ACFC - 12. kapitola

Překlad: Lusesita

Phillipa

Modlím se za záchranu.

Neviděla jsem Fitze celý den, pořádáme diplomatickou večeři, na kterou nejsem vůbec připravená. A ani jsem se jí nechtěla zúčastnit.

Budu sedět v čele stolu s matkou.

Budeme se usmívat a vítat nové hosty.

Mluvit o obchodu.

Pít drahé šampaňské a víno.

A budu znuděná k smrti.

Navíc se mě skoro vždy ptají, jak si představuju vládnutí bez muže po svém boku – mocného muže, co hraje radši golf, než vykonává své povinnosti.

Je to tak zpátečnické.

Proč se mě nezeptají, co bych chtěla změnit? Jak zavést změny, které tato země tak potřebuje?

Naše silnice jsou v pořádku, ale právě jsme postavili základy nové dětské nemocnice a potřebujeme dary; byla bych překvapena, kdyby si vůbec uvědomili, že je potřebujeme!

A aby to bylo ještě horší, lhala jsem matce, co se mezi mnou a Fitzem stalo, a to vedlo k dlouhé přednášce na téma bezpečný sex.

Nebo jejími slovy, bezpečné rozmnožování pro království.

Skutečně, tak začala náš rozhovor, slovo od slova.

Její sexuální přednáška by mohla zabít chuť na sex u každé osoby.

Nanesu si červenou rtěnku a nasadím černé rukavice, které jsou dlouhé až k loktům. Hedvábí je jemné vůči mé pokožce.

Navíc dokonale sedí k černobílé róbě. Na večeři nosím jen zřídkakdy šaty bez ramínek, hlavně proto, že si je nechci neustále vytahovat a tyto jsou těžší než většina ostatních. Použiju oboustrannou pásku a doufám v nejlepší.

Tentokrát chci vypadat co nejlépe.

Kvůli němu.

Upravím si malý diadém v zrcadle a pak se velmi pomalu vydám ke dveřím, otevřu je.

Za nimi stojí Fitz, čeká se širokým úsměvem, rozložitá ramena oblečená v černém obleku se všemi medailemi a řády zavěšenými na levé straně. Ten chlap má tolik řádů na klopě, že by člověk mohl oslepnout.

Kdysi jsem je nenáviděla.

Vždycky to vypadalo, jako by se jimi chlubil.

Dnes jsem ale hrdá.

„Tady je mé pomyšlení.“ Nakloní se ke mně, položí mi ruce na boky a přitáhne si mě k sobě. „Budeme předstírat, že jsme oba nemocní a zamkneme se u tebe v ložnici. Pokud zapnu Hallmark vážně nahlas, budou si myslet, že jsme ve vánoční náladě.“

„Což bychom byli…“ usměju se, miluju teplo vyzařující z jeho těla. „Kdybychom se dívali na Hallmark, místo účasti na nudné večeři.“

„Nevěřím, že jsem zmínil sledování televize.“ Poklepe mě na nose, a pak lehce otře ústa o má, tak, že to skoro necítím. „Pochybuju, že tentokrát budu schopný od tebe udržet ruce.“

„A posledně?“

„Byl jsem gentleman.“

„Co se změnilo?“ Zaklesnu se paží do jeho a jdeme.

„Všechno.“ Zabručí si pod vousy. „A kromě toho najednou zjišťuji, že není vůbec zábavné, když lidi předpokládají, že už jsme všechno dělali, ještě předtím, než jsem měl vůbec šanci tě svést.“

Zakopnu ve vysokých botách a zamračím se na něj. „Proč si myslíš, že je tak snadné mě svést?“

„Snadné? Ne, vůbec ne. Čekal jsem roky, než ses na mě usmála. Nebude to lehké, ale myslím, že si užiju tu cestu a všechny pokusy, než se nakonec vzdáš.“

„Což neudělám.“

„Ale mohla bys,“ řekne optimistickým tonem. „jako jeden kamarád pro druhého?“

Vybuchnu smíchy. „Jsi nemožný!“

„To proto mě máš ráda. A navíc, přiznej, že se ti ulevilo, že nemusíš sedět sama, zatímco Lord Andrey bude stále dokola vyprávět o své farmě na brambory.“

„Kvůli němu nesnáším brambory a to jsem tak milovala hranolky. Smutné.“

„Hmm, o tom se s tebou nebudu přít. Naposledy, kdy jsem měl bramborovou kaši, vše co jsem viděl, byl on, jak se dloube v nose, otře si to o košili a pak pokračuje s, „kde jsme to byli?“ předtím, než se vrátil k přednášce o způsobech vaření, díky kterým si zachovají svoji chuť.“

Zamaskuju uchechtnutí tím, že si přikryju ústa rukou v rukavici, zatímco zahýbáme za roh a kráčíme po schodech do vstupní haly.

Muži a ženy – důležití muži a ženy – jsou rozptýleni po honosně a slavnostně vyzdobené místnosti se sklenicemi šampaňského v rukách.

S Fitzem se zastavíme, abychom byli ohlášeni. „Její královská výsost princezna z Answorthu a její snoubenec královský vévoda z Belleville.“

Po zádech mi běhá mráz, když pomyslím na naší budoucnost, jsem vzrušená. Děti. Na prázdno polku a podívám se na Fitze.

Na tváři má legrační výraz předtím, než se skloní a zlehka mě políbí.

Dotkneme se čely. Chci si opatrovat tento okamžik vzájemné podpory a chvíli, kdy jsme byli ohlášeni jako pár.

Okamžik, kdy jsem se najednou přestala cítit sama.

Chvíli, kdy jsem konečně přestala truchlit po otci.

„Můžeme?“ Jeho hlas zní najednou jinak, odvážněji, svůdněji.

„Můžeme.“ Zářivě se usměju, zatímco lidé kolem nás tleskají.

Možná je to tím polibkem, nebo úsměvem na našich tvářích. Připadá mi, jako by konečně zapadly kousky skládanky do sebe.

A pak mi Fitz zašeptá do uch, „to ne.“

„Cože?“

„Princezno Phillipo!“ Lord Andrey pevně sevře mé ruce. „Víte, že jsem právě našel ten nejlepší recept na bramborový koláč?“

Zlostně hledím na Fitzova záda a všimnu si, jak se otřásají smíchy, a v hlavě ho škrtím, dokud se neomluví, zatímco se usmívá na lorda Andreye a přikyvuje hlavou.

„Skvělé.“

„Trik je v tom –“

Poslouchám ho nejméně minutu, přikyvuju, usmívám se a snažím se nevypadat znuděně.

Záchrana přichází o celou věčnost později, když mi matka složí poklonu ohledně šatů a zjevnému štěstí v mé tváři.

Skvělé, pravděpodobně si myslí, že je to kvůli tomu, co se nestalo mezi mnou a Fitzem. Pravý důvod mého šťastného výrazu je, že ho mám po svém boku.

Ale kde je?

Rozhlížím se po místnosti a uvidím ho mluvit s francouzským diplomatem a jeho manželkou.

Žena se svůdně dotkne Fitzova ramena, přímo před jejím manželem.

Ohromeně sleduju, jak Fitz ztuhne a ustoupí.

Proč mi záleží na tom, že mu jiné, dokonce vdané ženy věnují pozornost? Nelíbí se mi, že okamžitě žárlím.

„Promiňte,“ omluvím se matce, která je teď lapená lordem Andreyem a razím si cestu davem k Fitzovi. „Tady jsi!“

Otočí se a úlevně vydechne. „Lásko.“

Nakloním se k němu a políbím ho na tvář a zašeptám mu do ucha, „odplata je m –“

„Phillipo.“ Odkašle si, než můžu dokončit větu. „Mohu ti představit jednoho z mých nejoblíbenějších diplomatů z Francie, Charlese Berlinga, barona z Hastingsu, a jeho ženu, baronku Marii z Hastingsu.“

Oba se ukloní.

Vřele se usměju na barona a pak obrátím pozornost k baronce, která mě už posuzuje, a vidím, že v jejích očích nejsem dost dobrá.

Její ztráta.

Fitz kolem mě ovine paži. „Vypadáš, že by sis dala další šampaňské, lásko.“ Mrkne na mě. „Pojďme ho sehnat, než začne večeře.“

„Ráda jsem se s vámi seznámila.“ Podívám se na oba, zdržím se na baronce a dám ji tak vědět, že si plně uvědomuji, že ji Fitz přitahuje.

A koho taky ne, že?

„Jsi napjatá,“ zamumlá mi do ucha, když kolem nás prochází číšník s podnosem.

„Vážně mi právě teď chybí Hallmark.“

„A mě teď vážně chybí tvoje postel. A ty v ní, samozřejmě. Ačkoliv bych se obešel bez tvého chrápání, ale –“

Strčím do něj loktem a málem vyliju šampaňské. „Já nechrápu!“

„Ale ano.“ Jeho úsměv je až příliš krásný. „Udělal jsem si fotky a pořídil video, pro případ, že udělám něco špatně a bude potřeba tě vydírat.“

„Plánuješ, že uděláš něco špatně?“

„Ne, jedná se o přirozený sled věcí, když jsi zainteresovaná ty. Jsem rád připravený. Láska je koneckonců boj.“ Usrkne vína, začne se dusit a odvrátí pohled.

„Láska, jo?“ Hlas se mi třese. „Říkáš, že mě miluješ?“

„Říkám, že jsi rozkošná, a velmi snadno se můžu nechat svést díky způsobu, jakým voníš a to ani nemluvím o tvých šatech. Je vůbec legální ukazovat tolik kůže?“ Hladí mě od ramena až po klíční kost.

Varovně si odkašlu.

„Co?“

„Lidé nás uvidí.“

„Tak je nechme, ať vidí, že nemůžu spustit ruce z mé budoucí ženy,“ zavrčí majetnicky.

Polknu i přes sucho v krku. „Nemůžeš říkat věci, které tak nemyslíš, Fitzi.“

„Ale já to myslím vážně.“ Slova se řinou z jeho úst. „Mé jediné varování je: pokud si dnes večer nezamkneš dveře, budu to považovat za pozvání.“

„Na rande?“

„Možná.“ Zdá se pobavený. „Nebo si jen chci zdokumentovat více chrápání pro vlastní ďábelské záměry.“

Protočím oči.

„Podává se večeře!“ Oznámí náš komorník Harold dost nahlas, aby ho slyšela sousední země. Je těžké ho neslyšet, má potřebu všechno křičet, ale aspoň jsme nikdy nevynechali jídlo.

Fitz mě doprovodí k matce.

Už jsem znuděná a vážně nevěnuju pozornost ničemu, kromě jezení, jako dáma (ne, moc rychle, ani pomalu), zodpovídání otázek, mezi upíjením vína a snahou necítit teplo vyzařující z Fitzova stehna, které se o mě několikrát otřelo.

Téměř jsem se zadusila růžičkovou kapustou, když mi položil ruku na stehno.

Pokračoval v rozhovoru s mojí matkou, jako by se nedělo nic neobvyklého a svůdně netiskl dlaň na mé šaty pod stolem.

„Drahá, jsi v pořádku?“ Skloní mama hlavu a pozvedne obočí.

„Špatná trubice,“ zasípu, natáhnu se pro víno, když mi Fitz znovu stiskne stehno.

Je možné cítit něčí dotek všude?

Já jeho cítím.

A chci víc.

Mám problém myslet jasně.

Můj tep nelze kontrolovat.

„Takže, vaše výsosti…“ Lstivý tón hlasu hraběnky z Hastingsu mě přiměje trhnout hlavou jejím směrem. „Všichni jsme tak nadšení z vašeho nadcházejícího manželství. Ve skutečnosti bylo pro nás všechny překvapující a nevěřím, že někdo z nás opravdu ví, jak k němu došlo.“

Dostanu strach.

Kdyby věděli, že se jedná zcela o domluvené manželství, pak by pochybovali o mých schopnostech. Jaký typ ženy si ani nedokáže najít muže? Královnu nevyjímaje.

A znám svoji reputaci.

Vím, co se šeptá za mými zády.

O mé povinnosti vůči koruně.

Minulý rok se na internetu objevil strašný článek s mojí karikaturou, sedím na trůnu v devadesáti letech s tuctem koček, povadlými prsy a doprovodným titulkem, „Proč mě nikdo nemiluje?“

Byla jsem zděšená.

A naštvaná. Tak strašně rozzuřená.

Protože, co kdyby to byla pravda?

„No…“ odmlčím se, abych vymyslela něco věrohodného.

„Vlastně,“ přeruší mě Fitz klidně. „Pochybuju, že vám řekne skutečný příběh, takže se s dovolením ujmu slova.“

Nepokoj mi naplní plíce a těžko se mi dýchá.

„Cukrové paličky,“ oznámí Fitz.

Stůl vybuchne tlumeným smíchem.

„Snažila se mě zabít cukrovou paličkou, když jsme byli děti. Byla na mě naštvaná, že jsem mohl jít na Vánoční ples, na který ona nemohla kvůli svému věku, a zrovna tehdy jsem si uvědomil, že si jí jednoho dne vezmu. A každý další rok, rostla více do krásy, byla moudřejší a děsivější.“

Má matka se teď také zasměje, pobaveně a láskyplně. Slzy mi naplní oči. Proč musí být tak oddaný? Proč ten příběh změnil? A kdo mohl tušit, že dokáže tak dobře lhát?“

„A já dělal různé věci, abych získal její pozornost – hlouposti, protože jsem upřednostňoval její pozornost, dokonce i když to znamenalo, že mě nesnáší, a nenáviděla mě –“

„Dokud mi neotevřel oči,“ řeknu tiše, „do světa přátelství a touhy, do světa partnerství, o kterém jsem jen snila.“

Tvář lady Hastingsové zrudne.

A máš to.

„Mám to stejně.“ Zvedne mou ruku v rukavici a políbí ji. „Ale dost už o nás. Jak jste se potkala se svým manželem, baronko? Nejednalo se o jedno z těch nudných manželství, domluvených mezi rodinami, nebo ano?“

Matce zaskočí doušek vína, zatímco já se snažím nevybuchnout smíchy, při pohledu na nepohodlí vepsaném v každém obličeji v místnosti. Vím, že přesně tak to bylo.

„Oh…“ Fitz udělá obličej. „Nemínil jsem to jako urážku; neměl jsem ponětí. Skvělá zpráva je, že oba vypadáte velmi zamilovaní. To je štěstí.“ Pozvedne skleničku. „Na baronku z Hastingsu a jejího šťastného manžela.“

Je to jen mnou nebo postarší diplomat vypadá jakkoliv, jen ne vděčný, nebo šťastný, když zvedá skleničku s ponurým výrazem.

Zamilovala jsem se ještě o trochu víc, nakloním se a políbím Fitze na tvář.

„Za co to bylo?“ Zašeptá, když se kolem stolu znovu rozproudí konverzace.

„Za to, že jsi.“ Povzdechnu si šťastně.

„Princezno,“ zavrčí. „Můžeš se na mě dívat, jak chceš, i tak ti nepošlu video, na kterém chrápeš.“

Zamračím se na něj.

„Budeš muset udělat víc, než mě jen políbit na tvář.“

Tuhle hru můžou hrát dva.

Předkloním se a zašeptám, „Výzva přijata.“

„Do prdele,“ zamumlá, uchopí ubrousek, jako by ho měl udržet, od toho, aby mě chytil.

„Dezert!“ Oznámí Harold hlasitě, takže oba s Fitzem nadskočíme, a podle výrazu na jeho tváři nemyslel na servírování suflé.