WOW2 - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Karen

Kdo jsi?

Karen Martin se každý den ráno budila a sama sebe se ptala na tu samou otázku.

Kdo jsi? Jak ses sem dostala? Proč jsi to sama sobě vůbec udělala?

Pro svůj odraz v zrcadle neměla ty správné odpovědi. Rozhodně ne žádné, které by vysvětlovaly její současnou situaci nebo peklo, ve kterém se sama ocitla. Věděla také, že za to nemohla vinit nikoho jiného - většinou - než odraz toho, kdo se na ni díval v zrcadle.

Možná, že nejhorší částí byla skutečnost, že tady nebyl nikdo jiný, koho by z toho mohla obviňovat.

Jak by mohla, když byla sama?

Dnešní den byl těžší než obvykle, a ty otázky, na které se vždycky ptala, na ni doléhaly trochu silněji než normálně, i kdyby jen proto, že ta první věc, kterou viděla v malé televizi, když si sedla s šálkem čaje bez kofeinu v ruce, byla jeho tvář.

První myšlenka, která jí přišla na mysl?

Tohle je lepší obrázek než policejní fotka.

Na obrazovce zůstával záběr na Dina DeLucu, který seděl v soudní síni v obleku s dokonale uvázanou kravatou, zatímco přiznával svou „vinnu.“ A pak najednou byl pryč, jeho obraz vybledl, zatímco v televizi se přepnul záběr do studia, kde už pokračoval další příběh.

Karen zachytila jen konec novinářského příběhu, ale viděla toho víc než dost, aby věděla, že se Dino jen tak hned neobjeví u ní doma.

V citlivém žaludku jí znovu začala bublat nevolnost. Odložila svůj čaj stranou, neodvažovala se znovu napít. Mohla by z toho obviňovat těhotenství - obviňovat své soupeřící emoce, které cítila díky malému životu, který se uvnitř ní probouzel k životu - ale byla by to výmluva.

Nevěděla, co dělat.

Byla sama.

Byla těhotná.

Byla vystrašená.

Koutkem oka zachytila věc, která znovu upoutala její pozornost, kdy všechny obavy na okamžik vybledly a byly nahrazeny hořícím hněvem, který se jí vařil přímo v hrudi. Na samotném kraji konferenčního stolku ležela tlustá manilová obálka naplněná bankovkami a připsanou poznámkou, kterou Karen nedokázala vůbec pochopit.

Jakmile na její dveře zabušil pošťák a do rukou jí celý naštvaný strčil balíček, protože byl až příliš velký, než aby se vešel do její poštovní schránky dole pod schodištěm, okamžitě na něm rozeznala Dinův rukopis. V době, kdy balíček obdržela – časně ráno v to pondělí, které pro ni bylo jen dalším dnem, i když vzhledem k Dinově nedostatku přítomnosti, to byla jen další známka toho, že se prostě bude muset pohnout dál sama – ještě nevěděla, co se s ním dělo.

Jak hloupá byla...

Jak šílená...

Karen se na hotovost znovu zamračila a nenáviděla se, že ji prostě nesebrala a nezbavila se jí. Možná na charitu.

Dokonce na policii.

Povzdechla si.

Pokud by policie od Karen dostala balíček jako tenhle, zvlášť pokud by dokazoval, že byl od Dina, nepochybně by byla šťastná. V tom, aby to udělala – dala peníze na charitu či policii - jí však něco zabránilo.

Její těhotenství.

Dinovo dítě.

Tou jedinou věcí, která Karenině hněvu zabránila, aby udělala něco, čeho by jednoho dne mohla litovat, byl nenarozený život. Věděla, že Dino tím, že jí poslal peníze, neměl v úmyslu způsobit jí žádnou škodu. Jeho vzkaz uvnitř balíčku tuto skutečnost potvrzoval, nicméně těch pár posledních vět, které byly chaoticky napsané, ji nechaly v ještě větším zmatku.

Nedávej dítěti moje jméno, bylo tam napsáno.

Karen se snažila, jak nejvíce to šlo, nelpět na tom, nicméně jak dny míjely, bylo to stále nemožnější. Zvláště v den jako byl dnešní, kdy náhodou zahlédla něco ve zprávách, i když se stále od celé té scény cítila tak moc odříznuta.

Protože to nevěděla.

Nevěděla nic o právních problémech, kterým Dino čelil, kdy nebo zda vůbec by se mohl dostat ven, nebo dokonce, jak by mohla zjistit více, aniž by zasáhla do jeho věcí a dala najevo svou přítomnost.

Kdyby nic jiného, Karen si uvědomila, že na všechno byla sama a bez pomoci.

Dino nechtěl, aby se Karen do něčeho zapojila.

Ne s jeho lidmi.

Ne s jeho životem.

Ne s... mafií.

Všechno to bylo trochu neskutečné.

Jednoho dne se setkala s mužem, smutným, zamračeným mužem, který to mlhavé, mokré ráno, vypadal, že byl tak chladný, tak naprosto nepřístupný a od všeho si držel obrovský odstup. Zpovzdálí sledovala, jak mluvil s náhrobkem, jak byly jeho velké ruce velice opatrné, když otíraly kámen čistým bílým kapesníkem, který vytáhl z náprsní kapsy saka.

Karen musela myslet na to, jak osaměle vypadal, když se skláněl nad hrobem. Jak osamocený byl ve svém nepřítomném pohledu, se kterým ji v jednom okamžiku míjel, aniž by si všiml, že stála za stromem, odkud ho pozorovala.

Měla to vědět. Upřímně.

Nebylo její věcí zasahovat do toho, když toho muže ani neznala.

A přesto to udělala.

Když se Dino DeLuca usmál, Karen měla pocit, jako by ten den vyhrála bitvu.

Udělala něco dobrého.

Stačil pouhý jeho úsměv a ona se cítila úžasně.

Karen dostala sama sebe do svého současného postavení tím, že během jejich rok a půl dlouhého vztahu netlačila na Dina silněji, aby od něj získala odpovědi. V čase, kdy se od ní bez vysvětlení odtáhl, případně v jiných chvílích, kdy vypadal tišeji než normálně – i když on tak jako tak mluvil jen zřídka - a v okamžicích, kdy slyšela komentáře od ostatních, jak mluvili o postranních věcech ohledně jeho podnikání a jiném životě, což házela za hlavu.

Možná, jen předstírala, že byl přesně tím, kým vypadal, že byl, protože o zbytku nechtěla vědět.

Nebo se možná neptala na věci, na které by se měla ptát, protože odpovědi by se jí nelíbily.

Karen byla sama na sebe pyšná, že nebyla hloupá. Většinou se o svém životě a lidech v něm rozhodovala racionálně a uvážlivě. Neměla ráda negativní věci. Mnohem raději plnila své dny dobrotou a štěstím, aby tak všechnu temnotu držela na uzdě.

Pak tady byl Dino...

Muž, který vypadal, že byl v auře temnoty téměř ponořený a nemohl nebo nechtěl z ní uniknout.

Nevadilo jí to. Přitahoval ji k sobě jako můru k zářivému plamenu a zatímco jeho činy slibovaly, že ji nikdy nespálí, jeho duše nikdy neřekla jedinou zatracenou věc.

V kom byla ve skutečnosti chyba?

Určitě ne v něm.

Zprávy skončily a v televizi začal běžet ranní blok, kdy kolem skleněného stolu seděli moderátoři spolu s hosty a probírali nejnovější události z politiky, módy a života celebrit. Karen stále nebyla schopna vnímat to, co se na obrazovce skutečně odehrávalo. Stále viděla obraz Dina, který stál v soudní síni.

Vpálilo se jí přímo do mozku.

Nedokázala to ze sebe dostat.

Kdo jsi?

To bylo to jediné, na co se ho chtěla zeptat.

Prostě chtěla ještě jednu minutu jeho času - jen pár krátkých vteřin - aby se zeptala na jedinou otázku, na kterou měla požadovat, aby zas a znovu odpověděl.

Co by dokonce teď ještě řekl?

Jsem zločinec.

Nežiji dobrý život.

Lhal jsem ti.

Miluji tě.

Karen tyhle zatraceně příšerné myšlenky potlačila, popadla dálkové ovládání a televizi vypnula. Doufala, že by se té hrozné představy mohla zbavit. Nepomohlo to; měla to vědět sama a ani to nemusela zkoušet.

Stejně tak, jako když se setkali poprvé. Tohle nebylo nic jiného.

Dinova černá duše se vtiskla do Karenina srdce, aniž by se snažila. Měl ji varovat. Možná jí měl dát šanci na útěk, když ještě mohla, dřív, než se s ním až příliš zapletla. Hluboko uvnitř tohle vůbec nechtěla.

A svým způsobem jí tu šanci dal.

Řekni mi, abych odešel, a já půjdu, opakoval jí zas a znovu.

Ta slova mu nikdy neřekla, protože to nechtěla udělat. Ne i když věděla, že s ním bylo něco špatně, ne i když věděla, že před ní skrýval věci a dokonce ani tehdy ne, když jí ublížil tím, že odešel, zatímco ona potřebovala, aby zůstal.

Po tom všem, Karen neřekla věci, které nemyslela vážně.

Neznamená, že to bylo snadné, nebo že by věděla, kam to všechno nakonec pro ni povede. Měla zřetelný pocit, že nic z toho nedávalo smysl ani nebylo cítit obzvláště dobře, dokud neměla možnost jednou si s Dinem sednout a získat odpovědi, po kterých toužila, na otázky, o kterých se zas a znovu odmítal bavit.

Ale ona by odpovědi získala... nakonec.

Karen se tak už dávno rozhodla.

Jen musela přijít na to, jak.

Dobře, vlastně Dino bude muset ještě chvíli počkat. Teď měla na práci mnohem důležitější věci, se kterými se musela vypořádat, nebo spíše zjistit, co se zatraceně udělá a jak to vyřeší.

Její dítě. To bylo ono.

I když strašně moc chtěla jít za Dinem a trvat na odpovědích, protože její potřeba jednoduše si s ním promluvit a obejmout ho, dokonce i když na něj byla tak naštvaná, měla něco jiného, o co se musela postarat a nemyslela si, že jemu by to vadilo.

Když vyletěla z gauče a zamířila do koupelny mnohem rychleji, než si myslela, že by bylo možné a přitom ve snaze těch posledních pár kroků se nepozvracet, si držela ruku před ústy, Karen to nikdy nebylo jasnější.

Naštěstí to stihla včas. Ne, že by tím potřeba zvracet byla nějak zábavnější.

Ranní nemoc byla děvka.

Ve všech knihách uváděli, že nevolnosti by pravděpodobně v druhém trimestru měly ustat, nicméně Karen do té doby měla před sebou ještě celé týdny. A stres a starosti jejímu citlivému žaludku ani v nejmenším nepomáhaly. Čím hůř se fyzicky nebo psychicky cítila, tím horší ta nevolnost byla. Pokud by to bylo možné, vypadalo to tak, jako by její ranní nevolnost přesně odrážela její nálady.

A nebyl to jen Dino, o koho si dělala obavy.

Byla to i ona sama.

Žila až v příliš malém bytě s jednou ložnicí. Nebylo tu dost prostoru pro všechny věci, které dítě potřebuje. Ne, že by ve skutečnosti měla peníze, aby mohla vyrazit ven a koupit věci, které by dítě potřebovalo, protože neměla vůbec žádné peníze. Všechny úspory, které se jí podařilo shromáždit jako jistý finanční polštář - teď, když odešla z práce, z Dinovy restaurace - potřebovala k tomu, aby uživila sama sebe a udržela si bydlení až do doby, než si najde novou práci.

Ale kdo by dal práci ženě, která měla talent na fotografování, s účetními dovednostmi a s dítětem na cestě?

Její situace vypadala každým dnem čím dál bledší.

Mohla bys jít domů, tlačila na ni její mysl.

Karen se dokonce ani nechtěla zabývat myšlenkou na návrat do Kalifornie, kde žili její rodiče, jen proto, že by ji zahanbení sežralo zaživa. Nejen, že by byla rodičům nucena přiznat, že se z její strany Chicago ukázalo jako obrovský neúspěch, ale také by musela vysvětlovat své těhotenství a jak se to všechno stalo.

Bože, byla dospělá.

Měla by a hlavně chtěla to zvládnout sama na svou vlastní pěst.

Nějak.

Poté, co v koupelně skončila a už si potřetí během dnešního rána vypláchla pusu ústní vodou, se Karen vrátila zpátky ke svému čaji v obývacím pokoji, i když se neobtěžovala s jeho pitím. Místo toho vzala hrníček do kuchyně a vylila jeho obsah do dřezu, protože všechna její žízeň i chuť k jídlu byla úplně pryč.

Opřela se o skříň a konečky prstů si v naději, že zmírní napětí, které cítila, si masírovala spánky.

Vůbec to nepomáhalo.

Z druhé strany bytu znovu přitáhla její pozornost manilová obálka plná peněz.

Zatraceně.

Musela přehodnotit svou představu, že o ně nebude mít žádný zájem.

Že se těch peněz ani nedotkne.

Život se jí pravděpodobně nechystal dát příliš na výběr.

Karen věděla, že dítě bylo tím nejdůležitějším.

I když nejdřív musela mluvit s Dinem.

Z důvodů, kterým nebyla ochotna čelit, ji neustále pronásledovalo těch posledních pár vět z jeho vzkazu.

Potřebovala vědět proč.

On byl tím jediným, kdo jí to mohl říct.