Shameless - 54. kapitola

Překlad: Peťa

BRADY

Ranní světlo proniká kuchyňským oknem a zachytává kaštanové melíry ve tmavých vlasech Kat. Stojí u dřezu a zírá ven na dub, vypadá, jako by byla milion mil odsud. Dal bych cokoli, abych věděl, co jí právě teď prochází myslí.

Chci ji popadnout a sevřít ji, jako jsem to udělal při tolika jiných ránech. S objetím a polibkem. Možná zatímco jí do kůže mumlám nějaký nemravný vtip. Ale odstup mezi námi je velký.

Místo toho se natáhnu pro kávovou konvici a naliju si hrnek. „Ránko. Nechceš si na minutku sednout?“

Cukne sebou, jako by ji zvuk mého hlasu vyděsil, ale popadne svůj hrnek kávy a otočí se čelem ke mně. Její oči jsou trochu oteklé, a pokud tmavé kruhy pod nimi jsou známkou něčeho, dostalo se jí tolika spánku jako mně. Končetinami se mi plíží obavy.

Je tak rozrušená kvůli svému bývalému? Lituje toho, že je tady? Kurva. Chybí jí?

Ale její výraz je prázdný, bez emocí, což není vůbec Kat. Obvykle je tak emotivní. Tak expresivní.

Takže tohle, tohle mě donutí pozastavit se.

Mám pocit, jako bych nohama stál v ohni, nucený do tohoto rozhodnutí. Účty rodičů se vrší, moje bankovní konto je skoro vyždímané a já pouštím hotovost na opravy tady. Takže se odhodlám k tomuto rozhovoru.

Sedneme si naproti sobě a já umírám touhou zeptat se na tisíc otázek ohledně minulé noci, ale neudělám to.

Zhluboka se nadechne a pak se zeptá: „Prodáš to?“ Než můžu zpracovat, co říká, zašeptá: „Protože jsem o tom slyšela. O té nabídce.“

Do prdele.

„Jak? Jak to víš,“ já jsem chtěl být tím, kdo jí ty novinky prozradí.

Jedno rameno se zvedne v pokrčení. „V práci. Přišel tvůj realiťák. Viděla jsem jeden z jeho letáků.“

„Chystal jsem se ti to říct, když ses včera večer dostala domů, ale pak se ukázal tvůj bývalý.“

Opět, její výraz je prázdný.

Ze všech těch chvil, kdy mohla být rezervovaná. Ježíši Kriste. Nikdy ženám neporozumím. Protože dnes, dnes potřebuju pitomý náznak. Chce to, cokoli to mezi námi je?

Sleduju ji přes okraj hrnku, když si srknu. „Je to skvělá nabídka. Mnohem víc, než jsem čekal.“

Je to teď nebo nikdy. Musím jí to všechno vyložit na stůl. Musím to vědět. „Takže Kat“- odkašlu si. „Chci vědět, jaké máš plány.“ Protože neplánuju poflakovat se v Texasu, pokud zmizí. Uvědomuju si, že je brzy v našem vztahu, abychom rozhodovali tyhle věci, ale do prdele. Potřebuju to vědět. Vztah? Jo. Jsme v něm. Byli jsme v něm. A tohle je místo, kde hovno zasáhlo větrák. Prodám a zamířím zpátky do Bostonu nebo… co? Zůstanu? Potřebuju, aby mi dala nějaký náznak toho, co chce.

„Moje plány?“ Vypadá zmateně.

„Ano, tvoje plány. Budeš-budeš… tu trávit čas? Nebo plánuješ odjet?“

Její čelo se nakrčí. „Odjet? Proč si myslíš, že to já odjedu?“

Proč teď vypadá dotčeně?

Třu si tvář, nesnáším všechno, co se chystám říct. „Eric včera večer vytyčil nějaké stěžejní body.“

„Stěžejní body?“ Okay, teď vypadá naštvaně.

„Co chci říct, je, že máš před sebou skvělou pracovní nabídku a nechci, abys měla pocit, že tě brzdím. Vím, jaké to je, když ti vnucují obrovská život měnící rozhodnutí. Mít pocit, že nemáš na výběr. A chci, abys věděla, že ty máš. Máš na výběr. Pokud tu práci chceš, měla bys ji vzít. Ne… nedlužíš mi nic.“ Říkám slova, která vím, že bych měl, ale nesnáším každé jedno z nich. Nenávidím, že by přijala cokoli, co je spojeno s jejím bývalým. Ale práce je práce. Nechci jí stát v cestě, pokud je to to, co chce.

Její čelist se napne, než zavře oči. „Jediná věc, která mě brzdí, je, jak mi všichni říkají, že vědí, co bych měla dělat. Slýchala jsem to celý svůj život a je mi z toho zle.“ Zlostně na mě hledí a poposune si brýle. „Je mi zle z lidí, kteří zpochybňují můj úsudek. Pokud bych chtěla pracovat na další kampani, nemyslíš si, že bych to teď už dělala?“

Tato nádherná holka vypadá divoce se sluncem proudícím za ní, které způsobuje, že září. A určitě mě to zabije nechat ji jít, pokud je to to, co chce, ale nemůžu jí dovolit zahodit její kariéru. Po všem, čím prošla, když vyrůstala. Po tom, co se její rodina tolik snažila, aby vyšla s penězi. Nemůžu jí dovolit, aby to pro mě udělala. Pro tuhle zchátralou farmu. Kvůli slibům, které jsem pravděpodobně neměl dělat. Odkašlu si a vytlačím slova ven. „Nemyslíš, že bys to měla znovu zvážit? Taková kariéra je hodně, než aby ses jí vzdávala.“

V jejích očích je záblesk emocí, ale pak je to pryč a na jeho místě je chladný odstup. Na jednu dlouhou brutální chvíli mi věnuje ten prázdný upřený pohled.

„Víš, Brady, možná bys tu nabídku na farmu měl přijmout.“

A pak odsune židli dozadu, vyhodí kávu do dřezu a zamíří do svého pokoje, přičemž mě nechá zdeptaného, když řekne, že se sbalí.

Do hajzlu s tím.

Moje hlava visí dopředu, když poslouchám, jak v druhé místnosti dopadají její věci. Takže takto to skončí.

A to mě zabíjí.

Protože jsem nemyslel, že když vezme tu práci, že to znamená, že je mezi námi úplně konec. Myslím, že nějaká malá část mě doufala, že možná budeme schopní to nějak vymyslet. Vylučují se ty dvě věci, její pracovní nabídka a náš vztah?

Přemýšlím o svých rodičích a závazcích, které mám na východě. O tom, jak musím vychovat Izzy. O milionu účtů, které leží tam na pultu. O mém skoro prázdném bankovním účtu.

Chci ji stáhnout s sebou? Protože tak se to teď zdá. Jako topení se. Protože i s farmářským vedlejším podnikáním a koupelnovými produkty nezůstaneme nad hladinou, ne s účty, které mi přicházejí z Bostonu.

Co my dva, když prodám farmu?

Když dumám nad svými možnostmi, vím, že bojovat o ni, když má před sebou takovou budoucnost, je sobecké. A nebudu čurák, který ji stáhne dolů, když mi nezbylo nic, co bych jí nabídl.