UHarmony - 2. kapitola

Překlad: Katlina
Kor.: Evička

Harmony

NAVLÉKNU SI NA zápěstí hodinky a pohlédnu na hromádky oblečení na posteli, pak na další, které jsou po podlaze, a zavrtím hlavou. Neudělala jsem dnes, co jsem měla udělat – což bylo uklidit oblečení a vybalit ložnici. Místo toho jsem strávila celý den tím, že jsem rozebírala každičký moment ze včerejšího večera, zatímco jsem vyřizovala pochůzky, kupovala v obchodě pivo a snažila se přijít na to, co si obléct na schůzku s Harlenem.

Jak slíbili, objevila se rodina kolem čtvrté, aby mi pomohla vybalit a protože toho kromě ložnice moc nezbývalo, pomohli mi pověsit obrázky a fotky a odvezli krabice ke kontejneru na papír a nějaké věci do charity.

Když se máma zeptala, jak to, že je toho tolik hotovo, řekla jsem jí, že mi přišel pomoct Harlen poté, co jsem na něj narazila u Marca. Máma se, protože Harlena znala, divně zatvářila, ale nic neřekla, kromě: „To od něj bylo milé“.

July a June po sobě vrhly pohled, který jsem nechápala. Díkybohu, zbytek rodiny (chlapi) tam nebyl, tak jsem se nemusela vypořádávat s jejich přehnaným ochranářstvím.

Setřesu myšlenky na včerejšek, dojdu do koupelny a zavřu dveře, abych se viděla v zrcadle, které na dveřích visí. Položím si ruce v bok a prohlížím se. Mám na sobě černé tílko, džíny s dírami na kolenou a kotníčkové boty na podpatku s otevřenou špičkou. Poté, co jsem o tom přemýšlela celý den, jsem se rozhodla obléct něco ležérního, ale přesto roztomilého. Znovu se podívám na hodinky a ucítím chvění v břiše. Klubovna je vzdálená asi dvacet minut jízdy od města, takže abych tam přijela v čas, musím nakrmit Dizzy a vyrazit.

Dojdu do kuchyně, vyklopím konzervu žrádla do misky a podrbu psa, než popadnu balení piva z ledničky, klíče a kabelku z pultu.

Asi o dvacet minut později zaparkuji před autoopravnou, několikrát se zhluboka nadechnu a otevřu dveře. Ještě než stihnu vystrčit nohu z auta, uvidím vycházet Harlena z jedné z autodílen a utírat si ruce od oleje do červeného ručníku. Pozorně si ho prohlédnu. Je oblečený do námořnicky modrých montérek. Vrchní část má sundanou a rukávy omotané kolem pasu. Hrudník mu zakrývá černé tričko, které bylo prané tolikrát, že má skoro šedou barvu.

„Ahoj,“ usměju se a skloním se do auta pro pivo, které jsem přivezla.

„Jsi tu brzy,“ řekne. Cítím, jak se mi zhoupnul žaludek a obracím se k němu. Zvednu ruku, podívám se na hodinky a vidím, že je šest hodin. Vlastně je šest hodin a dvě minuty. Nejsem tu brzy, v podstatě mám zpoždění.

„Řekl jsi šest.“ Zvedám k němu hodinky. „To je teď,“ říkám a on skloní hlavu ke straně. „Většina žen se objeví minimálně o půl hodiny později než v dobu, kdy se jim řekne,“ odpoví.

Zamračím se. „Takže jsi mi řekl v šest, protože sis myslel, že tu budu v půl sedmé?“ ptám se a jemu začnou škubat koutky rtů. „Právě jsem zjistil, že když ti řeknu v šest, budeš tam v šest.“

Přejde ke mně a vezme mi pivo z ruky. „Vždycky chodím včas,“ sdělím mu a on se naplno usměje. „Teď to už vím,“ odpoví.

Přimhouřím oči, zatímco si dám ruce v bok. „Chceš, abych sedla do auta a půl hodiny jezdila kolem?“

„Ne, když už jsi tady, tak mi můžeš jít pomoct,“ řekne, otočí se a zamíří zpět do autodílny. „Pomoct ti?“ Ptám se a on se ohlédne přes rameno. „Jo, můžeš mi podávat nářadí, než dokončím opravu auta, na kterém pracuju.“

„Skvělý.“ Potřesu hlavou, následuju ho a myslím na to, že to neprobíhá tak, jak jsem předpokládala.

Jakmile projdeme dveřmi, kterými předtím vyšel, vidím, jak položí balení piva na černý vysoký box s nářadím a přejde k bílé Toyotě, která má už nejlepší léta za sebou – těmi lety myslím století – a skloní se k otevřené kapotě. Nejsem si jistá, co mám dělat, tak si překřížím paže na hrudi a dívám se, jak pracuje. Zatíná soustředěním paže i čelist.

„Podej mi francouzák,“ řekne a já se podívám do boxu s nářadím. Najdu v tom bordelu, o co žádal, zvednu francouzský klíč a podám mu ho.

„Co?“ ptám se, když se na mě divně zadívá a sevře klíč v ruce.

„Nic.“ Vrátí se k práci a já se vrátím k zírání na něj. „Už máš vybaleno?“ zeptá se, vzhlédne ke mně a pramínek černých vlasů mu spadne do čela. Svrbí mě prsty, jaké mám nutkání, mu ho odsunout na stranu.

„Skoro.“

„Chceš, abych ti dneska večer ještě pomohl?“

On… v mé ložnici? Jo, nemyslím, že by to bylo moudré.

„Ne, to už zvládnu. Ale jestli mi chceš jít pomoct vybrat barové židličky, až budu mít volno, tak tě neodmítnu,“ řeknu bez přemýšlení.

„To bych mohl.“ Odpoví a zadívá se na mě.

Odpověď mě překvapí. Všichni muži, které znám, by se raději sami střelili do nohy, než by šli nakupovat jinam než do potravin, a i tam jen pokud musí.

„Dobře,“ souhlasím a převezmu si od něj francouzák, který mi podává.

„Kleště.“ Kývne k nářadí, takže popadnu první kleště, které uvidím a podám mu je. Z nudy přesunu balení piva na stranu a začnu uklízet nářadí. „Ztráta času, zlato. Hned zítra ráno v tom bude zase bordel.“ Varuje mě. Ohlédnu se právě, když zavírá kapotu auta.

„No, tak aspoň v tom bude zítra na hodinu pořádek,“ odvětím a on zatřese hlavou, nastoupí do auta a nechá otevřené dveře. Nastartuje a auto tiše přede, jako kdyby bylo nové. Poté, co motor několikrát protúruje, vypne motor a vystoupí.

„Zní to dobře.“

„Před několika hodinami by sis to nemyslela,“ ušklíbne se. Přikývnu, nemám pochyby o tom, že předtím motor zněl tak, jak samo auto vypadá. „Teď, když je práce hotová, je čas na pivo.“

Upustí kleště vedle dalších, popadne pivo a vezme mě za ruku. Nemám jinou možnost, než jít, kam mě vede, tak ho následuju do dalších dveří k místnosti, která vypadá jako kancelář.

„Toyota je hotová. Zavolej Mikeovi a dej mu to vědět,“ říká. Vykouknu z boku jeho mohutného těla a uvidím v kancelářské židli u kovového stolu Wese.

„Harmony je tady,“ dodá Harlen.

Wes vzhlédne, podívá se na mě a pak sklouzne pohledem na naše spojené ruce. Pustím Harlena, i když se mi tak trochu líbí… dobře, hodně se mi líbí, držet se ho za ruku a projdu kolem něj do kanceláře, abych mohla Wese obejmout.

„Zabydlela ses?“ ptá se Wes, jakmile mě pustí a já ustoupím.

„Jo.“ Usměju se. Pozorně se mi zadívá do tváře, než pohlédne přes mé rameno na Harlena. Moc nerozumím drsňácké chlapské neverbální konverzaci; ani nechci vědět, co si mezi sebou komunikují; jen vím, že něco.

„Dám vědět Mikeovi, že si může auto vyzvednout,“ zamumlá Wes a kývne bradou. „Buď chytrý.“

Aniž by Wesovi cokoli odpověděl, chytne mě Harlen znovu za ruku a vede pryč, do dalších dveří, tentokrát k těm zadním od obchodu.

„Buď chytrý v čem?“ ptám se, když procházíme dlouhou chodbou na dvůr, kde je gril, přikrytý modrou nepromokavou plachtou a nějaké stoly a tři černé sudy, které vypadají ohořele.

„V ničem,“ odpoví, zatímco míříme ke schodům. Zastavíme se u kovových dveří na druhém poschodí. Pustí mi ruku a já ho sleduju, jak zastrčí klíč do zámku. Jakmile otevře dveře a vstoupím do potemnělé místnosti, rozhlédnu se. Je tam obrovská neustlaná postel a povlečení je nahrnuté až na kraj matrace a vrchní přikrývka není ani nikde vidět. U jedné zdi stojí stará komoda s šuplíky, ze kterých visí oblečení. Na nočním stolku je lampička, ale bez stínítka.

„Jen se umyju,“ řekne Harlen, položí piva na komodu, která už je tak přeplněná stvrzenkami účtů, mincemi a dalšími drobnými věcmi. Sleduju ho přejít do koupelny a zavřít dveře. Znovu se kolem rozhlédnu a divím se, co to je za místo. Tu noc, kdy jsem ho vezla domů od June, jsem ho brala do bytu v budově podobné té, v jaké jsem bydlela v Nashvillu. Byla hezká. Tohle místo moc ne. Uslyším spláchnutí toalety, pak tekoucí vodu a otočím se právě, když vychází ven.

„Co to je za místo?“ Mávnu rukou dokola. Zastaví se ve dveřích koupelny, pohlédne na mě a pak se rozhlédne po pokoji.

„Než jsem si sehnal byt, bydlel jsem tu,“ řekne a přejde ke komodě. Otevře jeden z šuplíků a pak udělá něco, co jsem neočekávala, že udělá. Zvedne ruce za hlavu a sundá si tričko. Hrudník má pokrytý tmavými chloupky, které končí nad břišními svaly a ty se zužují do véčka a mizí za pasem džínů. Když to vše vidím a představím si, jaké by to bylo, cítit ty chloupky na holé kůži a prsou, sevřu k sobě pevně nohy a zahoří mi tváře.

Do prdele.

Odrhnu pohled od té cestičky z chloupků, která mu vede přímo do džínů, a zamířím do koupelny. „Nevadí ti, když použiju toaletu?“ vypísknu a ani se neobtěžuju čekat na odpověď. Když vcházím, slyším za sebou ‚jasně‘ a zavírám dveře.

Rozsvítím světlo a pohlédnu do zrcadla. Tváře mám růžové a zorničky tak rozšířené, že ani není vidět modrá barva očí. Jsou skoro celé černé. Jsem vzrušená. Jsem tak moc vzrušená jen z pohledu na Harlena bez trička. Nedotknul se mě, nepodíval se na mě, neudělal nic, jen si sundal tričko. Pustím vodu, opřu se o umyvadlo a skloním hlavu. Musím se ho zeptat, co se děje. Musím zjistit přímo od něj, jak to bere on. S tou myšlenkou vypnu vodu a otevřu dveře z koupelny.

„Jsi připravená?“ zeptá se a mé kroky znejistí, stejně tak připravená otázka.

„Jo,“ lžu. Obejde ke dveřím a otevře je. Aniž by mě chytil za ruku, vede mě zpátky do budovy, ze které jsme přišli, ale tentokrát do jiného pokoje. V tomhle je kulečník, obrovská televize, před ní rozdrbaný gauč a kuchyň. Piva, která jsem přinesla, strčí do ledničky a vezme z ní dvě jiná, která otevře a jedno mi podá. Vezmu si ho, ale co neudělám je, že bych se ho ptala, proč tu jsem.

„Už jsi někdy hrála kulečník?“ zeptá se a vede mě k němu.

„Ne.“ Pokrčím rameny, usrknu si z piva a přeju si, aby to byl cider, protože mi normální pivo moc nechutná.

„Konečně,“ zamumlá.

Pohlédnu na něj. „Konečně, co?“

„Myslel jsem si, že jsi až příliš dokonalá, abys byla skutečná.“

„Co?“ opakuju a tentokrát to spíš vydechnu, protože nevím, zda jsem ho slyšela dobře.

„Jíš normální pizzu, chodíš včas, víš, které nářadí je které, aniž bys ho zkoumala a vypadáš kurevsky dobře v džínech. Příliš dokonalá, abys byla skutečná.“

Řekl právě to, co jsem slyšela? Do prdele. Podlomila se mi kolena a musela jsem se opřít o kulečník, abych nespadla. „Já… děkuju, myslím.“

„No, nemáš zač.“ Rozesměje se. Ten zvuk mě zasáhne, vnitřnosti se mi málem roztečou a puls se rozeběhne. Včera večer se několikrát usmál, ale teď to bylo poprvé, kdy jsem ho slyšela se rozesmát a vím, že chci, aby to nebylo naposledy. „Jsi připravená dostat nakopáno do zadku?“

„Vážně mi chceš nakopat zadek, když nevím, jak se to hraje?“ zeptám se a on se znovu rozesměje, tentokrát tišeji.

„Správně. Ukážu ti, jak se to hraje. Pak ti nakopu zadek.“

„Jak myslíš.“ Protočím panenky a vezmu si tágo, které mi podává. Znovu se napiju piva a musím přitom zkřivit obličej, protože se na mě zaměří pohledem. „Co?“

„Chceš ochucené pivo?“

„Ano,“ odpovím okamžitě a on se uchechtne.

„Přidám to na seznam,“ zamumlá, dojde do kuchyně a vrací se s malou lahvičkou a podává mi ji.

„Co přesně chceš přidat na seznam?“ ptám se.

Ušklíbne se. „Fakt, že ti nechutná skutečné pivo.“

„Takže to je proti na seznamu pro a proti?“ žertuju. Úšklebek se mění v úsměv, ale neodpoví mi. Místo toho se přesune ke stolu a umístí koule doprostřed. „Měla bych začít s vlastním seznamem?“ ptám se a on ke mně vzhlédne.

„Pravděpodobně,“ zamumlá a skloní hlavu. „Připravená?“ Narovná se a já si povzdechnu.

„Připravená,“ souhlasím a poslouchám, jak mi vysvětluje pravidla hry a říká mi, jak mám mířit. Poté rozstřelí koule a začneme hrát. Je to větší zábava, než jsem si myslela, že bude.

„Jsi si jistá, že jsi to nikdy nehrála?“ zeptá se Harlen o hodinu později. Usměju se na něj a nakloním se nad stůl, abych zamířila.

„Jsem si jistá.“ Umístím tágo mezi prsty a trefím bílou koulí do plné žluté a sleduju ji spadnout do díry v pravém rohu.

„Možná že bychom mohli zajet do města a vydělat tím nějaké prachy,“ navrhne, když se postavím.

„Cože?“ Rozesměju se. Zvednu své druhé ochucené pivo z rohu stolu a napiju se.

„Ale nic.“ Usměje se, přejde kolem stolu, aby hrál on, a tentokrát mine. Když ho vidím hrát, prohlížím si ho. Je plně soustředěný. Z pohledu na něj bych nikdy nehádala, že by mohl být milý, že by mě mohl rozesmát a že bych s ním mohla být tak v pohodě. „Co bys řekla na čínu?“

„Prosím?“ Proberu se ze zamyšlení a obrátím k němu.

„Musím se najíst. Chceš čínu nebo hamburger?“

„Čína bude skvělá,“ souhlasím a dívám se, jak vyndá mobil, něco vyťuká a přiloží si ho k uchu.

„Co by sis dala?“

„Kuře v sezamovém těstíčku, opečenou rýži a vaječné rolky.“

„Mám to.“ Objedná jídlo a sdělí jim adresu. Jakmile zavěsí, pokračuje ve hře. Přimhouřím oči, když vidím, že bílou koulí pošle jednu ze svých do díry v rohu.

„Teď jsi podváděl?“

„Ne,“ popírá, znovu zamíří, pošle osmičku do díry a vyhrává hru.

„Podváděl. Hrál jsi a nebyl jsi na řadě. Pak jsi hrál znovu a vyhrál jsi,“ obviním ho. Položím si ruce v bok a jemu zacukají koutky úst.

„Zlato, nepodváděl jsem.“

„Určitě ano,“ rozhlédnu se po stole. „Podváděl jsi, abych nevyhrála.“

„Nepodváděl.“ Pozoruje mě. Ruku mám stále v bok a podupávám novou. Usměje se.

„Podváděl jsi, Harlene… počkej. Jaké máš příjmení?“

„MacCabe,“ odpoví a já zamrkám. „Celým jménem Harlen Alistair MacCabe.“

„Harlen Alistair MacCabe,“ opakuju. Páni, to je naprosto skvělé a naprosto drsňácké jméno. Úplně si ho umím představit, jak z koňského sedla shlíží na svůj hrad ve Skotsku, vyráží do bitvy s mečem v ruce, na sobě má kilt a vypadá přitom zatraceně drsně.

„Rodina pochází ze Skotska. Táta byl z druhé generace přistěhovalců, máma ze třetí.“

„Cože?“ Zašeptám a jemu zaplane v očích.

„Ztratil jsem rodiče, když mi bylo patnáct.“

Po těch slovech se mi zachvěje u srdce. „Je mi to moc líto.“

„Stalo se to už dávno,“ říká, ale vidím bolest v jeho očích. Nesnaží se jí přede mnou skrýt.

„Stejně je mi to moc líto, Harlene,“ šeptám dál. Cítím, jak se mi klepou kolena a pálí mě oči. Nemám ponětí, jak se může tak držet. Vím, že jednoho dne budu muset čelit ztrátě rodičů, ale každý den se modlím, aby se to stalo až za hodně dlouhou dobu.

„Nebreč, Anděli,“ řekne mi, popojde blíž a položí mi dlaň na krk. „Ne pro mě.“

Zavrtím hlavou, zavřu oči a zhluboka se nadechnu. „Jsem v pohodě,“ zalžu a znovu otevřu oči. Pak, bez přemýšlení, se k němu přitisknu a obejmu ho kolem pasu. Chvíli to trvá, ale nakonec mě také obejme a položí mi bradu na vršek hlavy.

„Tak zatraceně sladká.“ Ta slovo mi zamumlá u ucha a já ho stisknu pevněji.

„Hej!“

Když to uslyším, povyskočím a rychle Harlena pustím. Udělám to tak rychle, že málem klopýtnu na vysokých podpatcích. Naštěstí mě Harlen chytí kolem pasu, abych nespadla. Naneštěstí bych to ‚hej‘ poznala kdekoli.

„Do prdele,“ mumlá Harlen jen natolik nahlas, abych to slyšela jen já. Vzhlédnu a vidím, že má pohled zaměřený na mého otce, který si nás dva prohlíží.

„Tati.“ Přejdu přes místnost a obejmu ho. Oplatí mi objetí a políbí mě do vlasů. „Co tady děláš?“ ptám se a zakláním hlavu.

„Přišel jsem si promluvit s Harlenem.“ Stiskne mě pevněji, než se zeptá: „Co tady děláš ty?“

„Učím se hrát kulečník.“ Usměju se na něj, pustím ho a odstoupím. „Je všechno v pořádku?“

„Nejsem si jistý.“ Pohlédne na Harlena, který nás sleduje s rozkročenýma nohama a pažemi zkříženýma na hrudníku. Bodne mě u srdce, když si uvědomím, že s ním máma pravděpodobně mluvila o Harlenovi. Miluju tátu, ale je tak ochranářský, až to přehání. Nikdy jsem nechodila s klukem, který by se mu líbil a vždy to dával jasně najevo, což znamenalo, že kluci, se kterými jsem chodila, měli tendenci mizet. Nikdy neměli koule na to, aby to vydrželi. Chápu to; táta je děsivý, celý potetovaný, vysoký a svalnatý. Dokonce i v jeho věku nevypadá jako někdo, s kým byste si to chtěli rozházet. Stejně by ale bylo hezké, poznat jednoho dne muže, který mě bude mít rád natolik, že odolá tomu bouřkovému mraku, kterým táta je.

„Tati.“ Pohlédne na mě. „Nedělej to,“ šeptám a on se zamračí. „Prosím, nedělej to.“ Zavrtím hlavou a stále mu hledím do očí.

Slyším, že Harlenovi zazvonil mobil. Otočím se a vidím, že jde k nám a vyndává z kapsy peněženku. Natahuje ke mně peníze a mumlá: „Jídlo je venku. Nevadilo by ti pro něj dojít?“

„Já… „ Podívám se z něj na tátu a neumím si představit, co se stane, pokud odejdu. Harlen, stejně jako táta, je děsivý, možná děsivější. Nechat ty dva samotné není dobrý nápad, zvláště při tom napětí v místnosti, které nelze přehlídnout.

„Ale –“

„Všechno je v pořádku,“ říká Harlen. Polknu a znovu se na oba zadívám.

„Běž, holčičko,“ nařídí mi táta. Nadechnu se, vezmu si od Harlena peníze a hodím po tátovi pohledem, než odejdu.

Nevím, co se stalo, když jsem byla pryč, ale když se vrátím, táta mě na rozloučenou obejme a podívá se na Harlena. Když se zeptám Harlena, o čem s tátou mluvili, řekne mi, že o ničem s čím bych si měla dělat starosti. Takže poprvé v životě se o to nezajímám. Místo toho si užívám jeho společnost a čínské jídlo. Pak si zahrajeme další hru v kulečníku, než dostanu další z polibků na čelo, když se loučíme u mého auta.

***

Po cestě k rodičům mi zazvoní mobil. Zmáčknu na palubní desce tlačítko ‚Přijmout‘ a málem sjedu z cesty, když sestřenice June zakřičí: „Ashlyn a Dillon se vzali ve Vegas!“

„Cože?“ zakřičím šokovaně. Věděla jsem, že mezi těmi dvěma byla vždy zvláštní přitažlivost, ale neměla jsem ponětí, že jsou spolu a určitě ne, že se vezmou.

„Evan mi právě řekl, že je Jax nepříčetný. Zdá se, že přišel k Ash domů a zjistil, že se vzali, ztratil hlavu a snažil se poprat s Dillonem.“

„Už mlč.“

„Ne, ty mlč!“ zaječí a já se usměju. „Bože, nemůžu tomu uvěřit. Myslím tím, věřím tomu, protože ti dva se oťukávali už dlouho, ale stejně. Svatba? To je šílené.“

„Jsem za ně šťastná,“ zamumlám a pak mě bodne v žaludku. „Počkej… a co Isla?“

„Nevím,“ zamumlá, jako kdyby si na ni také teprve vzpomněla. Isla je žena, se kterou byl Dillon zasnoubený. Setkala jsem se s ní jen jednou. Zanechala dojem a ne právě moc dobrý.

„Doufám, že to pro ně dopadne všechno dobře.“

„Já taky,“ souhlasí a pak pokračuje: „Její táta vybuchne, až to zjistí.“

„Strýček Cash to neví?“ zašeptám.

„Očividně ne, a protože je strýček Cash s tetou Lilly a dědou a babičkou na Floridě, pravděpodobně to nezjistí, dokud jim to Jax neřekne a já pochybuju, že to udělá.“

„Nezávidím Ash,“ zamumlám. Táta by se zbláznil, kdybych se vdala ve Vegas, neřekla mu to a vím, že strýček Cash bude zuřit, až zjistí, že se jeho jediná dcera vdala a on tam nebyl, aby ji odvedl k oltáři.

„Ani já ne, ale budou v pohodě. Podívej se na mě a Evana. Všechno se ve finále vyřešilo.“

„Pravda,“ souhlasím, když zajedu a zaparkuju před domem rodičů.

„Jak to vlastně jde? Slyšela jsem, že ses před pár dny viděla s Harlenem a že ti včera přinesl kávu.“

Jak mohla sakra slyšet, že mi přinesl kávu? Včera ráno volal a ptal se, jaký druh kávy mám ráda. Řekla jsem mu to, nijak zvlášť o tom nepřemýšlela a pak se později večer objevil v nemocnici a přinesl mi kávu a muffin. Bylo to milé, ale na prd, neměla jsem čas, protože jsem neměla pauzu. Ale stejně, než odešel, dohodli jsme se, že půjdeme dneska, až skončí v práci, koupit barové stoličky.

„Já –“

„Je to dobrý chlap. Děsivý, ale super sexy. Jsem za tebe šťastná. Měli bychom dohodnout dvojité rande.“

„Jsme jen přátelé.“

„Jasně.“ Rozesmála se.

„Ne, vážně, jsme jen přátelé,“ opakuju a tentokrát pevnějším hlasem. Nechci, aby získala mylný dojem. Sakra, ani já se nechci mýlit. Z nějakého nepochopitelného důvodu se Harlen rozhodl, že zůstaneme jen přátelé. Ale ne přátelé s výhodami, což bych si užívala mnohem víc. Takže, i když z něj chci strhat oblečení a skočit na něj, musím to brát tak, jak to je.

„Dobře,“ souhlasí, ale vím, že mi nevěří. „Promluvím si s Evanem jen o večeři.“

„Já… dobře,“ souhlasím také, položím si hlavu na volant a dvakrát s ní praštím.

„Musím se vrátit do třídy. Bude zvonit. Promluvíme si brzy.“

„Dobře. Měj se hezky.“ Zvednu hlavu a vyhlédnu předním oknem.

„Jo, ty taky.“ Zavěsí.

Otevřu dveře, vystoupím a zamířím na verandu, kde otočím klikou dveří, zatímco se snažím setřást myšlenky na Harlena.

„Tati! Mami!“ zakřičím, jakmile vejdu domu a ani se neobtěžuju klepat.

„V kuchyni!“ zavolá máma, takže hodím kabelku na stolek u dveří a zamířím chodbou do kuchyně. Uvidím u sporáku mámu a tátu sedět u kuchyňského ostrůvku. Dojdu k mámě, políbím jí na tvář a pak dojdu k tátovi, kterému se zavrtám pod paži, kterou zvedl.

„Jak to jde?“ zeptá se táta a políbí mě do vlasů.

„Jde to.“ Stisknu ho v pase a pak se posadím vedle něj.

„Jak to jde v nemocnici?“ ptá se máma a pozoruje mě stylem, kterým to dělají jen mámy. Jako kdyby mi mohla pohledem změřit horečku a zjistit, zda nejsem zraněná.

„Dobře. Včera jsem mluvila s jednou ze sester na pohotovosti a ta mi řekla, že nemocnice nabízí kurzy na traumatologii a jipce. Řekla mi, že pokud je absolvuju, mohla bych se na jedno z těch oddělení dostat, pokud bude volné místo.“

„To by bylo skvělé,“ řekne táta a já přikývnu.

„Držte mi palce. Není lehké se do těch kurzů dostat. Budu doufat, že mě přijmou. Pokud ne, podívám se, zda někde nepořádají stejné kurzy.“

„Dostaneš se tam,“ řekne máma a já se na ni usměju. Máma je ten typ matky, která si myslí, že její děti mají schopnost chodit po vodě a mohou zvítězit nad kýmkoli, kdo si myslí opak. Miluju to na ní. „Takže, co budeš dělat dneska?“ zeptá se a podá tátovi talíř s vajíčky, slaninou a toasty.

„Nákup v potravinách, protože nemám doma nic k jídlu. Pak se sejdu s Harlenem. Jdeme vybírat barové stoličky do kuchyně.“

„Jde s tebou nakupovat barové stoličky?“ zeptá se máma a zní, jak kdyby Harlen souhlasil, že přejde bosý přes roztavené uhlí a na nose bude balancovat s mečem.

„O nic nejde. Říkal, že dneska nic nemá, tak si půjčí Evanovo SUV a pomůže mi.“

„Mohl jsem tě tam vzít,“ zavrčí táta. Otočím se k němu. „Nenávidíš nakupování,“ připomenu mu.

„Stejně tě tam můžu vzít.“

„Vím, ale teď nemusíš.“

„Zlatíčko, musíš být opatrná. Harlen –“

„Prosím, nedělej to.“ Zavrtím hlavou. Nechci slyšet, jak táta mluví o Harlenovi špatně.

„Zlato, ten muž má v sobě démony.“

„Jo a vsadím se, že kdybych se zeptala kohokoli, tak by mi řekl o tobě stejnou věc, když jsi byl mladší. Ale mamka ti stejně dala šanci.“

„Dáváš mu šanci?“ zeptá se a já se ošiju.

„Jsme přátelé a mám ho ráda. Myslím, že je to dobrý člověk. Je snadné být v jeho společnosti a dokáže mě rozesmát. To mi pro tuto chvíli stačí.“

„Nico,“ ozve se máma a táta se k ní obrátí. Vidím, jak máma zavrtí hlavou. Pak se podívám na tátu a vidím, že svírá čelist. „Líbí se mi,“ vloží se do toho máma a tak se znovu obrátím k ní. „Je vždycky zdvořilý, a pokud ho máš ráda, tak se mi líbí,“ dořekne a pak mi podá stejně plný talíř, jako dostal táta.

„Přesto by mi ale nevadilo, jít s tebou vybírat barové stoličky.“

„Ještě potřebuju lampičky a noční stolek. Příští měsíc na ně budu mít peníze. Zajedeme si do Nashvillu, zajdeme na nákupy, dáme si večeři a můžeme jít i do kina,“ slíbím jí a ona se usměje.

„Počítej se mnou.“

„Dobře.“ Zabodnu vidličku do vajíček a pak ucítím, jak mi táta položil dlaň zezadu na krk. Otočím se k němu a vidím, jak vřelý má pohled.

„Miluju tě.“

„Taky tě miluju, tati,“ zašeptám, on přikývne a dotkne se mě rty na čele, na stejné místo, kam mě Harlen dvakrát políbil. Ne, že bych to počítala. Poté mě pustí a vrátí se k jídlu. Udělám to samé, než odejdu, nakoupím v potravinách a sejdu se s Harlenem, abychom vybrali barové stoličky.

***

„Kde jsi?“ zeptá se Willow a já si přitisknu mobil víc na ucho, abych jí přes hlasitou hudbu z náklaďáku zaparkovaného nedaleko a hlasitě mluvících lidí slyšela.

„U táboráku!“ zakřičím do telefonu a Harlen, který stojí vedle mě, se na mě zadívá. Přetočím oči a postřehnu ve světle ohně, že se usmál.

„U táboráku,“ opakuje Willow. „S kým jsi sakra u táboráku?“

„S Harlenem,“ odpovím a několik lidí kolem se po nás ohlédne. Pravděpodobně se diví, co tu sakra dělá s někým, jako jsem já. Tomu se posledních několik týdnů divím i já sama.

„Vrátím se,“ řeknu mu. Podívá se na mě, pak se rozhlédne po okolí a znovu se zahledí na mě.

„Zůstaň tak, abych na tebe viděl.“

„Dobře,“ zamumlám a skloním pohled k nohám. Dupu v converskách po trávě a bahně směrem k okraji táboráku, kde se víc než pár lidí muchluje a někteří opodál zřejmě mají ve tmě i sex.

„Willow, jsi tam ještě?“ zeptám se, když dojdu tam, kde je větší klid.

„Stále zpracovávám novinku, že jsi znovu venku s Harlenem, tentokrát u táboráku,“ řekne. Vzhlédnu k hvězdám, které září na noční obloze. „Co se sakra mezi vámi dvěma děje?“

„Nic,“ zamumlám. „Jsme přátelé.“

„Jasně.“ Slyším v jejím hlase nedůvěru a sevřu ruku v pěst.

„Co se stalo? Je u tebe vše v pořádku?“

„Chtěla jsem vědět, jestli nemáš čas na večeři. Přijde mi, že jsem tě neviděla od té doby, co ses přestěhovala.“

„Omlouvám se.“ Má pravdu. Neviděla jsem se s ní často od přestěhování. Jenže zase, většinu volných dní jsem trávila s Harlenem, nakupovala s ním, sledovala filmy, jedla večeře, popíjela nebo jen prostě trávila čas. Zkoušela jsem ho, víc než jednou, odmítnout, když navrhl, že se sejdeme, ale vždycky to skončilo ustoupením z mé strany a uděláním toho, co chtěl on.

„Ráda bych viděla svou sestru a strávila s ní čas,“ zaúpí a mě bodne pocit viny.

„Zítra mám volno. Přijedu a zůstanu u tebe na noc. Dáme si večeři, budeme se povalovat a dívat na filmy.“

„To beru. Také očekávám, že mi řekneš, co se opravdu děje mezi tebou a tím obrem.“

„Opravdu, není o čem mluvit. Nic se neděje. Jsme jen přátelé, Willow.“

„Jasně,“ zamumlá znovu a já si povzdychnu. Poprvé si přeju, abych neměla pravdu a bylo by tajemstvím, co se mezi mnou a Harlenem děje. Něco víc, než že jsme se stali dobrými přáteli. „Zítra končím v práci ve čtyři, takže budu doma kolem páté, možná i dřív.“

„Budu tam.“

„Tak se uvidíme.“ Když zavěsí, strčím si mobil do zadní kapsy džínů. Podívám se k táboráku a uvidím Harlena mluvit s nějakým klukem. Pak se mi nevolností sevře žaludek, když k němu začne vykračovat nějaká holka. Jako pokaždé, když jsem u toho, neudělá nic jiného, než že ji jen kývnutím hlavy pozdraví. Stejně to nenávidím. Nenávidím fakt, že na něj nemám žádný nárok, že kdyby chtěl přijmout nabídku od holky na sex, mohl by to udělat bez rozmýšlení.

Sleduju, jak holka odchází a zadívám se na něj. Jako kdyby věděl, že jsem blízko, mě vyhledá pohledem. Žaludek mi udělá stejnou věc, jakou dělá, když jsem poblíž něj, což je mírně otravné. Přeju si, abych se zbavila toho pobláznění a mohla se soustředit jen na skutečnost, že jsem získala opravdu dobrého přítele.

„Všechno v pořádku?“ ptá se a pozorně si mě prohlíží.

„Jo, Willow si chtěla jen dát večeři. Protože jsem s tebou, řekla jsem jí, že zítra přijedu do Nashvillu a strávím u ní noc, abychom mohly být spolu,“ řeknu, vezmu si pivo, které drží v ruce, přiložím k puse a vidím, jak se usměje, zatímco se napiju a nutím se to polknout.

„To bude fajn.“

„Jo,“ souhlasím a pak se rozhlédnu kolem. Opozdívá se, což znamená, že většina lidí, která tu je, se tu jen tak nepoflakuje. Většina z nich si hledá partnery na noc.

„Jsi připravená vypadnout?“ zeptá se. Znovu se na něj zadívám.

„Budeš řídit v pohodě?“

„Měl jsem jen dvě piva, jsem v pohodě,“ slibuje a vidím, jak kýve hlavou na někoho přes táborák. Podívám se tím směrem a spatřím jeho kamaráda Everreta, jak se k nám vydává s nějakou kočkou, kterou drží kolem ramen.

„Odcházíte?“ zeptá se Everret, jakmile je blízko. Holka se na mě podívá a přitiskne se k němu blíž, jako kdybych ho chtěla lapit do svých osidel.

„Jo,“ odpoví Harlen, vezme mi pivo a hodí ho do jednoho ze sudů na straně.

„Dobře,“ zamumlá Everret a pak se zadívá na mě. „Rád jsem tě poznal, Harmony.“

„Já tebe taky.“ Usměju se na něj a sleduju, jak s Harlenem dělá takovou tu chlapáckou věc; potřesení rukou, poklepání na záda, než odejde pryč i s tou kočkou.

„Připravená vyrazit?“ zeptá se Harlen a nakloní hlavu.

„Jo,“ říkám a pak mě jeho velká ruka vezme do své a vede mě k motorce. Jakmile nasedne, vylezu si za něj a chytnu se ho kolem pasu, zatímco se rozjíždí po trávě na silnici. Jako pokaždé, kdy za ním sedím na motorce, mi jeho teplo proniká do pokožky, jeho vůně mi plní plíce a na několik minut předstírám, že jsme něco, co nejsme.