WOW - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Karen

Když letadlo dosedlo na přistávací dráhu trochu tvrději, než Karen očekávala, Junior jen sotva mrkl okem. Svého šestiměsíčního syna sevřela pevněji, okénkem zírala ven na pevnou zem a přistávací dráhu, která ubíhala tak závratnou rychlostí, až měla zatraceně skoro závrať.

Letadla neměla v příliš velké oblibě.

Létání nebylo to, co by ji těšilo.

Díkybohu, že její syn cestu z Chicaga do Kalifornie zvládal velice dobře. Jakmile byl Junior nakrmený, vklouzl do jednoho ze svých odpoledních spánků a nějaký ruch letadla ho při tom vůbec netrápil. O létání s dětmi slyšela příšerné příběhy, ale její chlapec byl důkazem toho, že všechny tyhle příběhy se mohly mýlit.

Karen s úsměvem políbila své spícího dítě na stranu hlavičky.

Junior – a když v jeho rodném listě stálo jen prosté „JD“ - byl takový už od samého okamžiku, kdy se narodil. Na svět přišel druhého listopadu časně ráno a nedělal s tím žádný rozruch. Prvních pár dní svého života jen zřídkakdy brečel a Karen, která byla naprosto sama, z toho byla skoro zatraceně vyděšená.

Nevěděla, jak být matkou.

Nevěděla, jak se najednou postarat o toto dítě, které k tomu, aby jen přežilo, potřebovalo péči dvacet čtyři hodin denně.

Nevěděla nic.

Ale Karen se to naučila.

Kousek po kousku. Den za dnem. Každou novou věc brala pomalu, využívala každou minutu, kterou se svým synem měla, aby mu dovolila naučit ji, co potřeboval. Junior byl snadným dítětem, ale ona si nebyla úplně jistá, jak to udělal.

Karen stále ještě zažívala vyčerpání z nového mateřství a šílenství s tím spojeného. Byly dny, které byly mnohem těžší než ostatní, kdy si přála, aby to všechno nemusela dělat sama. Když bylo Juniorovi pouhý měsíc, silně bojovala s tím, aby chlapce předala do uznávaných jesliček, a ona mohla začít pracovat ve studiu, které potřebovalo dalšího fotografa.

Přesto to udělala.

Karen to zvládla.

Pohnula se kupředu, včetně toho, že získala nový byt ve Wickeru, který byl prostornější a navíc měl malý balkon, na kterém když bylo hezké počasí, mohla sedět a svého syna pohupovat.

Rozhodně jí pomáhalo, že Junior každý den v jesličkách čekal na její příchod s obrovským úsměvem a hnědýma očima, které se tak zatraceně podobaly očím jeho otce. Jakmile spatřil svou matku projít dveřmi, malé, baculaté ručičky mu vylétly nahoru a malé prstíčky zas a znovu svíral a rozvíral, až dokud ho nepopadla a pevně ho neobjímala.

Ach, svého syna zbožňovala.

Junior byl v jejím životě vším, co bylo správné a dobré.

I když občas bolelo podívat se na něj a vnímat všechny podobnosti, které sdílel se svým otcem. Jeho světlé hnědé vlasy - skoro blonďaté – zdědil po Dinovi, stejně tak jako jeho oči a tvar obličej. S tátou sdílel i jeho nos, ale měl rty své matky. Nicméně nebyly to jen vnější znaky.

Vypadalo to, že Junior měl i osobnost svého otce. A to se s ním zatím ještě ani nesetkal.

Karen na dlouhou dobu musela vyřešit Juniorův nedostatek zájmu o ostatní lidi, i když ve svém věku – bylo mu jen pár měsíců, byl až příliš malý, než aby měl příliš zájmu o ostatní. Jeho pediatr si vůbec nemyslel, že by to normální, a doporučil jí, že chlapec potřebuje získat více interakcí s dalšími dětmi.

Karen ho vodila do parku.

Šest hodin denně trávil v jesličkách.

O kolik víc času s jinými dětmi by mohl dostat?

Ne, pravda byla jednoduchá.

Junior mnohem raději seděl ve své vysoké židličce nebo si hrál sám s hromadou hraček, nebo ještě lépe, v náručí své matky, kdy poslouchal, jak mluvila. Jejím hlasem byl tak fascinován, ale pozornost ostatních ho příliš nezajímala.

Přesně tak, jako jeho tátu.

Podivné, jak to fungovalo.

Než letadlo dorolovalo ke své bráně a pilot v reproduktorech oznámil konec letu, trvalo dalších dvacet minut.

„Děkuji, že jste dnes letěli s námi,“ řekla letuška, když ji Karen míjela a současně se jí snažila potřást rukou.

Ženě věnovala úsměv. Vzhledem k tomu, že na jedné paži měla stále ještě spícího Juniora a v druhé nesla tašku na pleny, kterou použila jako příruční zavazadlo, byl tím jediným, co jí mohla nabídnout. Letuška s úsměvem přikývla a směřovala Karen k východu z letadla.

Teprve, když se dlouhou chodbou k bráně začínal nést náhlý ruch z letiště, Junior se konečně na rameni své matky probral. Cítila, jak dítě zvedlo hlavičku a zatímco se všude kolem sebe rozhlíželo, jemně se nadechovalo, přitisknuté přímo k její tváři.

Junior neměl rád lidi.

Ale rád se na lidi díval.

„Ospalče, ospalče,“ opakovala Karen zpěvavým tónem hlasu, a když Junior na jejím rameni vypískl a začal se svíjet, usmála se. Pravděpodobně si právě teď uvědomil, že se se probudil na naprosto jiném místě, než kde usnul. „Tady nebude tak chladno, Juniore.“

Ne, chladný vzduch května v Chicagu by jim v Kalifornii vůbec nehrozil.

Karen si v práci vzala dva týdny volna, aby přivezla svého syna na setkání s jeho prarodiči. Přesvědčit sama sebe, aby jela tak daleko, jí zabralo celých šest měsíců. Své rodiče milovala a oni milovali ji.

Ale od prvního okamžiku, kdy jim řekla, že se jako mladá žena chystala do Chicaga, dávali najevo svůj nesouhlas. Ani na okamžik neskrývali, jak se ohledně toho cítili.

Karen si byla vědoma svého selhání – selhala ve své fotografická činnosti, v boji  s penězi a dokonce i s těhotenstvím - vše bylo důkazem, který její rodiče potřebovali, aby mohli pronést obávané „já jsem ti to říkal.“

Reakci svých rodičů neodhadla dobře.

Když jim zavolala, aby jim řekla o svém těhotenství, což udělala teprve krátce před porodem chlapce, její matka požadovala, aby jí Karen dovolila, a mohla za ní k porodu přijet. Bylo to však příliš narychlo - nebylo dost času, aby si všechno srovnala.

Ale slíbila, že s dítětem za nimi přijede co nejdříve.

O šest měsíců později tu byla.

Soustředění všech by mělo být zejména na Juniorovi a to by mělo pomoci. Karen jen doufala, že se její rodiče nebudou ptát na příliš mnoho otázek na věci, o kterých zatím ještě nebyla připravena mluvit. Na věci jako Dino a jak přesně se Junior stal.

„Tak jdeme, zlato,“ zamumlala Karen k synovi, zatímco vstoupila na eskalátor, který ji měl dovézt výdeji zavazadel v příletové hale.

V okamžik, kdy dole spatřila, jak na ni její matka a otec čekali, jen pár stop od zábran dělící čekající lidi, od lidí, kteří přiletěli, její strach okamžitě pominul. Její rodiče byli už roky od sebe, a jen zřídkakdy se kvůli něčemu spojili, ale když to udělali, tak to bylo skoro vždycky kvůli ní.

Vypadalo, že tohle se nezměnilo.

Tohle by nakonec nemuselo být tak špatné.

I junior se začal usmívat.

Karen to milovala.

***********

„Podívej se na něj,“ řekla Karenina matka a její úsměv se rozzářil. „Užívá si tolik legrace.“

Lydiino štěstí při pohledu na vnuka, který se se svým dědečkem vznášel v bazénu, bylo zatraceně skoro nakažlivé. Karen musela přiznat, že Junior se svými nafukovacími rukávky a v plovací vestě vypadal bláznivě potěšený, protože jeho dědeček ho měl v náručí, chodil s ním kolem bazénu a nadnášel ho na svých zádech.

„Do bazénu jsem ho nebrala,“ připustila Karen. „Ještě nebylo dost teplo.“

„Možná krytý bazén?“ zeptala se matka.

„Když vidím, jak moc se mu to líbí, budu muset nějaký najít a udělat si čas.“

Lydia se zasmála. „I ty jsi vodu milovala. Nemohli jsme tě z ní dostat. Tvůj táta mě málem přiměl, abych ti nechávala nasazenou záchrannou vestu pořád, protože se bál že by tě někde našel plavat. Než ti byly čtyři roky, dokonce jsi ani nevěděla, jak správně plavat.“

Karen si na tenhle drobný střípek ze svého dětství nevzpomínala a přistihla se, jak se teď při té neznámé vzpomínce usmívala. „Skutečně?“

„Jo.“ Lydia se na ni podívala a její úsměv zjemnil. „Bála jsem se, že nepřijedeš, Karen.“

„Proč bych neměla přijet, mami?“

Lydia zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Byla jsi tak dlouho tak daleko, to je všechno.“

„Jsem tady.“

„Ano, s dítětem.“

Karen si nemohla pomoct a musela se zasmát. „Já vím - obrovská změna.“

„Kéž bys mi to řekla dříve.“

Jo, to si to přála i ona.

„Myslela jsem, že se na mě budeš zlobit,“ připustila Karen.

Lydia položila ruku na tvář své dcery, ta akce byla jak jemná, tak i plná podpory. „Vždycky na tebe budu hrdá, Karen, a to bez ohledu na to, co se děje. Jsi dospělá, takže děláš dospělá rozhodnutí sama a já ti do toho nemám moc co mluvit. Vedeš si dobře.“

Karen odvrátila zrak a zjistila, že se její syn v bazénu stále usmíval. „Občas si myslím, že možná jen skutečně dobře předstírám, že je všechno v pořádku - že vlastně vůbec nevím, co dělám.“

„Pst. To mají u prvního dítě pocit všechny matky.“

„I ty?“

Lydia pokrčila rameny. „Celý tvůj život, a to dokonce i v den, kdy jsi odešla ven ze dveří, abys dělala věci po svém. To je co, co matky dělají, Karen. Vyšilujeme. Děláme si obavy. Přehodnocujeme. Ale nakonec vychováme úžasné malé stvoření. Jen chvíli trvá, než nám to dojde.“

I když si to Karen neuvědomila, přesně tahle slova potřebovala slyšet.

Zvláště od své mámy.

„Díky,“ zašeptala.

Lydia nad tím mávla rukou, jako by nebylo zač. „Není za co. Občas prostě potřebujeme někoho druhého, kdo nám řekněte, že děláme dobře a všechno bude v pořádku.“

To bylo velice pravdivé.

Karen však chtěla své mámě poděkovat za víc, než jen za ujištění, že v bytí mámou Juniora nějakým způsobem neselhávala.

„Vlastně jsem tím myslela víc než jen za Juniora.“ Karen si odhrnula pár pramínků vlasů za uši, a pohled dál držela ne na mámě, ale na svém synovi. Bylo to tak jednodušší. „Byla jsem vyděšená, že když sem přijedu, mohlo by to být trapné nebo možná i trochu smutné. Nevěděla jsem, jak bych odpověděla na jisté otázky, pokud ses na ně začala ptát, nebo jak by ses cítili ohledně odpovědí, které bych ti dala. A ty jsi nic z toho neudělala, mami, a ani táta. Skutečně si toho vážím.“

Lydia si odkašlala a knihu, kterou četla, odložila stranou. „Vždycky tady budeme, Karen. Bez ohledu na to, co se děje. Jestli máš něco, o čem by sis s námi chtěla promluvit, vždycky budeme poslouchat.“

„Já vím.“

„Máš něco, o čem chceš mluvit?“

„Nijak zvlášť.“

Měla toho spousty, o čem si chtěla promluvit, ale nebyla si jistá, zda by to měla sdílet. Ale byla si teď naprosto jistá, že pokud by potřebovala, její máma by ji nechala vyplakat na svém rameni, případně byla tou podpůrnou rukou, která by ji držela.

Přesto si sama sobě něco slíbila.

Během této návštěvy Dinovo jméno nepadne.

O Juniorově otci vůbec nemluvila.

Karen si nemyslela, že by bylo správné odhalit svým rodičům Dinovu roli, když mu zatím ještě ani nedala možnost, aby jí vše vyjasnil.

Za dalších šest měsíců, říkala sama sobě.

Karen doufala, že by Dinův trest mohl být zkrácen, ale vypadalo, že to tenhle případ nebude. Netušila, zda to bylo kvůli tomu, kým byl nebo díky tomu, s kým byl spojován, nicméně sledovala soudní doklady a příležitostně volala do kanceláře jeho právníka, aby zjistila, co se během posledních pár měsíců stalo.

Nic se nezměnilo.

Jeho datum propuštění bylo stále stejné.

„Myslela jsem, že bych se mohla pohnout dál,“ řekla Karen dřív, než se dokázala zastavit, „když bych sama sobě dala dost času a prostoru.“

Její máma se na ni podívala, její slova si dlouhou přebírala a pak konečně zareagovala: „Od otce Juniora?“

Karen rychle přikývla. „Ale mýlila jsem se. Ať tak či onak, vždycky se vracím k němu.“

Kontrolováním zprávy o čemkoli, co se týkalo mafie v Chicagu.

Voláním jeho právníkovi.

Čtením jakýchkoli nových soudních návrhů, které se týkaly jeho případu.

Ježděním kolem jeho podniků.

Karen mohla vší silou předstírat, že to jediné, co chtěla, bylo být v pohodě tím, že k tomu, aby byla šťastná, Dina nepotřebovala. A sakra, možná, že ho nepotřebovala vůbec.

Vychovávala Juniora sama.

Byla sama sobě podporou.

Byla v pořádku.

Ale mohlo by jí být lépe.

Mohla by být šťastnější.

„Já prostě nevím, kým je,“ řekla Karen tak tiše, že ji její máma nemohla slyšet.

A bohužel to bylo ještě pravdivější, než si chtěla přiznat.

Zas a znovu četla jeho dopis. Ty papíry měla uložené ve svém nočním stolku, aby je mohla vytáhnout a znovu si je přečíst, kdykoli k tomu cítila nutkání, což bylo mnohem častěji, než by kdy někdo mohl vědět. V těch slovech jí ukázal svoje srdce. Psal je srdcem, bylo v nich vypsáno jeho srdce, minulost i bolest, ale číst je nebylo to samé, jako slyšet ho říkat je.

Karen to potřebovala slyšet.

Dalších šest měsíců.

Pomyslela si, že vzhledem ke svému synovi a k tomu, že ho její srdce stále ještě zcela nenechalo jít, Dinovi dlužila možnost všechno napravit.

Nebo ne?