M&M - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Abriella a Tommas

ABRIELLA

„Kde jsou Alessa s Adrianem?“ zeptal se Theo, zatímco držel svého dvouletého synovce, který se zaměstnával tím, že tahal za koženou šňůrku, kterou měl kolem krku. „Hej, Cory, ne tak silně.“

Chlapec se na svého strýčka zářivě usmál a za koženou šňůrku znovu zatahal.

Theo se podíval na batole.

Batole mu pohled oplatilo.

„Jsi nemožný,“ řekl Theo chlapci.

Cory hlasitě vypískl, protože pro něj byla tahle sračka legrační. On pro tyhle nesmysly se svým strýčkem žil. Nikdo jiný mu nedovolil dělat tolik sraček, co Theo, když na to přišlo.

„Stejně tak jako tvůj táta,“ dodal Theo.

„Ne, to není,“ řekl Damian, otec Coryho, nepřítomně, zatímco z přední části košile svého druhého syna otíral nepořádek. Čokoládu nebo něco takového. Děti na sebe vždycky dokázaly dostat všechno. Bylo nemožné udržet je aspoň na pár hodin v čistotě. „Je stejný jako ty, Theo. Tyhle sračky nezdědil po mně ani po Lily.“

„Přesně,“ řekla Lily a odvrátila pohled, takže místo na letadlo se teď dívala na chodbu, která vedla k odletové bráně. „Ty máš špatný vliv, Theo. Ani se to nesnaž popírat.“

Theo vypadal, jako by ho někdo právě praštil lopatkou přímo do obličeje. Pak zabručel: „Hele, dnešek není Theův den, dobře? Najděte si někoho jiného, koho obtěžovat.“ Poplácal Coryho po hlavičce. „Je v pořádku, že je takový, jaký je, dokonce i když to má po mně.“

Kdyby se jednalo o jakýkoli jiný den nebo sakra, dokonce o jiné místo, Abriella by se možná zasmála. Ne, rozhodně by se zasmála a pak by okamžitě poukázal na to, že si Theo o tohle všechno prosil sám. Od Coryho chování až po způsob, jak na to všichni rádi poukazovali. Ale nebyl jiný den a ona už toho dneska měla zatraceně dost.

„Mluvil jsi s Adrianem?“ zeptal se Theo Tommase.

Tommas přikývl a z natažených rukou své ženy si vzal svého syna. Tommaso se svíjel, nešťastný, že místo toho, aby byl položený na zem, aby mohl běhat a hrát si, byl přendán do náručí někoho jiného. Měl v sobě energii celého světa, ale Abriella netušila, po kom ji její syn dostal. Bůh věděl, že v některých dnech bylo těžké držet s ním krok.

„Ne!“ vykřikoval dvouletý chlapec.

„Už jsme skoro v letadle,“ řekl Tommas jejich synovi.

Tommaso nic nemiloval víc než létání. Ale dokonce ani příslib toho, že už bude brzy v letadle, nestačil k tomu, aby bylo batole šťastné.

Abriella si povzdechla. „Tohle byl špatný nápad. Měli jsme letět soukromě nebo -“

„Moc pozdě,“ zamumlal Theo.

Přinejmenším, pomyslela si Abriella, Theo konečně pochopil, proč to nebyl jeho ani Evin největší nápad. Ne, že by Abriella cítila potřebu poukazovat na to víc, než už se to během rána stalo.

Upřímně, děti samy to zvládly víc než dost dobře. Stačilo, aby začalo jednat jedno z batolat, a všechny ostatní je hned následovala.

„Ach, dobře, to zasrané letadlo nám neuletělo,“ zavrčel za Abriellou známý hlas. „Dnešek je fakt celý zasraný zmatek.“

Abriella se otočila na podpatku a našla Adriana s Alessou, kteří se blížili směrem k nim se svými dvěma holčičkami. Jedna byla v otcově náručí a druhá v tom matčině. V tenhle okamžik vypadali Alessa a Adriano stejně tak, jako všichni ostatní.

Vyčerpaní.

Přetažení.

Na samém konci se svou trpělivostí.

„Neklej,“ řekla Alessa s protočením očí.

Adriano se zamračil. „Dnes je den naprosto vhodný pro jakékoli kletby, Lisso.“

„Ano, ale -“

Adriano se sklonil, aby jejich starší dívku postavil na podlahu. V okamžiku, kdy se nohy Corrine dotkly země, vyrazila kupředu a ukradla hračku, se kterou si tiše hrál Joe, který seděl v křesle vedle své matky a otce.

Nejtišší dítě z celé té skupiny, přesně to. Joe byl z velké skupiny jejich potomků tím nesnadnějším ke zvládnutí, u kterého byla jistota, že se bude držet mimo problémy. Byl také ze všech dětí tím nejstarším, což byla velká pomoc, když na to přišlo.

Samozřejmě až do okamžiku, kdy ho někdo vyrušil nebo mu sebral jeho věci. Pak se Joe změnil v naprosto obyčejné tříleté dítě, které bylo připraveno zničit nějaké sračky a udělat spoustu hluku.

Jako právě teď.

„Moje autíčko!“ zaječel Joe. „Vrať ni moje autíčko!“

Bylo to jako domino efekt. Skutečně. Začalo brečet jedno dítě a pak pomalu - jedno po druhém jako zasraný rozjetý vlak, který nemůžete zastavit, a celou dobu musíte jen sledovat, co se stane – začalo brečet další dítě. A pak další a další.

Nešlo to zastaveno.

Nedalo se nic dělat.

Tommas a Abriella stáli bok po boku a bezmocně se na sebe dívali, jak dokonce i jejich vlastní syn pod jejich nohami začal kvílet. Tommaso na ně podíval nahoru s doširoka rozevřenýma očima – ve kterých se odrážela zmatenost a nešťastnost – a po tvářích se mu valily husté slzy.

Život s batolaty nebyl pro slabochy.

Ne.

„Miluji tě, Tommy,“ zamumlala Abriella, „víš to, že?“

Tommas přikývl. „Jo, zlato.“

„Dobře, takže ti nebude vadit, když ti řeknu, že jestli tyhle sračky nějak nenapravíš, nemůžu ti zaručit, o jak déle bude tahle láska trvat.“

Abriella věděla, že si to její manžel nebude brát osobně. Z většiny si dělala srandu, i když vážně chtěla, aby celou situaci napravil. A nebylo divu…

Přitahovali na sebe pozornost. Lidé, kteří čekali na to, až budou moci z brány nastoupit do letadla, se teď dívali přímo na ně a na jejich velkou skupinu. Sledovali jejich děti jako malé raubíře, o kterých si asi mysleli, že jejich let pravděpodobně zničí.

Ne, že by se v tom mýlili.

Tommas zvedl svého syna ze země a zatímco mířil k ženě, která čekala u stolu u brány, chlapce pevně svíral. Abriella ho následovala, jen proto, že měla pocit, že by měla dělat něco jiného než jen dalších deset minut poslouchat, jak děti ječely. Bůh věděl, že to byla minimální doba, kterou zabere, než se je všechny podaří znovu uklidnit.

„Pokud máte lidi, kteří jsou na seznamu čekajících na případná uvolněná místa, právě se vám uvolnilo třináct míst. Díky,“ řekl Tommas.

Žena vytřeštila. „Prosím…“

„Dneska neletíme.“

„Ach, jedeme domů?“ zeptala se ho Abriella.

Tommas se na ni z boku podíval, usmál se a předklonil se, aby její ústa zachytil svými vlastními, jako by se v jeho světě nedělo nic špatného. Jako by všude kolem nich nebyly nespokojené děti a ji zoufale nebolela hlava.

„Neletíme tímhle letem,“ řekl jí. „Mám na mysli něco lepšího. Co jsem ti vždycky o cestách říkal, co?“

Abriella se usmála. „Vždycky mít záložní plán.“

„To je pravda, zlato.“

Skutečně stálo za to, být bohatý.