CR - 9. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Zatímco šel Korum ven, vydal příkaz k sestavení transportní gondoly, která by ho dopravila do malé kulaté budovy v srdci sídliště – na místo obvyklého setkání členů Rady.

Když vstoupil dovnitř, pozdravil ostatní členy Rady a Lorisovi a pár dalším protivníkům jen chladně pokývl. I když se mohl každý z nich zúčastnit setkání virtuálně, s ohledem na důležitost tématu se všichni členové, kteří byli momentálně na Zemi, dostavili osobně.

Korum se posadil na jedno ze vznášejících se sedátek a pozorně si prohlížel tváře ostatních přítomných, aby odhadl jejich náladu. To, co udělal s budovou, kde byla Saretova laboratoř, je muselo vyděsit, otřást jejich důvěrou v nezničitelnost obranných mechanismů sídliště. Někteří členové Rady nedokázali pochopit nutnost technického pokroku, místo toho, aby šli s dobou, lpěli na starém a známém.

„Vítej, Korume,“ pozdravil ho Arus a obrátil se k němu. „Těší mě, že jsi mohl dnes přijít. Je tvá Mia v pořádku?“

„Ano, děkuji,“ odpověděl Korum a jeho starostlivosti si vážil. Pokud někdo dokázal pochopit jeho city k Mii, pak to byl pravděpodobně Arus, jehož oddanost svému charlovi, byla všeobecně známá. I když nebyli vždy stejného názoru, Korum velvyslance respektoval a dokonce ho měl i trochu rád.

Arus v odpověď krátce přikývl. „Dobře. To rád slyším. Delia si dělala starosti, když slyšela, co se stalo.“

„Prosím vyřiď Delii, že je vítaná, pokud by se chtěla stavit na návštěvu,“ odvětil Korum klidně a byl si vědom toho, že je poslouchá celá Rada. „Jsem si jistý, že Mia teď bude potřebovat přítele víc než kdykoliv předtím.“

Korum koutkem oka zahlédl, jak se Loris ušklíbl. Jeho úhlavní nepřítel si situaci doslova užíval. Nejen že se Korum zamiloval do lidské dívky, teď ho navíc ještě zasáhla Saretova zrada. Korum opět pocítil vztek, ale nedal na sobě nic znát a tvářil se lehce pobaveně. Ať si Loris jeho nepříjemnou situaci užívá; tak zvaný protektor už dlouho součástí Rady nebude, když je teď vina jeho syna skoro dokázaná.

„No, tak tedy. Máme toho hodně k projednání.“ To se ozval Voret, nejstarší člen Rady. „Strážci nás informovali, že všechny přístroje na rozprášení Saretových nanozytů byly lokalizovány a zničeny, a to díky Korumovi, který nás včas varoval. Vypadá to, že všechny byly naprogramovány tak, aby se aktivovaly současně asi za třicet dva hodin od stávajícího času. Také se nám podařilo zjistit designera té nanozbraně. Našli ho v Thajsku a teď už je ve vazbě. Zbraň byla naprosto funkční a Alir si myslí, že Saret ji chtěl použít hned po rozšíření nanozytů. Arusi, mluvil jsi se Spojenými národy?“

„Ano. Ale když jsem s nimi mluvil, tak jsem to trochu zlehčil,“ odpověděl velvyslanec. „Mají plné ruce práce s tím, aby se vypořádali s vojenskými vůdci, kteří pomáhali hnutí odporu, a není nutné děsit je ještě víc. Jen by měli vědět, že je Saret na útěku, aby měly jejich tajné služby oči otevřené. Nezacházel jsem moc do detailů, jen jsem je informoval, že je to nebezpečné individuum, které je zapotřebí co nejrychleji dopadnout.“

„Velmi dobře,“ odvětil Voret. „To bylo správné. I tak nám nedůvěřují, a kdyby věděli o přístrojích na kontrolu vědomí, pravděpodobně by opět propadli panice.“

„A tentokrát z dobrého důvodu,“ pronesl Korum, když pomyslel na Saretův chorý plán. „Když se mu podařilo ovlivnit Saura natolik, aby mě napadl, tak co by všechno dokázal s lidskými mozky?“

„Přesně tak,“ řekl Voret a Korum si všiml, že se připravuje na to, aby nadnesl téma, které dnes Radu zřejmě zajímalo nejvíc. „Co se týká ostatních událostí včerejšího dne…“

„Ano?“, zeptal se Korum, když jeho protějšek větu nedokončil. Věděl přesně, na co Voret narážel, ale chtěl, aby to vyslovil nahlas.

Voret se nepříjemně ošil. „No, všichni jsme viděli záznam ze včerejška a některé z věcí, které jsme viděli,… byly jemně řečeno znepokojující.“

Korum se usmál. Rozhodně ho to nepřekvapilo. „Která část vás znepokojila nejvíc, Vorete?“, zeptal se. „Byla to ta skutečnost, že nás chtěl Saret ve své snaze ovládnout lidstvo všechny zničit? Nebo skutečnost, že jsme o tom neměli vůbec tušení?“

Voret se zamračil. „Ty víš, že mám na mysli způsob, jakým jsi zničil štíty laboratoře. Saretem se budeme detailněji zabývat, až když dostaneme od Strážců víc informací. Ale nejdřív potřebujeme vědět, jestli jsme tu v sídlištích v bezpečí. Vyvinul jsi zbraň, která dokáže zničit naše štíty?“

„Ano, vyvinul,“ odpověděl Korum a užíval si šokované a vyděšené tváře ostatních členů Rady. „Ale nemějte strach – vyvinul jsem i lepší štíty. Obojí je stále ještě v  experimentálním stadiu, což je i důvodem, proč o nich ještě nikdo nikdy neslyšel.“

„A tu zbraň jsi včera použil?“, chtěl vědět Arus a vytáhl obočí nahoru.

„Ano. Neměl jsem na vybranou, když jsem se dozvěděl, jak Saret vybavil svou laboratoř.“

„A jak ses o tom dozvěděl?“ To se zeptal Voret.

„Tak, že jsem oskenoval budovu. Když už jsem věděl, co měl Saret v úmyslu, nebylo těžké si domyslet, že si zařídil i velmi dobrou obranu. Což měl. Odvrátil jsem jeho pozornost tím, že jsem mu pustil starou nahrávku mojí osoby a té doby jsem využil k postavení zbraně podle mých experimentálních návrhů.“

Voret se zamračil ještě víc. „A kdy jsi měl v úmyslu nás o těchto nových modifikacích informovat?“

„Jakmile by byly připravené k využití,“ odpověděl Korum klidným hlasem. Voret a ostatní členové Rady někdy zapomínali, že Korum nebyl povinen Radu o čemkoliv informovat.  Sice tak dělal, protože to bylo pro všechny Krinar lepší, ale neměl v úmyslu žádat kvůli každému svému projektu Radu o dovolení.

„Měl někdo jiný přístup k těmto zbraním?“, zeptal se Arus a soustředil se tak na důležitější část této záležitosti. „Korume, jsi si jistý, že tyto návrhy nemá nikdo jiný?“

„Jsem jediný,“ odpověděl Korum, který obavu velvyslance chápal. „Žádný z mých vývojářů se na tomto projektu nepodílel a k datům neměl nikdo přístup.“

„Dokonce ani tvůj charl?“ Tentokrát to byl Loris, kdo promluvil a z jeho hlasu odkapával sarkasmus. „Jsi si jistý, že ti ty návrhy nemůže ukradnout a nepoběží s nimi ke svým přátelům z hnutí odporu?“

Korum na něj vrhl sardonický pohled. „Ne, Lorisi. To nemůže. A kromě toho, co by si hnutí odporu s těmi informacemi bez tvého syna počalo? Všichni přece víme, jak jim byl užitečný… a pro Sareta.“

Loris se pomalu postavil a tvář mu zrudla vzteky. „To byly lži! Nikdo by ani na sekundu nevěřil…“

„To si myslíš?“, zeptal se Korum chladně a vrhl na černovlasého Krinara pohled plný pohrdání. „My všichni jsme ten záznam viděli – a slyšeli, co Saret povídal o Raforově roli v jeho plánech. Tvůj syn je stejně tak vinný jako Saret a podle toho také bude potrestán.“

Loris sevřel ruce v pěst, až mu zbělaly klouby na rukou. „Saret byl tvůj přítel,“ zasyčel a očividně nebyl schopný se ovládat. „Podle toho, co víme, jsi to ty, kdo za tím vším vězí, a teď jsi jen čekal na ten správný okamžik, abys proti nám použil novou zbraň…“

„Lorisi, to stačí!“ Arusův hlas rozřízl vzruch jako rána bičem. V nastalém tichu velvyslanec pokračoval klidnějším tónem, „chápeme, že musíš svého syna chránit, ale bohužel důkazy proti němu narůstají. Díky novým informacím budeme muset nařídit další soudní jednání. Mohlo by být poslední…“

Celé Lorisovo tělo se chvělo zuřivostí. „Trhni si nohou, Arusi. Vy všichni mi můžete. Rafor není žádný zrádce. To on…“, ukázal Korumovým směrem, „…je tady jediný zrádce a vy všichni jste příliš slepí, než abyste to viděli!“

„Jediný slepec tady jsi ty, Lorisi,“ odvětil Korum klidně a sledoval, jak jeho nepřítel ztrácí sebekontrolu. „A zítra, až Rada prohlásí Keithy za vinné, bude vědět o tvém selhání celý svět.“

To byla poslední kapka, díky které pohár přetekl. Loris se se zuřivým pokřikem vrhl přes celou místnost a zaútočil na Koruma.

Korum se instinktivně natočil zády k nepříteli, aby si chránil hlavu a hrdlo. Když do něj Loris narazil, zachytil sílu nárazu ramenem a loket vrazil Lorisovi do boku. Oba padli na zem a váleli se ve středu místnosti.

Díky tvrdé podlaze, která mu drásala kůži, Korum cítil, jak stoupá i jeho vlastní vztek a jak se mu každá buňka těla plní krvelačností. Prsty se mu zformovaly v drápy, škrábly, Lorise na paži a vytrhly mu přitom kus svalu a šlachy. Současně paží sevřel, Lorise kolem krku a přitáhl si jeho hrdlo do blízkosti svých zubů…

„Dost! To stačí!“ Silné paže je odtrhly od sebe a odtáhly do protilehlých rohů místnosti. Jelikož byl stále ještě dostatečně při smyslech, aby chápal, co se kolem dělo, tak se Korum nebránil, když ho Arus a ještě jeden další Krinar znehybnili a přestal bojovat. Naproti tomu byl Loris úplně bez sebe, mlátil sebou a řval, když ho další dva členové Rady přitiskli ke zdi. Nakonec už neměl žádnou energii, jen sípal a vysílal zuřivé pohledy směrem ke Korumovi. Jeho paže byla ve špatném stavu a teprve se začínala hojit.

„Už mě můžete pustit,“ řekl Korum a jeho vlastní dech se pomalu uklidňoval.

„Promiň, Korume,“ promluvil Arus. Přes jeho rty přeběhl náznak úsměvu, když pustil Korumovu paži a o krok ustoupil. „Nemohl jsem dopustit, abys ho tady zabil.“

Voret následoval Arusova příkladu a pustil Korumovu druhou paži.

„To je v pořádku,“ odvětil Korum a otřel si svou zakrvácenou ruku o triko. „Budeme pokračovat v aréně. Tak to bylo myšleno, že Lorisi? Jako výzva?“

Černovlasý protektor na něj zíral a jeho hruď se prudce zvedala. „Ano,“ vyrazil skrz zaťaté zuby. „Byla to má výzva.“

„Velmi dobře,“ odvětil Korum a usmál se dravčím způsobem. „Takže výzva.“ Už léta v aréně nebojoval a úplně cítil, jak se mu krev rozpaluje radostným očekáváním.

„Lorisi, to není dobrý nápad,“ ozval se Arus a udělal pár kroků ke Krinarovi. Koruma jeho starost nepřekvapila; Loris a velvyslanec spolu obvykle velmi dobře vycházeli a často se proti Korumovi spojovali. Korum si dokázal představit, jak to musí být pro Aruse těžké, postavit se na stranu svého bývalého protivníka a proti muži, kterého považoval za svého spojence.

Loris se hořce rozesmál. „Ach, opravdu, Arusi?“

Arus na něj upřel vzteklý pohled. „V Defrebu je skvělý. Jak je to dlouho, co jsi bojoval naposledy?“

Loris posměšně zkřivil rty. „Taky mi můžeš, Arusi. Myslíš, že jsem netrénoval? Že jsem změkl? Zabil jsem v aréně víc protivníků, než měl tenhle malý hajzlík soubojů.“

„Tímto je výzva uznaná jako platná.“ Dopředu postoupil Voret a jeho hlas nabral formální tón. „Jelikož zítra bude soud, boj v aréně se uskuteční následující den ve dvanáct hodin.“

A tím bylo zasedání Rady ukončeno.

***

Mia seděla na posteli a zírala na zelený les venku. Byla nesmrtelná a měla krinarského přítele – který byl něco jako její manžel, ale ne úplně.

To bylo tak neuvěřitelné, že to nemohla pobrat; v hlavě se jí vířily myšlenky kolem dokola.

Poté, co Krinar odešel, zavolala Marise a Jessie, protože potřebovala další ujištění tohoto neuvěřitelného tvrzení. Její sestra i přítelkyně se okamžitě zaradovaly, že jim zavolala – a obě během rozhovoru Koruma zmínily. Marisa celou dobu hovořila o svém těhotenství a o tom, jak se teď cítí o mnoho lépe od té doby, co Korum zavolal někoho jménem Ellet. Jessie se Mii zeptala, jestli už se rozhodla, když ji s Korumem navštíví.

I přesto, že se stále ještě nacházela ve stavu šoku, Mia zvládla Jessie nejasně odpovědět – jakože se musí s Korumem domluvit – a zdvořile naslouchala, když jí sestra vyprávěla o svém nejnovějším výsledku ultrazvuku. K její úlevě ani jedna z nich netušila, že Mia, se kterou si dnes povídaly, nebyla úplně normální.

Nevěděla, proč váhala prozradit někomu svůj stav. Nechtěla, aby si její kamarádka a rodina dělali starosti, to byla pravda, ale také jí to bylo skoro… trapné.

Jak se to mohlo stát? Jak mohla celá její rodina znát jejího mimozemského přítele, zatímco pro ni představoval cizince? Jak mohla zapomenout, že se milovala s tak výjimečnou bytostí? Když ji políbil, tak její tělo reagovalo způsobem, jaký Mia předtím nikdy nezažila – nebo si na to aspoň nevzpomínala. To, jak v jeho náruči ztratila kontrolu, bylo skoro děsivé. Kdyby ji líbal dál a nepřestal, jak to udělal, tak by s ním skončila v posteli – ona, která si ani nevzpomínala, že by s nějakým chlapcem zašla dál než k polibku.

Její nezvyklé reakce na něj ji rozrušily. Byl to mimozemšťan – příslušník cizí rasy –, a přesto nijak nevyšilovala, když jí vyprávěl, že jsou pár. Poté, co si promluvila s Jessie a rodinou, jí nezbývalo nic jiného, než mu věřit. Teoreticky by jí mohl lhát; její rodina mohla být vydírána nebo jim vymyli mozek. Dokonce mohli být nahrazeni nějakými roboty, kteří vypadali jako oni. Mia netušila, čeho všeho byli Krinar schopni.

A přesto… mu věřila. Něco v ní ho v určité rovině poznalo, i když si na něj vědomě nevzpomínala. Měla radost, že odešel a nechal ji samotnou, aby jí poskytl čas a ona mohla všechno zpracovat. Ale teď už se jí po něm stýskalo, toužila po jeho přítomnosti. Logicky to nedávalo žádný smysl, ale byla to pravda: vypadalo to, že toho cizince potřebovala víc než lidi, které znala po celý svůj život.

Ze všeho, co jí doteď vyprávěl, měla v hlavě zmatek. Hnutí odporu, sympatizanti s lidstvem mezi Krinary, to že ho špehovala – to všechno znělo spíš jako nějaký film, než něco, co by se mohlo stát jí. Proč by měla dělat něco tak bláznivého? Jak mohla chtít cokoliv jiného, než být s tímto nádherným mužem – ať už byl mimozemšťan nebo ne?

Mia si frustrovaně odfrkla. Zírala před sebe a snažila se do celého toho chaosu vznést nějaký pořádek. Proč by měla pomáhat hnutí odporu? Nikdy nevěřila, že by boj proti Krinar dával nějaký smysl. Ne poté, co převzali kontrolu nad planetou a ponechali lidstvo v podstatě v klidu.

Přesto zřejmě proti Krinar bojovala – nebo aspoň se těm, co tak činili, snažila pomoci. Ale podle Koruma to nebyl moc úspěšný podnik.

Ale možná, že byla chyba mu důvěřovat. Jistě, zatím k ní byl milý a její rodina ho zřejmě měla ráda, ale Mia neměla tušení, kdo byl ve skutečnosti. Co, když důvěřovala někomu, komu by důvěřovat neměla? Vždyť ani netušila, co Krinar od lidí ve skutečnosti chtěli? Kromě toho tu byly ty fámy, že pijí krev. Klidně to mohl být Korum, kdo jí vymazal paměť, aby ji nechal zapomenout na něco strašného.

Ze všech těch spekulací ji rozbolela hlava, takže vstala a začala přecházet po místnosti sem a tam. Její okolí jí bylo cizí, a přesto se tu cítila dobře. Už prozkoumala i zbytek domu a obdivovala vznášející se objekty, které sloužily jako stůl, židle a pohovka. Rozhodně byly mnohem lepší než lidský nábytek. Kromě toho se jí líbil estetický vzhled domu, jeho průhledné stěny a strop a celá jeho atmosféra.

Mohl by v tak překrásném a mírumilovném prostředí bydlet nějaký mizera?

Jakmile ji ta myšlenka napadla, musela se začít smát. Nemohla tomu zabránit. Chovala se směšně a věděla to. Neexistoval důvod vymýšlet tak šílené spiklenecké teorie. Zatím k ní byl Korum jen milý.

A dokonce se už těšila na to, že s ním stráví víc času a znovu se naučí všechno, co zapomněla.

Konečně, snad to trvalo celou věčnost, uslyšela něco z obývacího pokoje. Když vyšla z ložnice, uviděla, jak ten Krinar – nebo Korum, jak mu už začínala v mysli říkat – právě vstupuje dovnitř nějakým otvorem ve stěně. O chvíli později, zatímco Mia na stěnu stále ještě hleděla, se otvor zmenšoval a zmenšoval, až zmizel úplně a nahradila ho průsvitná plocha.

Když ji uviděl, celá jeho tvář se rozzářila radostí.

„Haló, srdíčko.“ Věnoval jí zářivý úsměv, díky kterému se mu na levé tváři objevil dolíček. Mia zatoužila ten dolíček políbit. A vůbec zatoužila líbat a lízat celé jeho tělo, prostě jen proto, aby zjistila, jestli byla jeho zlatavě zbarvená pokožka stejně tak chutná, jak vypadala.

Wow, cítím chtíč. V duchu zavrtěla hlavou a úsměv mu vrátila. „Ahoj.“

„Promiň, že to trvalo tak dlouho,“ řekl a vyrazil do kuchyně. „Zasedání Rady bylo zábavnější, než jsem čekal. Musíš mít už hlad…“

„Jsem v pořádku…“ Mia ho následovala do kuchyně. „Ale něco bych si dala. Objednáš něco?“ Zvědavostí to nemohla vydržet. Chtěla vědět, jak se Krinar stravují. Také ji uklidnilo, že plánoval něco sníst, a nechtěl dělat něco hrůzostrašného – jako například pít lidskou krev. Jednou se ho bude muset zeptat; snad to nebylo nic jiného než legrační fáma.

„Chtěl jsem nám něco uvařit,“ odpověděl, „ale objednat si bude rychlejší. Sedni si a dům mezitím něco připraví.“

Mia se opatrně posadila na jedno ze vznášejících se sedátek a udělala si pohodlí. „Ty vaříš?“, zeptala se a fascinovaně přihlížela, jak si sedá naproti ní.

Usmál se. „A rád. Je to jeden z mých koníčků.“

Opětovala jeho úsměv – zvědavě a úlevně. Její dřívější dohady jí teď přišly ještě hloupější. Do teď se Korum choval jako muž snů a Mia se nemohla dočkat, až se o něm dozví víc. V hlavě jí vířilo tolik otázek, že nevěděla, kterou začít.

„Promluvila sis se zbytkem rodiny?“, zjišťoval a hleděl na ni s vědoucím úšklebkem.

„Mluvila jsem s Jessie a Marisou,“ přiznala Mia.

„A? Už mi věříš?“

Pokrčila rameny. „Předpokládám, že bys mohl celou tu situaci nějak zinscenovat, ale nevím, proč bys zacházel tak daleko. Logickým závěrem je tedy to, že mi říkáš pravdu – i když to stále zní příliš šíleně.“

Korum se zašklebil. „Já vím, drahoušku. Věř mi, že je mi to jasné.“

„Takže, co teď budeme dělat?“, zeptala se a nemohla od jeho nádherné tváře odtrhnout oči. „Kam nás naše cesta povede?“

„Musíme se znovu poznat,“ vysvětlil jí a jeho výraz zvážněl. „A mezitím se budu snažit najít nějaký způsob, jak ti vrátit vzpomínky.“

Mie se rozbušilo srdce. „Je tu nějaká možnost?“

„Momentálně nevím o žádné,“ přiznal. „Ale to neznamená, že nějaká neexistuje – nebo že ji časem neobjevíme.“

„Chápu.“ Mia bojovala s pocitem zklamání. „V tom případě… mohl bys mi o sobě něco vyprávět? Opravdu bych se o tobě dozvěděla ráda víc…“

„Samozřejmě, miláčku, rád,“ řekl něžně.

A během úžasného jídla se Mia dozvěděla všechno o roli jejího milence v krinarské Radě, jeho vášni k technologiím a skutečnosti, že je mnohem, mnohem starší, než si kdy dokázala představit. Zatímco si spolu povídali, Mia cítila, že ji přitahuje stále víc, jak chce stále víc podlehnout pokušení jeho úsměvu, jeho doteku a teplu jeho pohledu, když na ni hleděl. Byl to překrásný, fascinující muž a ona mohla té dívce, která ho znala od začátku, a která ho milovala, jen závidět.

Bylo jí jasné, proč se do něj zamilovala – a dokázala si bez problémů představit, že se bude v tomto případě historie opakovat.