto myšlenku okamžitě zavrhl. Ne, něco tu nehrálo. Najednou si tím byl jistý.

Měl snad jeho nepřítel v úmyslu ho přechytračit? Možná sleduje špatný obraz? Neměl žádnou možnost, jak to zjistit; osoby, na které se Saret díval, vypadaly naprosto reálně. Na druhou stranu ale věděl, jak může vzhled klamat.

Musel vzít v potaz i to, že Korum zjistil, že něco není v pořádku.

Saret okamžitě jednal. Ozbrojil se a zahalil se do štítu, který pokrýval celé jeho tělo. Stěny laboratoře byly jeho největší obranou, ale měl v úmyslu postavit se svému nepříteli tady, na svém území. Neměl strach, i když mu srdce bušilo vzrušením z nadcházejícího boje.

Saret vrhl pohled na Miu, aby se ujistil, že je stále v bezvědomí a leží nehnutě na lékařském lůžku. Už brzy by se mohla probudit a on doufal, že to už budou všechny nepříjemnosti odstraněny.

Saret ignoroval adrenalin, který mu proudil tělem, posadil se vedle ní, pohladil ji po paži a užíval si jemnost její bílé pokožky. Vypadala tak krásně s těmi svými tmavými řasami, rozprostřenými na tváři jako vějíře a těmi měkkými ústy, které byly lehce pootevřené. Jak se jmenovala ta lidská pohádka pro děti? Šípková Růženka? S tou svou mléčnou pletí a tmavými vlasy spíš připomínala Sněhurku, pomyslel si Saret.

Předklonil se a políbil ji na rty, přitom jí olízl jazykem. Jak tušil, chutnala úžasně; tato maličká ochutnávka stačila, aby okamžitě ztvrdl. Kdyby měl víc času, tak by se jí zmocnil teď hned, jedno že byla v bezvědomí.

Ale neměl čas.

Musel se soustředit. Korum už musí brzy dorazit.

Saret vstal a znovu se vrátil k obrazovce. Teď už si byl jistý, že se dívá na zinscenovanou scénku.

Kde byl Korum?

Saret začal přecházet sem a tam, příliš vzrušený na to, aby se znovu posadil.

Když to za dvě minuty začalo, tak si zpočátku ničeho nevšiml.

Hluboký, bzučivý zvuk byl prvním varováním, že něco není v pořádku. Ten zvuk začal plnit prostor kolem něj a pomalu zesiloval, až už byl pro krinarský sluch skoro k nevydržení.

A poté se začaly stěny budovy rozpouštět. Saret něco takového ještě nikdy neviděl: materiál, který byl vyvinut tak, aby odolal nukleární tlakové vlně, vypadal, jakoby od shora dolů kapalněl, jakoby byla budova z vosku.

Saret ucítil na jazyku pachuť strachu. To nebylo v plánu. Měl by tu být v bezpečí, ve své pečlivě zbudované pevnosti… ale to nebyl. Saret neznal žádnou zbraň, která by něco takového dokázala – která by dokázala prorazit ty samé štíty, které chránily celé sídliště -, ale jeho oči mu nelhaly. Stěny kolem něj se doslova rozpouštěly.

Byla jen jedna věc, kterou mohl udělat: stáhnout se a přežít, aby mohl některý další den v boji pokračovat. Na krátký okamžik Saret zvažoval, jestli vzít s sebou i Miu, ale jen by ho zdržovala a to nemohl riskovat. Bude se pro ni muset vrátit.

Saret vrhl poslední pohled na bezvědomou dívku na lůžku, aktivoval nouzový východ a zmizel v podlaze budovy.