RD - 13. kapitola

Překlad: Marťa

Jestli jsem si myslela, že novináři před hotelem byli děsiví, nebylo to nic, ve srovnání s těmi, kteří stáli před hotelem Intercontinenal Grand. Z ulice do hotelu vedl široký červený koberec, na kterém se fotili nádherní, dobře oblečení lidé.

Lemon byla ve svém živlu. Vystoupila spolu s dvojčaty a pózovala pro všechny kamery a fotoaparáty.

„Jsi připravená na své první královské rande?“ Zeptal se mně Nico.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci být součástí tohohle všeho.“ Vzpomněla jsem si na dusivý pocit, který jsem měla předtím, když jsem stála před naším hotelem. Tohle vypadalo ještě hůř.

Vypadal zklamaně, ale nařídil Giacomovi, aby zůstal u mě a otočil se na Lorenze, jednoho z osobních strážců. Rychle se bavili italsky. Nico se na mě naposledy usmál a vystoupil z limuzíny. Paparazzi se málem zbláznili stejně, jako dospívající dívky na koncertu chlapecké kapely.

Řidič se lehce posunul dopředu a Giacomo, Lorenz a já jsme vystoupili z limuzíny. „Jdeme dovnitř?“ Zeptala jsem se.

„Zůstaneme tady, dokud Jeho Výsost neprojde přes linii reportérů.“ Přemýšlela jsem, jestli dělají to, co jim Nico řekl, aby udělali.

Zimní noc byla chladná, i když byly kolem červeného koberce rozestavěné ohřívače. Chvěla jsem se a přejížděla si rukama po pažích nahoru a dolů, abych si je trochu zahřála. Sledovala jsem Nicovo kouzlo a úsměv, který mu ale nepronikl do očí. Přála jsem si, abych slyšela, co říkal.

Na opačné straně uličky stál dav diváků, kteří volali na procházející lidi jmény. Když jsem sledovala ten šílený dav, všimla jsem si plačící holčičky, asi osmi nebo devíti leté. Měla na sobě kostým princezny.

Ztratila se? Byla tam sama? Vystoupila jsem z koberce a šla směrem k ní. Jak jsem se blížila, všimla jsem si, že se dívenka drží ruky ženy, která musela být její matkou.

„Je všechno v pořádku?“ Zeptala jsem se. Holčička schovala tvář za matčiny nohy.

Žena na mě začala mluvit francouzsky.

„Mluvíte anglicky? Anglais?“

Zavrtěla hlavou, že ne. Otočila jsem se a skoro vrazila do Lorenza, lidského ztělesnění Alp. „Můžete sem dostat Giacoma?“ Zeptala jsem se.

Přikývl a promluvil do svého zápěstí. Jako by byl ve filmu s Jamesem Bondem. O několik sekund později dorazil Giacomo. „Mluvíš francouzsky?“

Vypadal zmateně. „Samozřejmě.“

„Můžeš se zeptat, proč její dcera pláče?“ Bolelo mě u srdce, když jsem viděla dítě plakat.

Zeptal se a matka to vysvětlila. Ukázalo se, že žena se jmenovala Sandrine a její dcera Amelie. Její dcera byla posedlá pohádkami a chtěla se dnes večer setkat se skutečným princem nebo princeznou, ale přes ten dav lidí nic neviděla.

„Zeptal by ses jí, jestli by chtěla poznat reálného prince?“

Vrhl na mě další zvláštní pohled, ale přeložil mou otázku. Dívka začala popotahovat a utřela si slzy. Slyšela jsem ji říct: „Oui.“

„Prosím, řekněte Nicovi, že ho Kat potřebuje,“ řekl rozpačitě Lorenz do vysílačky. Věděla jsem, že je Nico zaneprázdněný. Věděla jsem, že dnešní večer pro něj byl důležitý, ale nějak jsem věděla, že když ho potřebuji, tak přijde. „Prosím.“

Lorenz předal zprávu a můj instinkt se ukázal, jako správný. Dva bodyguardi čistili cestu a za nimi šel Nico. „Tahle malá holčička tě chtěla dnes večer vidět a nedokázala se dostat přes ten dav, tak jsem si myslela, že bych vás měla představit. Tohle je princezna Amelie a její matka Sandrine.“

Nico se otočil k dítěti a hluboce se mu uklonil. Pak se přikrčil, aby měl oči na stejné úrovni, jako Amelie. Začal s ní tiše mluvit a její tvář se rozzářila. Byla v rozpacích a přitulila se blíž k matce.

„Princ se právě představil a řekl jí, že je mu ctí seznámit se s princeznou. Také se zeptal, jestli by se s ním chtěla vyfotit.“ Giacomo pro mě pokračoval v překládání.

Amelie přikývla a její matka vytáhla telefon.

Nico natáhl obě ruce k Amelii a stejně, jako každá jiná žena, se k němu natáhla s nataženýma rukama. Zvedl ji a podržel na boku. Omotala mu ruce kolem krku a vypadala naprosto nadšeně. Sandrine udělala několik fotek. Pak se otočil, podíval se na mě a natáhl ke mně ruku. Stejně, jako Amelie jsem vklouzla do jeho objetí. Položil mi ruku kolem pasu a řekl: „Úsměv.“

Nikdy jsem se moc ráda nefotila, ale s ním to bylo jiné.

Nico znovu promluvil k Sandrine a postavil Amelii zpátky na zem. Ta se okamžitě přitiskla zpátky ke své matce. Rozloučili jsme se a Sandrine mi položila ruku na paži. „Merci,“ řekla. Viděla jsem, jak se jí v očích třpytily slzy.

„Nemáte zač,“ řekla jsem a cítila jsem přitom v krku malý knedlík.

Když odcházely, malá holčička si šťastně povídala se svou matkou. Nico mě znovu objal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Zvyknu si někdy na to, jak jsem se přitom cítila? Musela jsem být přece silnější, než mé hormony. Což by mohlo být obtížné, protože se ukázalo, že moje hormony jsou superhrdinové, kteří dokážou můj zdravý rozum a potřebu sebeochrany zničit, jako závan větru.

Na tváři měl zářivý úsměv. Skutečný. Takový, ze kterého se mi zkroutily prsty na nohách. „A teď můžeme jít na ples, bella.“

Nico musel stále dokončit domluvené rozhovory, tak mě Lorenz a Giacomo vzali dovnitř. Luxusní vstupní halou jsme prošli do sálu.

Očima jsem přejela až k vysokému stropu, který se nám tyčil nad hlavami. Celá místnost byla ve tvaru kopule a podél stěn byly sochy, kulatá okna a sloupy. Všechno bylo zdobené a komplikovaně detailní. Nikdy jsem nic takového neviděla. Středu místnosti dominoval lustr velký, jako osobní auto. Byl tam taneční parket z tvrdého dřeva a na pódiu hrál orchestr. Ve zbytku společenského sálu byly rozmístěné velké stoly s nákladně vyhlížejícím porcelánem, které mi velmi připomínaly večeři s královskou rodinou.

Lemon ke mně přiběhla se zářivým úsměvem a zakňourala. „Není to nádherné? Pojďme se podívat, kde sedíme.“

Každé místo u stolu bylo označené jmenovkou. Začaly jsme hledat naše jména a skončily jsme u největšího stolu nejblíže k tanečnímu parketu. Uprostřed jsem viděla jméno Jeho Královské Výsosti prince Dominika a hned napravo od něj své. Moje hloupé srdce vynechalo úder. Lemon byla předvídatelně usazená mezi jeho bratry a Salvatore seděl naproti ní. „Možná bych měla ty kartičky přehodit,“ zašeptala. Řekla jsem jí, aby to nedělala. Pravděpodobně by ji za to někdo, kdo tam dohlížel na pořádek, vyhodil. Osobně jsem se bála čehokoliv dotknout.

Přišla k nám malá žena na patnácticentimetrových podpatcích. Měla medově světlé vlasy a tmavě modré oči s dokonalou elfskou tváří. Přemýšlela jsem, jak v těch svých modrých šatech mohla dýchat. Jeden špatný pohyb a její velká a zjevně falešná prsa mohla vypadnout ven. „Vy jste přijely s Nicem?“

Měla rafinovaný britský přízvuk, ale jediné, na co jsem mohla myslet, bylo to, jak byla vysoká. I na podpatcích stěží dosahovala k mému rameni. Lemon její otázku potvrdila a žena řekla: „Jsem lady Claire Sutherlandová, stará Nicova kamarádka ze školy.“

Okamžitě jsem ji nenáviděla. Moje nenávist mě překvapila jak rychlostí, tak intenzitou. Neřekla ani neudělala nic, abych se tak cítila. Ve skutečnosti vypadala velmi přátelsky. Ale něco ve mně na ni prudce reagovalo také proto, jak majetnicky vyslovila Nicovo jméno.

Bylo na Lemon, aby nás představila, protože já tam stála se sevřenými zuby. Číšník prošel kolem nás s podnosem šampaňského a Claire popadla dvě vysoké skleničky. „Dáte si drink?“

„Já nepiju.“

„Aha.“ Podala sklenici Lemon a číšník odešel. „Jsem si jistá, že na baru by vám namíchali jiný šumivý nápoj.“

Cítila jsem se, jako dítě. Ale možná to nemyslela, jako pasivně agresivní útok. Možná byla jen milá a moje nevysvětlitelná nenávist ovlivňovala moje reakce.

„Tohle je váš první evropský bál?“ Když Lemon řekla ano, Claire se usmála. Vypadalo to, jako úšklebek. „Kromě tance je nejlepší část ta, kdy si můžete popovídat s tolika zajímavými lidmi. A dnes večer je jich tu několik! Třeba tam.“ Ukázala na staršího muže, který měl na sobě barevné dashiki. „To je velvyslanec Mndaweni z Jižní Afriky. Právě se účastnil konference o vymýcení násilí na dětech. Představím vás.“

Nebyla jsem nijak skvělá v poznávání nových lidí, ale Claire mě popadla za paži a protáhla davem dřív, než jsem stihla protestovat. Znělo to zajímavě a vždycky jsem ráda mluvila s lidmi, kteří byli stejně oddaní dětem, jako já.

Představila nás a velvyslanec se usmál a natáhl ruku, aby pozdravil mě a Lemon. „Oh, právě jsem viděla někoho, koho musím pozdravit,“ řekla Claire. „Pokud mě omluvíte.“ Naklonila se k mému uchu a řekla: „Určitě se ho zeptejte na jeho manželku.“

„Jste americké studentky?“ Zeptal se s oslepujícím bílým úsměvem.

„Ano,“ byla moje brilantní odpověď.

„Přijely jste navštívit Paříž?“

„Vlastně Monterro,“ vložila se do toho Lemon. „Jsme tu s přáteli, kteří nás pozvali. Jsme tady poprvé.“

„Báječné. Jak se vám líbí město?“

„Je nádherné,“ řekla jsem. „A jak si ho užívá vaše žena?“

Velvyslanec se odmlčel a jeho výraz ztuhl. „Moje žena a děti byli přede dvěma lety mučeni a zavražděni povstalci.“

Otevřela jsem šokovaně pusu. „Já… se moc omlouvám…“

„Prosím, omluvte mě,“ řekl a odešel.

Srdce mi kleslo až do žaludku. Bylo mi špatně. Jako bych si měla sednout na podlahu a schovat hlavu mezi kolena. „Tohle se nestalo náhodou,“ řekla jsem nakonec. „Ona mi řekla, abych se ho na jeho ženu zeptala.“

Lemon mě zavedla ke stolu a posadila mě na sametově polstrovanou židli. „Nevěděla jsi to.“

„Ne,“ souhlasila jsem. Ale to bylo jedno. Spustila jsem své obranné stěny kvůli Nicovi. Chtěla jsem být s ním. Ale ten bál, ta konverzace dokázala, že jsem do tohoto světa nepatřila. Netušila jsem, kdo ti lidé jsou nebo jak s nimi mluvit. Nico a já jsme neměli nic společného. Jeho svět byl tomu mému tak cizí. Nenosila jsem šaty, které byly dražší, než auto a ani jsem nenavštěvovala bály se světovou elitou.

„Dostala mě.“

„Ta Claire je zjevně hrozná osoba. Viděla jsem pijavice, které byly méně otravné, než ona. Navíc, aby překročila zahradního trpaslíka, potřebuje štafle.“

To mi vehnalo trochu úsměvu do tváře.

„Moje matka vždycky říká, když nevíš, o čem mluvit, drž se počasí a zdraví.“

Tu radu jsem nepotřebovala, protože už nikdy nepromluvím s nikým, koho jsem už předtím neviděla.

„Vím, že normálně nepiješ, ale dnes večer by mohl být vhodný čas začít.“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. To jsem nechtěla a hlavně jsem si potřebovala udržet veškerý rozum. Uviděla jsem lady Claire Sutherlandovou na druhém konci společenského sálu a ona měla tu drzost se na mě uštěpačně usmát. Měla jsem pocit, že tím to ještě neskončilo.

Měla jsem důvěřovat svému instinktu.

Ačkoliv to byl ten stejný, který chtěl, abych vyskočila na Nica a zasypala mu polibky celou tvář, takže nebyl úplně důvěryhodný.

„Tak pojď,“ řekla Lemon. „Vezmu tě někam do bezpečí, a pak se půjdu napít s nějakým fešákem.“ Vrátily jsme se k našemu stolu a ona mi řekla, abych si sedla na své místo. „Hned se vrátím.“

Přála jsem si, abych kromě svírání malé růžové kabelky, ve které jsem měla jen klíčovou kartu od pokoje a rtěnku, mohla zaměstnat své ruce i jinak. Položila jsem ji na stůl. Chtěla jsem se jít podívat po Nicovi, jestli už je uvnitř. Mohla jsem mu říct, co se stalo a nechat ho, aby mě utěšil. Věděla jsem, že by to udělal. Nebo možná nebude reagovat tak, jak jsem si představovala. Možná by se ho moje hrubá chyba dotkla. Co jestli jsem právě způsobila nějaký mezinárodní incident?

Místo toho jsem se zaposlouchala do hudby orchestru a pokusila se nepřehrávat si v hlavě své setkání s velvyslancem v jedné nekonečné smyčce.

Na Nicovu židli se posadil hubený muž s obrovskýma ušima a jasně červenými vlasy, který mě vylekal. „Kat MacTaggartová, předpokládám.“

Zamrkala jsem. „Známe se?“

„Ještě ne. Ale brzy budu váš nejlepší přítel.“

Vsunul ruku do svého smokingu a vytáhl obálku a telefon. „Jmenuji se Seamus O´Brien. Pracuji pro Daily Sun, jako jejich královský zpravodaj.“

Nečekaně se na mě podíval, jako bych měla vědět, co to je. Nikdy jsem o tom neslyšela. Pokud to byl reportér, neměl by být venku mezi ostatními?

„Doneslo se mi, že bydlíte v paláci s princem Dominicem. Je to správně?“

Jak to mohl vědět? „Nechápu, proč by to měla být vaše starost.“

„Protože pro vás mám příležitost.“ Rozhlédl se kolem, a pak mi podal obálku. „Otevřete to.“

Uvnitř byla hromada peněz. Prudce jsem se nadechla. „Co je to?“

„Pět tisíc amerických dolarů. Považujte to za zálohu. Pokud použijete tento telefon, dám vám v hotovosti celkem padesát tisíc dolarů,“ – podržel ho nahoře – „když pořídíte fotografie celé monterranské královské rodiny v jejich domě. Král je už léta v ústraní a jeho obrázek po té nehodě vynese celé jmění.“

Padesát tisíc dolarů? To bylo hodně peněz. Hodně. Mohla bych splatit všechny studentské půjčky a začít znovu. Koupit si auto. Pořídit si nějaké oblečení do své nové práce. Mohla bych si dovolit jídlo.

Nejen to, ale pokaždé, když jsem musela přesunout dítě do nové rodiny nebo domova, nenáviděla jsem, jak málo toho měli. Mohla bych jim koupit oblečení. Hračky. Knihy. Plyšová zvířátka. Věci, které by tento přechod trochu usnadnily. Honily se mi hlavou možnosti.

Ale jak bych něco takového mohla Nicově rodině udělat? Nenáviděl paparazzi. A jeho rodina ke mně byla laskavá. „To si nemyslím.“ Podala jsem mu obálku. Vzal si ji zpátky.

„Co by se stalo? Jsou to jen fotky a vy byste byla mnohem bohatší. Princ Dominic je právě teď venku a jeho snímky pořizují všechny noviny na světě. Souvisí to s jeho pozicí. Očekává se to.“ Musel na mé tváři uvidět něco, co mu jasně naznačilo, že o jeho návrhu přemýšlím, protože vzal moji kabelku a nacpal do ní jak obálku, tak telefon.

„Za pár dní budu v Monteře i se zbytkem peněz. Přemýšlejte o tom. Nikdo to nemusí vědět. Slibuji, že vás z toho úplně vynechám. Bude to naše tajemství.“

„Počkejte chvíli…“

Zapnul mou kabelku a položil ji na stůl. „Budu v kontaktu.“

Seamus O´Brien zmizel zpátky v davu, než jsem ho mohla zastavit.

Padesát tisíc dolarů. Padesát tisíc dolarů. Padesát tisíc dolarů.

V hotovosti. Roztřeseně jsem vydechla.

Bylo to jen pár fotek, ne? Kolik bych tím mohla způsobit škody?