ACFC - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Fitz

Uslyším zaklepání na dveře právě, když se chystám opustit pokoj a zamířit do stájí. V žilách mi proudí nervózní energie, a nevím, co s ní mám dělat, takže skoro povalím královnu, jak spěchám za její dcerou.

Mojí snoubenkou.

Již brzy manželkou.

Trestem za dřívější hříchy.

Možná jsem nemocný? To by vysvětlovalo svírání v hrudi pokaždé, když mluvím s Phillipou, dušnost a závratě, jakmile se usměje.

Do prdele, nechci jí propadnout.

Nepřipouštím si, že jsem viděl prasklinu v jejím chladném výzoru a kvůli tomu jsem si umanul kopat ještě hlouběji, jako muž s úkolem nahlédnout za masku, kterou ona chce, aby viděl celý svět.

Královna si decentně odkašle a vytáhne mě tak z mých úvah.

„Vaše Veličenstvo.“ Ukloním se a otevřu dveře.

„Ne.“ Zvedne ruku. Naučila se, aby každé gesto vypadalo majestátně, nebo je to její přirozenost? „Nezůstanu. Jen jsem ti chtěla něco dát. A nebyla si jistá…“ Mračí se, když shlíží na tmavší kvalitně vypadající obálku v ruce. „Nejsem si jistá, jestli toto chtěl, když mi ji předával na smrtelné posteli, ale teď, když se staneš jejím manželem, doufám, že si vezmeš slova posledního krále k srdci.“

„Posledního krále?“ Přistihnu se, že po ní opakuji.

„Ano.“ Podá mi obálku. „Měli mezi sebou speciální vztah. Už nikdy po jeho smrti nebyla stejná. Nikdo z nás, ale jeho odchod ji změnil, vzal si sebou část světla, jež měla v očích. Je mi líto, že bylo nahrazeno povinností a smutkem.“

„Co to je?“ Jsem zvědavý.

Zaváhá, a pak lehce položí ruku na mé zápěstí. „Věřím, že všichni zvládáme zármutek odlišnými způsoby, Vaše výsosti. Phillipa se rozhodla, že bude nejlepším panovníkem, jakého naše země viděla, hned po otci. Vrhla se do svých povinností. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem jí viděla darovat všechny své staré filmy a hračky, jako by její dětství už nic neznamenalo.“ Polkne. „Bylo jí devatenáct. Těžký rok.“

„Děkuju,“ sevřu obálku. Dokonce i přes rukavice cítím teplo, jako by kdykoliv mohla vzplanout. Ale to je jen moje představivost, samozřejmě. Je to jen obálka, i když docela těžká. Zvednu ji jejím směrem. „Kvůli tomuto, udělám vše, co bude v mých silách.“

Přikývne a následuje úlevné pousmání. „Dobře, a Fitzi? Prosím zatím jí o ní ještě neříkej.“

Zdá se, že chce říct ještě něco dalšího, ale rozmyslí si to a zvedne hlavu, díky čemuž se cítím vysoký asi jen půl metru a odejde, klapání podpatků na bílé mramorové podlaze je jediným důkazem, že tu byla.

Koušu se do spodního rtu, zírám dolů na tlustou obálku a přemýšlím, co poslední král chtěl, aby budoucí manžel Phillipy věděl.

Zašklebím se, otevřu kovovou sponu a vytáhnu tlustý stoh papírů.

Na vrchu je krémová obálka opatřena voskovou královskou pečetí a je adresována Budoucímu králi.

Mě.

Budu vládnout po jejím boku jako král, i když má pozice nebude mít tolik moci jako ta její.

Měl bych jí pomáhat spravovat království.

Proč jsem si to víc nepromyslel?

Nedal si na čas?

Och správně, kvůli matkám.

S roztřeseným dechem otevřu dopis a téměř se zadusím při čtení prvních řádků dopisu.

Koho se to týká:

Nikdy nebudeš dost dobrý pro moji Phillipu. Dokonce ve skutečnosti nenávidím byť jen myšlenku, že musím napsat dopis muži, který si jednoho dne vezme můj trůn a lásku mé dcery.

Ani na to nedokážu pomyslet.

V noci jsem kvůli tomu vzhůru.

Postoupení moci a představa, že možná našla lásku tak silnou, že se s ní dokonce ani moje nelze rovnat.

Na ničem z toho samozřejmě nezáleží, protože pro tebe nebude pořád dost dobrá, abys jí líbal nohy a držel ji v náručí.

Ale o toto tě žádá umírající muž.

Mým posledním přáním je, aby si našla někoho, kdo se bude každý den snažit, aby byl hoden jejího smíchu, úsměvu, každého slova, co vypustí z úst, ať dobrého či zlého.

Potřebuju vědět, že i po mé smrti bude mít někoho, kdo se s každým nádechem až po zbytek života bude snažit ji rozesmívat.

Nelíbí se jí, když jí někdo komanduje. I tak to dělej.

Pokud na tebe křičí, znamená to jen, že jsi ji vyprovokoval, ale to už jsi pravděpodobně zjistil sám z vašeho vztahu.

Přestanu číst a vybuchnu smíchy, ale ten dopis na mě volá, vtahuje mě, a já znovu pokračuju ve čtení silného a dokonalého rukopisu.

Věřila v pohádky.

V prince na bílém koni. Myslím, že to byla moje chyba a chyba dospívání jako skutečné princezny, což je příčinou, že i ty uvěříš, že byste mohli mít své šťastně až do smrti.

Bohužel ne všem je nám to dopřáno.

Disney málo kdy vykresluje práci, která stojí za udržením království v chodu.

Měj ji rád. Miluj ji. Miluj ji tak, jak si zaslouží. A nikdy nezapomeň, že ty jsi ten šťastlivec, ne ona.

Žijte podle těchto slov, a měli byste si vést dobře.

Pokud mě zklameš, sám se vyhrabu z hrobu a budu tě pronásledovat jako duch.

Myslíš, že si dělám srandu?

Zřídka kdy vtipkuju.

A nyní ti odkazuji mladý muži svůj největší poklad.

Její srdce.

Tyto staré ruce už ho nedokážou udržet a nemůžu si ho vzít do hrobu, truchlím nad touto ztrátou dokonce už teď.

Buď hodný.

Spravedlivý.

Pokorný.

Buď její.

Podepsán

Jeho královská výsost, král Elliot Marcus Answorth

Nevím, jak dlouho zírám na známý rukopis, ale je to dost dlouho, abych cítil, jak se mi zamlžují oči pro poslední přání umírajícího muže.

Dost dlouho, abych cítil, že mám větší zodpovědnost, než na jakou jsem připravený. A dost dlouho, abych přemýšlel, jaké by to bylo mít takový druh lásky a oddanosti od jiné lidské bytosti.

Je to vůbec možné?

Tato myšlenka mě pronásleduje po celou cestu až ke stájím.

Jeho slova mě uvrhla do skleslé nálady. Kdo by mohl dodržovat takové standardy?

Naše manželství bylo zcela dohodnuté. Proto vypadala královna tak rozrušeně?

Nemám čas o tom nadále přemýšlet, protože ve chvíli, kdy vzhlédnu, zasáhne mě do obličeje sněhová koule. Přímo do nosu.

„Kurva!“ Vypadne ze mě, když klopýtnu a chytnu se za nos. Sakra, krvácím? „Myslím, že jsi mě zabila.“

„Nehodila jsem ji tak tvrdě,“ ozve se sladký, medový hlásek a pak se rukama bez rukavic dotkne mé tváře.

Ohromeně si sednu na nejbližší lavičku a zaregistruju teplo vycházející z jejích rukou. Šíří se mi po celém těle. Mé srdce se rozhodne bít rychleji, než by mělo a mohl bych přísahat, že se mě zmocňují další závratě, při pohledu na znepokojení v její tváři.  „Jsi v pořádku?“

„Ne,“ zašeptám ochraptěle. „Možná budu potřebovat pusu, aby se to zlepšilo.“

Protočí oči a políbí mě na čelo. „Lepší?“

„Netrefila ses.“ Usměju se a přitáhnu si ji k polibku.

Phillipina jemná vůně škádlí mé smysly. Její tělo proti mému uvolní a něco ve mně pohne – přímo v mé duši.

Jo rozhodně na mě něco leze.

Vášeň.

Chtíč.

Potřeba.

Zasténá mi do úst. Nepotřebuju povzbuzovat, abych prodloužil nejlepší polibek svého života. Polibek, jenž osvětlí město plamenem, který udrží obyvatele v teple ještě několik tisíciletí.

Má měkké rty; chutnají po víně a mátových bonbónech, které jsem ji viděl štípnout po večeři.

Olíznu jí rty a ona zalapá po dechu. Prohloubím polibek, vklouzne mi rukama do vlasů a přitáhne si mě blíž. Pak uvolní sevření a obejme mě okolo krku. Hrubá pletenina jejího svetru mě škrábe na odhalené kůži. Jedná se o jeden z nejintimnějších a nejvíce vzrušujících pocitů, jaký jsem kdy zažil.

Nemůžu si pomoct.

Právě teď potřebuju zůstat v jejím náručí navždy.

Přesně takto.

Kde se nehádáme.

Neházíme po sobě nenávistné komentáře, v jejím případě, předměty.

Zařehtá kůň, jiný mu odpoví.

Odtáhneme se od sebe.

Oba lapáme po dechu.

A upřeně a fascinovaně na sebe hledíme.

„Zahojený.“ Přejedu jí palcem po vlhkém spodním rtu.

„Zázrak,“ uculí se, vezme mě za ruku a políbí na palec.

Hrome, mé tělo je najednou slabé, slabé potřebou po ní, pro mého nepřítele, pro ženu, která by s nadšením pozorovala, jak mě přejede několik aut.

A pak si vzpomenu na slova jejího otce.

„Můžeme?“ Nabídnu jí ruku a odkašlu si.

Chytne se jí.

Cítím ve vzduchu mezi námi vířit napětí a zklamání.

Našli jsme právě společnou půdu pod nohama.

Výbušnou touhu a přitažlivost.

Manželství již bylo postaveno i na méně.

Ale po přečtení jeho slov, najednou toužím po víc, a jako blázen se probírám, probírám a probírám jeho slovy, jejich významem, nejmenšími nuancemi a rozhodl jsem se v příštích několika dnech zjistit všechno, co budu moct o ženě, se kterou budu sdílet život.

„A varování,“ jakmile se vyhoupne na svého koně a usměje se na mě.

„Och?“ Zašklebím se.

„Mám ráda rychlost.“ Zasměje se a je pryč.

A já ji nechám jet.

Užívám si zvuk jejího smíchu.

A pro jednou uvažuju, jestli není ve ztrátě více radosti, když máte důstojného protivníka.