WOW - 27. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Čtyřicet osm hodin plynulo tempem hlemýždím. Čtyřicet osm hodin strávených v okresním vězení přemisťováním z jedné cely do druhé a sledováním zblízka nových přistěhovalců, vyhýbání se sprškám zvratků, když se opilci konečně probudili ze svých opic.

Čtyřicet osm hodin s žádostmi o svého právníka.

Čtyřicet osm hodin odpírání telefonních hovorů.

Čtyřicet osm hodin ignorování jeho práv.

Dino si byl jistý, že při té hře s policií, agenty FBI či dokonce i někým dalším, koho nemohl vidět, byly další sračky, ale ani tak to nebylo snazší. Pokaždé, když se přiblížil k řadě mříží a znovu zavolal na strážného, že chce svého právníka a pak znovu, že chce využít svého práva na telefonát, získal v odpovědi jen neurčité zamručení bez zájmu.

Těch čtyřicet osm hodin v zadní části Dinova mozku odtikávalo jako zkurvená časovaná bomba.

Státní vězení by nebylo jako cela. To věděl. Měl by spolubydlícího, ne půl tuctu opilců a pár prostitutů, kteří byli strčeni do stejného zamřížovaného prostoru. Byla by tam večerka a čas na dvorku a navíc záruka tří jídel denně.

Nebylo to nic z těch nesmyslů, které dávaly Dinovi příležitost zastavit se.

Ne, obtěžovalo ho být pod zámkem.

Byla mu sebrána jeho svoboda.

Neschopnost vstát a jít, když chtěl jen proto, že mohl. Jeho nervovým systémem se šířil pocit zvířete v kleci a úzkost, o které věděl, že do něj v nejbližším okamžiku narazí silou demoliční koule.

Tohle byla sračka, která ho přiměla zastavit se.

Přiměla ho... zvažovat.

Přesto to moc dobře věděl. Věděl, že uzavřít jakýkoli druh dohody, aby se změnil v informátora pro FBI či jakýkoli úřad, by pro něj neskončilo moc dobře, takže si přestal umožňovat sám sobě vůbec to zvažovat. Těch čtyřicet osm hodin nespal. Ne, když pokud by to udělal, tak by to mohlo znamenat, že by se probudil uprostřed noční můry a kdokoli, kdo by byl na doslech, by se stal očitým svědkem jedné z mnoha jeho slabin.

Zaměřil se na to, aby zůstal vzhůru, na plánování a sakra o moc víc na Karen.

Už jeho balíček dorazil?

Vzhledem k tomu, že ho vhodil do potrubí v pátek a teď bylo neděle večer, pochyboval o tom. Pravděpodobně zítra.

Přemýšlel, zda se jeho tvář objevila ve zprávách, myslel si, že pravděpodobně ano, i kdyby jen proto, že se v mafii děly sračky, média zbožňovala honit se za nimi, divoce celý příběh roztočit jen proto, aby se vymkl kontrole, vyvolal zájem a zvedl sledovanost.

Viděla něco z toho?

Pokud ano, měla vůbec zájem?

Dino si přejel rukou přes obličej, opřel se o škvárobetonovou zeď a snažil se potlačit své vyčerpání a frustraci. Ztratit se v tom zmatku by mu nepřineslo nic dobrého a byl si zatraceně jistý, že si nemohl dovolit sednout si, když chtěl zůstat vzhůru tak dlouho, jak jen to bylo možné.

Poté, co bude řádně obžalován, potřeboval získat propuštění na kauci, ale jak dlouho to bude trvat? Dino si byl bolestivě vědom skutečnosti, že v jeho neprospěch hrálo až příliš mnoho negativních věcí. Až bude všechno řečeno a uděláno, bude obětí svých vlastních okolností.

Neměl by vinit nikoho jiného, než sám sebe.

Ozvalo se zavrzání italských kožených bot, což Dina konečně přimělo zvednout pohled od podlahy a stáhnout ruku dolů ze své tváře. Celou dobu, kterou v cele strávil, použil mnohem víc energie, než si chtěl přiznat, věnováním pozornosti pitomostem jen pro to, aby míjel čas a on se mohl udržet vzhůru. Jednou z těch věcí byly shodou okolností zvuky kroků, které se ozývaly chodbou a zvenku před celami.

Italská kůže na levných dlaždicích nepříjemně skřípala.

To se nedalo přeslechnout.

Od okamžiku, kdy ten zvuk uslyšel, to s naprostou jistotou věděl. Nikdo uvnitř budovy s vládním platem by si nemohl dovolit pro svou rodinu – dokonce ani sám pro sebe – nosit denně italskou kůži. Nemluvě o tom, že všichni strážní nosili ty samé boty, šílené sračky s ošklivou uniformitou, které jim byly poskytnuty v okamžiku, kdy dostali tuto práci.

Když Dino zvedl hlavu, našel hned před celou stát důvěrně známou osobu.

Ben DeLuca vypadal velice samolibě - a jistým způsobem trochu znechuceně – když sledoval lidi, kteří s jeho synovcem sdíleli ten samý prostor.

Při pohledu na svého strýce Dinův vztek uvnitř hrudi narostl z malého ohýnku na zkurvené ohnivé inferno. Tohle jen potvrzovalo, že jeho paranoidní myšlenky byly pravdivé, a že Ben pravděpodobně udělal něco, co mělo co dělat se současnými Dinovými nesnázemi.

Kdyby nic jiného, tak jednoduše tím, že nějakým úřadům poslal jisté informace.

„Vypadáš unaveně, Dino,“ řekl Ben. „Ocitl ses v... cosa triste, nipote.“

To jediné, co Dino mohl udělat, aby zmírnit svou odpověď, bylo zaskřípání zubů ve snaze potlačit to, co skutečně chtěl říct. „Ano, jak smutné, skutečně. Ale ocitl jsem se tu sám, Bene, nebo mi v tom bylo pomoženo?“

Na to Ben neodpověděl.

Dino to ani v nejmenším nepřekvapilo.

„Kde je můj právník?“ zeptal se Dino, jemuž docházela trpělivost. „Požádal jsem o Tonyho dneska minimálně padesátkrát. Ty nejsi Tony.“

Ben zvedl jeden prst vysoko do vzduchu a zamával s ním, jako by Dina za něco beze slova peskovat. V ten okamžik to byla Dinova čistě instinktivní reakce na ten pohyb a nic víc, byť jen proto, že jeho strýc to gesto používal při více než jedné příležitosti, která předcházela nějaké akci plné násilí proti němu. Ani tentokrát Dinova reakce nepředstavovala žádnou výjimku. Mírně se přesunul ke straně a ke svému strýci se více natočil zády.

To, že je dělily mříže a cement, pro něj nepředstavovalo vůbec žádný faktor.

Nezáleželo na tom, že se Ben nemohl dostat dovnitř cely. Ne, že by to udělal, pokud by toho byl vůbec schopný.

Dino si ve své reakci nedokázal pomoci. Byla nedobrovolná.

Byla to lekce po lekci, které byly do jeho těla a mysli doslova vymlácené.

Nemohl se jednoho den probudit a prostě na ně zapomenout.

„Tony samozřejmě pracuje pro mě,“ řekl Ben s mírným úsměvem a drobným pohybem ruky, jako by chtěl Dinovy obavy odnést pryč. „A o víkendech nepracuje.“

Dino zaťal čelist. „Platím ho já.“

„To z tebe nedělá jeho bosse, Dino.“

A to, jak věděl, bylo tím největším problémem ze všech.

Nedalo se věřit dokonce ani jeho zkurvenému právníkovi.

Aniž by to Ben naplno přiznal, v podstatě řekl, že on byl tím důvodem, proč se Dinův právník v cele zatím neukázal. Jeho vlastní strýc mu ubíral schopnost dostat se ven na svobodu.

„Proč?“ zeptal se Dino tiše.

Ben naklonil hlavu na stranu a skrz mříže Dina sledoval. „Proč co, nipote?“

„Proč to děláš, Bene?“

Dino nehodlal vysvětlovat ani sám sebe, ani svá slova, která se jeho otázkou skrývala. Usoudil, že co se týkalo Bena, skutečně to dělat nemusel. Jestli byl jeho strýc tím důvodem, proč se na něj zaměřila pozornost úřadů, proč proběhla razie a jeho následné zatčení, Ben by rozhodně nepotřeboval další vysvětlení. Měl by mít svou odpověď už připravenou.

A překvapivě...

Jeho strýc to udělal.

„Snažil jsem se, abys poslouchal - s rodinou, s Theem, jeho přáteli, ostatními frakcemi. Ty jsi byl až příliš zaneprázdněn tím, abys dělal to, co jsi chtěl, ty,“ řekl Ben a když pokračoval, v hlase se mu objevil ještě temnější tón. „Myslel jsem si, že by pro tebe byla dobrá připomínka, ale první lekci jsi očividně nezvládl. Možná, že jsem tebe a Thea, všechny ty roky učil špatně. Byl pro tebe čas mimo práci lepší, Dino? Když se dostaneš pryč, někam, kde nemůžeš činit rozhodnutí, která neschvaluji a zahrávat si s mými plány, i když se tě nedotýkají, pomůže ti to nějak? Teď to rozhodně zjistíme, ne?“

„Dal jsi mě zatknout kvůli Theovi?“ zavrčel Dino, odtáhl se od zdi a pohnul se blíž k místu, na kterém stál na druhé straně mříží jeho strýc.

Ben nevypadal, že by na něj měl Dinův hněv sebemenší vliv.

Jaké by mohl mít obavy, když byl Dino bezpečně za mřížemi?

Žádné.

Znovu - Ben měl kontrolu.

Znovu - Ben tahal za provázky.

Znovu - Ben byl tím, kdo rozhodoval.

Dinovi bylo jen líto, že byl zkurvený blázen, který náhodou uvízl ať už v jakékoli hře, kterou cítil, že Ben hrál jen proto, že mohl.

Nic víc.

Jen proto, že mohl.

V tomhle okamžiku, když se díval na svého strýce a Ben mu pohled oplácel a stále se usmíval tím svým pobaveným, chladným způsobem, si Dino uvědomil, že to bylo, jako by se čas najednou bez jakéhokoli předchozího upozornění vrátil zpátky. Měl pocit, jako by byl znovu tím mladým mužem, který uvízl pod palcem a kontrolou svého strýce, i když v té době mu to přišlo, že to bylo díky okolnostem, ale ve skutečnosti se ukázalo, že to bylo z důvodu Benova vlastního vměšování a přání.

Stejně tak jako v době, kdy byli jeho rodičů zavražděni jeho strýcem, byl Dino donucený vejít do Benova života, ať už chtěl nebo ne, a dělat to, co po něm jeho strýc požadoval, protože kdyby to nedělal, nakonec by se naučil, co byla opravdivá bolest, když to odmítal.

Tato situace se ničím nelišila.

Nové potrestání, ano.

Výsledek - bolest – by nebyl jiný.

„Je dobré mít na spoustě míst přátele,“ poznamenal Ben a ohlédl se přes rameno na strážce, který tu procházel, aniž by jim dvěma věnoval byť jen špetku své pozornosti. Bylo to skoro tak, jako by tam Ben pro toho muže vůbec nebyl. „Udělat pár hovorů, převést trochu peněz... a hleďme, co máme. Můj synovec bez jakéhokoliv pomoci.“

„Je jeden z těch přátel i FBI?“ zeptal se Dino.

„Přátelé přátel, možná. To není důležité. Tohle ti udělá dobře, Dino. Trochu času mimo ti udělá dobře.“

Dino přimhouřil oči.

Ben neměl ani ponětí, co udělal. Nemohl dokonce ani pochopit, že jeho malý trik – jeho lekce, ať už to bylo cokoli – spustila malou lavinu okolností, které by Dino s trochou času mimo, jak jeho strýc rád říkával, nemohl napravit. Nebylo to tak jednoduché.

„Udělal jsi mi to kvůli Theovi,“ zopakoval Dino.

Ben pokrčil rameny. „Theo byl jen špička plovoucího ledovce. Nejnebezpečnější části ledovce jsou ty, které nemůžeme vidět, Dino. Ale stejně tak jako špička ledovce, i ty jsi naprosto nepotřebný – vlastně odpad. Něco na jedno použití, dokonce nahraditelné.“

A to byl přesně ten problém, věděl Dino.

Pro svého strýce vždycky nebyl ničím víc než odpadem.

Mužem s nulovou hodnotou.

Zbytečný, když na to přijde, když Benovou jedinou snahou, co se týkalo Dina, bylo vždycky manipulovat, zneužívat a využívat.

„Když jsi byl ochotný začít se mi vzpírat ohledně něčeho jako je tvůj bratr a co jsem od něj chtěl, přesně jak jsi dělal, když jste byli mladší, a kdybych ti v tom dovolil pokračovat, co by se stalo, hmm?“zeptal se Ben. „Řekni mi to.“

Dino znal odpověď až příliš dobře.

Pokračoval by se vzdorováním vůči Benovi.

Dělal by to zas a znovu.

Ben právě ten problém eliminoval dřív, než mohl přerůst v něco, co by nedokázal zvládnout.

Problémem bylo to, že si Ben v tom, co udělal, neuvědomoval svou vlastní chybu.

Tentokrát už zatlačil Dina až příliš daleko.

Tentokrát měl Dino mnohem víc co ztratit.

Víc než Thea.

Víc než svou sestru Lily.

Dino měl teď věci, za které musel bojovat.

Nehodlal se nechat srazit na kolena.

Jistě, možná to bude chvíli trvat. Dino měl všechny důvody domnívat se, že zatímco byl za mřížemi, nebylo toho moc, co by byl schopný udělat, zejména když Ben pracoval na tom, aby se zkurveně ujistil, že zůstane přesně tam, kde byl, co nejdéle to bylo možné.

Dino mohl počkat.

Tak jako tak už čekal hodně dlouho.

Ben poklepal klouby prstů na mříže a znovu se usmál. „Užij si svůj čas mimo. V pondělí, při vznesení obvinění tě navštíví Tony.“

„Táhni do pekla, Bene.“

Jeho strýc se smíchem odešel pryč.