CR - 5. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Následující ráno byla Mia v laboratoři opět sama. Saret byl stále ještě na cestách a žádné vyjádření jí neposlal, takže se znovu věnovala tomu druhému projektu, až dokud jí nezakručelo v břiše a nepřipomnělo jí to čas k jídlu.

Vstala, protáhla se a objednala si k obědu oblíbený krinarský pokrm z jednoho hrnce. Inteligentní budova laboratoře ho měla připravený za pět minut a Mia se posadila na jedno ze vznášejících se sedátek, aby se najedla.

Z nějakého důvodu se jí myšlenky neustále vracely k rozhovoru, který včera vedla s Korumem, a to k bojovnici za hnutí odporu, k jejímuž zatčení přispěla. Leslie bude podrobena změně vědomí a Mia se nemohla přestat ptát sama sebe, jak ji ten proces změní. Nedokázala si představit, jak někdo manipuluje s jejími myšlenkami, pocity a vzpomínkami a při pomyšlení, že je někdo něčemu takovému vystaven, se jí dělalo špatně. Určitě existovala nějaká lepší cesta, jak přesvědčit Leslie o nesmyslnosti jejího boje proti Krinar. Možná by si s ní mohl někdo promluvit. Vysvětlit jí, že Krinar nemají se Zemí žádné temné plány… Samozřejmě, že bylo možné, že nenávist dívky k vetřelcům byla příliš hluboce zakořeněna, než aby o tom dokázala rozumně přemýšlet.

Mia s povzdechem dojedla a vrátila se k datové jednotce. Právě se chtěla opět věnovat projektu o vývoji dětského mozku, když se zarazila, protože si vzpomněla, co jí Adam jednou řekl. Saur – ten Krinar, co se snažil zabít Koruma – kdysi v této laboratoři pracoval a údajně byl v manipulaci paměti velmi dobrý. Pokud by tu byly některé jeho projekty ještě uloženy, tak by jí možná mohly pomoci lépe pochopit, co se stane s Leslie.

Mia celá vzrušená přikázala přístroji, aby našel všechna data, na kterých Saur pracoval. Bylo jich docela hodně, ale času měla dost.

Udělala si pohodlí a ponořila se do simulací s manipulováním vědomí.

O pět hodin později se zvedla a byla úplně zmatená. Teprve nakoukla do toho, na čem Saur pracoval, ale nic z toho nemělo s mazáním paměti společného. Bylo tu plno záznamů k upravování chování a implantaci vzpomínek – ale jen několik letmých poznámek o jejich úmyslném odstranění.

Pokud to Mia správně pochopila, tak Saur nikdy na simulacích s mazáním paměti nepracoval, o pokusech na živých objektech nemluvě.

Mia se zamračila a zírala na to, co se právě dozvěděla. Něco tu nedávalo smysl. Pokud Saur nevěděl, jak by mohl vzpomínky vymazat, tak by se o tom musel Saret Radě zmínit! Její šéf přece vždycky věděl, kdo na jakém projektu pracuje; byl to on, kdo dával pokyny a projekty přiděloval.

Možná, že se mýlí. Možná, že existuje ještě další datová jednotka, o které nevěděla a v ní byly uchovávány jiné projekty. To bylo možné: Mia ještě stále nevěděla o laboratoři všechno.

Také bylo možné, že Saur neuložil do datové jednotky všechny své projekty. Adam se jednou zmínil, že mrtvý praktikant byl trochu divný – samotář, který se svým okolím nevycházel. Bylo docela možné, že pro něj bylo těžké sledovat své výsledky v laboratoři.

Přesto se Mia nemohla zbavit divného pocitu, že tu něco nehraje. Něco nepasovalo do celkového obrazu. Potřebovala mluvit s Korumem, a to rychle.

Poslala Korumovi holografickou zprávu, že bude za pár minut doma a pospíchala ke vnější zdi. Zrovna, když chtěla vyjít ven a zeď už se před ní otvírala, vstoupil do laboratoře její šéf.

„Ahoj“, pozdravil ji Saret s úsměvem. „Ještě jsi nešla domů? Doufal jsem, že naši nepřítomnost v uplynulých dnech využiješ a trochu zvolníš.“

Mia mu úsměv vrátila a snažila se, aby na ni její nervozitu nepoznal. „Ne, jen jsem se informovala o některých dalších projektech“, odpověděla a snažila se přidržovat pravdy co nejvíc. „To, na čem pracuje Aners, je opravdu velmi zajímavé. Projekt o vývoji dětského mozku. Víš, který myslím?“

„Samozřejmě.“ Saretův úsměv se změnil – stal se skoro požitkářským, pomyslela si Mia. „To by byl pro tebe skvělý projekt. Můžete si o tom spolu později promluvit, až budete mít s Adamem hotový svůj úkol.“

„Skvělé!“ Mia přiměřeně nadšeně zareagovala a snažila se ignorovat, že se jí začaly potit dlaně. „Na to se opravdu těším. Ještě jednou ti děkuji za to, že jsi mi dal tuhle šanci.“

„Rádo se stalo.“ Saret udělal pár kroků směrem k Mii a jeho hnědé oči se rozzářily. Zastavil se asi půl metru před ní a řekl: „Těší mě, že se ti zde líbí.“

Mia přikývla a neustále se usmívala. Možná byla idiot, ale z to, co z jejího šéfa vyzařovalo, jí naskakovala husí kůže. Prostě jen chtěla domů a říct Korumovi všechno, co se dnes dozvěděla. Pravděpodobně k tomu existovalo nějaké dobré vysvětlení, ale pokud ne, tak se nechtěla v laboratoři zdržovat déle, než bylo nutné. Kromě toho to bylo už podruhé, co se Saret choval…, tak podivně.

„Jasně“, pronesla se zářivým úsměvem a pohlédla do jeho tmavé, bronzově zbarvené tváře. „Prosím tě, podívej se na tu zprávu, pokud budeš mít čas, já už valím. Teda pokud mě nepotřebuješ.“

Saret se znovu usmál. „Já tě potřebuji vždycky“, řekl a jeho hlas zněl nezvykle jemně. „Ale musíš si odpočinout…, to chápu.“

Když se k ní nahnul ještě víc, a jeho pohled se přilepil na její odhalené rameno, Mie se málem rozskočilo srdce, jak jí bušilo.

„Oukej…“, řekla za chůze, „…tak zatím.“ Otočila se a vyrazila k otvoru ve zdi, který vedl ven.

„Není něco v pořádku, Mio?“ Saret stál najednou před ní a blokoval jí cestu. „Vypadáš, jako bys měla obavy.“

Mie se postavily všechny chloupky na těle. „Omlouvám se“, zalhala a přinutila se ke krátkému úsměvu. Dokonce i v jejích uších to znělo falešně. „Právě jsem myslela na to, že poletím do New Yorku navštívit svou spolubydlící, to je všechno.“

„Ach, opravdu?“ Saret naklonil hlavu na stranu. „A když tam chceš letět?“

„No, to nebude dlouhý výlet.“ Mia proklínala samu sebe, že mu tuhle informaci prozradila a tím rozhovor protáhla. „Poletíme tam v některý můj volný den…“

„Tak proč jsi tak vystrašená?“, zeptal se Saret s divným výrazem v očích. „Je to proto, že jsi přišla na něco, cos neměla?“

Mia polkla a po zádech jí přeběhl mráz. „Nechápu, o čem to mluvíš…“

Saret se usmál – ten samý přátelský úsměv, který dřív způsoboval, že ho měla ráda. Místo toho jí teď naháněl hrůzu.

„Pročpak sis dnes prohlížela Saurovy poznámky?“, zeptal se jakoby mimochodem. „Copak nevíš, že je proti laboratorním předpisům, šťourat se v projektech ostatních praktikantů?“

Mia zavrtěla hlavou. To opravdu nevěděla. Když pohlédla na Sareta, měla pocit, jakoby ho viděla poprvé v životě. Byl to Korumův přítel. Proč to dělal? Proč všechny klamal, co se týkalo Saurových schopností? A, co bylo důležitější, jak měl v úmyslu zabránit tomu, aby to Mia všem neřekla?

Zoufale přemýšlela a pochopila, že popírání neměla smysl. Saret z nějakého důvodu o Miině objevu věděl. „Proč?“, zeptala se ho místo toho a dokázala, aby se jí nechvěl hlas, i když ruce se jí už třásly. „Proč jsi Radě neřekl, že by to Saur nikdy nemohl udělat?“

Saretův úsměv zesílil. „Protože mi vyhovovalo, že si to všichni mysleli“, vysvětlil jí a v jeho pohledu byl vidět triumf. „Sice to tak původně naplánováno nebylo, ale i tak to fungovalo.“

S každou minutou, která uběhla, Miin strach sílil a ona ustoupila krok dozadu. Její instinkt na ni křičel, aby se odtamtud dostala co nejrychleji pryč. Možná opravdu existovalo pro Saretovo chování nějaké dobré vysvětlení, ale to nemohla riskovat. Mia odsunula všechny zbytky zdvořilosti stranou a zvedla zápěstí k ústům. „Zavolej Kor…“

Ale dál se nedostala. Saretova ruka ji chytila za zápěstí a sevřela ji. Současně jí silné prsty strhly přístroj z ruky a zničily ho.

„Ne, ne“, pronesl Saret jemně a přitáhl si ji k sobě. „Už mu nikdy nezavoláš, rozumíš?“

Mia šokovaně a vystrašeně hleděla na Krinara, který byl celý měsíc jejím šéfem a mentorem. Jeho prsty jí obemkly zápěstí a zkroutily ho tak, že se nemohla ani hnout. K jejímu zděšení si všimla jeho vzrušení, protože ji jeho erekci tlačila do měkkého břicha.

„Co to děláš?“, zašeptala a udělalo se jí špatně. „Korum tě za to zabije, to přece víš…“

V Saretových očích se zablýsklo. „Myslíš? Jako teď? Je srdečně zván, aby tě tu hledal. V laboratoři už je všechno na jeho přivítání připraveno.“

„Co prosím?“ Určitě nemyslel…

„Mám tím na mysli, že mám pro tvého cherena malé překvapení“, vysvětlil jí Saret a něžně se na ni usmál. „Jak vidíš, drahoušku, je na čase, aby ses o svém milenci dozvěděla pravdu. Pojď, půjdeme do mé kanceláře a promluvíme si.“

A aniž by mohla proti tomu cokoliv udělat, odtáhl ji na druhý konec místnosti. Když tam dorazili, otevřela se zeď a odkryla tak vstup do části, kterou Saret využíval sám pro sebe.

Kolena se jí třásla strachy, a když ji táhl dovnitř, Mia zakopla. Než mohla upadnout, tak ji Saret zachytil a zvedl ji do náruče.

„Tady“, uklidnil ji a posadil se s ní na klíně na jedno vznášející se sedátko. „Mám tě… Nemusíš se bát – tobě se nic nestane“, dodal, protože si všiml jejího třesu.

„Pusť mě“, zašeptala Mia a vší silou se mu vzepřela. Cítila něco tvrdého, co ji tlačilo do stehna a žaludek se jí stáhl nevolností. Její hlas zněl hystericky. „Okamžitě mě pusť!“

Nereagoval a jak na ni hleděl, jeho oči byly stále tmavší a tmavší. Výraz na jeho tváři byl skoro… jako okouzlený, uvědomila si Mia s hrůzou. Z nějakého důvodu ji chtěl, a nebylo nic, čím by ho mohla zastavit, pokud by se rozhodl se jí zmocnit.

„Tvrdil jsi, že mi řekneš něco o Korumovi“, připomněla mu zoufalým pisklavým hlasem. „Co o něm nevím?“

Saret zamrkal a jeho pohled se trochu normalizoval. „Ach ano“, pronesl a na rtech se mu objevil sebeironický úsměv. „Chtěli jsme si promluvit, že ano? Tady, posaď se…“ Zvedl ji ze svého klína a posadil ji vedle sebe. Ale i nadále jí svíral paži.

Mia se okamžitě pokusila od něj odtáhnout, ale jeho stisk ještě víc zesílil a zabránil jí tak v pohybu.

„Mio, poslouchej mě“, řekl Saret a lehce se zamračil. „Vím, že teď nechápeš, proč to dělám, musím ti připadat úplně šílený. Ale věř mi, když ti říkám, že tohle všechno je pro tvé dobro – pro dobro celého lidstva. Co má v úmyslu tvůj cheren, není vůbec milé, a on musí být zastaven. Víš, k čemu se právě teď snaží získat souhlas Nejstarších?“

Mia zavrtěla hlavou, a když jeho stisk zjemněl a začal ji palcem hladit po kůži, navalilo se jí.

„Chce vám vaši planetu vzít. Říkal ti to?“

„Ne“, dokázala ze sebe Mia vypravit. Srdce jí bušilo tak silně, že ani nemohla přemýšlet. Samozřejmě, že jí Saret lhal. Určitě.

„Můj tak zvaný přítel je monstrum lačnící po moci“, pokračoval Saret a jeho pohled tvrdl. „Nestačilo mu, že získal na Krině největší uznání, musel svou moc rozšířit i na další planety – na tvou planetu. Kdyby nebylo jeho, tak bychom nikdy na Zem nepřiletěli. On to byl, kdo přesvědčil Radu, že je nutné vaši planetu kontrolovat a ochránit ji pro budoucí generace Krinar. A teď plánuje vzít vám ji úplně. Chápeš, co ti říkám?“

Mia přikývla, protože chtěla, aby mluvil dál. Bude jeho lži poslouchat tak dlouho, jak to bude nutné, pokud jí to poskytne víc času. Za pár minut si Korum všimne, že nedorazila domů, jak slíbila. Půjde ji hledat? Vběhne do pasti, kterou mu Saret připravil? Prosím, nedopusť, aby se mu něco stalo! Prosím, nedopusť, aby se mu něco stalo!

„Jak vidíš, Mio“, pokračoval Saret, „všechno, co chci, je dobré pro tvou rasu – dobré pro většinu inteligentních bytostí. Chci Zemi osvobodit, osvobodit od Koruma a tyranie Rady. Chci, abyste dostali svou planetu zpět.“

„Proč? Proč tě to tak zajímá?“ Byl Saret jedním z Keithů? A pokud ano, jak to, že už na něj dávno nepřišli?

„Proč? Protože jsem chtěl vždycky udělat něco velkolepého.“ Saretův hlas byl naplněný potlačovaným vzrušením. „Všechny naše přínosy pro společnost, to celé tady…“, rukou rozmáchle mávl směrem k laboratoři, „…to vše bledne ve srovnání s osvobozením miliardy inteligentních bytostí, s tím, že jim umožním lepší život… mírumilovný život bez jakéhokoliv strachu. Nechci, aby se na mě vzpomínalo, protože jsem našel cestu, jak zvětšit paměť, Mio. Chci být ten, kdo přinese Zemi mír.“

„Ten, kdo přinese Zemi mír?“ To Mii přišlo docela šílené. „Ale my přece nejsme ve válce s Krinou…“

„Ne, zbavit se Krinar je teprve začátek.“ Saret se rozesmál. „Víš, Mio, mohu tvé rase umožnit lepší život. Mohu zabránit, abyste svůj krátký život strávili ve strachu před válkami, střílením z okolo jedoucích aut a teroristických útoků… Mohu vám dát to, o čem lidé sní od počátku věků: život bez strachu a násilí. Copak by se ti to nelíbilo, Mio? Nepřála by sis to pro svůj národ?“

„O čem to mluvíš?“ Existovaly u Krinar duševní nemoci? Seděla tu se šílencem?

„Vím, že to teď nechápeš, ale to budeš – to ti slibuji.“ Saretova tvář doslova žhnula vášní. „Až klesne vaše kriminalita až na nulu a válka bude něco, co bude patřit minulosti, tak bude tvůj svět vědět, že začala nová lidská éra – a bude mi za to vděčný.“

Mia na něj jen zírala a na chvíli nebyla schopná pochopit, co jí to tu říkal. Poté ji napadla děsivá a nepravděpodobná myšlenka.

„Sarete“, pronesla pomalu a pohlédla na Krinara, který byl známý jako jeden z největších expertů přes mysl, „mluvíš tu o nějaké formě manipulace s mozkem lidí?“ Prosím, ať se zasměje a řekne mi, že se mýlím. Prosím, ať to není pravda.

Saret jí věnoval veselý úsměv a jeho ruka ji pohladila po paži, což u ní vyvolalo husí kůži. „Ano, milovaná Mio, přesně o tom mluvím. Vždycky jsem věděl, že jsi na svou rasu velmi chytrá. V uplynulých letech jsem vyvinul a zdokonalil proces, jak sledovat určité neurální impulsy a stimulovat centrum bolesti a potěšení v mozku.“

Mia zalapala po dechu. „Chceš tím říct…“ Selhal jí hlas a Mia musela začít znovu. „Chceš tím říct, že jsi vyvinul nějaký druh myšlenkové kontroly?“

Teď se Saret rozesmál a jeho hnědé oči se leskly potěšením.

„Ne, samozřejmě, že ne. Doufám, že ses doteď naučila dost, abys věděla, že opravdová myšlenková kontrola není možná. Ne, má technika mi umožňuje řídit určité způsoby chování – vycvičit mozek, jestli chceš. Například pokaždé, když bude mít někdo násilnickou myšlenku, tak mu mohu způsobit bolest. A pokaždé, když mě poslechne – potěšení. Jen si to představ: celá planeta plná mírumilovných lidí… Copak bys to také nechtěla, Mio?“

To, co Mia chtěla, bylo se vyzvracet. „Ale jak? Jak dokážeš udělat něco na takové úrovni u všech lidí?“

Saret za zašklebil a očividně si její reakci užíval. „No ano“, odpověděl, „to je bod, kdy do hry vstupuje Rafor a zbytek Keithů. Jak pravděpodobně víš, nebyl Rafor, co se týkalo technologických vynálezů nikdy tak dobrý jako tvůj cheren, ale dost dobrý na to, aby zaujmul vysoce postavené místo v podniku svého otce. Ale poté, co Korum vytlačil svou konkurenci z trhu, byl chudák Rafor úplně ztracený. Chápeš? Protože ztratil svou pozici, tak už ho nikdo nechtěl jako designera zaměstnat a on byl nucen pracovat jako Dabbler v různých oblastech, kterého ani zdaleka tak nezajímaly jako jeho obor. Před pár lety přišel dokonce i za mnou, aby se mě zeptal, jestli by mohl v mé laboratoři vykonávat praxi. To jsem samozřejmě odmítl. Nebyl vůbec kvalifikovaný, aby zde mohl pracovat. To jsi jako člověk také nebyla, ale aspoň jsi byla pro tento obor zapálená. Jeho to ani nezajímalo.“ Saret se krátce zasmál.

„Ale nabídl jsem mu, aby mi pomohl v mém soukromém projektu. Měl vyvinout nanozyty, které jsem potřeboval, abych mohl uskutečnit svůj plán. Okamžitě pochopil, co jsem chtěl udělat – měl pro lidstvo ty samé sympatie jako já – a odvedl skvělou práci, jak při vytvoření nanozytů, tak při mechanismu k jejich rozšíření.“

Mia napjatě naslouchala a ani se neodvažovala dýchat. To, co jí právě vyprávěl, bylo tak neuvěřitelné – tak děsivé –, že měla problém to celé zpracovat.

„Rafor samozřejmě zklamal hned při první části našeho plánu, a to bylo zabití Koruma“, pokračoval Saret. „Měl se s pomocí hnutí odporu zbavit Koruma a zbytku Krinar, ale místo toho byl zajat.“

Mia polkla, aby se zbavila vyschnutého hrdla. „Takže jsi jim vymazal paměť“, vykřikla a Saret s úsměvem přikývl.

„To jsem udělal. Neměl jsem na výběr. To byla jediná cesta, jak sebe a zbytek plánu ochránit. Kromě toho to otevřelo Keithům možnosti při soudním přelíčení.“

„Takže měl protektor pravdu: celou dobu jsi to byl ty…“

„Měl částečně pravdu.“ Saretův úsměv byl zářivý a šťastný. „Myslel si, že jsem jim vymazal paměť, abych pomohl Korumovi, ale nic z toho nebylo dál od pravdy. Pořádně to ztížilo plány tvého cherena – milý, i když neplánovaný vedlejší efekt toho všeho.“

„Proč ho tak nenávidíš? Myslí si, že jsi jeho přítel…“

Tmavovlasý Krinar se rozesmál a zaklonil hlavu. „Samozřejmě, že si to myslí – o to jsem se postaral. Jen idiot by si z Koruma udělal nepřítele. Viděl jsem, jak zničil ty, co mu stáli v cestě a tuto chybu jsem nikdy neudělal.“

„Ale teď ji děláš“, namítla Mia opatrně a pohlédla na místo, kde ji svírala jeho ruka. Pokud by byl Korum tady, tak už by byl Saret mrtvý. Jestli se něco za poslední týdny naučila, tak to byla skutečnost, jak byli krinarští muži teritoriální.

„Och, protože jsem se dotkl jeho drahocenného charla?“, zeptal se Saret a v jeho očích se leskla směs vzrušení a ještě jedné nedefinovatelné emoce. „Neboj se, Mio, už dlouho mu patřit nebudeš. Brzy už se od něj osvobodíš. Jakmile dorazí…“

Mie ztuhla krev v žilách. „Máš…“ Musela se na okamžik odmlčet, protože měla tak stažené hrdlo, že nemohla pokračovat. „Máš v úmyslu ho zabít?“, nakonec ze sebe vyrazila.

„To rozhodně.“ Saret se znovu usmál – tím samým přátelským úsměvem, při kterém by se Mia nejraději rozkřičela. „To by bylo asi to nejlehčí. Samozřejmě bych ho mohl i zajmout a udělat s ním to samé, co se Saurem. To by byla výhra: mít Koruma ve své moci…“

„Saur? Ty jsi kontroloval Saurovy myšlenky?“ Mia na něj zírala s nevírou a plná hrůzy. Donutil Saret svého bývalého žáka, aby na ně zaútočil?

„Ne.“ Vypadal její nechápavostí rozladěný. „Ne kontrolou myšlenek. To už jsem ti přece vysvětloval. Cvičení myšlenek. Má technika působí velmi subtilně. Neproměňuje individua v nemyslící zombie, nebo jak si to představuješ…“

„Ale Saura jsi zmanipuloval tak, že chtěl Korum zabít?“

„Ano“, přiznal se Saret pyšně. „A nemysli si, že to bylo jednoduché. Všichni Krinar mají imunitní systémové štíty, které nanozyty odmítají; tyto byly vyvinuty před tisíci lety poté, co se někdo pokusil využít lékařskou nanotechnologii k vojenským účelům. Saurovu obranu se mi podařilo překonat až po tuctech injekcí – a i poté ho bylo možné ovlivnit jen proto, že byl vždycky slabší než ostatní. To je také důvod, proč jsem chtěl, aby Krinar Zemi opustili: protože je nedokážu efektivně kontrolovat. Zato u lidí je to mnohem jednodušší. Jste naprosto bezbranní; všechno co musím udělat, je, uvolnit do vzduchu nad hustě obyvatelnými oblastmi nanozyty a ty už si své cíle najdou.“

Mii se točila hlava. „Takže, jestli to dobře chápu… tak se snažíš zbavit se své vlastní rasy, abys mohl kontrolovat myšlenky všech lidí na Zemi – respektive ovlivňovat?“

„Když to řekneš takto, tak to zní šíleně, že?“ Saret se ušklíbl. „Ale ano, to je to, o co se snažím. Chci tvému lidu přinést mír. Copak je to tak špatná věc? Chvíli se nad tím zamysli. Nechtěla bys žít ve světě, když se můžeš večer procházet po ulici, aniž by sis musela dělat starosti, jestli tě někdo nezabije nebo neznásilní? Ve kterém existují sérioví vrazi jen v hororových filmech, ale ne v opravdovém životě? Žádní šílení střelci na školách, žádný terorismus ani války… Nezní to jako něco, co by sis přála?“

Mia na něj jen zírala. Na okamžik jí přišel obraz, který jí vykresloval, svým způsobem přitažlivý. „Samozřejmě“, odpověděla. „Ale to, o čem mluvíš ty, je ovládnutí našich myšlenek. Chceš nám vzít naši svobodnou vůli…“

„Svobodná vůle?“ Saret zvedl obočí. „Jak definuješ svobodnou vůli? Lidé budou volní, budou si moci žít, jak budou chtít, s kým budou chtít, dělat si, co budou chtít… Jen už nebudou schopni zabíjet ostatní nebo jim ubližovat, když je to přepadne.“

„Budou tě uctívat, že ano?“, poznamenala Mia a přimhouřila oči. „To je to, co chceš především, že? Mít celou planetu plnou loutek, které tě budou poslouchat na slovo.“

Saret se zasmál a zavrtěl hlavou. „Takto řečeno, to zní odporně. Ale ne, Mio, já to tak nevidím. Tvá rasa mě bude uctívat, to je pravda – ale jen proto, že budu vašim spasitelem. Ukončím jejich utrpení, osvobodím planetu a přinesu mír.“

„A co plánuješ udělat se zbytkem Krinar, kteří jsou tady?“, chtěla vědět Mia. „Korum zmařil tvůj plán s hnutím odporu, a Krinar jsou stále ještě tady. Nemyslíš, že si všimnou, když budou všichni lidé najednou mírumilovní? Když ze dne na den ustane veškerá kriminalita?“

„Nestane se to přes noc“, odpověděl Saret. „Kompletní změna myšlení bude trvat dny, možná i týdny. Ale ano, jednou si toho nakonec všimnou – což je i důvod, proč se musím zbavit každého v sídlišti a ujistit se, že ochranný štít zabrání tomu, aby se sem nikdo nějakou dobu nedostal.“

Mia se zhluboka nadechla a bojovala s nutkáním se pozvracet. Nemohl přece…  „Jak, zbavit se všech?“

Saret si povzdechl. „Tak, že je zabiji, samozřejmě.“

Mie se z tváře vytratila všechna barva. „Ty chceš zabít všech pět tisíc Krinar?“, zašeptala a nebyla schopná pochopit, jak může být někdo tak zlý, aby zabil takové množství bytostí.

Saret jen pokrčil rameny. „Aspoň většinu z nich, ano. Někteří z nich by mohli přežít, ale většina zmizí.“

„Jak? Zmizí?“ Mia nedokázala ve svém hlase potlačit hysterický podtón. „Jak můžeš zabít tolik bytostí najednou?“

„Tak, že použiji ty samé nanozbraně, které chtěl použít Rafor a hnutí odporu“, vysvětlil jí Saret naprosto klidně. „Design, který ti Korum dal, byl sice s chybami, ale obsahoval dostatek správných elementů, abych mohl najmout někoho, kdo ho zdokonalil. Teď už je přístroj hotový; můj designer pracuje ještě na posledních detailech.“

„Chápu to dobře?“, zeptala se Mia a zírala na psychopata sedícího vedle ní. „Ty chceš zabít pět tisíc členů své vlastní rasy kvůli svému záměru přinést Zemi mír? A to ti přijde normální?“

„Samozřejmě, že ano.“ Saret se zamračil. „Myslíš, že si tuto část plánu užívám? Raději bych je poslal zpátky na Krinu nebo je kontroloval, pokud by to šlo. Ale nejde to. Všechno, o co se mohu pokusit, je udělat to co nejméně bolestivě. Vím, že to zrovna nekoresponduje s mými mírumilovnými úmysly, ale copak to nechápeš, Mio? Blaho většiny má větší váhu než potřeby pár jednotlivců. Nikdy jsme na vaši planetu neměli přijít; byla to nekonečná ctižádost tvého cherena, kdo nás sem dovedl. Teď musíme za to, co jsme vám udělali, za naše hříchy na lidstvu zaplatit.“

„Mě také zabiješ?“ Mia cítila, jak její strach opadá a nitrem se jí šíří zvláštní necitlivost. To, co měl v úmyslu, bylo tak strašné, že to nedokázala zpracovat. „Nebo ze mě uděláš svou loutku? To je důvod, proč mi to všechno vykládáš, že ano? Protože si nemusíš dělat starosti s tím, že bych to někomu prozradila?“

Saret se ušklíbl, pustil její ruku a místo toho jí přikryl svou dlaní. Jeho dotek byl doslova vařící a Mia si všimla, jaké má ledové ruce.

„Myšlenka to je lákavá, to připouštím“, odpověděl a oči mu potemněly. „A možná to jednou udělám… Ale na počátku bych nechtěl tvé myšlenky tolik měnit. Líbíš se mi taková, jaká jsi teď.“

„Takže, co se mnou uděláš?“ Miin hlas zněl jakoby bez zájmu. „Za předpokladu, že mě nechceš teď zabíjet…“

„Nezabiji tě“, ujistil ji Saret. „Jen se ujistím, že si tuto konverzaci nebudeš pamatovat – nebo cokoliv jiného, co se stalo za poslední měsíce. To bude pro tebe to nejlepší, však uvidíš… Vím, jak moc ti na tom monstru záleží, a až bude pryč, tak bys ho pravděpodobně postrádala. Tímto způsobem budeš od jeho vlivu navždycky osvobozena. Bude to, jakoby nebyl nikdy částí tvého života.“

Mia na něj zírala a v žaludku ji začal pálit pocit vzteku. „Zabiješ Koruma a mě vymažeš vzpomínky, takže na něj zapomenu?“

„Ne, drahá Mio“, odpověděl jí Saret s úsměvem. „Tak krutý k tobě nebudu. Nejdřív ti vymažu vzpomínky. Díky tomu nebudeš nic cítit, až zemře. Nechci, abys musela zpracovávat takové trauma. Bolestivé vzpomínky se mažou nejhůře, a to poslední, co bych chtěl, by bylo, abys měla podvědomé noční můry…“

„Jsi šílený“, řekla Mia a vztek v ní narůstal. Užívala si ten pocit, protože zatlačoval mlhu teroru, která jí plnila hlavu.

„Opravdu si myslíš, že to je milost takovým způsobem vniknout do mého mozku? A proč si se mnou vůbec děláš starosti? Právě plánuješ zabít bez mrknutí oka pět tisíc Krinar, a já jsem jen Korumův charl…“

„Víš, že jsem si kladl stejnou otázku?“ Saret se lehce zamračil. „Jsi jen lidská dívka – pěkná, to ano –, ale popravdě, ničím výjimečná. Nejdřív jsem nechápal, proč je tebou Korum tak posedlý. Ale poté se stalo něco legračního, Mio…“, nahnul se dopředu a v jeho očích se zablýsklo, „…začal jsem tě chtít sám pro sebe.“

Na okamžik se zarazil a poté pokračoval, aniž by si všiml jejího znechuceného výrazu. „Věř mi, prošel jsem si peklem, když jsem tě pozoroval a věděl, že nemám právo se tě dotýkat, že on je ten, kdo se tě každou noc zmocňuje v posteli. Ale teď to bude jiné. Jakmile se probudíš, tak to bude, jakoby nikdy neexistoval… a ty budeš patřit mě, přesně tak, jak to mělo být od začátku.“

Mie se navalilo a snažila se mu vytrhnout ruku. Chvíli ji svíral, ale poté ji pustil a s úsměvem přihlížel, jak od něj okamžitě uskakuje.

„Nikdy“, zasyčela na něj a přitiskla se zády ke zdi. „Rozumíš mi? Nevím, co si tady maluješ, ale já s tebou nikdy dobrovolně nebudu. Možná mě můžeš donutit, ale to je jediné, co mezi námi kdy bude, s nebo bez vzpomínek…“

„Proč?“, zeptal se Saret a stále se přitom usmíval. „Protože si myslíš, že ho miluješ? Co ty ve svých jeden a dvaceti letech můžeš vědět o lásce? Svedl tě, Mio, to je všechno. Až z tvého života zmizí, udělám s tebou to samé – a budeš mě milovat stejně, jako jsi tomu věřila u něj.“

Mia se rozesmála, protože ze zoufalství zapomněla na jakoukoliv opatrnost. Pomyšlení na to, že by mohla na Koruma zapomenout a mohla být přinucena sdílet postel s budoucím masovým vrahem Saretem, bylo tak odpuzující, že jí došlo, že by raději zemřela. Možná ho tak přinutí, aby ji zabil.

„Ach, opravdu?“, zeptala se pohrdavě. „Nepovažuji tě ani v nejmenším za přitažlivého, Sarete. Jsi pro mě atraktivní asi tak jako žrádlo pro psy. Koruma jsem chtěla od začátku – od toho momentu, kdy jsem ho poprvé uviděla. Ale tebe ne. Tebe nikdy. Je ti to jasné?“

Zatímco mluvila, mohla vidět, jak Saretovi mizí úsměv z tváře, a jeho výraz tvrdl. „To uvidíme“, odvětil, vstal a vyrazil k ní. „Až budou tvé vzpomínky pryč, tak mi budeš říkat úplně jiné věci, to mi věř.“

„Ne!“ Když se po ní natáhl, Mia vykřikla. Škrábala ho nehty jako drápy. „Jdi ode mě pryč, ty chorý hajzle! Ne!“

Zatímco ji vynášel z kanceláře, Saret její křik a odpor ignoroval. Pažemi ji svíral jako železnými obručemi. Odnesl ji na druhou stranu laboratoře a položil na jedno ze vznášejících se prken u zdi. Inteligentní povrch se jí okamžitě obmotal kolem rukou a nohou a udržel ji tak bez hnutí, zatímco Saret sáhl do zdi a vytáhl malý, bílý přístroj.

„Ne!“ Mia se pokusila otočit hlavu. „Ne! Nedělej to!“

Saret se na chvíli zarazil a pohlédl na ni. „Je mi to líto, Mio“, pronesl jemně. „Přál bych si, aby to nebylo nutné. Kdybych tě potkal jako první… Ale nebude to bolet, to ti slibuji…“ A když jí přiložil aparát na čelo, věnoval jí něžný úsměv. Ten úsměv bylo to poslední, co viděla, než se jí svět propadl do naprosté tmy.