YCHM - 13. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sydney

Na ramenou mi přistála těžká paže. Scott si mě přitiskl blíž, zatímco já jsem ho odstrkovala, snažila se mezi námi uchovat prostor. Nakonec jsem se musela vzdát, jinak bych riskovala scénu.

„Miller, že?“ řekl Scott a natáhl ruku. „Rád tě zase vidím.“

„Opravdu?“ řekl Miller suchým tónem, výraz měl víc než podezíravý. Mezitím jsem si žvýkala spodní ret, abych se neusmála. Poslední věc, co jsem chtěla, byla povzbudit Scotta v… ať už dělal cokoli.

„Ano, opravdu.“ Scottova ruka se posunula k Paulovi, který stál vedle Millera. „Scott Blackstone, Sydneyin manžel.“

Miller zúžil své oříškové oči, jak si prohlížel mého manžela. Ani na vteřinu nesežral toho Scottova manžela-roku a vypadal, jako by byl vteřinku od toho Scotta odhalit. Vrhla jsem na něj pohled ve stylu ani o tom neuvažuj. Byl tady každý člen představenstva a podrobně nás sledoval. Mezitím se Paul usmál, Scott ho pobavil.

„Paul Smith, Millerův manžel.“ Paul si s ním potřásl.

„Vadilo by vám, kdybych si ukradl svou ženu?“ Nebyla to otázka. Scott si dělal, co chtěl (jako vždycky) a my všichni jsme to věděli. „Musíme si o něčem promluvit.“

„Nemusíme si promluvit o ničem.“

„Samozřejmě, že ano, sluníčko. Jako třeba… jaká budou jména našich pěti malých Blackstonů. Thanos je už přes čáru, takže to si škrtni.“

Musela jsem protočit oči. A přesto kdybych nebyla pořád ještě deprimovaná z toho, jak mě podvedl, pravděpodobně bych skryla spiklenecký úsměv. „To máš teda štěstí, protože žádní malí Blackstonové nebudou--“

„Dobře. Evans-Blacktonů. Ty feministky a jejich nálepky.“ Usmál se jedním ze svých úsměvů s dolíčky, ze kterých žena otěhotní, a bohužel musím říct, že jsem podlehla jako všechny ostatní. Cítila jsem to mezi nohama a stejně tak všude jinde, což mu vysloužilo šťouchanec do žeber. Zabručení, které ze sebe vydal, bylo stejně uspokojivé.

„Rád jsem tě poznal, Paule. Omluvte nás, lidi,“ řekl Scott a táhnul mě pryč.

„Jen pokud ji vrátíš nezraněnou,“ zakřičel Miller, veškerá legrace šla stranou.

Okamžitě bylo po legraci z předchozího rozhovoru. Sledovala jsem, jak Scott okamžitě vystřízlivěl, tvář se mu změnila na obvykle neutrální. „Slibuju,“ odpověděl a zněl velmi vážně. Pak mě odvedl pryč.

„Dámy a pánové--“ Frankův hlas se rozezněl davem, rezonoval od mramorových zdí, ostrost zesilovače ho nesla až na úplný konec. To oznámení nás zmrazilo na místě.

Frank stál uprostřed tanečního parketu ve smokingu, v jedné ruce držel mikrofon, druhou měl kolem ramen Marjorie a vypadal větší než život – jako magnát, kterým byl.

„Děkuji všem, že jste nám přišli pomoct oslavit něco, co jsem nikdy nečekal, že v mém životě nastane… můj blížící se odchod do důchodu.“ Z ochozů se ozvalo chichotání. „Oh, a někteří z vás možná slyšeli, že je z mého syna ženatý muž.“ Kapela zabubnovala a Frank se široce usmál. „Vzal si jednoho z mých nejoblíbenějších lidí na světě.“ Hledal pohledem, dav se rozestoupil a on mě uviděl. Naše pohledy se uzamkly. V té chvíli jsem pochopila, o co mě tiše prosil… slíbila jsi to. Zvedl sklenici šampaňského a přikývl.

„Pozvedněte sklenice, přátelé. Zaplatil jsem za ten Cristal majlant, takže ho nenechte zkazit…“ Všichni poslušně poslechli. „Na Scotta a Sydney.“

„Na Scotta a Sydney,“ všech (plus minus) tři sta lidí se připojilo. Všichni kromě mě a Scotta.

„Ať jste v manželství tak šťastní jako já a Midge.“

Cítila jsem se jako podvodnice, tížilo mě svědomí, a věnovala jsem Frankovi nejistý úsměv. Cítila jsem na sobě Scottovu pozornost, pronikala mi z jedné strany tváře a já jsem vzhlédla, abych na té jeho našla hloubavý pohled. Byla jsem posledním uplakaným člověkem na světě a právě teď jsem byla blízko pláči, něčemu, co jsem nedělala spoustu let. Kvůli falešnému manželství, kterého jsem chtěla být čím dál menší součástí? Nebylo třeba génia, aby člověk poznal, že něco bylo vážně špatně. Scottovi to nedávalo smysl a viděla jsem, že se na to snaží přijít. Bylo jen otázkou času, kdy.

„Děkuji za nádherných pětačtyřicet let, Midge,“ pokračoval Frank. „Uteklo to až moc rychle, že?“ Podíval se na Marjorie a krátce ji políbil na rty. Naopak Margorie si utřela své vlastní slzy.

„Polibek!“ zakřičel někdo z davu.

Reflektor namířil a mě a Scotta. Zachyceni v kolektivním pohledu všech tří set lidí, jsme se na sebe podívali s vědomím, že nebylo úniku.

„Vyhni se mým klenotům,“ zamumlal mi do ucha, na tváři se mu objevil rafinovaný úsměv s dolíčky. „Pokud mě zmrzačíš, nebudu moct mít malé Blackstony.“

„Žádní malí Blackstoni nebudou--“ zasyčela jsem přes vytesaný úsměv. Lidé nás sledovali a já jsem byla nucena dát jim to show, kterou očekávali. Pomalu sklonil hlavu, dal mi čas ho zastavit, kdybych chtěla, ale já jsem to neudělala. A skončila jsem se snažením. Tentokrát byl ten polibek vším, čím by polibek být měl. Smyslný, majetnický, stáhnul mě níž a níž, dokud se hranice nezačaly rozplývat a my se ztratili v té chvíli. Tahle věc mezi námi byla iracionální a bez pochyby to skončí špatně, a přesto nebylo pochyb o té chemii. Buď z toho bude exploze nebo to vyšumí. Problém s explozemi je ten, že za sebou nechávají všechno poničené.

To kouzlo okamžiku přerušil pískot a výkřiky a my jsme se od sebe odtáhli. Snažila jsem se jemně vysunout svou ruku ze Scottovy, ale on mě neměl v úmyslu pustit a jsem tu dost dobře nemohla způsobit poprask před všemi lidmi z představenstva, co nás sledovali.

„Pojďme odtud,“ zamumlal Scott tiše. Pozdravil dav blahosklonným gestem a postrčil mě směrem ke schodům.

„Kam jdeme?“

„Vyrovnat skóre.“

***

Scott

„Kam mě bereš?“ chtěla vědět.

Toužil jsem po ústech Sydney od chvíle, kdy opustila Wyoming. Po ústech, a no, upřímně, všem ostatním. Políbit ji znovu jen znásobilo ten šílený hlas, který rostl od toho dne v koupelně. Což bylo na hovno, protože jsem si byl celkem jistý, že to nebylo opětované.

Odtáhl jsem se jen natolik, abych se jí mohl podívat do očí a zašeptal, „Ještě jednou. A snaž se tentokrát předstírat, že si to užíváš,“ věděl jsem, že si hraju s ohněm a že bylo jen otázkou času, než ji to naštve a bude následovat rychlá fyzická odplata. Kterou jsem si zasloužil.

Ale pak jsem to zachytil, tu chvilkovou ztrátu kontroly nad emocemi, které držela ve svém ocelovém sevření. V tom jejím velkém mozku se toho odehrávalo tolik. Zdráhání, touha, hrdost. Pojmenujte to, a to všechno se jí mihlo ve tváři. Pak se k tomu přidaly obavy a mně ztěžkla hruď, vina mě donutila se odvrátit. Myslela si, že si s ní zase hraju.

„Někde v soukromí.“ Vedl jsem ji dolů po mramorovém schodišti knihovny a našel nějaký výklenek pryč od zraku hostů, kteří přicházeli a odcházeli, chránil jsem ji svým tělem.

„To stačí, Scotte. Jsem unavená a chci jít domů.“

Její hlas byl tichý, zaražený. Skoro jsem si přál, aby mi ukázala nějaký postoj, i její zdání ledové princezny by mi usnadnilo tu omluvu. Narovnal jsem se a strčil si ruce do kapes.

„Dlužím ti omluvu… za to, co se stalo ve Wyomingu.“ Za svůj celý život bych napočítal své omluvy na prstech jedné ruky a tohle bylo ještě těžší, než jsem čekal. Její nulová reakce mě přinutila pokračovat. „Ale musela jsi vědět, co přijde--“

„Prosím?“ skočila mi do toho, tvář měla zahalenou zmatením.

„Vydírala jsi muže, kterého sotva znáš, aby si tě vzal. Jak sis myslela, že to půjde?“

Tvář jí nepatrně škubla. Nepoznali byste to, kdybyste nevěděli, jak to hledat. Ale já ano. Teď jsem znal každou nepatrnou změnu jejího výrazu.

„Ty se mi tu snažíš omluvit? To si myslíš, že děláš?“

Chtěl jsem jí to vysvětlit, když smázla svůj oblíbený neutrální výraz a nahradila ho pobouřeným. „Ty víš, co máš za problém, Scotte – jsi bohatý blbeček, který si všechno udělá po svém. Celý život jsi za peníze dostal všechno a poprvé tě to něco stojí.“

Odfrknul jsem si, skoro jsem se zasmál tomu pokrytectví. „Ty mě tu poučuješ o penězích? Ty – Miss juniorské ligy – mě poučuješ o privilegiích?“

„Nevíš o mě nic.“ Mezi blond obočím se jí objevila vráska, kterou jsem už znal, znamenalo to, že se chystá hádka.

„Znám tě dost dobře.“

Pak mě to zasáhlo. Opožděně mi došlo, že mě nikomu nepředstavila. Místo za námi zaplnili lidé mého otce. Má rodina, přátelé, a známí. Kde byli její? „Kde je tvá rodina? Proč dnes nepřišli?“

„Já ne…“ Na chvíli vypadala naštvaně, zafuněla a zamračila se. „Proč se staráš?“

„Říkej mi zvědavec.“

„Nemám žádnou rodinu, Zvědavče.“

Za normálních okolností bych se smál. Paní Blackstoneová měla ostrý smysl pro humor a ochotu držet ho jako zbraň. Ale tohle nebyly normální okolnosti. A co bylo důležitější, začínal jsem mít silný pocit, že se tahle sračka rozprskne a skončí všude na mě.

„Ty nemáš rodinu?“ Musel jsem se přeslechnout. Musela mít rodinu, a to velkou. Pravděpodobně žijící v Old Greenwich nebo Darien a všichni mluvili se zatnutou čelistí a užívali si dovolené na jachtách. Ta ledová princezna je sirotek? Ne, to není možné. Tyhle dvě věci nehrály.

Vydechla, jako by ze mě byla unavená. Nebylo to poprvé, co jsem to slyšel, a kdybych se sázel, což jsem dělal, řekl bych, že to nebylo ani naposled.

„Co přátelé? Žádnému z nich jsi mě nepředstavila.“

„Ano, představila,“ odpověděla, zase unaveně a stála absolutně bez hnutí. Nelíbilo se i to. Ještě míň se mi líbil ten klesající pocit, co jsem měl uvnitř. Zlověstný důkaz, že někde cestou jsem to zase posral.

„Ne, jsem si jistý, že ne. Představila jsi mě svému asistentovi a jeho manželovi…“ Můj hlas se vytratil, když dílky puzzle zapadly na své místo a ta odpověď mě udeřila přímo na solar. „On je tvůj asistent, Sydney.“

„Je to taky můj přítel. Už jsme skončili s tou inkvizicí? Protože bych teď ráda šla domů. Mimochodem díky za omluvu. Budu si jí navždy vážit.“

Nebyl jsem schopný slova. O všechna mě oloupila. Taky ze mě zvládla udělat lháře, blázna a blbce. Nebudu lhát, bylo jsem v koncích. S touhle ženou jsem nemohl nic udělat správně. V omráčeném tichu jsem udělal krok dozadu a Sydney neztrácela čas, aby se ode mě dostala, co nejdál to půjde. Sledoval jsem, jak sešla dolů po schodech s hlavou hrdě vztyčenou a páteří naprosto rovnou.

O deset minut později, v šoku a vyvedený z míry, jsem sešel z těch samých schodů. Jakmile jsem došel na chodník, otočil jsem se doleva a zamířil do města. Na horizontu jsem viděl budovu Blackstone, spíš v rodině známou jako Mrtvá Hvězda. Moje rozsáhlá milující rodina. Se všemi našimi chybami jsme si byli blízcí. Byli jsme tu jeden pro druhého. Když jsem začal se základním předpokladem, že já a Sydney jsme byli cizinci, musel jsem přiznat, že jsem o ní nevěděl nic. Jen to, co jsem předpokládal, což se ukázalo být zcela zcestné.

Zvedl jsem si límec svého smokingu a nakrčil ramena, jak mě zasáhl ten chladný vzduch. Neklid byl zpátky a já jsem ho potřeboval rozchodit. Ale nejvíc jsem potřeboval přijít na to, jak to udělám se svou ženou.

***

„Co tady děláš?“ řekla hned, jak mě uviděla u svých dveří. Co jsem tu dělal? Nebyl jsem si stoprocentně jistý. Nohy mě zavedly za Sydney, aniž bych o tom přemýšlel. Než jsem si uvědomil, kde jsem nebo co dělám, stál jsem před jejím vrátným a požadoval, aby jí zavolal i přesto, že bylo po půlnoci. Byl zázrak, že mě pustila nahoru.

„Musím tě upozornit na skutečnost, že jsme manželé.“

To byl začátek, možná to nebylo to nejlepší, na co jsem se zmohl. Zápolil jsem s posledním pokusem se omluvit a opravdu jsem potřeboval vyrovnat skóre a soudě podle jejího výrazu to nebyl nejlepší start.

Vypadala rozpolceně, vystrčila bok a podrobně si mě prohlížela. Červené šaty byly pryč, místo nich měla mikinu z Yaleu a dlouhé pyžamové kalhoty s malými duhami. Vlasy měla vysoko vyčesané a držely jí v drdolu, neměla žádný make-up. Mělo to zabít mou erekci – už jen to pyžamo s duhou – ale pak jí ta mikina sklouzla z ramene a odhalila chybějící podprsenku, a moje tělo udělalo opak.

„Sezdaní lidé většinou žijí spolu,“ dodal jsem. Pořád se nepohnula. „Můžeme zůstat u mě, pokud chceš.“

Posunula nohu a uhnula mi stranou, abych mohl vejít. Její byt byl pěkný. Ať už ho dekoroval kdokoli, odvedl dobrou práci. Měli jsme stejný vkus, co se týče nábytku. Pohodlné nadrozměrné kousky, přírodní materiály, jemné neutrální tóny. Byl tam velký obývací prostor a otevřená kuchyň, okna od podlahy až ke stropu, ze kterých byl výhled na Central Park.

„Žádné obrazy klaunů, které malovaly malajské slepé děti?“

„Sirotkové z Chile, díky.“ Přešla místnost a vypnula televizi. „Vidím, že být patronem Guggenheimova muzea tě o umění nic nenaučilo.“

„To má pod palcem matka. Já upřednostňuju své umění žít. Národní park… noční obloha bez umělých záblesků světel… ženské tělo.“ Zamračila se a já jsem se usmál. „Máš to tu hezké.“

„S jednou ložnicí. Koupila jsem si nejmenší byt v nejlepší budově, co jsem si mohla dovolit.“

Tenhle večer vypadal čím dál lépe. „Verše a kapitoly z bible Franka Blackstonea?“

„Jo.“

Položila ovladač na konferenční stolek a otočila se. Založila si ruce na hrudi, zvedla bradu. Zlá královna s duhami na pyžamu. Technicky moje královna. Kruci, byla krásná. Nekonvenčně. Unikátně. Každý den, když jsem se na ni podíval, jsem na její tváři objevil něco nového a čím víc jsem se díval, tím víc jsem nacházel něco, co se mi líbilo.

„Omlouvám se,“ řekl jsem věcným tónem. Pokud čekala, že kleknu na kolena, mohla čekat věčně. Neplazím se. Ani v minulosti, ani teď, ani nikdy jindy.

„Za co přesně se omlouváš? Že jsi vyměnil několik roků svobody za dědictví?“

„To jsem si zasloužil, ale pleteš se. Neudělal jsem to kvůli dědictví. Ve skutečnosti jsem mu řekl, ať si ho nechá, když to a mě zkusil. Udělal jsem to kvůli tomu pozemku.“

Trochu nakrčila obočí. „Tomu pozemkovému fondu? To je Frankovo dítě.“

„Zase špatně. To je moje dítě. Já jsem ho požádal, aby to dal dohromady. A on mi pohrozil, že ho rozpustí a prodá, pokud se nepřizpůsobím… a ty víš, že otec nevyhrožuje planě.“

Pohled, který mi věnovala, se mnou souhlasil. O chvíli později si znovu založila ruce na hrudi a vyměnila soucitný výraz za obviňující. „A?“

„A byla to hloupost, bez ohledu na… omlouvám se – na vydírání jsem trochu háklivý.“ Její tvář byla zase bez výrazu. To nebylo dobré znamení. „A zase jsem to posral. Prostě řekněme, že mě to mrzí a lituju toho, co jsem udělal.“

Bez jediného slova kolem mě prošla do kuchyně a já jsem ji následoval.

„Chceš něco k pití?“

Usmál jsem se. „Jasně.“

Na prahu jsem se opřel o rám dveří a sledoval, jak se natahovala pro dvě sklenice ve skříňce, má pozornost sklouzla k jejímu holému břichu, když se jí vyhrnula mikina. Pak jsem spatřil tři tácy muffinů a nevím, čeho všeho ještě, ležícím na lince.

„Ryanovi chybí tvé muffiny.“

To znělo odporně dvojsmyslně. Ne tak, jak jsem to myslel, ale ona na mě takhle působila. Mávala se mnou, otáčela hlavou vzhůru… vzrušovala mě a nutila mě zpochybňovat všechno, co jsem si myslel že chci. Možná měl starouš pravdu. Možná bych si manželství užil, kdybych mu dal šanci.

Předklonila se a zkoumala obsah lednice, zatímco já jsem si dal na čas s výhledem. Sklonila se níž a mně zasáhla další představa, obrázek Sydney, jak sedí na lince s nohama roztaženýma a chodidly na mých ramenou, zatímco bych jedl její muffin.

Ježíši…

Narovnal jsem se a promnul si tvář. Tohle nebyla vhodná doba, aby mi ztvrdlo péro. A přesto se neustále objevovaly, vlna za vlnou, sexuální obrazy, zvuky, a vůně. Moje ústa na jemné ploše blond kudrn. Vůně ženy plnící mi plíce. Jemná kůže na vnitřní straně stehen, která se mi otírá o tváře. Přemýšlel jsem, jak zní, když se udělá. Jestli byla hlasitá nebo tichá. Přemýšlel jsem, jestli--“

„Pivo nebo víno?“

Potřeboval jsem to zvládnout. „Uh, pivo. Pivo může být.“

„Sklenici?“

„Ne, díky,“ zamumlal jsem, neschopný z ní spustit oči.

Přistoupil jsem blíž a ona mi dala lahev Sama Adamse, a řekla, kde najdu otvírák. „Třetí šuplík vlevo.“

Líbilo se mi, že už něco o jejím bytě znám. Chtěl jsem vědět víc. Válčil jsem s ní – nebo jsem možná válčil sám se sebou, kdo to má sakra vědět – tak dlouho, že bylo fajn se tomu poddat. Dovolit si užít její společnost. Bylo to tak přirozené.

Sama si jedno otevřela, opřela se bokem o roh bílé mramorové linky a zírala na mě, zatímco si tu lahev dávala k ústům.

„Víš…“ začal jsem, neschopný se držet zpátky, když to sexuální napětí dosáhlo horečky. Bylo jasné, že mě může sestřelit, a přesto jsem si pustil pusu na špacír. Musel jsem ji mít, a to bylo vše, na co jsem myslel. „Tohle manželství by mohlo mít víc výhod než jen jednu.“

Zamrkala. „To myslíš vážně? Nebo je to další z tvých žertíků? Ty a tvůj otec jste si tak podobní, někdy je to děsivé.“

V hrudi se mi rozlilo teplo, když jsem se k ní přiblížil. „Žádné další žerty. Čestné skautské.“

„Oh, ušetři mě, Scotte. Ty jsi nikdy skaut nebyl.“ Odfrkla si, sklonila bradu a zírala na lahev, když bříškem prstů jezdila po jejím hrdle. Trochu zjemnila hlas. „Ještě jsem ti neodpustila“ – pohledem střelila nahoru – „za to, že ses choval jako kretén.“

Jak se staly hádky s touhle ženou světlými momenty mého života? „No… odpustíš mi?“

Věnovala mi polosrdečný podezíravý pohled. „Možná… ano, asi. Nepřišla jsem kvůli omrzlinám o žádný prst, takže tak – každopádně to už je prospěšné až moc.“ Napila se piva. Netipoval bych ji na pivaře. Ale na druhou stranu jsem o ní nic skutečného nevěděl.

„Jsme manželé. Ty nikoho jiného nevídáš a ani já ne… tři roky je dlouhá doba, Syd.“ Dívala se mi do tváře, když jsem se přiblížil, dostal se do jejího osobního prostoru, položil jsem ruku na linku a ne náhodou jsem se otřel prsty o její. „Neříkej mi, že to necítíš. Víš, že tě chci. Myslím, že jsme si to celkem vyjasnili… a mám tušení, že ty mě taky.“

Nehádala se se mnou, jen měla na tváři ten tvrdý, vzdorovitý pohled a bylo to tak zatraceně roztomilé, že jsem se málem sklonil a políbil ji, dokud ta malá vráska mezi jejím obočím nezmizí.

„Ty máš teda koule--“

„Říkal bych jim zlaté.“

Protočila oči, což mě znovu rozesmálo.

„A ty orgie?“

Odolal jsem dalšímu úsměvu bez náznaku studu. Jen by ji to naštvalo a zkazilo mé sváděcí plány. „Malý výmysl.“

„Mmm. No pro případ, že jsi zapomněl, že je tohle manželství z rozumu, ten rozum se vztahuje na obchod.“

„Mám pro tebe novinku, sluníčko. Svět je osídlený manželstvími z rozumu.“

Zavrtěla hlavou, něco si mumlala, jak vyšla z kuchyně do obýváku. Šel jsem za ní a skoro do mě vrazila, když se nečekaně otočila. Chtěl jsem se jí dotknout, potřeboval ji líbat, dokud nezapomene naše jména, ale potřeboval jsem na to jít pomalu. Dvakrát měř, jednou řež. Jakmile se na mě podívala tím tvrdohlavým výrazem, věděl jsem, že tohle nejde podle plánu.

„Já to nemůžu brát příležitostně, Scotte. Není to…“ Drsně a frustrovaně vydechla. „Nemůžu s tebou jednu noc skočit do postele a další tě vidět s někým jiným. To nemůžu udělat. Běž si vybít svou sexuální frustraci někam jinam. Jsem si jistá, že máš virtuální mrak plný jmen a čísel žen, kterým by se líbilo, kdybys je použil jako nástroje ke cvičení.“

To bylo právě ono, že? Nechtěl jsem jít „někam jinam.“ Chtěl jsem si svou frustraci vybít na ní, posilovat se svou ženou, která se nedala snadno přesvědčit.

Odešla z místnosti, aby se za moment vrátila s náručí plnou polštářů a přikrývkou, kterou na mě hodila. „Koupelna je vlevo. Dobrou noc.“

Což bylo víc, než jsem jí já kdy řekl, když byla mým hostem. Dveře její ložnice se zavřely. Tahle noc šla oficiálně k čertu.