RD - 10. kapitola

Překlad: Marťa

Už jsem o své situaci s Nicem nechtěla mluvit a Lemon na mě netlačila. Místo toho k nám pozvala dvojčata. Řekli nám několik přehnaných příběhů o problémech, které zažili na internátní škole. Uvolněný smích byl nekonečně lepší, než vážná sebepoznávací diskuze.

Dante po celou dobu upíral oči na Lemon, přestože ho v tom nijak nepodporovala. Což znamenalo, že se snažil zaujmout její pozornost o to urputněji.

Letadlo přistálo a já se vyděsila, když se pneumatiky dotkly přistávací dráhy. Když jsme začali zpomalovat, konečně jsem pustila opěrek rukou a úlevně si vydechla. Když nám pilot řekl, že můžeme vystoupit, všichni vstali současně. Slyšela jsem, jak se Dante nabídl, že Lemon vezme tašku, ale ta to odmítla.

Nico přešel ke mně, usmál se a vzal mě za ruku. Šla jsem s ním až k východu. Tam, kde jsem si byla docela jistá, že italsky zanadával. Podíval se na mě přes rameno.

„Drž se u mě,“ řekl. Zatímco jsme stáli v letadle, řekl něco ochrance italsky. Nico ustoupil, aby kolem nás mohli projít dva muži. Zatáhl mi za ruku, aby naznačil, že jsem ho měla následovat. Jakmile jsme dorazili ke spodní části schodiště, po obou stranách mě doprovázeli další dva muži. Společně jsme vyrazili k autu.

Slyšela jsem hluk dřív, než jsem pochopila, co se dělo. Když jsme vystoupili z letadla, stáli tam desítky reportérů a fotografů. Všichni na nás volali a objevila se řada jasný, oslepujících záblesků. Chladný zimní vzduch vířil kolem nás a vířil sníh kolem.

Běželi jsme k limuzíně a skočili dovnitř. Za námi nastoupili všichni, se kterými jsme ráno jeli na letiště a muž, kterého jsem nepoznávala. Vyrazili jsme odsud tak rychle, až jsem hlavou udeřila o zadní opěrku sedadla. „Co to bylo?“ Zeptala jsem se.

Nico vypadal rozzuřeně. „Paparazzi.“ Řekl to, jako by to bylo sprosté slovo. „Johanne, nechápu, jak věděli, že tady budeme. Jasně jsem uvedl, že naše cestovní plány budou tajné.“

Muž s velkým, ostrým nosem a malýma, bledýma očima a uhlazenými vlasy odpověděl. „Nemůžeme zajistit, aby ty informace někde neprosákly. Jsou velmi vynalézaví. Možná, kdybyste pustil ruku signoriny, tolik by se o vás nezajímali.“

Johann se na mě přes nos podíval, což mě znepokojilo. Ani jsem si neuvědomila, že jsem stále pevně svírala Nicovu ruku. Uvolnila jsem ji, ale to ho jen přimělo, aby mě sevřel pevněji.

Jeli jsme rychle a Nico se neustále otáčel, aby zjistil, zda nás novináři pronásledovali. Podařilo se nám však uniknout a nakonec se uvolnil.

Johann začal pročítat Nicův program na dnešní den. Měl jednu schůzku za druhou. Bylo jen půl deváté ráno a už vypadal vyčerpaně. Chtěla jsem mu vyhladit vrásky na čele.

Zastavili jsme před velmi starou a velmi krásnou bílou budovou. Někdo vyslovil název hotelu, ale bylo to francouzsky. U vchodu čekali další novináři. Osobní strážci skočili do davu a snažili se nám vyčistit cestu. Všichni vystoupili, dokud jsme v limuzíně nezůstali jen já, Nico a Johann.

Stiskl mi ruku. „Užij si den, bella.“

„Nepřipojíš se?“ Zeptala jsem se.

„Přál by si, abych mohl strávit den s tebou, ale mám mnoho povinností, o které se musím postarat.“

Kývla jsem, rozloučila se a nechala ho v autě s Johannem. Kupodivu jsem ho nechtěla opustit. Vystoupila jsem přímo do strouhy a boty se mi naplnily rozbředlým blátem. Půvabné. Giacomo se objevil po mém boku, aby mi pomohl projít kolem těch šílených lidí s fotoaparáty. Nemyslela jsem si, že by si uvědomovali, že jsem Američanka, protože ani jeden z nich nepromluvil anglicky.

Někdy bylo příjemné být neviditelný. Vrátný nám otevřel dveře do hotelu. Vstupní hala byla vyzdobená odstíny červené a zlaté, s obrovským lustrem uprostřed, který nám visel nad hlavami. Všude visely vánoční dekorace. Byly tam věnce se stuhami v barvách interiéru a několik elegantních vánočních stromků. Nemuseli jsme se nahlašovat a místo toho nás vedli k výtahu oddělenému od ostatních. Jeden z bodyguardů použil klíčovou kartu, než stiskl tlačítko. Vyjeli jsme až do nejvyššího patra.

Francesco, Salvatore a David byli uvedeni do svých pokojů a my ostatní jsme šli na konec haly. „Prezidentské apartmá,“ oznámil Giacomo, když otevřel dvojité dveře. Za ním vstoupil portýr s vozíkem, na kterém byla naše zavazadla.

Dante a Rafe vešli dovnitř, jako kdybychom nebyli v tom nejluxusnějším a nejnádhernějším hotelovém pokoji, jaký existoval. Celé jedné stěně dominoval obrovský zdobený krb. A další lustry. Obrovský jídelní stůl, který byl asi dvacetkrát větší, než celá moje malá kuchyně. A viděla jsme čtyři ložnice, seskupené po dvou na obou stranách obývacího pokoje. Okna sahala od podlahy až ke stropu a zdálo se, že je z nich výhled na celou Paříž. „To je Eiffelova věž!“ Řekla jsem a ukázala z okna. Nikdo kromě mě se nezdál překvapený.

„Jestli budete něco potřebovat, zavolejte mi,“ řekl Giacomo, když nám dával naše vstupní karty. „Všichni zaměstnanci zůstávají na tomto podlaží, takže by měli být k dispozici. Tým návrhárů by měl dorazit zanedlouho.“

Dvojčata si zabrala dvě ložnice. Zbyly dvě, takže se s Lemon budeme dělit o jednu. Otevřely jsme dveře dvou prázdných pokojů. V jedné byla obrovská královská postel. Ve druhé ložnici byly dvě samostatné postele. „Tahle je naše!“ Řekla Lemon. Vrátila se pro kufr, vytáhla rukojeť a zamířila s ním zpátky. Místnost byla vyvedená bledě fialovou, tmavě purpurovou a stříbrnou barvou.

Vrhla jsem se po zádech na jednu z postelí. Nebyla tak pěkná, jako v paláci, ale každá postel byla lepší, než ta, na které jsem vyrůstala. Začaly jsme s průzkumem.

Podívala jsem se do luxusní složky vázané v kožených deskách, ve které byly informace o hotelu. Přečetla jsem si menu pokojové služby, a pak mně Lemon zavolala do koupelny. Sprchový kout s mozaikou byl dostatečně velký pro dvacet lidí a měl víc sprchových hlavic, než myčka aut.

„Podívej se na tu vanu!“ Vykřikla Lemon a zatleskala radostí. Lemon zbožňovala dobrou koupel a já věděla, že než odjedeme, tu vířivku využije.

„Snídaně!“ Zavolal jeden z bratrů. Vyšly jsme z pokoje a jídelní stůl se prohýbal velkým výběrem pečiva. „Vyzkoušej tohle,“ řekl mi Rafe. „Říká se tomu čokoládová bomba.

Vzala jsem do ruky to, co vypadalo, jako rohlíček a zakousla se do něj. Uvnitř byla rozpuštěná čokoláda! Jak jsem mohla prožít celý život a nevědět, že dávali do pečiva čokoládu? „To myslíš vážně?“

Rafe vypadal zmateně a upravil si brýle. „Vážně co?“

Lemon se zasmála. „To znamená, že jí to chutná. Hodně.“

„Ach, já to miluju. Jsem připravená se za to ihned provdat.“

Ze svého pokoje vyšel Dante a připomněl Rafovi jejich první schůzku toho dne. Odešli a slíbili, že se s námi uvidí později.

Než jsem dostala šanci vrátit se na postel, ozvalo se zaklepání na dveře. Lemon odpověděla a pustila dovnitř Giacoma, kterého následovalo několik hubených Francouzek v černých šatech, které tlačily věšáky s oblečením a v rukou nesly kufříky. Věšáky postavily doprostřed obývacího pokoje, a pak začaly rozdělávat přenosné stoly. Otevřely kufry, vytáhly obsah a uspořádaly ho na stolech.

„Některé šaty jsou stažené z prodejen a jiné jsou originální kusy přímo od návrhářů,“ řekl Giacomo. „Všechny se hodí na dnešní večer.“

Pro Lemon to byl ekvivalent dítěte v cukrárně. Všimla jsem si, že na jejím stojanu bylo mnohem víc šatů, než na mém a hned se v nich začala prohrabávat. „Jsem tak nadšená, úplně se třesu. Ale to by mohlo být ze všeho toho kofeinu, který jsem dnes vypila.“

Nesměle jsem se podívala na tu barevnou záplavu před sebou. Šaty byly různých stylů a barev. Jak jsem si měla vybrat? Neměla jsem talent na módu. Ale když jsem se na jedny podívala, věděla jsem to.

To byly ty šaty. Ty jediné.

Uctivě jsem zvedla ramínko z věšáku. Šaty byly bez ramínek. Měly tu nejbledější barvu růžové a celý živůtek i nadýchaná vlnitá sukně, dlouhá až na zem, byly pokryté třpytivými krystaly.

„Páni.“

V tuto chvíli už Lemon zkoušela třetí šaty a ty, které nechtěla, odkládala na opěradlo židle. Tam stála Francouzska, která Lemon naštvaně sledovala a věšela šaty zpátky na ramínka.

Lemon uviděla, jak držím šaty. „Našla jsi některé, které se ti líbí?“

„Myslím, že ano.“ Na straně byla přicvaknutá cenovka. Vykulila jsem oči. „Lemon, tyhle šaty stojí třicet tisíc eur.“

„No a?“

„Nemůžu si vzít šaty, které stojí víc, než moje studentská půjčka.“ Co kdybych je roztrhla? Nebo polila? Obě možnosti byly velmi špatné. „To si nemůžu dovolit.“

„Taky je nekupuješ. Ti návrháři nám šaty jen půjčují, protože je to pro ně dobrá reklama, když si je oblečeš na setkání s Nicem. Ty fotky budou ve spoustě časopisů. Návrhář dostane svou publicitu a ty budeš vypadat nádherně. Vydělají na tom všichni.“

Považovala jsem za docela nepravděpodobné, že by si mě chtěl někdo fotit. S bolavým srdcem jsem šaty vrátila. „Nemůžu si je vzít.“

Lemon se na mě ostře podívala. Udělala krok blíž a sundala šaty ze stojanu. „Ano, můžeš. Pro jednou ve svém životě si oblékneš šaty, půjdeš na ples a zatančíš si s princem. A jestli ne, udělám to já.“

Copak jsme byly ve třetí třídě?

„Asi bych měla.“

„Ano, rozhodně. Žiješ dost těžký život. Nenechám tě udělat chyby, kterých bys později litovala. Zasloužíš si alespoň jednu noc zábavy. Vyzkoušej si je. Hned.“

Raději jsem se s ní nehádala a zašla do našeho pokoje. Ještě, než jsem si šaty oblékla, věděla jsem to. Byly perfektní. Čistá, měkká podšívka byla na mé kůži úžasně příjemná. Měla jsem strach, že budou krátké, protože jsem byla vysoká, ale spodní lem dosahoval až k podlaze. Jako by byly ušité pro mě.

Vyšla jsem z místnosti a držela si korzet na prsou, protože jsem si nedosáhla na zip. Lemon vypadala potěšeně a řekla mi, abych se otočila, aby mě mohla zapnout. „Vypadáš úžasně.“

Vrátila jsem se zpátky do koupelny, abych se prohlédla ve velkém zrcadle. Otáčela jsem se ze strany na stranu a nadhazovala sukni, aby získala objem a dokonce se několikrát zatočila, abych viděla, jak se kamínky na sukni blýskaly. „Jsi si jistá, že jsou dobré?“

„Věř mi,“ řekla Lemon. „S mým hlavním plánem to dokonale ladí.“

Než jsem se mohla zeptat, jestli myslela ten plán budit zdání, že chodím s Nicem, abych ho dostala do povědomí světa nebo plán, jak mi sehnat přítele, už byla pryč.

Vešla jsem do obývacího pokoje a Giacomo přestal dělat, co dělal. Ve tváři měl hrdý výraz. „Vypadáte bellissima, signorina Kat.“ Poděkovala jsem mu.

Přišlo několik žen a začalo mě ze šatů svlékat. Tázavě jsem se podívala na Lemon. Musí ti šaty upravit, aby ti seděly, jako druhá kůže.“ Jakmile skončily, spěchala jsem do pokoje se obléct, abych tam nemusela stát v prádle.

Když jsem se vrátila, Lemon stála v korzetových tmavě červených šatech mořské panny. Přímo nad jejími koleny byly šaty opásány něčím, co vypadalo, jako spousta kubických zirkonů. „Co myslíš?“

„Vypadáš dokonale,“ řekla jsem. „Ale myslím, že by ses tam mohla ukázat i v pytli od brambor a stejně by s tebou chtěl být každý chlap na světě.“

„Ne každý chlap,“ škádlila mně Lemon. Protočila jsem očima. Mohly bychom mluvit pět minut, aniž bychom odkazovaly na Nica?

Když ženy dokončily své měření, nasměrovaly nás ke stolu. Bylo tam spodní prádlo, boty a šperky. Lemon zvedla černou, krajkovou podprsenku a sexy kalhotky.

„Myslela jsem, že na to se Salvatorem jdeš pomalu.“

„To není pro něj. To je pro mě. Pomáhá mi to cítit se hezky a sebevědomě.“ Položila mi ruku na paži. „A je v pořádku cítit se hezky, Kat.“

Když jsem stála před stolem, zabolel mě žaludek. Věděla jsem, že měla pravdu. V minulosti jsme o tom mnohokrát diskutovaly. Vyhýbala jsem se všemu, co by mě mohlo udělat krásnou. Nikdy jsem si nedělala starosti se svými vlasy. Nikdy jsem nenosila make-up. Část z toho byla lenost, ale další moje část nechtěla nikoho přitahovat. Nechtěla jsem, aby mě někdo pronásledoval.

Zvedla jsem čistě bílou podprsenku bez ramínek. Ale možná by to jednou nevadilo.