WIB - 14. kapitola

Překlad: Kerris

LAUREN

Povzdechla jsem si, jak mi voda stékala po páteři. Zaklonila jsem hlavu a nechala se jí pohltit. Po té, co bylo mé tělo otřeseno, bylo fajn cítit něco na kůži.

Zrovna jsem sebrala mýdlo, když se otevřel závěs a já zalapala po dechu, zakryla se. Montana přes mé mokré tělo přejel očima, olízl si rty a ušklíbl se. „Už jsem to celé viděl. Není třeba se skrývat.“

Musela jsem bojovat s úsměvem. „Myslela jsem, že jsem ti jasně řekla, že se jdu sprchovat sama,“ odpověděla jsem, jak jsem se natáhla pro jeho tričko a sundala mu ho.

„Také si potřebuji očistit ptáka. Alespoň ušetříme trochu vody,“ odpověděl a vešel dovnitř. Zatáhl závěs, ale stále mě sledoval. Pomalu jsem zamrkala, jak jsem držela mýdlo. Kousla jsem se do spodního rtu, když přistoupil a tím mezi námi uzavřel veškerý prostor. Natáhl se dolů, chytil mě za ruku a zval mi z ní mýdlo. „Celou jsem tě zašpinil… nech mě tě očistit.“

Zrudla jsem. „Jsem schopná se umýt, Montano.“

„Já vím, ale nemohu si pomoci. Chci se tě dotýkat.“ Jeho hlas byl tišší, hlubší. Výraz ve tváři měl vážný a stále mě sledoval.

Pálily mě tváře. Byl na mě příliš, ale milovala jsem to. Rozhodla jsem se vzdát se mýdla a pustila ho. Volnou rukou mě chytil a přitiskl k sobě, než mi přejel mýdlem po zádech. Jak se blížil k mým bokům, přitiskl mi rty k uchu a zašeptal: „Proč se tě nemohu přestat dotýkat?“

Neodpověděla jsem. Chtěla jsem, aby dál mluvil. Milovala jsem, když na mě mluvil takhle – hříšně a chraplavě. Celá jsem se z toho chvěla a byla slabá v kolenou.

„Mohu ti toho tolik udělat,“ vydechl a mydlil mě v kruzích po zadku. Druhou ruku mi obtočil kolem pasu a přitiskl mě k sobě. Ze rtů mi uniklo tiché vydechnutí, zaklonila jsem hlavu a podívala se mu do očí. Stále mě sledoval, zatímco mi roztíral mýdlo na půlky. Vyjel rukou na bedra a pak mě jediným, rychlým pohybem otočil. Teplá voda mi kapala na záda a jemu na hruď. Rty mi přitiskl ke krku a já zasténala. Zvedl mýdlo a přejel mě s ním přes břicho až mezi prsa. Unikl mu sten, jak jsem se mu přitiskla zadkem do slabin. Ptáka měl tvrdého, až mě to celou rozžhavilo.

V pozadí hrála hudba. Přes sprchu nebyla moc slyšet, ale stejně jsem začala pohupovat boky do rytmu, zvedla ruce a dala mu je kolem pasu. Přisál se mi ke krku, pustil mýdlo a vzal do rukou mé prsa. Zmáčkl je a já se usmála, položila mu hlavu na rameno a dál se otírala o jeho tvrdost.

S jednou rukou stále kolem mého prsa mi druhou vjel dvěma prsty mezi nohy. Zachvěla jsem se. Pár minut si se mnou hrál, vzrušoval mě čím dál víc. Mé steny se stupňovaly, byly čím dál hlasitější. Montana dýchal přerývavě, jak mě cítil ztuhnout a mačkat mu prsty.

Byla jsem tak zaujatá jeho tělem, že jsem nadskočila, když ze mě vytáhl prsty, otočil mě, přitiskl mě ke zdi sprchy a poté mě zvedl a přirazil. Bylo to zcela nečekané. Šokovaně mi spadla čelist, a mé překvapení muselo být znát, protože se zlehka usmál. Ale neodvážil se vyjet zase ven. Místo toho začal zlehka přirážet, držel mě za boky. Nemohla jsem odolat. Obtočila jsem mu nohy kolem pasu, přitiskla hlavu k vlhké zdi. Držela jsem se ho kolem krku, prsty mu vjela do mokrých vlasů. Vzdechla jsem, jak mě políbil a začal se hýbat rychleji.

Nenapadlo by mě, že to s ním pokaždé může být lepší a lepší, ale když mě zvedl a přenesl přes proud vody k další zdi, a voda nám stékala až na rty, nemohla jsem ani uvěřit tomu, jak skvělý je to pocit. Ochutnával mě, prozkoumával mi ústa jazykem, přirážel čím dál drsněji. Celé tělo se mi napjalo, až mu z toho uniklo divoké zavrčení, které uměl jen Montana Delray.

„Řekni mi, že je tahle kundička jen má,“ zavrčel a odtáhl své rty. „Ty jsi jen má.“

Vzala jsem jeho tvář do dlaní a podívala se na něj. „Je tvá. Já jsem tvá. Neboj,“ zašeptala jsem zlomeně.

Uspokojený mou odpovědí mi zabořil tvář do krku. Naše těla byla příliš náruživá. Hladili jsme se – od vlasů až po záda. Cítila jsem škrábance, které jsem mu předtím udělala na zádech a povzdechla si, zaklonila hlavu. Něco mě na tom těšilo.

Po pár vteřinách, co mi Montana drtil rty, jsme oba dosáhli vyvrcholení s hlasitým stenem. Ztuhnuli jsme a užívali si tu nejúžasnější extázi.

***

Po naší chvilce ve sprše Montanovi přišlo nejlepší, když si na chvilku jen tak lehneme. Věděla jsem, že se snaží vynahradit ztracený čas posledních dvou týdnů; jen to nechtěl říct nahlas. Ale musela jsem jít. Nemohla jsem zůstat přes noc. Zůstat přes noc by bylo příliš na první den, kdy jsme se udobřili.

To jsem mu ale neřekla. Místo toho jsem se snažila udržet lehkou atmosféru s nadějí, že brzy usne. „Takže… kolik holek si měl v téhle posteli?“ Zeptala jsem se s úsměvem, když jsem mu sjížděla rukou po hrudi.

Sevřel rty a zlehka se na mě zamračil. „Vtipné.“

„Myslím to vážně,“ řekla jsem se smíchem a posadila jsem. Překřížila jsem si nohy, ale on zůstal na místě a bojoval s úsměvem.

„Jsem si jistý, že to nechceš vědět.“

„Chci… povídej.“

Kousnul se do spodního rtu a poté mě chytil za ruku, aby mě zase stáhl dolů. Položila jsem mu hlavu na hruď. „Vážně chceš odpověď?“ Zeptal se tiše.

„Ano.“ Ne… ale musela jsem to vědět. Byla jsem zvědavá.

„Žádnou… jsi první.“

Zvedla jsem hlavu a pohlédla mu do očí. „Oh, nekecej! Nelži mi!“

Zasmál se. „Nelžu. Říkám pravdu. Nemám ti důvod lhát.“

„Ale… to nedává smysl,“ řekla jsem a přimhouřila na něj oči.

Jeho úsměv byl velký a poblážněný. „Proč ne?“

„Protože máš celý průvod holek. Jsem si jistá, že tu alespoň jedna byla.“

„Žádná kromě tebe nebyla u mě doma, Lauren. Slibuji.“ Mluvil vážně. Měl i vážný výraz. Netušila jsem proč, ale přesto jsem mu nemohla věřit.

„Hmmm…“

„Co to má znamenat?“ Zeptal se a já se posadila.

„Ani jedna?“

„Ani jedna,“ řekl prostě.

„Tak proč si mě sem vzal?“

Zaváhal, uhnul pohledem. „Protože… na rozdíl od ostatních holek se mi líbíš. Hodně. Přišlo mi to správné.“

Bojovala jsem s úsměvem. „Proč? Chci tím říct, proč chvilku nepočkat?“

Natáhl se kupředu a přejel mi prsty po čelisti. „Lauren,“ řekl napjatě. „Líbíš se mi. Hodně. Ale musím přiznat, že mě tyhle otázky tak trochu matou.“ Pokrčil ramenem. „Prostě mi přišlo správné vzít tě domů. Nezasloužila sis hotel na jednu noc. Zasloužíš si vidět reálnou část mě… ať už je to cokoliv.“ Usmál se.

Úsměv jsem mu oplatila. „No… to oceňuji. Děkuji ti.“

Znovu mě přitáhl k sobě a já se otočila, aby se mi mohl přitisknout k zádům.

„Nebyla tu ani moje máma.“

Trochu jsem se zamračila. „Ani tvá máma? To je šílené. Proč ne?“

Místnost naplnilo ticho. Začal se za mnou ošívat, ale neodtáhl se. „Prostě tu… nebyla. O nic nejde.“

To byla lež. To, že vás máma nenavštěvovala, bylo velké. „Jak dlouho tu bydlíš?“

„Dva roky.“

„A tvoje máma stále žije v Suffolku?“

Cítila jsem, jak přikývl. „Oba jsme měli moc práce.“ Zjevně mu to bylo nepříjemné, protože rychle změnil téma. „Takže, jaké jsou tvé plány do velkého turné?“

Zamrkala jsem. Zajímalo mě, co se děje s jeho matkou, ale nechtěla jsem kazit noc, zvlášť když mě zmáčkl a přitáhl blíž, dal mi rty na krk.

Řekla jsem mu, že se chystám domů a strávit trochu času se svou rodinou na jejich farmě. Připadalo mu to zajímavé a musela jsem mu slíbit, že jednoho dne bude moct přijet na návštěvu. Díky tomu, že mi škádlil krk, jsem podlehla. Cítila jsem se skvěle a pohodlně… takhle mi nebylo celé měsíce. Téma o jeho matce se vytratilo, jak jsme si dál povídali, pošťuchovali se a smáli.

Nejsem si jistá, kdy k tomu došlo, ale usnula jsem mu v náručí. Možná to bylo díky tomu, že jsem byla spokojená, protože jsem byla první holka v jeho bytě, nebo tím, že jsem byla ráda, že to takhle dopadlo. Jasně, nenechal mě uniknout jen s lehkou omluvou, ale uměl odpouštět a byl upřímný. To jsem na něm milovala.

Ačkoliv Montana působil arogantně a sebestředně, alespoň na pódiu, ve skutečnosti do toho měl daleko. Ve skutečnosti byl sladký a starostlivý. Byl to pořád chlap, jasně, a měl potřeby a touhy, díky kterým vypadal jako ten nejhříšnější člověk na světě, ale to nebylo vše. Možná to sám netušil, ale staral se víc než jsem čekala. Bylo to v jeho povaze – duši – a já o něm chtěla zjistit víc. Jen jsem potřebovala najít kuráž, abych se mu trochu otevřela.

Upřímně, jen to pomyšlení mě děsilo.

***

Můj spánek byl přerušen zvoněním.

Zavrtěla jsem se a zasténala, Montana se za mnou posunul a povzdechl si. Zvuk však pokračoval, až se Montana konečně posadil a natáhl přes mě. Nevnímala jsem to, ale jakmile zvonění znovu začalo, vyletěla jsem do sedu a rychle mu vzala svůj telefon.

„Kdo je to?“ Zeptal se Montana s drobným zamračením.

Odvrátila jsem se od něj, přejela přes displej a hovor ignorovala. „Oh… nikdo.“

„Proč je tedy na obrazovce obrovským písmem NEZVEDAT?“ Z telefonu pohlédl na mě a já uhnula očima.

„Je to jen jeden chlap-“

„Chlap?“ Řekl hlasitě, než jsem stihla domluvit.

„Ano,“ pokračovala jsem. „Chlap, kterého jsem jeden večer potkala. Nepřestává mi volat. Budu si muset změnit číslo, pokud bude pokračovat.“ Přinutila jsem se k tichému smíchu a Montana se uvolnil.

„Oh. Fajn.“ Zarazil se a sjel pohledem k mému telefonu, než na něj ukázal. „Chceš, abych to vyřešil? Můžu mu říct, ať jde do prdele.“

„Ne!“ Řekla jsem příliš hlasitě. Vykulil oči. Do prdele… potřebovala jsem to zamluvit. „Chci tím říct… já jen… nechci žádné drama. Přestane volat. Potkali jsme se minulý týden. Je jen zoufalý.“ Pokrčila jsem rameny. „O nic nejde.“

Přikývl, a jakmile se opřel o čelo postele, povzdechla jsem a sevřela svůj telefon. Nemohla jsem uvěřit sama sobě. Proč jsem mu prostě neřekla pravdu? Byla jsem si jistá že on, ze všech lidí, by tomu rozuměl. Ale jen pomyšlení na to, že bych o tom mluvila, mě dostávalo.

Nemohla jsem.

Zkontrolovala jsem čas, bylo zrovna po půlnoci. Zvedla jsem se z postele a Montana se na mě podíval. Jak jsem začala sbírat své věci, napřímil se a sjel mě pohledem od hlavy až k patě.

„Odcházíš?“

„Ano. Měla bych jít. Zítra mě čeká nějaká práce a potřebuji si odpočinout.“

„Máš zamluvený hotel?“ Zeptal se.

„Ne. Jsem v pokoji se Shelby. Jsem si jistá, že čeká, že brzy dorazím.“

Montana zamrkal a poté rychle vylezl z postele, přešel k mé straně. Na okamžik mi přišlo, že cítí mou paniku, a tak jsem ztuhla. V rukou jsem držela šaty. Když ke mně došel, dal mi dlaň na tvář, oči měl něžné.

Ta něžnost mě trochu uklidnila. „Nemusíš odcházet, víš? Můžeš tu zůstat…“

„Nemohu,“ zašeptala jsem.

Zasmál se. „Můžeš. Zůstaň,“ zamumlal a poté mě něžně políbil na rty. Srdce se mi zatřepotalo z toho, jak jemné to bylo. Cítila jsem se lehce. Naskákala mi husí kůže.

„Nechci zítra přijít pozdě,“ zašeptala jsem a couvala ke dveřím. Chytil mě za ruku, než jsem došla moc daleko a nespokojeně zavrtěl hlavou. „Nepřijdeš pozdě. O to se postarám.“

Zarazila jsem se a přemítala, zda je to rozumné. Sotva jsme se udobřili a najednou mi přišlo, že to všechno jde moc rychle. Nepřišlo mi to špatné, ale rychlé. Nebyla jsem si jistá, jak se ohledně toho cítím. Připadalo mi, že to jen skončí dřív než bych chtěla a budu zklamaná. A to jsem nechtěla.

Chystala jsem se odmítnout, ale okamžitě mě utišil a přitiskl své rty na mé. Polibek byl něžný a náruživý. Poddala jsem se jeho objetí. V krku se mi zasekl sten, a jako zoufalá romantička, jsem mu dala ruce kolem krku a padla mu na hruď. Cítila jsem v polibku jeho úsměv, ale neodvážil se přestat. Věděl, že mě dostal, a že zůstanu.

Nemohla jsem Montanovi odolat a netušila jsem proč. Prostě něco bylo v jeho sladkosti. Něco v tom, jak uměl být sexy a dominantní, přesto starostlivý a citlivý. Měl několik vlastností, které jsem milovala a hledala je celé měsíce, ale jednoduše mi nepřipadal jako ten správný chlap. Předpokládala jsem, že propadnu někomu obyčejnému s obyčejným životem. Nemělo jít o slavnou hvězdu, co se zabývá muzikou. Měl být obyčejný. Jedinečný. A přesto skromný.

Montana byl jedinečný, ale k obyčejnosti a skromnosti měl daleko.

Nechápala jsem, co se to se mnou dělo. Ráda jsem s ním trávila čas, ale nesnášela jsem čím je a co reprezentuje, protože mi to bylo až moc povědomé.

Montana konečně prolomil polibek, odtáhl se a zašeptal. „Zůstaň. Prosím. Budu škemrat, pokud mě k tomu donutíš.“

Zírala jsem mu do očí, které mě vyhrály. „Zkoušíš na mě psí pohled?“ Zeptala jsem se se smíchem.

„Funguje to?“

„Velmi.“

„Skvěle.“ Zkřivil horní ret, popadl mě za ruku a zavedl mě zpátky k posteli. Zahodila jsem věci na zem, než jsem vlezla pod peřiny a položila mu hlavu na hruď.

„Tohle je skvělý pocit, víš?“

„Skvělý? Co tím myslíš?“

„Chci tím říct… tohle… s tebou. Cítím se skvěle. Je to pohodlné.“

Povzdechla jsem si a přikývla. „Vím, co tím chceš říct. Taky to cítím.“

Políbil mě na čelo a po chvilce jeho velkou ložnici naplnilo ticho. To bylo přerušeno jen chrápáním. Vzhlédla jsem a zasmála se. Odpadl. Musel být vyčerpaný z toho všeho, co se dělo s kapelou.

Neodvážila jsem se ho rušit, ale odmítala jsem odejít, když spal a měl mě v náručí. Cítil se semnou pohodlně a já říkala pravdu, když jsem mu odpovídala. Jeho kůže byla na té mé příjemná. Chybělo mi to. On.

Věděla jsem, že Montanovi časem budu muset říct pravdu o své minulosti. Raději dříve než později. Věděla jsem, že je ze mě zmatený, ale měla jsem pro své chování důvod. Takového závazku jsem se bála. K čertu, bála jsem se všeho podobného, ale věděla jsem, že on cítil stejný strach, možná větší. Hodně riskoval, že chtěl něco vážného. Montanta nežil pro vážnost, ale fakt, že chtěl mě, o mnohém vypovídal.

Jak bych to mohla zničit? Jak bych mohla být tak sobecká, že bych se starala jen o své city? Jak bych mu mohla vzít něco, co pro něj konečně bylo pohodlné? Něco, co nikdy necítil? Pravdou bylo, že jsem se o Montanoti pocity starala až moc. Věděla jsem, jaké to je být zraněná a zrazená. Nemohla jsem taková být. Musela jsem „nám“ dát alespoň šanci.

Ale nemohla jsem nic slibovat. Stejně jako on mi dával sám sebe, já dělala to samé. A stejně jako jsem mu mohla ublížit já, mohl i on ublížit mě. Mohlo mezi námi dojít k čemukoliv. Bylo správné se na to připravit.