ACFC - 13. kapitola

Překlad: Lusesita

Fitz

SPĚCHÁM k jejím dveřím.

Jako blázen.

Je zamčeno?

Odemčeno?

Vyrazil bych je, kdyby bylo zamčeno a probudil tak celý hrad včetně našich matek?

Jo, to bych udělal.

Tiše otočím koulí na dveřích, a uleví se mi, když se otevřou, rychle se protáhnu otvorem a zavřu je za sebou.

Místnost je zahalena tmou až na stříbrný měsíc zářící skrz závěsy.

A tady je.

Má princezna.

Budoucí žena.

V posteli, a dívá se na Hallmark.

Znovu.

Posadí se, když k ní kráčím, beze slova si lehnu na matraci a přitáhnu si jí do náruče.

„Takhle se mě ty snažíš svádět?“ Spokojeně si povzdychne.

„Kdybych tě sváděl, poznala bys to, věř mi. Ve skutečnosti by to pravděpodobně věděl celý hrad, včetně koní, krav a kachen –“

„Rozumím,“ zasměje se a zakloní hlavu, aby se na mě podívala.

Naše ústa jsou blízko. Chci jen uzavřít vzdálenost mezi nimi a zůstat tak navždy.

„Jsi muž mnoha slov a já jsem jen zvědavá, jestli využiješ jako první tvoji schopnost svádění a sexuální přitažlivost jako druhou, nebo naopak.“

„Sexuální přitažlivost.“ Zasměju se. „Prostě si svléknu tričko a konec.“

„Dobrý příběh.“ Políbí mě na bradu. „Má šťastný konec?“

„Potom? Ne nikdy. Tyhle konce vždycky zahrnovaly mě, vyskakujícího z okna, a vyplížení se ven jen s jednou botou. Mimo to, jedná se o minulost. Pamatuješ si na můj rozhovor s tvým otcem? Rád bych si myslel, že se od té doby chovám nejlépe, jak umím.“

„Takže jsi vážně…“ vyzvídá a přimhouří oči. „od té doby s nikým nebyl?“

„S tebou.“ Zastrčím jí vlasy za ucho. „Jen s tebou.“

Roztřeseně vydechne a pak mě políbí s tím, co považuju za roky potlačované touhy. Nikdo se nebude dohadovat s ženou, která má očividně svoji hlavu, políbím ji nazpět, jak jsem si přál každý den, co jsem ji viděl se mračit, každý den, kdy mi vyhrožovala nebo se mi pokusila podrazit nohu.

Políbím jí s city nashromážděnými za všechny roky, se srdcem na dlani a bolestí těla, kterou jsem cítil, tolika způsoby, kolika je jen možné.

„Fitzi.“ Přetáhne mi tričko přes hlavu a zahodí ho.

„Ano?“ Zatahám ji zuby za ret, pak vklouznu jazykem do jejích úst a přitáhnu si jí blíž.

„Pokud mě někdy…“ těžce oddychuje mezi polibky. „A myslím tím kdykoliv…“ Sakra, pracuj rychle, když něco chce. Přejede mi rukama přes břicho a pevně mě popadne za ramena. „Někdy…“ zopakuje potřetí. „Podvedeš…“

Téměř se zasměji její agresivitě – téměř.

„… vykastruju tě a tvým zkrvaveným tělem nakrmím vlky, jasné?“

„Jako sklo.“ Polknu smích, naše oči se uzamknou. Kruci, je krásná. „Něco bys o mě měla vědět, princezno.“

Její výraz se uvolní.

„Když najdu poklad… shromažďuji ho.“

„To je tvá slabá stránka, hromadění.“

„Aspoň to přiznám. Jsem jako straka. Vážně mám rád, hezké, třpytivé věcičky. Ale ještě víc krásná srdce, rád si držím takové věci poblíž.“

Úsměv ji rozzáří celou tvář. „Vážně musíš začít psát projevy předsedovy vlády.“

„Hmmm, bastard už mi to nedovolí. Žárlil, že média věnovala pozornost jen těm, co jsem napsal.“ Pokrčím rameny.

Její oči se rozšíří. „Děláš si srandu, že?“

„Ani v nejmenším.“ Znovu ji políbím. „Teď, můžeme přestat mluvit o Eugeniovi a líbat se?“

„Jmenuje se Eu –“

„Šššš….“ Umlčím ji polibkem. „Prostředním jménem, ano, a nesnáší, když mu tak někdo říká. Teď sklapni a polib mě.“

A tak to udělá.

Zaryju jí ruce do vlasů, pak ji chytnu za boky a přetočím na záda, vznáším se nad ní, líbám, ochutnávám. Snil jsem o noci, jako je tato, kdy bude moje.

„Nemůžu se tě nabažit,“ zalapá po dechu, jak ji políbím v jiném úhlu, snažím se zjistit, co se jí líbí nejvíc, měním tlak a rychlost, jen abych je změnil znovu, protože vše je tak nové a vzrušující, protože máme čas.

„Ani já,“ souhlasím a odtáhnu se.

Rty má oteklé, vyhrnulo se jí tričko, a vypadá naprosto svedená, i když jsme se pouze líbali jako teenageři.

„Proč jsi přestal?“ Špulí pusu.

„Kvůli tvému otci,“ přiznám rychle. „Vše co vidím je zatracená lopata a všechen sníh, který jsem zachránil od těžkých bot a podpatků.“ Zasténám a přikryju si tvář rukama. „Přísahám, že mě jeho slova pronásledují. Nechci nic víc, než tě svléknout a ukázat ti všechny způsoby, jakými budeš křičet 'vaše výsosti', ale…“ povzdechnu si a nenávidím sám sebe. „Dal jsem slib, který dodržím a nemyslím, že by ze mě byl šťastný, kdybych strávil příštích osm dní nalézáním způsobů, jak tě přimět křičet potěšením. Nechápej mě špatně, zní to jako nejlepší nápad, co jsem kdy měl, já jen - zasloužíš si víc, než jen uspěchané, zběsilé polibky -  i když jsou taky zatraceně neuvěřitelné. Radši půjdu, než přesvědčím sám sebe, abych se přestal chovat k budoucí královně jako džentlmen.“

„V první řadě manželce,“ řekne něžně. „Až pak královně.“

Dívám se na ni. Vlasy má rozcuchané, ústa nateklá, oči tak zatracené svůdné, že musím odvrátit pohled. „Vždycky budeš na prvním místě moje žena, a na druhém královna. Nemohl bych to mít jinak.“

Natáhne se po mně.

Políbím ji na ruku. „Pokud mě omluvíš, mám schůzku s velmi studenou sprchou.“

„Vždycky je tu sníh!“ Zavolá za mnou.

Zamračím se. „Pokud najdu sníh někde v blízkosti mého těla, od krku dolů až budu spát, zveřejním obrázek toho, jak chrápeš na instagram.“

„Vždyť máš víc jak dvacet milionů sledujících!“

„Ach, ty mě sleduješ, princezno?“

Do obličeje mi letí polštář.

Tohle mi chybělo.

Zasměju se. „Zasloužil jsem si to. Hezky se vyspi!“

„Představuj si mě, zatímco se budeš sprchovat,“ vtipkuje.

„To vůbec nepomáhá,“ zazpívám, zavřu za sebou dveře a octnu se tváří v tvář královně. „Jen jsem… kontroloval… krysy.“

A to jsem byl z nás dvou ten lepší lhář. Neuvěřitelné.

„Předpokládáte, že máme v paláci problém s krysami, Vaše Milosti?“

„Vůbec ne, jen jsem. Jen jsem měl starost.“ Prohnaně se ušklíbnu.

„Uh- uhh. No, ujisti se, že bude chráněna nejen před útokem krys. Pořád máš ještě osm dní, než řekneš 'Ano'.“

„Mám kalendář, co je podobný vánočnímu řetězu v hale, akorát můj je vyrobený z ko –“

„Fitzi, vážně!“ Královna zrudne.

„Co?“ Zašklebím se. „Chtěl jsem říct kombinace předmětů odkazujících na náš vztah. Co jste myslela, že řeknu?“

Pohledem, který mi věnuje, mi připomíná její dceru.

Asi bych si zasloužil facku, ale je to tak.

„Už jsi četl, co jsem ti dala?“ Dá si ruce na boky a ztiší hlas.

„Od mého…“ Slzy jí naplní oči. „Od posledního krále?“

„Něco z toho ano.“

„Dobře.“ Vypadá nejistě. „Už jsi to řekl Phillipě?“

„Ne, ale udělám to. Musím jí to říct brzo, nechci mezi námi žádná tajemství.“

„Přemýšlela jsem, jak si byli s otcem blízcí. Myslím, že by jí mohlo poskytnout útěchu vědomí, že i když leží v hrobě, je tu stále s ní, vede ji… i tebe.“ Povzdechne si. „A buď opatrný, ujisti se, že si přečteš všechno, než se rozhodneš.“

Začínám se bát. „Dnes večer vše dočtu a zítra jí ho ukážu.“

„Dobrá tedy.“ Přikývne. „Hezký večer, Vaše Milosti.“

„Vaše veličenstvo.“ Ukloním se a sleduji ji odcházet, než vejdu do svého pokoje.

Vím, že spánek nepřijde brzo, tak jdu ke stolu, vytáhnu z něj složku se zbytkem poznámek od krále.

Většina z nich byli nařízení, které umožní vládnout budoucí královně, jak uzná za vhodné.

Jak bylo určeno.

Vypsal některé z jejích oblíbených básní a písniček, které mohou být použity při obřadu, což jsem věděl, že ocení.

A na posledním papíře byl vzkaz pro Phillipu.

Pokud by královna nechtěla, abych si ho přečetl, nenechala by ho tam, tak list zvednu a začnu číst.

Moje drahá Phillipo,

pokud čteš tento dopis, už tu nejsem. Víš, že tě miluju celým svým srdcem a jsem tu s tebou dokonce i teď, když si bereš muže svých snů.

Vím, že sis vybrala dobře.

Stejně jako, že bude dobrý pro korunu navzdory mnoha, mnoha nedostatkům. Dokonalost nespočívá v plnění úkolů, nebo ujišťování se, že každá volba je správná. Jedná se o každodenní usilovnou snahu, o kterou se, jak vím, budete oba pokoušet.

Nikdy jsi neviděla znamení, a nerad bych si myslel, že ses kvůli mé smrti izolovala ještě víc, než jak jsi už učinila.

Tento muž, kterého jsem vybral, netuší, že ti píšu. Ve skutečnosti, si myslím, že ho pravděpodobně spálí, abys ho nenašla, ale jedná se o typ člověka, který tě vytáhne z tvé ulity. Vyzývá tě a provokuje.

Pokud toto čteš, znamená to, že se můj sen ohledně tvé budoucnosti stal skutečností a v současné době se chystáš vdát za Fitze.

Pokud ne, tak jsem pověřil tvojí matku, aby schovala polovinu tohoto dopisu, a vyřídila ti mé blahopřání.

Teď Fitzi přestaň číst. Vždycky jsi byl takový čmuchal. A nezapomeň moji dceru velmi milovat, bezpodmínečně, každý den. A Phillipo vracej mu lásku s tím největším srdcem, které jsem měl tu čest držet v rukách.

Tímto Vám dávám své požehnání.

Žijte dobře.

Naplno.

Tvůj táta.

Věděl to.

Jak?

Jak to mohl vědět? Vždycky byl tak vnímavý? A co by si Phillipa pomyslela, kdyby se dozvěděla, že rozhodnutí bylo učiněno už během let, kdy jsme se navzájem pokoušeli zabít?

Protřu si tvář. Možná jí jeho slova poskytnou klid. Nebo se bude cítit, jako by byla pod kontrolou i z hrobu.

Zasténám. Tento papír by mohl všechno zničit, protože i když jsme byli donuceni být spolu, rád bych si myslel, že teď by si mě alespoň vybrala.

Co, kdyby věděla, že se největší přání jejího otce plní? Mohlo by to dopadnout všelijak, a nelíbí se mi, že si nejsem jistý ohledně výsledku; pro mě či proti.

Najednou jsem vyčerpaný, vložím dopis zpět do složky a vydám se do sprchy, s plnou hlavou myšlenek, které mě pronásledují i ve spánku.