M&M - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Alessa a Adriano

 ADRIANO

Zatímco Adriano pokračoval ve svém telefonním hovoru, koutkem oka zaznamenal, že Alessa kojila Lissu. Mnohem raději by zalezl ke své ženě zpátky do postele mezi bílé polštáře a měkké přikrývky, ale obchody nikdy nekončily a dřív, než mohl pokračovat v odpočinku, musel se nejdřív postarat o ně.

Pár kroků od postele ležela Corrine, která šťastně spala v přenosné ohrádce na hraní. Cestovat se všemi těmi věci bylo na prd. Přesto se ukázalo, že stálo víc než za to, aby to všechno vzali s sebou.

„Pochopte, pane Conti, že tohle by to nemělo jít, jak jsme plánovali…“

„Takže co?“ zeptal se Adriano. Tón svého hlasu se snažil udržet v klidu, nedávat najevo příliš ostrých slov. Ne, že by muž na druhém konci linky v tuto chvíli vůbec prokázal, že si právě teď zasluhoval Adrianův respekt, nicméně nechtěl, aby se celá tato věc stala zbytečným výletem jen proto, že se někdo rozhodl dokázat nějaký svůj zasraný postoj. „Jestli věci nejdou podle plánu a nemůžeme vyřešit dohodu o zbraních, pak vám řeknu naprosto přesně, co se stane, pane Torresi.“

„A co přesně to je?“ zeptal se muž nevrle.

„Naše cesty se rozdělí. My najdeme někoho jiného, komu prodávat zbraně, a vy si najdete někoho jiného, od koho je budete kupovat. Samozřejmě to znamená víc času, kdy se bude muset obejít bez kavalérie, o které prohlašujete, že potřebujete pro své malé… povstání.“

Ano, to byl dobrý způsob, jak nazvat skutečnost, že tento muž spolu s velkým množstvím lidí pracoval na svržení své vlády. To bylo to, jak by to zkurvená média nazvala, když by povstání skutečně začalo.

„Myslel jsem, že jsme se domluvili…“

„Ano, ano. Nemluv o tom.“ Adriano si povzdechl, ruku si přejel po tváři a pohledem znovu zajel ke své ženu. Místo toho, aby se Alessa soustředila na malou Lissu, jejich druhorozenou – o které všichni prohlašovali, že už byla až moc velká, než aby ji teď kojila - ho pozorovala. Měla zvednuté obočí, ve kterém se zračila obava. To ho trápilo. Nemusela se vůbec o nic obávat, zejména ne při tomhle výletě. Pravděpodobně si ale nedokázala pomoci. Takový byl jejich život. „Hele, splňte svou část dohody a my dodržíme tu svou, pane Torresi. Vy něco potřebujete a my máme to, co chcete. Je to prostě takhle jednoduché.“

V telefonu se na chvíli rozhostilo ticho. Adriano skoro přemýšlel, zda muž hovor nezavěsil, ale pak se mužův hlas znovu ozval a dokázal, že tomu tak nebylo.

„A je možné vyjednávání?“

Adriano se trochu usmál. „Vyjednávání jsou vítána, ale nezapomínejte, že my tu nejsme pro to, abychom vaši věc podpořili nebo ji pomáhali. My jsme tady pro to, abychom vydělali peníze. Jestli si myslíte, že když budete ohledně vaší věci apelovat na naše city a ty zbraně díky tomu získáte levněji, tak už teď můžu slíbit, že tím budete jen ztrácet dech.“

Míjela další chvíle ticha a pak muž zamumlal: „Dobře. Předpokládám, že příště už při našem setkání budeme mluvit tváří v tvář, že ano?“

„Takový je plán, pane Torresi.“

„Těším se na to, pane Conti.“

Adriano hovor zavěsil a okamžitě vytočil další známé číslo. Alessa po něm střelila pohledem, jako by se ho ptala: Co teď děláš? Rozhodl se, že bude svou ženu na okamžik ignorovat. Zavolat mu přišlo paranoidní, ale Adrianovi se nikdy nelíbilo, pokud byli lidé příliš nároční. Bylo v tom něco, co ho dohánělo na okraj.

Což upřímně bylo tím posledním místem, kde potřeboval být.

„Adriano?“ zeptal se Mikey, když na třetí zazvonění hovor přijal. „Co pro tebe mohu udělat? Myslel jsem, že by sis měl spolu s ostatními užívat dovolenou?“

„Dovolenou si užívám stejně jako všichni ostatní, díky.“

„Dobře, co pro tebe mohu udělat?“

„Nic moc velkého… jen znovu přemísti zásilky. Řekněme, na druhou stranu města. Již jsou naložené do nákladních automobilů, takže by nemělo být příliš těžké přesunout je na nové místo, že?“

Mikey chvíli mlčel a pak zamumlal: „Jsou to čtyři nákladní auta zbraní, Adriano.“

Jo, ale součástí jejich předchozí dohody s panem Torresem bylo jen rychlé nakouknutí na zbraně. Poslal svého muže do Chicaga a zatímco oni dělali vše, co bylo v jejich silách, aby skrývali údaje o tom, kde měli zbraně uložené, bylo velice možné, že by daný člověk zjistil přibližnou oblast jejich umístění.

Neměl žádný důvod pro to, aby se domníval, že to tak bylo, nebo že by se kupující pokusil místo nákupu své zásilky ukrást… ale stále se vracel ke skutečnosti, že neměl rád lidi, kteří kladli požadavky a paranoia byla fakt sračka. Stejně jako to, že se zkurveně chystal odvést všechnu tuhle práci pro někoho, kdo by přišel a ukradl zbraně jen proto, že měl geniální nápad.

„Na tom nezáleží,“ zamumlal Adriano, „zásilky přesuň.“

Mikey si povzdechl. „Jistě. Chceš, abych ti dal vědět, až se zásilky dostanou na své nové umístění?“

„Samozřejmě.“

„Udělám to, Adriano.“

Mikey se neobtěžoval ani s tím, aby se rozloučil, místo toho telefon bez varování zavěsil. Adrianovi to ani nevadilo. Měl na práci další věci, aby se ujistil, že toto setkání proběhne bez problémů a obchod bude dobrý. Znovu se sklonil ke svému telefonu, připravený udělat další hovor, nicméně zastavil ho Alessin hlas.

„Odložíš to?“

Pohlédl na svou ženu. Dlaní hladila Lissinu hlavičku a bradou přitom kývla k prázdné straně postele, jako by ho tiše žádala o to, aby si přišel lehnout k ní.

„Snažím se -“

„Vím přesně, co se snažíš dělat, Adriano,“ řekla Alessa, „a stále si myslím, že si můžeš na pět minut odpočinout, odložit telefon a na okamžik na to zapomenout.“

„Lisso -“

„Bude to v pořádku, Adriano.“

Byla si tak jistá.

Tak klidná.

Asi měla pravdu.

Adriano se zasmál. „Myslím, že jsem na své hranici.“

„Já vím.“

I po vší té době kdy se stal mafiánem jako nejmladší člověk, který se kdy téhle pocty dočkal, měl pocit, že neustále musel dokazovat, že si to zasloužil. Snažil se, aby to tak necítil, ale bylo to téměř nemožné.

„Pojď sem,“ zamumlala Alessa.

Dobře, předpokládal, že telefonní hovory mohly počkat. Telefon si zastrčil do vnitřní kapsy a vlezl do postele ke své manželce. Jeho mysl se stále vracela zpátky ke zbraním, dohodě a možným problémům… a pak, když jeho žena vedle něj promluvila, se rychle vrátila zpátky k ní.

Takhle to s jeho manželkou chodilo – ona mluvila, on poslouchal. Bylo to tak jednodušší a prostší. Když si místo toho, aby se snažil mluvit přes ni, vybral sklapnout a poslouchat, bojovali mezi s sebou mnohem méně bitev. To, že se brali tak mladí, pravděpodobně hrálo proti nim, o když oni sami by to dobrovolně nikdy nepřipustili. Věci mezi nimi nebyly snadné, protože když se brali, technicky byly ještě dvěma sobeckými dětmi, které o věčné lásce a manželství nevěděly ani zbla.

I když to vyřešili.

Byli tady.

Šťastná žena, šťastný život.

„Miluju tě, Adriano,“ řekla.

Natáhl se, aby ji pohladil po tváři. „Miluju tě, Lisso.“