RD - 21. kapitola

Překlad: Marťa

Čekala jsem, že budu zase brzy ráno probuzená a nemýlila jsem se. Serafina běhala po chodbě a křičela, že jsou Vánoce, ať všichni vstanou.

Vlastně jsem se vyspala docela dobře. Po bohoslužbě jsme si dali horkou čokoládu a obrovské koblihy zvané ringli. Serafina usnula v autě cestou domů a Nico ji uložil do postele. Což znamenalo, že jsme si nedali dobrou noc a to mě víc, než trochu mrzelo.

Teď ale byly Vánoce a já přemýšlela, jestli bych se neměla převléct. Královská rodina měla sklon oblékat se kvůli všemu. Mě Vánoční ráno připadalo vhodné spíš na pyžamo.

Lemon vyšla z pokoje ve stejnou dobu, jako já. Popřály jsme si navzájem Veselé Vánoce a já jí dala svůj špatně zabalený dárek, protože jsem nechtěla čekat. Ona ho okamžitě nedočkavě rozbalila. Vykřikla, když to uviděla a řekla: „Znáš mě tak dobře! Miluju Marilyn!“ Objala mě, a pak běžela zpátky do svého pokoje a položila obrázek na svůj noční stolek. Pobrala dárky pro Nicovu rodinu a několik jich dala mě. S plnými náručemi jsme šli za Serafinou do soukromého rodinného salonku. Už tam všichni čekali. Naštěstí nebyli oblečení. Byli v pyžamu. Nicovi se dokonce podařilo obléknout si tričko. Nevěděla jsem, jestli mám být zklamaná nebo se mi ulevilo.

V krbu jasně hořel oheň a někdo pustil italské vánoční koledy. Nepoznala jsem, odkud ta hudba šla. Odložily jsme dárky pod stromeček a všem popřály Buon Natale. Nico měl vedle sebe na gauči místo a mávl na mě, abych si sedla vedle něj.

Serafina měla růžový santovský klobouk, který jí dala Lemon a začala rozdávat dárky. Několik posledních Vánoc jsem slavila s Lemoninou rodinou, kde nás bylo o polovinu méně. Vypadalo to, že na každého tam čekalo několik dárků. Vzpomněla jsem si, že pro Monterřany se hlavní obdarování odehraje až později.

Vánoční ráno se zdálo vyhrazené pro dávání dárků rodině. Chiara koupila Nicovi čajovou soupravu Medvíka Pú, o kterou Serafina prosila, aby si ji mohla půjčit. „Dokonce ti dovolím si ji nechat,“ řekl Nico s jiskrou v oku, když jí ji dal.

Dante koupil Rafemu nafukovací panu. „Myslel jsem, že by se ti mohla hodit.“ Rafe ho praštil do ramene a zasmál se.

Královna dala králi jednu z těch zpívajících ryb. Zasmál se, když ji zapnula a ona se začala hýbat a zpívat.

Violetta dostala záchodovou štětku a vypadala naprosto zmateně. „Co to je?“ Načež se všichni rozesmáli.

Serafina vzala náš dárek pro ni a zeptala se, jestli by ho mohla otevřít. Když jsme já a Lemon přikývly, roztrhala papír, jako tasmánský čert. „Elsa! Miluju Elsu! Děkuju!“ Přitiskla si panenku na hrudníček s výrazem čistého extáze.

Nico mi sevřel rameno a usmál se na mě. Chiara se zamilovala do kosmetických potřeb a slibovala, že nám nalakuje všechny prsty na nohou. Dokonce i Violetta vypadala šťastně z těch vlasových ozdob, které jsme pro ni vybraly. Dvojčata nám poděkovala za dárkové karty a královna rozbalila šátek a zvedla ho. „Jednoduše krásné a v mých oblíbených barvách. Děkuji.“

Serafina předala Nicovi jeho dárek. Zvedl ho, zatřásl s ním a podržel si ho u ucha. „Je to desková hra?“

„Ne.“ Strčila jsem do něj loktem. „Otevři to.“

„Lego?“

„Nevydává to žádný zvuk. Víš přesně, co to je.“

„Mám docela určitou představu, ano.“ Usmál se. Pak dárek rozbalil a otočil, aby uviděl na hřebu napsaný název Velký Gatsby. „Vzpomněla sis,“ řekl a znělo to překvapeně. Ukázal knihu své rodině. „Děkuji, Lemon,“ řekl přes rameno. Pak se s vděčným pohledem naklonil ke mně. „Grazie, cuore mio.“ Trochu se mi z toho rozbušilo srdce.

Nakonec tu byl dar od krále. Serafina ho podala matce, aby ho otevřela. Když rozbalila papír a ona uviděla krabici, vysvětila jsem jí to. „Je to tablet, který obsahuje software pro sledování očí, takže ho můžete zapnout i vypnout a otáčet stránky pohybem očí. A má reproduktory, takže si můžete stahovat zvukové verze knih a poslouchat je.“

Celá místnost ztichla a já viděla v královniných očích slzy.

„Děkuji Kat a Lemon,“ řekl král tiše.

„Ano,“ řekla královna roztřeseným hlasem. „To od vás bylo velmi, velmi ohleduplné.“

Nico se naklonil a políbil mě na vrcholek hlavy. „Teď jsem na řadě já!“ Řekl a přerušil napjatou chvíli.

Všem ženám rozdával krabice všech možných velikostí a tvarů. Ta poslední byla pro mě. Otevřela jsem ji a našla dlouhou, sametovou krabičku. Chvíli jsem se bála ji otevřít. Nakonec jsem to udělala a uviděla rubín ve tvaru srdce, kolem něhož byla řada diamantů. Řetízek byl lehký, jemný a drahý. „Ach Nico,“ řekla jsem. Rozhlédla jsem se kolem a všechny ženy dostaly podobné náhrdelníky různých tvarů a barev.

Vypadal tak spokojený sám se sebou. „Nemůžu…“ Začala jsem, ale Lemon se naklonila přes Danta a tiše řekla. „Drahoušku, když ti dává krásný muž náhrdelník, zamrkej a poděkuj.“

 To bylo příliš. Ale vypadal tak vzrušeně, že jsem ho nemohla zklamat. „Sama si ho nezapnu. Pomůžeš mi?“ Podala jsem mu náhrdelník, otočila se k němu zády a odhrnula si vlasy na stranu. Navlékl mi náhrdelník a zapnul mi ho vzadu na krku. Chvíli tam nechal své prsty, až mi po zádech přejela husí kůže. Pustila jsem vlasy a otočila se k němu. „Děkuji,“ řekla jsem a položila ruku na rudé srdce.

„Nemáš vůbec zač,“ řekl a políbil mě na hřbet volné ruky.

Rozdávání dárků pokračovalo ještě několik minut. Lemon a já jsme dostaly nějaké kosmetické výrobky (já dostala ty, co voněly po jablkách, z čehož jsem podezírala Nica), starožitné stříbrné rámečky a ručně malovanou kartu od Serafiny. Královna vstala a řekla nám, že se musíme převléct, abychom se připravili na oběd pro služebnictvo.

Podívala jsem se tázavě na Nica, když si všichni začali sbírat dárky, aby si je odnesli do svých pokojů. „Každý rok na Vánoce přichází do paláce naše širší rodina a připravujeme oběd pro služebnictvo a jejich rodiny. Je na nás dělat to, co oni pro nás dělají každý den. Umíš vařit?“

„Počítá se do toho i ohřívání nudlové polévky?“

Zasmál se. „To není úplně to, co jsem myslel.“

„Dělám zabijácky dobré oreo cookies,“ řekla jsem mu. Moje učitelka ve čtvrté třídě se se mnou podělila o tajný rodinný recept a to byla pravděpodobně jediná věc, která se mi kdy vážně podařila.

„Pak budeš mít na starosti domácí cookies,“ pomohl mi vstát. „Sejdeme se v hlavní kuchyni,“ řekl a pevně mě objal, než mě neochotně pustil.

Šla jsem s Lemon a dvěma mladšími dívkami zpátky k našim pokojům. Znovu jsem se dotkla svého přívěšku a přemýšlela o tom, jak mě oslovil. Včera to řekl taky. Otočila jsem se ke Chiaře a zeptala se. „Co znamená cuore mio?“

Šťastně si pozvdechla. „To znamená moje srdce.“

Jeho srdce? Co? Už jsem byla zase v pokušení mlátit kolem sebe rukama, jako Muppet.

„Nevím, co si s tím počít,“ řekla jsem Lemon panikařícím hlasem.

„Řeknu ti, co s tím máš udělat. Užij si to všechno, dokud to jde.“

Když jsme dorazily do kuchyně, bylo tam asi milion lidí. Všichni se objívali, líbali a volali na sebe. Nico za mnou přišel a vzal mě za ruku. „Chci tě s někým seznámit. S mojí babičkou.“

Vedl mě k malé ženě oblečené v černém. Vzhledem k tomu, kolik času jsem strávila s Lemoninou matkou, poznala jsem Chanel, když jsem ho viděla. „Je taky královna?“

„Ne, je to babička z matčiny strany. Je Italka a pochází z rodu Savojských, ale během druhé světové války byl její rod titulů i zemí zbavený.“ Nico mě italsky uvedl a já se zdvořile usmála.

Jeho babička se mě zkoukla odshora dolů a řekla něco Nicovi, co Rafeho a Danta přimělo žvát smíchy. Nico sevřel rty, aby se nezasmál.

„Co řekla?“ Zeptala jsem se.

„Na tom nezáleží,“ řekl Nico a zakroutil hlavou.

Popadla jsem Danteho za tričko, když chtěl projít kolem nás. „Proč se smějete?“

„Moje nona si myslí, že máš vynikající kyčle na porod,“ řekl stále se smějící. Pustila jsem ho a on utekl pryč.

To mi do hlavy vložilo všechny možné myšlenky. Malé děti s Nicovými černými vlasy a modrýma očima, baculatými tvářemi a jemnou pokožkou. Cítila jsem fyzickou bolest kvůli něčemu, co se nikdy nestane.

Nico mě zavedl k prázdnému pultu. Další představování vyřešíme později, až se všechno uklidní. „Řekni mi, co potřebuješ na své cookies a já ti to donesu.“

Dala jsem mu seznam ingrediencí a on mi řekl, abych počkala na stoličce u pultu, než všechno sežene. Kuchyně byla obrovská, alespoň třikrát tak velká, než normální rodinná kuchyně. Tady se připravovalo jídlo na večírky a státní večeře. Po dvanácté napočítané troubě jsem přestala.

Všude, kam jsem se podívala, byli členové rodiny Fiorelli. Jeho tety, strýcové, bratranci a sestřenice a kdo ví, kdo další. Nico se vrátil se vším, co jsem požadovala. „Musím najít svou Ziu Angelinu. Letos při vaření rozděluje úkoly.“

Jak procházel místností, všichni ho chtěli políbit a obejmout (impulz, kterému jsem moc dobře rozuměla). Potřásal si s rukama a plácal po zádech, mluvil a usmíval se na každého, koho potkal.

Jeho rodina byla zaneprázdněná výrobou nejrůznějších druhů masa a těstovin, které jsem nedokázala identifikovat. V kuchyni se smáli, bojovali, křičeli instrukce a ochutnávali jídlo. Zaplavilo mě teplo. Tak takhle to vypadalo. Takové to bylo, když jste byli součástí rodiny.

Věděl Nico, jaké měl štěstí? Nebo co bych dala za to, kdybych mohla být součástí něčeho takového?

Pustila jsem se do svého úkolu vyrobit cookies a polevu. Byla jsem zabraná do toho, co jsem dělala, i když někdo začal italsky zpívat „Rolničky“. Skončila jsem, polila je polevou a položila na tác ze skutečného čínského porcelánu.

Nico mě popadl. „Pojď pomoct se servírováním.“ Podal mi talíř něčeho, co vypadalo, jako mleté hovězí maso. Vonělo to božsky.

Ve velké hale byly připraveny desítky stolů plné rodin. Některé lidi jsem poznávala. Viděla jsem u stolu usmívajícího se Giacoma. Stoly byly prostřené stejně bohatě, jako by tam měla zasednout královská rodina. Bylo tam příliš mnoho lidí, aby se mohli obsluhovat jednotlivě, tak jsme talíře položili doprostřed stolů, aby se mohli obsloužit sami. Fiorelliové byli samý úsměv a kompliment. Ohromné štěstí bylo všudypřítomné. Jako by prosakovalo do všech pórů a já si nemohla pomoci, ale zase jsem se cítila šťastná.

Všimla jsem si Danta a Rafa s obřími pytli, jak rozdávali dárky všem dětem. Královna a Nico rozdávali dárky zaměstnancům. Opřela jsem se o zeď a sledovala je. Přála jsem si, abych to stejné mohla udělat pro děti u nás doma. Žádné dítě by nemělo být bez Vánoc. To jsem věděla z vlastní zkušenosti.

Rozdávaly se dezerty a já si s uspokojením všimla, že moje cookies hezky rychle mizely. Taky jsem si všimla, že Nico si jich hrst zabavil. Odvedl mě zpátky do kuchyně, kde se shromáždila celá rodina, aby snědla svůj vlastní oběd. Nakonec jsem musela ochutnat od každého trochu a byla jsem překvapená, jak dobře tahle rodina vařila.

„Dáš mi jednu sušenku?“ Zeptala jsem se Nica.

Zakroutil hlavou. „Nikdy. Všechny jsou moje.“ Pak začal jíst jednu za druhou, což mě rozesmálo.

„To tě tvoje matka nenaučila se dělit?“

„Já se dělím hodně, Kateřino. Ty jsi ta, kdo mi to nedovolí.“ Řekl se zubatým úsměvem a trochou polevy na rtech. Natáhla jsem se, abych mu ji setřela a on na okamžik zkrotl, než se mu do očí vrátil uličnický záblesk.

V místnosti plné lidí to mezi námi jiskřilo a pálilo, dokud jsem neměla pocit, jako by to bylo něco živého.

Nemyslela jsem si, že mu dokážu ještě dlouho odolávat.

„Chtěla bys jít dnes odpoledne se mnou?“ Zeptal se Nico a pronikl do mých myšlenek.

„Kam?“ I kdyby řekl na konec světa, byla jsem si jistá, že s ním půjdu.

„Do nemocnice. Musím tam rozdat ještě nějaké dárky.“

„To bych ráda,“ řekla jsem mu.

„Potřebuji se převléct,“ řekl a podíval se na své džíny a tričko, které na něm vypadaly mnohem lépe, než by měly.

„Čas na oblek?“ Zeptala jsem se. „Měla bych se také převléct?“

„Vypadáš perfektně v čemkoliv, bez ohledu na to, co máš zrovna na sobě.“ Sevřel mi ruku a řekl, že se sejdeme u auta. Vrátila jsem se do svého pokoje, vykartáčovala si vlasy a zapletla je do copu. Rozhodla jsem se, že protože jsem nebyla z královské rodiny, mohla jsem si vzít svetr a džíny. Popadla jsem zimní kabát.

Zastavila jsem se u Lemon v pokoji, abych jí řekla, kam jdu. Byla tam Chiara a dělala jí pedikúru. Když jsem vysvětila, kam mám namířeno, Lemon a Chiara si vyměnily pohled. Chiara se trochu usmála a Lemon vypadala až příliš samolibě.

„Je to pro článek,“ řekla jsem naštvaně.

„Samozřejmě, že ano, miláčku. Nic neříkám. Bavte se.“

Vyšla jsem ven a už tam na nás čekalo černé auto. Několik minut poté, co jsem nastoupila, dorazil Nico a políbil mě na tvář. Jeho vlasy byly ještě vlhké a voněl tak, jak jsem si představovala, že vonělo nebe.

„Připravená?“ Zeptal se. Mohla jsem jen přikývnout.

Trochu mi vysvětlil, co budeme dělat. Každé Vánoce navštěvoval král děti na onkologickém oddělení v nemocnici. Protože už to dělat nemohl, požádal Nica, aby ho zastoupil. Obvykle chodil sám, protože pro širší rodinu byly naplánované jiné činnosti, které probíhaly celý příští týden, takže pokud to šlo, ostatní si užívali čas strávený se svými rodinami.

Dorazili jsme s jeho ochrankou k budově, kde na nás čekal muž oblečený, jako Otec Vánoc. Byl, jako Santa, jen jeho kabát dosahoval až na zem. Byli jsme eskortováni na onkologické oddělení. Pohled na všechny ty malé holé hlavičky mi trhal srdce. Šla jsem za Otcem Vánoc, který rozdával dárky. Nerozuměla jsem, co říkali, ale líbila se mi ta radost ve tvářích dětí, kdy s nimi trávil čas. Cítila jsem se zvláštně. Na světě nebylo nic lepšího, než šťastné dítě.

Otočila jsem se s úsměvem k Nicovi a uviděla ho mluvit s nějakými rodiči, než jim podal bílou obálku. Matka propukla v pláč, když ji otevřela a manžel ji objal paží, řekl něco Nicovi a potřásl si s ním rukou. Později se musím zeptat, co v obálce bylo. Sledovala jsem, jak přecházel mezi rodiči po místnosti a všem podával obálky.

Poté, co jsme rozdali dárky, zůstali jsme ještě chvíli, abychom si s dětmi pohráli. Měli jsme čajový dýchánek a stavěli jsme věže z kostek. Kreslili jsme obrázky a foukali bubliny. Nemohla jsem se na Nica přestat usmívat. Milovala jsem to. Pro tyhle věci jsem žila.

O několik hodin později jsme konečně po mnoha objetích a děkování odešli. Nico nabídl, že mě vezme na večeři do malé kavárny, o které jsem věděla, že byla na Vánoce otevřená. Když jsme ale dorazili, byli jsme tam jediní. Pochybovala jsem, že obvykle měli přes Vánoce otevřeno a přemýšlela, kolik jim za rezervaci celé restaurace musel zaplatit.

Servírka vypadala nadšeně, když nás viděla. Možná trochu moc nadšeně. Byla to pěkná Italka s plnými křivkami a tmavými vlasy, padajícími na záda. Chtěla jsem jí je vyškubat a říct, aby odsud utíkala…

Kvůli čemu? Mému muži? Mému příteli? Mému potenciálnímu člověku, do kterého bych se mohla zamilovat? Chlapovi, se kterým jsem tak trochu chodila?

 Zase jsem byla úplně iracionální. „V nemocnici, co bylo v těch obálkách?“ Doufala jsem, že přijdu na jiné myšlenky, než se mi vymknou kontrole.

„Byly v nich peníze na léčebné výlohy a další účty.“

„Jsou z tvé charity, kvůli které se pořádal ples, na kterém jsme byli?“

Nico přijal od servírky svůj nápoj a poděkoval jí. „Ano. Nadace se věnuje nalezení léku na rakovinu, ale také finanční podpoře rodin.“

„Proč rakovina?“

Nicovi potemněly oči. Nikdy jsem ho takhle neviděla. „Když bylo mému bratrovi Lucovi sedm, zemřel na leukémii. Proto poskytujeme prostředky na léčení. Pro celou rodinu to bylo velmi těžké období. Nepřál bych to nikomu. Takže pokud mohu udělat cokoliv, abych jim situaci trochu usnadnil…“

„To je mi líto,“ řekla jsem a vklouzla jsem rukou do té jeho. Luca nebyl můj bratr, ale slyšet o jeho smrti na mě mělo hluboký dopad. Skrz vlnu Nicova smutku a vzteku jsem k němu pociťovala nepřekonatelné sympatie. Pevně mou ruku sevřel. „Kolik ti bylo?“

„Třináct. Nikdy jsem se necítil tak bezmocný. Byl úžasný. Nikdy jsem nepoznal nikoho tak milujícího a laskavého. Na konci byl tak statečný. Nějak mi ho připomínáš. Myslím, že by tě měl rád.“

„Podle toho, co o něm říkáš, bych to taky měla ráda.“

Dorazila naše večeře a my se v tichosti věnovali jídlu. Překvapilo mě, jak jsem byla hladová. Myslím, že všechny ty emoce spalovaly příliš mnoho kalorií nebo tak něco.

Dojedli jsme a ani jednomu se nechtělo z kavárny odejít. Začalo se stmívat a Nico mi nabídl procházku, aby mi ukázal něco z města. Položil si moji ruku na rámě a já se k němu přitiskla co nejblíže. Říkala jsem si, že to bylo jen proto, abych zůstala v teple. Ano, byla to lež.

Poukázal na některé ze svých oblíbených obchodů a vyprávěl mi příběhy o lidech, kteří je provozovali. Ulice byly prázdné, rodiny oslavovaly ve svých domovech. Bylo to, jako bychom byli jediní dva lidé na celém světě. Za rohem mi Nico ukázal náměstí, kde zítra začne zimní masopust. Znovu zmínil děti v nemocnici a řekl, že jelikož nemůžou na masopust přijít oni, pošle masopust za nimi. Navštíví je žongléři, klauni, princezny a superhrdinové.

„Někdy si myslím, že jsi superhrdina,“ řekla jsem mu.

„Žádný superhrdina. Jen skromný princ.“ Řekl, což mě rozesmálo.

„Ty jsi vážně báječný, víš to?“ Myslím, že mě moje přiznání oba překvapilo. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to řekla. Zastavil se a podíval se na mě. O dva údery srdce později jsem otevřela pusu, abych vzala zpátky to, co jsem právě řekla. Jedna z mých posledních obranných zdí byla ta, neříct mu, co jsem si o něm myslela doopravdy.

„Já vím, že ano,“ řekla se škádlivým úsměvem.

„Pokora není ve vaší rodině silně zakořeněná vlastnost, viď?“

„Máme zbytek světa, aby nás strhal. Vezmi si mou sestru, Violettu. Někdy zápasí se svou váhou. Není to tak dávno, co ji evropské bulvární plátky nazývaly Violeta Fatarelli. (fat – tlustá, pozn. překl.)

Violetta nevypadala, že by měla problém s váhou. Připadala mi hodně normální, velmi hezká. Ukázalo se, že jste vždycky nepoznali, co lidi v soukromí tížilo.

„To je tak zlé.“

„Nesnáším bulvár,“ řekl Nico jedním výdechem, když pokračoval dál a mě táhl za sebou. Znovu jsem si vzpomněla na Seamuse O´Briena a žaludek se mi sevřel. Nico by se na mě rozzuřil, kdyby věděl, co jsem měla v úmyslu udělat. Všechno by to zničilo.

Musela jsem se ujistit, že se to nikdy nedozví.

„Měli bychom se vrátit domů,“ řekl Nico a zamířil k autu. „Připozdívá se. Chceš náš večer ukončit?“

Nechtěla jsem. Zavrtěla jsem hlavou.

„Dobře. Chtěl jsem ti něco ukázat.“

„Co máš na mysli?“

Usmál se na mě. „Co mám na mysli a co uděláme, jsou dvě velmi odlišné věci, cuore mio.“

Ach, proboha.