CP - 22. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

JULIANNINA KAPITOLA/ 22

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Řekni to, dokud máš čas. Řekni to, než bude příliš pozdě. Řekni, co cítíš. Čekání je chyba. 

– Autor neznámý

Ruce se mi třásly, když jsem si svazovala vlasy a třásly se i pak, když jsem si myla obličej, a také poté, když jsem si oblékala to nejvíc sexy pyžamo, co jsem měla.

Proč se třásly? Nebyla jsem si jistá. Nebylo to poprvé, co jsem si myslela, že jsem do někoho zamilovaná. Shawn byl první, ale jak to dopadlo. Byl jako slizký míček. Takže bych neměla důvěřovat svým pocitům.

Ale s Coltonem to bylo tak jiné. Do Shawna jsem se zamilovat chtěla, ale u Coltona jsem s tím celou dobu bojovala. Otevřít mu své srdce mi připadalo děsivé a nebezpečné. Vím, že by mi ublížil jako nikdo jiný, protože bych mu k tomu dala více zbraní… bála jsem se mu svěřit. A pokud on není ten, kdo by mi ublížil, co by si mysleli ostatní o tom, že bychom byli spolu? Co kdyby mě jejich opovržení zlomilo?

Možná měl Theo pravdu. Už teď na mě všichni shlíží spatra. I moje dvě nejlepší kamarádky se mi vyhýbaly obloukem, co jsem si s Coltonem začala. Možná mě podporovaly a byly zvědavé, než to vše začalo, ale ani jedna nechtěla znát detaily, které je předtím tak zajímaly. Dělalo mi to starosti; ale ne dost na to, abych se vzdala toho, co jsem měla s Coltonem.

Stál za to. Stál za námitky, které budou mít obě naše rodiny a asi i kamarádi. Stál za zlomené srdce. O čemž jsem si byla jistá, že se stane. Stál za to všechno.

Jen jsem si nebyla jistá, jestli cítil to samé, nebo jestli se se mnou pořád bavil.

Jedno bylo jisté, nezeptám se jej. Příliš jsem se bála toho, že to nebude opětováno.

Rozhodla jsem se nepřemýšlet nád tím, bavit se tím, co je teď a kam nás to zavede. Vracela jsem se do ložnice a byla jsem radostí bez sebe, když jsem po otevření dveří spatřila jeho tenisky.

Neodešel. Nebyl konec.

Když jsem zavřela dveře, ušklíbl se na mě z postele.

„Čemu se směješ?“ Zeptala jsem se, než jsem si uvědomila, že leží na břiše, podepírá se lokty a čte si z mé čtečky. Zastyděla jsem se. Ne! „Čteš mi knihu?“

Ukázal na noční stolek, takže tam ji našel, jako kdyby to nebyl soukromý majetek. Pak se znova zasmál. „Nevěřím, že čteš takovou kravinu. Ten chlap se do ní udělal snad pětkrát za sebou. V jakém vesmíru je to uvěřitelné?“

Ach bože. Samozřejmě, že hned našel sexuální scénu. „Je to fikce,“ bránila jsem se, zatímco jsem mu brala čtečku z ruky.

„Mám ráda, když je kniha trochu neuvěřitelná. Proto ji čtu, blbečku. Abych utekla před reálným světem. Kdybych chtěla něco uvěřitelného, přestala bych číst a vrátila se do reálného života.“

„Jo, ale nazvala jeho ptáka kopím.“

„Ach můj bože,“ zamračila jsem se. „Nejsi jedním z těch otravných lidí, kteří se nimrají v každém detailu knihy, že?“

Zvedl na mě obočí. „Nevěřím, že ty ne. Četla jsi, co jí řekl, když rozevřela nohy –“

„Ne,“ varovala jsem ho, když natahoval ruku k mé čtečce, aby tu větu našel. „Nepovažuj se mi zničit ten příběh nějakým logickým odůvodněním. Ráda zažívám emoce, které z nich vyplynou. Proto tohle čtu.“

Chvíli na mě zíral, než zavrtěl hlavou a zamumlal: „Tohle je na tobě tak zajímavé. Opravdu, prostě jsi to… ty a zároveň čteš něco takového, co se k tobě vůbec nehodí?“

„Už jsem ti to řekla.“ Zatnula jsem zuby a zamračila se, aby to prostě nechal být. „Prostě je to můj únik z reality.“

Jeho pohled zjihnul a zeptal se: „Nemáš ráda svůj život?“

„Já…“ odmlčela jsem se a pak jsem se nervózně zasmála. „Nevím, co tím myslíš. Samozřejmě, že mám svůj život ráda.“

„Tak před čím se snažíš utéct?“

„Neutíkám…“ Pokrčila jsem rameny a najednou jsem si připadala odhalena. Nevěděla jsem, co bych měla říct. „Nevím. Prostě jsem unavená z toho, abych určitým způsobem reagovala, nebo se nějak oblékala a –“

Colton přimhouřil oči: „Co myslíš tím určitým způsobem? Neoblékáš si věci, které ráda nosíš?“

„Ehm, ne.“ Dívala jsem se na něj, jako by byl šílený. „Nemohla bych odejít z bytu, kdybych nevypadala na 100% upraveně.“ Dál se na mě zmatené díval, tak jsem si povzdychla. „To je jedno. Nepochopil bys to.“

Položil ruce na moje. „Tak mi to vysvětli.“

Když jsem si uvědomila, že to nenechá být, zavrčela jsem: „Jsi běloch a k tomu muž.“

„Dobře,“ odpověděl pomalu. „To vím. Ale co to má, do prdele, společného se vším ostatním?“

Ježíši, asi budu muset být přímočará. „No, nejsem bílý muž. Takže musím pracovat 2x tolik, co ty, abych měla to samé. Společnost ve mně vidí černošku. Nemám k dispozici ten luxus, abych jim dala další důvod k tomu, aby se na mě znova podívali. Takže neodcházím z domu bez perfektně upravených vlasů, sladěného oblečení, bez make-upu –“

„Počkat, počkat, počkat,“ Colton mi zatřásl rukama, abych přestala. „Takže ten všechen perfekcionismus, který zvládáš každý den, je kvůli lidem, kteří tě nesnáší?“

Zamračila jsem se. Když to řekl takhle, znělo to zle. „Ne,“ začala jsem. Ale nevěděla jsem, jak to vysvětlit. Mrkla jsem a zavrtěla hlavou.

„Ach, panenko,“ zamumlal soucitně. „Je jedno, co uděláš, oblečeš si, nebo řekneš. Všichni jsme posuzováni. Než jsem se přestěhoval do Ellamoru, žil jsem s matkou alkoholičkou, která brala drogy a šlapala. My, Gamblovy děti, jsme vyrůstaly bez dospělého dohledu, kázně, bez hygienických pravidel. Neměli jsme nové oblečení, nebo správný příklad, který by nám pomohl určovat, co je zlé a co dobré. Vím, že mi učitelka ze školky říkala troska z autokempu. A pokud bychom tam zůstali, asi bych tak skončil. Protože mě přiměli uvěřit tomu, že takový jsem.“

„Ach, Coltone.“ Zakryla jsem si pusu rukama. To bylo hrozné. Přála jsem si vrátit se do minulosti, praštit jeho učitelku ze školky, a pak jeho matku, rovnou do prsou. Pak bych mu chtěla najít školku, obejmout ho a říct mu, že je výjimečný, úžasný a měl by být sám sebou.

„Ale nezáleželo by na tom, kdybych byl vychováván jinak,“ řekl. „Kdybych byl bohatý kluk s rodiči, kteří by mě rozmazlili a složili k nohám celý svět, říkali by o mně, že jsem arogantní bohatý fracek, kterého naučili, že je lepší, než ostatní. Takže jak vidíš, nějaký idiot tam venku, který o tobě ví akorát hovno, tě bude vždycky soudit, ať vystupuješ, jak chceš. Protože tohle oni dělají. Soudí tě. Neměla bys žít život podle nich. Nezmění to je, ani jejich pohled. Jen z toho budeš zoufalá a nikdy nebudeš mít pocit, že by ses jim mohla vyrovnat. Ale celým jádrem problému jsou oni, ne ty.“ Přitáhl si mě k sobě a políbil do vlasů. Pokud jim to chceš oplatit, obleč se a říkej, co se ti zachce. A buď spokojená sama se sebou, ať si myslí cokoli.“

Několikrát jsem zamrkala a připadala jsem si maličká, že jsem tak moc žila podle cizích lidí, kteří o mně nic nevěděli, a přesto mě nenáviděli.

„Do prdele,“ zašeptala jsem a odtáhla se, abych se mu mohla podívat do tváře. „Sakra, kde jsi byl po celý můj život?“ A proč mi nikdo dříve nepomohl to vidět takhle?

Zakřenil se a naklonil, aby mě políbil. „Hledal jsem tě, panenko“

Pocit spokojenosti v mém hrudníku narůstal, až jsem si myslela, že praskne. Dívala jsem se na Coltona a nebyla si jistá, jestli tuší, co se mnou teď udělal. Doufala jsem, že ne, protože jsem si nebyla jistá, jestli by toho měl vědět tak moc.

Když se jeho úsměv změnil z láskyplného na pobavený, zvedl ruku a cvrnkl mi prstem do šátku ve vlasech. „Dobře, tohle musím vědět. Co je to?“

Zamračila jsem se a zkontrolovala šátek, jestli jej nějak neposunul. „To je šátek na vlasy, víš.“

„Šátek na vlasy,“ zopakoval zvědavě. „Máš to každou noc?“

„Samozřejmě.“ Dívala jsem se na něj, jako by byl šílený. Ale sakra, jak to, že o nich nic nevěděl? „Co je na tom špatného?“

Vyzývavě jsem na něj zvedla obočí a on zvedl ruce. „Nic. Připadá mi to zatraceně roztomilé. Ale nevadí ti to? Myslím, že by mě to strašně rozčilovalo, kdybych měl mít při spaní něco na hlavě.“

„Co si pamatuju, pokaždé jsem spala s něčím na hlavě, takže… ne. Nevadí mi to.“

„Super,“ zamumlal a zase natahoval ruku k šátku. Plácla jsem jej po ní. Ale pak jsem se začala smát: „Přestaneš s tím?“

„Nemůžu si pomoct. Je to tak roztomilé.“

„Ach můj bože, jsi nemožný. Nemá to být roztomilé. Drží mi to vlasy na hlavě.“

„A ty si myslíš, že by ti mohly někam utéct?“

„Bože, měj slitování.“ Převrátila jsem oči a uvědomila si, že bych jej měla trochu poučit. „Mám strašně suché vlasy. Opravdu. Můžu je mýt jen jednou za týden, jinak se zlámou a zbydou mi jen čtyři roztřepené pramínky. A navíc je žehlím, což je vysušuje ještě víc. Tak o ně musím pečovat a balit je – do hedvábí, protože bavlna vysušuje, což by je ještě víc narušilo – a tak je každou noc musím udržovat zdravé, jak je to jen možné.“

„Opravdu? Hm, o tom jsem netušil. Já si je musím mýt každé ráno, jinak jsou strašně mastné.“ Znova se podíval na mé vlasy. „Víš, mohl bych si třít hlavu o tvou, abych ti předal trochu –“

Když naklonil hlavu a chtěl mi otřít vlasy o rameno, odtáhla jsem se, začala se smát a šťouchla do něj. „Fuj! Ne.“ I když jsem viděla, že jeho vlasy vůbec nejsou fuj. Bylo vtipné to předstírat.

Zasmál se a znova se chtěl podělit o vlasový maz. „Vydrž. Možná ho budu mít dostatek.“

„Ach, to je nechutné. Jsi nechutný.“ Položila jsem mu dlaň na tvář, aby zůstal na místě. Pak mu ale cinkl telefon. Asi mu přišla zpráva.

Oba jsme ztuhli a přestali se smát.

„To by mohl být Noel,“ řekl a natahoval se pro telefon.

Pokud ho jeho bratr potřeboval, musel jít. Polkla jsem a doufala, že to tak nebylo.

O vteřinu později si přečetl zprávu a uvolnil se. „To byla jen má sestra, Caroline,“ řekl. „Přišla k nám a pomohla s dětmi.“ Ukázal mi telefon, abych si to mohla taky přečíst.

Od Caroline: Huuuurá. V Zemi Aspen proběhla noc dobře:-)

Začala jsem se usmívat. Bylo dobré, že se Aspen, dařilo lépe. A pak mu přišla další zpráva, zatímco mi pořád ukazoval obrazovku.

Od Caroline: A mimochodem, mám ruku na motorové pile.

Mrkla jsem. „Na motorové pile?“

„Co?“ Otočil k sobě obrazovku a zakřenil se. „Ach, super. Já jsem neměl štěstí.“ Když psal odpověď, jen jsem na něj zírala.

„Mám vůbec chtít vědět, proč si se sestrou píšete o pile?“

„Hm?“ Podíval se na mě a pak pokrčila rameny. „Jsme Viners.“

Nic mi to neříkalo. Tak jsem na něj dál zírala. „Co… že jste?“

„Jsem Viners.“ Odložil telefon a zvláštně se na mě díval. „Nemáš, Vine aplikaci?“

„Ne. Promiň. Co je Vine aplikace?“

Otevřel pusu. „Ty… počkat, ani nevíš, co je Vine? Jak je to možné?“

„Hej, ty jsi neznal šátek do vlasů.“

„Máš pravdu. Promiň. Vysvětlím ti to. Je to jen další sociální medium, kde můžeš sdílet 3 až 7 – sekundové video. Lidi si tam posílají vtipy, hudbu, zprávy, politické věci a další kraviny. Můj profil je hlavně komediální. Vlastně to není jen můj profil. Dělím se o něj se svou sestrou Caroline. Naučila se na vysoké dost super věci o úpravách videí a tak mě něco naučila. Takže asi před rokem, když jsem začal, požádal jsem ji o malou pomoc a…“ Převrátil oči. „Znáš sestry. Strkala do toho hlavu, než jsme si rozdělili účet fifty – fifty.“

„Wow, zdá se, že to bereš vážně.“

„Jo, no… když jsme dosáhli 2 milionů sledujících, vybrali jsme si pár sponzorů a začali na tom trochu vydělávat.“

„Počkat, co?“ Zvedla jsem ruce, aby přestal a já to mohla trochu pochopit. „Řekl jsi 2 miliony sledujících. Jak můžeš mít tolik sledujících někde, o čem jsme ani neslyšela?“

„No, asi jsem prostě tak úžasný.“ Když jsem na něj jen dál zírala, mrkl na mě. „Chceš vidět některá naše videa?“

„Sakra, že jo.“

Když spustil aplikaci, zavrtěla jsem hlavou. Přihlašuješ se na YouTube. Myslela jsem si, že je to na Vine, nebo co?“

„Jo, ale pár našich nejlepších videí jsme seskupili dohromady, takže si jich můžeš prohlédnout víc najednou. Tady. Podívej se.“

Něco napsal do vyhledávače a pak sjel o něco níž, než našel něco s názvem, Ne, Coltone, ne.“ Tak se jmenuje nás profil. Caroline mi čítávala knížku Ne, Davide!, když jsem byl malý a byla to má nejoblíbenější, protože mé prostřední jméno je David. A navíc je tam několik slovních nedorozumění, tak to sedělo.“

Přikývla jsem a líbilo se mi, že vysvětlil jejich jméno, než stiskl play. Vykoukla na mě směs mini videí. Některá byla prostě jen divná, u jiných jsem se usmívala. Pak a objevilo video, kde mu sestra řekla, aby, byl statečný (grow a pair) a z hlavy mu začala růst hruška (pear) a začala jsem se smát. Smála jsem se, až mi tekly slzy.

Každé video bylo hloupé, prostě pro děti, a vlastně jsem vůbec nečekala něco takového od flirtujícího kluka, kterého jsem potkala asi před rokem. Prakticky si dělal srandu sám ze sebe. Zbožňovala jsem to; ráda jsem se dozvěděla o další stránce svého muže.

„A tohle ti vydělává?“ zeptala jsem se a podívala na něj, než jsem se k němu posunula, abych mu položila bradu na rameno a dál sledovala ty nejdivnější věci na jeho telefonu.

„Jo,“ řekl pyšně.

„Kolik?“ zeptala jsem se.

„Dost, abych měl peníze po celou vysokou a aby mohla Caroline s dcerkou zůstat doma.“

Sakra. To mě ohromilo. Byla jsem na něj pyšná. Ale zamumlala jsem: „To je divné,“ a zavrtěla jsem hlavou, zatímco jsem se dívala na další jeho videa.