ACFC - 9. kapitola

Překlad: Lusesita

Fitz

CO MĚ TO SAKRA napadlo, že jsem jí to prozradil? Měl jsem jistou reputaci, které bych se měl držet! A navíc je tu dobrý důvod, proč jsem rodinný prostředník: protože jsem přestal být ten, kdo všechno packá.

Nelíbám ženy.

Ne od té noci.

Sváděl jsem.

Dotýkal se.

Flirtoval.

Byl v pokušení.

Pokaždé, když jsem čelil možnosti vzít sebou někoho do mého městského bytu, nebo dokonce do jednoho z našich domů na venkově, nemohl jsem to udělat. Viděl jsem jeho tvář – oči, rty – pokaždé.

A poté, co jsem si přečetl jeho dopis, jsem byl znovu přenesen zpátky v čase, kdy jsem nebyl hoden stát ve stejné místnosti, jako on.

A přesto obětoval svůj čas, aby mě naučil důležitou lekci, kterou jsem mě stále na paměti, když jsem ji políbil.

Ale té přitažlivosti se nedalo odolat.

Zdůvodnil jsem si to tím, že se budeme brzy brát. Nebylo by moudré jen tak skočit do postele s překvapenou a křičící Phillipou – to by byl snadný způsob, jak skončit s mečem zapíchnutým v hrudníku nebo s taserem ochromenými spodními končetinami.

Nedobrovolně se zachvěju, zatímco mířím s koněm do stájí, kde čekám na Phillipu.

Sesedne z koně s lehkostí, s níž dělají královští jako ona všechno. Odvrátím pohled a podám otěže jednomu ze stájníků, stejně, jako ona.

Kráčíme v tichu.

No, ne jen tak obyčejném.

Ale v napjatém, sněhovo-křupajícím tichu.

Třpytivá vrstva ledu leží na sněhu, takže když se vracíme domů, zní to zatraceně hlasitě.

„Žádnou? Vážně?“ Zeptá se, zatímco nám otevřou dveře a teplo z hradu rozvlní sníh.

„Vážně.“ Povzdechnu si a shlížím na údiv vepsaný v její tváři. Má zarudlé tváře a růžové rty. Kruci, ty rty vypadají zralé k políbení; měl bych si dát načas. Zírám na ně upřeněji, než by muž, který není zamilovaný, měl.

A uvažuju, jestli její otec nějakým způsobem komanduje lidi v nebi.

Jak jinak je to možné.

Tato intenzivní přitažlivost, kterou k ní najednou cítím. Ta potřeba ji pronásledovat, jen abych ji chytil a znovu políbil.

Když jsem přemýšlel o Phillipě cestou na hrad, vše na co jsem dokázal myslet, bylo násilí a možnost, že budu shozen ze schodů.

Ale teď?

Teď.

„Neměl jsi to zbytečně vyplýtvat na mě,“ řekne bez dechu.

„Vyplýtvat?“ Zopakuju zmateně.

„Však víš,“ mávne rukou v rukavici mezi námi. „Vedl sis dobře; neměl jsi ten polibek vyplýtvat na mě.“

Její ústa a řeč těla mi říkají něco jiného.

Na tváři se mi pomalu objeví úsměv. „Och? Takže bys to vzala zpátky?“

„To jsem neřekla.“

„Tak trochu jo.“ Bože, miluju, když jí škádlím.

„Fitzi.“ V jejím hlase nezní pobavení, ale můžu ho vidět na její tváři, stejně jasně, jako den: užívá si to stejně jako já, neustálé boje, uvažování, jestli vás dělí jen sekundy od podražení nohy, ulomeného zubu o mramorovou podlahu – zase.

„Phillipo,“ zachraptím a natáhnu se po ní, protože si nemůžu pomoct, ale jsem vyrušen matčiným odkašláním.

„Ach, tady jste.“ Matka spojí ruce. „Co jste dělali venku? Mrzne!“

„Není mi zima,“ zamumlá Phillipa, a já se přistihnu, jak kolem ní ochranářsky ovinu paži, i když je matka neškodná. Jen… chci tento okamžik pro sebe, pro nás. Bez vetřelců. Bože, podívejte se na mě. První den a já už jsem ztratil zdravý rozum.

Přimhouří na nás oči. Vidí víc, než by mi bylo milé – ne, že by bylo něco špatného na skutečnosti, že začínám mít rád svoji snoubenku a nechci ji přejet koněm.

Otravné je, že kdyby zjistila, že jsem jí políbil, řekla by něco nenávistného a hrubého, jako: „Říkala jsem ti to.“

Bože ochraňuj královnu.

Radši bych se omluvil Phillipě, že jsem se celý život choval jako vůl, zatímco bych jí poskytl přístup k neomezenému počtu cukrových paliček, než slyšet tato slova z matčiných úst. Možná to vysvětluje, proč mě svědí celé tělo potřebou dostat se co možná nejdál od ní. Možná proto jsem se rozhodl dodržet svůj slib, najednou jsem vyčerpaný a v pokušení – och v pokušení dělat s Phillipinou pusou mnohem víc.

„Jo, no, máme rande… s Hallmarkem.“ Ušklíbnu se. „Prohrál jsem, ergo, se chystám vystavit sledování zábavného příběhu o ovdovělém princi, který je daleko od své země a potřebuje sehnat chůvu, nebo učitelku, nebo ještě líp, manželku, víš? Jeden z jeho zaměstnanců, najde vhodnou kandidátku a odvezou ji do této vzdálené země, kde odsuzují její americký přízvuk, oblečení, a nechtějte, abych začal o expřítelkyni, která se ukáže, aby mezi ně vložila klín, nebo o dceři, možná dokonce synovi, kteří pohrdají všemi, ale najednou se zamilují do laskavé, mladé ženy, která se jen snaží připravit pěkné Vánoce.“ Otřu si falešnou slzu. „A pak můžeme sledovat další z řady Vánočních – och počkejte, to je minimálně polovina z nich. Většinu času, jsou zničení, ale počkejte! Přítel ze střední, první láska…“ mrknu při Phillipině otráveném výrazu. „První polibek.“ Šokovaně se na ní podívám.

„První vražda?“ Prohodí.

Položím si ruku na hruď. „Jsem dotčený.“

Protočí oči. „Vím, že jsou všechny stejné. Že ex zachrání den, zamilují se a jsou to nejlepší Vánoce, ale já jen… miluju, že všechno dobře dopadne.“ Chvěje se jí spodní ret.

Všimnu si toho.

Matka je příliš zaneprázdněná mým zkoumání, asi vypadám, jako bych utrpěl těžké poranění hlavy a potřeboval lékařskou péči.

„No.“ Přitáhnu si k sobě Phillipu. „Měli bychom jít. Potřebovala jsi ještě něco, matko?“

Přimhouří oči. „Ne, já jen – no týkalo se to Štědrovečerního obřadu, ale to může počkat.“

„Co je s ním?“ Zeptá se zaujatě a podezřívavě Phillipa.

„No…“ Matka vypadá nesvá. Dobrý Bože, potřebujeme whisky – rychle. „Za normálních okolností by uličkou po tvém boku měl kráčet tvůj otec.“

Cítím, jak vedle mě Phillipa ztuhne.

„Ale premiér se už dobrovolně přihlásil, pokud budeš souhlasit.“

Miluju toho chlapa.

Ale ona je moje.

Jen já se jí budu dotýkat.

Držet.

Doprovázet ji.

„Ne.“ Vyhrknu.

Obě ke mně natahují krk, jako bych se svlékl do naha a tancoval u tyče na hudbu k filmu Bez kalhot.

„Co jsem chtěl říct…“ Odkašlu si. „je, eh… ne.“

„Chtěl to sám po sobě zopakovat?“ Zeptá se Phillipa matky.

Povzdechnu si. „Doufal jsem…“ V hlavě sám sebe dusím, za to, že jsem nezmlknul. Fyzicky se má ústa stále otevírají a plynou z nich slova tvořící nelogické věty. „Že budu mít tu čest dovést Phillipu sám…“ Sevře se mi hrdlo, když pomyslím na posledního krále a jeho vztah k ní. „A pokud by to bylo příliš nekonvenční, jediná další osoba, která je tohoto úkolu hodna, je sama královna.“

Matka zalapá po dechu a ztuhne. „To se ještě nestalo.“ Dusí se. „Nikdy.“

„No…“ pokrčím rameny. „Ale to neznamená, že to nejde udělat, že?“ Mrknu na ni a obrátím svoji pozornost k Phillipě.

Matka si podrážděně povzdechne. „Promluvíme si později. Hezký večer.“

Vím, co její slova znamenají; že s ní budu muset bojovat, ale je to svatba Phillipy. Ve světě, kde nemá moc kontroly, neměla by mít příležitost, alespoň tohle ovlivnit? Přemýšlím, jestli mi dokáže číst myšlenky, zatímco má matka odchází. Jakmile zahne za roh, oddechnu si a prohlásím, „pojďme si sehnat něco k pití, než mě vystavíš sledování Hallmarku.“

Phillipa se rozesměje, cítím to až v kostech a dokonce i v duši.

Kruci, první den. Dej se dohromady.

 „Vždycky to můžeme přeměnit v hru na pití.“

„Myslím, že jsem se právě zamiloval.“ Zasměju se, když ji zvedám a houpám ze strany na stranu. „Mohli bychom do sebe hodit panáka pokaždé, když bude mít někdo na sobě červenou?“

Vybuchne smíchy, když ji postavím na nohy. „Byli bychom opilí už při úvodních titulkách.“

„A co…“ nakloním se k ní. „pokaždé, když bude postava naříkat nad tím, jak šel poslední vztah do kelu?“

„Opět, opilý, další!“ Znovu se uvolněně zasměje, a já jsem připravený ji znovu zvednout, ale tentokrát bych si ji přehodil přes rameno a nesl opačným směrem, abych ji měl jen sám pro sebe.

Vlastně…

„Máš u sebe v pokoji plazmu?“ Zeptám se nenuceně.

„Všichni ji mají.“ Pokrčí rameny.

„Skvělé, sejdeme se za patnáct minut. Udělej si pohodlí a připrav se na změnu života.“

„Kvůli whisky nebo Halmarku?“ Vyzve mě s úsměvem.

„Tak trochu od obojího.“ Skloním se a přitisknu jí polibek na tvář. „Včetně zde přítomné společnosti.“

Prudce se nadechne. „Víš, že nemůžu říct, jestli mě chceš znovu políbit, nebo si mě jen dobíráš, abys mě mohl tahat za vlasy a pak honit po chodbě.“

Napnu se. „Nemyslím si, že jsem ve svém životě chtěl někoho tak moc tahat za vlasy, ale ne ve snaze toho člověka pronásledovat, ale přitáhnout si ho blíž k hrudi, a vše co bych chtěl cítit je jeho kůže, dech a možná i tlumené sténání rozkoše.“

Pohled upře na má ústa a její rty se rozevřou. „To je šílené.“

„Jdu s proudem a přestávám se ptát, proč nechci nic víc než tě beze smyslu líbat.“

Omotá mi ruce kolem krku. „Pořád tě chci shodit ze schodů.“

„Jo, no, to bys nebyla ty, kdybys teď neměla naplánovaný každý způsob, jak fyzicky ublížit mé osobě, že?“

„Ale vůbec ne.“

„A...“ odkašlu si, „a nebyl bych to já, kdybych neřekl, přesně to, co mám na mysli v okamžiku, kdy mě to napadne.“ Lehce jí otřu ústa o její. „Jsem naštvaný kvůli tomu, jak neobyčejně krásná jsi. Vždycky.“

„Legrační, protože moje největší stížnost je, že nejsi ošklivý,“ Namítne.

Vybuchnu smíchy. „Omlouvám se, že jsem tě zklamal.“

„To není fér.“

„Život není fér, ale aspoň budeš mít na krku trofejního manžela, co?“

„Na krku? Ne, dostanu parťáka ve zločinu, který bude v pokušení mě políbit a uškrtit ve stejnou dobu.“

„Jako bych měl na jednom rameni anděla, co napovídá. 'Bože je tak krásná, měli bychom ji políbit' a na druhém ďáblíka, který zas 'Bože je tak krásná, ujisti se, že zaútočíš jako první'.“

Ušklíbne se. „Víš, že jestli se chystáme dívat na film…“

„Správně.“ Vážně se na chodbě na sebe jen díváme, smějeme se a flirtujeme? Potřesu hlavou. „Patnáct minut.“

„Ano.“ Plaše se na mě usměje a oba v tichosti kráčíme do našich pokojů.

Jakmile za sebou zavřu dveře, uvidím stoh papírů od jejího otce a zvědavost mě dostane. Čtu další, další a pak další, než se nakonec svléknu a pošlu sluhu, aby do jejího pokoje zanesl karafu s whisky.

S každým krokem je můj úsměv širší.

„Abys získal poklad, musíš si ho nejdřív zasloužit. Pokud ho nejsi hoden – nikdy nebudeš – ale pointa je, že se budeš každičký jeden den. Snažit.“

Slova, která radil král budoucímu muži své dcery.

Mě.

Řekl poklad.

Náhoda?

Nejsem si jistý, ale rád bych si myslel, že si v nebi čistí zbraně a dívá se dolů na mě, zatímco mi Bůh maluje na záda terč, kde je napsáno. 'Hodně štěstí'.