Shameless - 40. kapitola

Překlad: Peťa

BRADY

Zdá se to špatné mít toto setkání předtím, než jsem novinky, že budu adoptovat Izzy, prozradil rodičům, ale dnešek je jediná díra, kterou sociální pracovnice má za pět týdnů, a nemyslím si, že bych měl čekat. Kat mi pořád říká, abych se uvolnil, že to až do schůzky u soudu koncem ledna, není oficiální, ale vím, že musím ten rozhovor mít, jakmile to bude možné.

Ale tátův operatér mě soukromě varoval, že bych na tátu do jeho další schůzky s doktorem, neměl házet žádné bomby, tak jsem jen rodiče ujistil, že jsem mluvil s naším právním zástupcem o adopci a byl zavalen papíry. Ale musím jim to říct brzo. Pro mou vlastní příčetnost.

Nervy mám našponované. Mezi tím, co jsem včera v noci přecházel po Calově ložnici a dělal si starosti s procesem adopce a financemi rodiny, bych si dal říct s pauzou.

Zatímco si otírám zpocené dlaně o džíny, sleduju paní Gonzalez, sociální pracovnici, jak si píše do formuláře.

Kat položí vedle té ženy šálek kávy a vrátí se na své místo vedle mě u kuchyňského stolu. Držím Izzy, která žvýká banán.

Starší žena mávne perem k nám. „Takže vy s dítětem tu bydlíte sami se slečnou Duran?“

Najednou jsem ustaraný, jak vysvětlit naši situaci. Řeknu, že Kat je moje zaměstnankyně nebo vysvětlím, že jsme… Že jsme co? Že randíme? Potom, co jsem Kat předvedl celou tu písničku a tanec ohledně toho, jak to musí zůstat neformální, se teď zdá špatné použít tento termín. I když, jo, užívám si čas, který trávíme spolu. Jakože víc než u kterékoli jiné ženy, se kterou jsem randil.

Ale Kat opět přijde na záchranu. „Jsem chůva. Znala jsem Bradyho bratra a švagrovou, takže jsem přišla pomoct, dokud to Brady nezvládne sám.“

Paní Gonzalez přikývne a začne si znovu psát. „To je od vás milé.“

„Na co jsou přátelé?“ Zachytí můj pohled a mrkne a jen tak se starosti v mých vnitřnostech začnou vytrácet.

Usměju se zpátky, tak vděčný za tuto holku. Vypadá úplně uvolněně, když mi pomáhá pokrýt otázky a během deseti minut kecají s paní Gonzalez ve španělštině. Nemám tušení, co říkají, ale soudě podle toho jak se sociální pracovnice několikrát obrátí na mě, aby se usmála, hádám, že to jde dobře.

O několik minut později požádá, abychom ji vzali na prohlídku po domě, která skončí po celých třech minutách a pak je venku ze dveří.

Kat, Izzy a já stojíme na verandě a sledujeme Hondu Civic, jak se řítí po příjezdovce.

„To bylo rychlé,“ zamumlám, jak se mrknu na hodiny na telefonu. „Byla tady, kolik, čtyřicet minut? Co kdybych byl psychopat? Co kdybych si sbíral odstřižky nehtů do malé skleničky nebo si z vlasů dělal voodoo panenky? Neměla by to zjistit?“

Kat si odfrkne. „Někdy umíš být fakt divný.“ Protočí oči. „Paní Gonzalez ses líbil a to, jaký jsi byl s Izzy. Říkala, že se jí zdáš být pracant.“

Zamračím se. „Jak by to mohla vědět?“ Když o tom tak přemýšlím, fakt nepokládala moc sondujících otázek.

„Řekla jsem jí to, blázínku. Jak se staráš o dítě a krmíš ji a koupeš. Jak jí říkáš pohádky na dobrou noc a češeš vlásky. Jak opravuješ pozemky a jak ses naučil, jak se postarat o všechna zvířata.“ Pokrčí rameny. „Byla ohromená. Říkala, že Izzy má štěstí, že tě má a já souhlasila.“

Ježíši. To byl ten pekelný rozhovor, co měly ve španělštině.

„To všechno jsi řekla?“

„Joo. Dostanu prémii?“ Zachichotá se a šťouchne mě do žeber a já se zasměju.

„Můžu tě uplatit pizzou?“

„Absolutně. Ale jen pokud je to Pizza Hut.“

Obalím ji do objetí a políbím na čelo. „Dohodnuto.“

Jakmile dostaneme Izzy do postele a objednáme pizzu, schoulíme se na gauči. Hlavu Kat mám v klíně a proplétám si prsty jejími vlasy, zatímco sledujeme hvězdné momenty na SportsCenter. Když se objeví klip ze zápasu Celtics, otočí se na mě.

„Chybí ti domov? Chybí ti Boston?“

Moje ruka se ubírá jemnými vlnami, když o tom přemýšlím. „Jo. Chybí mi rodiče a moje sportovní týmy.“ Usměje se a já jí přejedu prstem po krku, dokud se nechvěje. „Ale musím přiznat, že se mi líbí ten klid v životě tady dole.“

„Jak to myslíš?“

„Všechno v Bostonu je intenzivní. Doprava. Lidi. Počasí.“ Vezmu pramen vlasů a zastrčím jí ho za ucho. „Život tady je pomalejší.“

„Myslíš nudný?“

„Ne, vůbec ne. Chci říct, okay, vidím, jaké by to mohlo být. Máme v Bostonu hodně zábavy, kterou v Texas Hill Country nemáš. Ale lidi tady nespěchají. Dívají se ti do očí, když s tebou mluví. Zdá se, že se opravdu starají, jak odpovíš, když se ptají, jak se ti daří. Líbí se mi to.“

Usměje se, jako by byla hrdá. „Takže říkáš, že se ti tu líbí?“ Huh. „Jasně, řekl bych, že jo. Teď pokud dokážu Bandita zarazit, aby mi nečural na věci, bude to zlaté.“

Kat se uchechtne a natáhne se, aby mi rukou přejela po zadní části krku. Zírá na mě takovým způsobem, že to cítím až ke kolenům. Na rtech se jí roztáhne ten hravý úsměv. „Chceš se tulit?“

„Abso-zatraceně-lutně.“ Sklouznu vedle ní a lehnu si těsně za ni. „Děkuju za dnešní pomoc,“ zamumlám do jejích vlasů, když se natáhnu, abych si ji přitáhl blíž.

Otočí se mi v náručí a jemně mě políbí. „Kdykoli, zlato. Kdykoli.“