WIB - 17. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

MONTANA

Slunce zrovna zapadalo. Pod paží jsem držel balík s šesti pivy a v druhé jsem měl Lauren. Jak jsme přicházeli ke dveřím, vydechla pootevřenými rty. Zastavil jsem a otočil se na ni. „Jsi v pohodě?“

„Jo. Jen trochu nervózní. Chci tím říct, jsem zvyklá potkávat kapelu po vystoupení. Moc si mě vzadu nevšímají, ale tady… tady se budeme muset bavit. Budou chtít.“ Kousnula se do rtu a zašeptala: „Co když mě nebudou mít rádi?“

„Zlato,“ zamumlal jsem. „Uklidni se. Nemají důvod tě nemít rádi. Já tě mám rád, a pokud jsem já spokojený, jsou i oni. Věř mi, na něco takového se dlouho těšili. Nepodělají to.“

Vypadla zmateně. „Co, to si všichni myslí, že nejsi schopen mít s někým… vážný vztah?“

„Něco takového.“

„Hmmm.“ Přikývla a stiskla mě. „Fajn, tak jdeme dovnitř. Nemůžeme tu čekat celou noc. Nechci, aby to špatně pochopili.“

Sklonil jsem se a políbil ji na čelo. Zářivě se na mě usmála, a jak jsem stiskl kliku, cítil jsem, jak mi buší srdce. Co jsem to do prdele dělal? Nepřemýšlel jsem nad tím tak jako ona. Vzal jsem ji sem, aby poznala lidi, se kterými jsem si byl nejbližší. Nikdy jsem nevzal žádnou holku, aby potkala mé lidi… ne takhle. Tihle chlapci a jejich rodiny byli jako má rodina. Záleželo mi na jejich názoru. Co když ji vážně nebudou mít rádi? A proč? Co když na ni začnu najednou pohlížet jinak? Co když se vše změní?“

„Do prdele,“ vydechl jsem.

„Hmmm?“ Lauren ke mně vzhlédla se zmatením.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nic. Jen mě napadlo… že jsem něco zapomněl.“

Zamračila se. „Oh.“

Zpoza zdí se ozývaly hlasy a mě bylo jasné, že se nejspíš uvelebili v doupěti. Naše kroky se odrážely od mramorové podlahy, a jak jsme se blížili, srdce mi bušilo čím dál víc. Ani jsem si nedokázal představít, co cítila. Do prdele. Bylo tohle správné? Možná, že bylo příliš brzy na to, abych ji přivedl…

Bohužel, než jsem stihl udělat něco stupidního jako utéct a táhnou za sebe Lauren za zápěstí, všimla si mě Kelsey. Do široka se usmála. „Montano! Montano!“ Zavýskla a rozběhla se ke mně.

Usmál jsem se, jak se blížila. „Kelsey, Kelsey!“

Zahihňala se a rychle mě objala. „Jsem ráda, že ses rozhodl přijít.“

Pokrčil jsem rameny. „Jistě. Víš, že jen tak nevynechám jídlo zdarma.“

„To chápu,“ odpověděla. „Jídlo zdarma je jako volná vstupenka do nebe.“ Přejela očima ze mě na Lauren, která vedle mě ztuhle stála s jemným úsměvem na rtech. Byla pořádně nervózní. Viděl jsem jí to ve tváři. „Montano,“ zamumlala Kelsey. „Nechovej se jako kretén. Představ nás,“ poručila a ukázala rukou na sebe a Lauren.

„Oh.“ Otočil jsem se. „Jasně. Lauren, tohle je Kelsey, Royova snoubenka. Kelsey, tohle je Lauren, moje…“

„Jeho přítelkyně,“ řekla rychle Lauren za mě. Vykulil jsem oči. Dala právě na náš vztah nálepku? Musel jsem přiznat, že mě to uvnitř hřálo. Natáhla se pro  Kelsynu ruku, ale Kelsey zavrtěla hlavou a místo toho ji pevně objala. Lauren to zcela překvapilo.

„Ráda tě poznávám, Lauren. Slyšela jsem o tobě samé skvělé věci. Musíme si po jídle pokecat.“ Kelsey na mě pohlédla, schovala si rukou ústa a něco jí pošeptala. Neslyšel jsem, ale Lauren se rozesmála a pohlédla na mě.

„To jistě,“ řekla Lauren.

Vešli jsme do obýváku a všichni nás přivítali. Gage a Deed stáli před otevřenými dveřmi na terasu. Eliza jako jediná chyběla. Lauren stála vedle mě a stydlivě se s kluky přivítala.

„Víš, nikdy jsem neslyšel tvé jméno,“ řekl Deed a natáhl ruku k pozdravu.

„Jsem Lauren,“ odpověděla.

„Lauren. Super. To se k tobě hodí.“

Přikývla a poté přejela pohledem ke Gageovi. „Gage, předpokládám, že ty znáš mé jméno.“

„Jak bych mohl zapomenout?“ Zeptal se. „Montano, zapomněl jsem ti říct, že mi Lauren zachránila zadek během loňské show v Novém Mexiku. Polil jsem si svou oblíbenou bílou košili limonádou a ona byla tak hodná, že mi půjčila košili jejího bratra. Stále jí za to vlastně dlužím.“

„Jo?“

„To teda. Bylo to od ní hezké. Košile byla podepsaná a tak. Pravděpodobně by na eBay vydělala majlant. Neměl jsem nic náhradního. Všechno bylo stovky kilometrů ode mě a měl jsem jen deset minut. Je to zachránkyně, vážně.“ Strčil do mě. „A zachránkyně je nejlepší si nechat.“

Zasmál jsem se a odstrčil ho. „Chlape, sklapni.“ Cucnul si piva a bojoval se smíchem. „A jen abys věděl, s Lauren je teď vše v pohodě. Zkoušíme něco nového.“

„Oh, ano?“ Zeptal se Roy, který se k nám přidal. „Jako co?“

Pohlédl jsem na Lauren. Přikývla, čímž mi dala najevo, že jim mohu tu dobrou novinu říct. „No, včera jsme se udobřovali… dlouho. Doslova jsme shořeli. Jako požár.“ Olízl jsem si rty a shlédl na ni. Hravě mě praštila do ramene a kluci vyprskli smíchy.

„Montano… přestaň.“ Zrudla.

„Nicméně, popovídali jsme si, udobřili jsme a zkusíme spolu něco vážného. Uvidíme, zda to vyjde.“

„A když ne, tak ne,“ doplnila za mě Lauren. Přikývl jsem.

„No, to je skvělé,“ řekla Kelsey a chytila Roye za pas. „Jen jděte s proudem. To je vždy nejlepší.“

Přitiskl jsem k sobě Lauren za pas. „Jistě.“

„No, zrovna jsme se chystali hrát pivový ping pong, než bude hotové jídlo,“ řekl Roy. „Můžete se k nám přidat, pokud chcete.“

„Jo. To zní zábavně,“ řekla Lauren a kývla na něj.

„Fajn. Jen mě nechte dát tohle pivo do lednice,“ řekl jsem a odtáhl se od ní.

Lauren mě chytila za paži. „Půjdu s tebou. Hodilo by se mi něco citrónového, abych se zchladila.“

Přikývl jsem a řekl klukům, že za chvilku dorazíme do herní místnosti. Jak jsme se blížili ke kuchyni, slyšel jsem cinkání hrnců a pánví. Po vstupu jsem se usmál, protože to nebyl nikdo jiný než Eliza.

„Ale ale, koho to tu máme,“ řekl jsem a vyrazil k ní.

Dala si ruku v bok a našpulila rty. „Montano…“

„Co? Nejsi ráda, že mě vidíš?“

„Jsem na tebe naštvaná. Neřekls mi, že přijdeš s někým.“

Ohlédl jsem se a usmál, ale všiml jsem si, že se Lauren mračila a byla celá napjatá. Počkat… netušila, kdo to je?

„Chci tím říct, bylo by od tebe hezké, kdybys mi osobně řekl, že přijde. Zasloužila jsem si to vědět jako první,“ řekla a obešla pult. Jak došla ke mně, vřele mě objala a já jí to oplatil. Zavrtěl jsem hlavou.

„Chtěl jsem vás překvapit.“

„Jo.“ Pustila mě a vyrazila k Lauren. Ta měla tvář zcela bez emocí. Jak k ní Eliza došla, několikrát zamrkala a narovnala se v zádech. „Ahoj, Lauren. Jsem Eliza. Ráda tě poznávám.“

„E-Eliza?“ Zakoktala Lauren.

Obešel jsem ji a přikývl na Lauren. „Jo, Eliza Grendel. Gageova žena.“

„Oh.“ Úlevně a hlasitě vydechla, než zavrtěla hlavou. „Oh můj bože! Cítím se tak hloupě.“

Zasmál jsem se. Eliza ke mně vzhlédla, zmateně, ale s úsměvem. „Proč?“ Zeptal jsem se.

„Fajn, tohle možná bude znít divně, protože pracuji v zákulisí pro FireNine, ale jen jsem o tobě slyšela. Nikdy jsem tě vlastně neviděla.“

Eliza vykulila oči. „Vážně? S tím, co všechno píšou v bulváru jsem překvapena, přesto to slyším velmi ráda.“

„Oh, prosím tě. Těmhle věcem nevěnuju pozornost. Jde jen o haldu drbů a lží, ale jsi mnohem krásnější, než jsem čekala – bez urážky. Já jen… chci říct-“

Skočil jsem do toho. „Myslím, že se snaží říct, že si zatraceně sexy, paní Elizo, a že by ses neměla urazit jejím šíleným komentářem. Není zdejší, pokud ti to z toho přízvuku ještě nedošlo.“

Eliza se zasmála a strčila mě klouby do tváře. „Jsi tak drzý.“

„Oh, už jsem si zvykla,“ řekla Lauren a hravě protočila oči v sloup.

„Jo, zjevně jsi musela, když trávíš čas s někým tak bezohledným jako je on,“ řekla Eliza. „Nicméně, tolik jsem toho o tobě slyšela. Montana o tobě nikdy nepřestával mluvit, ani kluci. Jako bys je všechny fascinovala. Je to šílené, ale probudili to i ve mně. Musíme se lépe poznat. Prostě musíme.“

Lauren se zasmála společně s Elizou. „Kluci, huh?“ Popíchla mě Lauren.

Objal jsem Lauren kolem ramen. „Je to kočka, že jo?“ Zeptal jsem se Elizy. „Přesně jak jsem říkal.“

„Ano, Montano. Velmi krásná,“ řekla Eliza a opravila mě. „Nech si slovo „kočka“ pro fanynky, jasné?“ Štípla mě do tváře a rty se jí roztáhly v úsměvu.

Eliza se otočila a vzala pánev z linky. Usmál jsem se na Lauren. „Zatím to není tak špatné, co?“

„Ne. Vůbec ne,“ povzdechla si. „Ale vážně, vážně bych chtěla něco k pití.“

Přikývl jsem a vyrazil k ledničce v rohu. Vytáhl jsem pro ni vodku Smirnoff a pro sebe pivo. Místo toho, abychom šli hrát, zůstali jsme v kuchyni a pomohli Elize. Kelsey o chvilku později přišla s plastovým červeným kelímkem v ruce.

„Nesnáším pivní pong,“ řekla a poté škytla. „Vždy prohraju!“

Zasmál jsem se a opřel o linku. Eliza na Kelsey přimhouřila oři. „Kelsey, to už ses opila?“

Kelsey zavřela oči a bez zájmu pokrčila rameny. „Hej… je pátek. Máme volný celý víkend. Tak proč ne?“

„Vidíš, má správný cíl,“ řekl jsem a cinknul si svou flaškou o její kelímek.

„To je pravdaaaaaaaa!“ Vykřikla a zvedla kelímek do vzduchu. „A jsem jen trošku v náladě. Ještě nejsem opilá.“

„Roy tě zabije,“ řekla Eliza a bojovala se smíchem.

„Roy bude v pohodě, měl by být rád. Bude to mít později snadné.“ Šťouchla do mě a já na ní nakrčil nos.

„Fuj. O tomhle před jídlem nepotřebuji přemýšlet,“ zamumlal jsem. Lauren se zasmála, zatímco krájela rajčata.

„Takže, nemá se tu ukázat ještě někdo?“ Zeptala se Kelsey a usrkla si. „Jack nebo tak někdo…“

Eliza okamžitě přestala lámat těstoviny a probodla ji pohledem. „Kelsey!“ Vyštěkla.

„Počkat… Jack?“ Zeptal jsem se a pohlédl na Elizu. Ta uhnula očima, zvedla hrnec a položila ho na sporák. „Jack? To řekla?“

Ohlédla se přes rameno, a když viděla vážný výraz v mé tváři, povzdechla si, otočila se a smotala prsty dohromady. Letmo pohlédla na Lauren, která stála nad hráškem s plechovkou smetany, zmatená. „Myslím, že by sis o tom měl promluvit s Royem a Gagem…“ zamumlala Eliza.

„Ne, jen mi řekni, proč vyslovila jméno mého otce? Jak ho vůbec může znát?“

„Tvůj otec přijde na večeři, Montano.“

Zamračil jsem se a praštil s flaškou. „Kurva, co to má být? To teda ne! Nevkročí do tohohle domu ani jednou nohou, a zatraceně rozhodně nebude v mé blízkosti.“

Chystal jsem se odejít, ale Eliza se ke mně rozběhla a chytila mě za ruku. „Montano, zamysli se nad tím. Bylo to deset let, co si otce naposledy viděl. Deset let. Nemyslíš si, že se změnil?“

„Ne. Lidi se do prdele nemění, Elizo. Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Do prdele s tím. Pokud se sem chystá, tak já odcházím.“

Chystal jsem se otočit, ale Eliza promluvila a to, co řekla, mě naprosto překvapilo. „No, tvoje máma si zjevně myslí, že se změnil, protože přijde s ním.“

Pomalu jsem se otočil a přejel ji tvrdým pohledem. „Moje máma… proč?“

„Myslela si, že to bude nejlepší. Celý tenhle den byl její nápad. Řekli jsme jim, že vše připravíme a ať přijdou až potom, co dorazíš.“ Vyrazila ke mně, ale jak se blížila, vešla do obýváku Lauren. Tvářila se starostlivě. „Jen… dej tomu šanci. Když to nebude fungovat a bude to mezi vámi příliš napjaté, nebudeme tě tu držet. Necháme tě odejít. Kluci si mysleli, že je to dobrý nápad. Můžeš se jich zeptat sám. Také si myslím, že je to dobrá nápad. Věř mi, vím, jaký to je pocit, když na tebe kašlou, ale tvoji rodiče to chtějí zkusit napravit.“ Přinutila se usmát. Nemohl jsem se na ni ani podívat. Snažila se mě utišit lítostí vůči ní. Jo, Eliza měla drsný život, ale má situace byla zcela odlišná.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžete mě překvapit něčím takovým. Můj otec je zcela jiná situace. Do prdele, nemám ho rád. Je to kretén.“

„Rozumím,“ zašeptala, ale nic víc neřekla. Nechávala mě, aby mi to došlo – aby se mi otáčely kolečka v hlavě. Povzdechl jsem si a vjel si prsty do vlasů. „Nemohu tomu uvěřit.“

„Montano?“ Zavolala Lauren. Vzhlédl jsem a ona přistoupila. „Dej tomu šanci, zlato.“

Do prdele, to teda ne! Nechtěl jsem. Často jsem nebýval tvrdohlavý, ale tohle bylo něco, kde jsem na to měl právo. Nezasloužil si se mnou mluvit po tom, co se stalo před deseti lety. Nezasloužil si mě ani vidět. Byl to kretén a já ho znal. Měl mnoho příležitostí se změnit – vrátit se – ale nikdy to neudělal.

Jak jsem pohlédl do očí Lauren, poté i Elizy, uvědomil jsem si, že se musím zachovat moudřeji. Potřeboval jsem se vzchlapit. Musel jsem čelit dvěma lidem, kteří mi ublížili a totálně mě zklamali – mým rodičům… do prdele.

„Fajn,“ zamumlal jsem. „Ale klukům o tom povím pěkně od plic. Ví, jak na mě tyhle sračky působí.“

Eliza přikývla, otočila se a dala ruku kolem ramen Lauren. Lauren zaváhala, ale také se otočila, jakmile jí došlo, že jsem byl dostatečně klidný na to, aby mě nechala o samotě. Znovu se vrátily do kuchyně a já si povzdechl. Nemělo smysl běžet za kluky a obvinit je – za mé problémy.

Máma byla součástí tohohle plánu a měla pro to důvod. Neviděl jsem ji sedm měsíců. Sedm měsíců byla dlouhá doba, ale mělo to svůj důvod, za který jsem nemohl. To ona. Má matka nikdy nebyla „matka“. Byla to prostě ženská, co mi zajistila střechu nad hlavou a každý večer mi nechala kupón na pizzu či peníze, zatímco pracovala. Nikdy nebyla doma, ale když už ano, náš vztah byl tak na hovno, že jsem raději byl doma sám. Čím jsem byl starší, tím se to zhoršovalo. Netušila, jak být matkou, a když táta odešel, no, řekněme, že jsem ji začal vnímat spíš jako ducha. Nikdy jsem netušil, jak s ní jednat.

Sedl jsem si na gauč a opřel se, přejel si rukama přes tvář. O pár vteřin později se ozval zvonek.

Srdce se mi rozbušilo tak, že mi znělo až v ušních bubíncích.

Do prdele.

Byli tu.