MTB - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Na Silvestra se mě Bryan zeptá, jestli s ním nechci jít na párty. Nemám co dělat a má sexuální frustrace dosáhla úplně nového maxima. Nebyl jsem s nikým od jara od Caleba. Bryan vždycky vypráví, kolik gayů s ním pracuje v hotelu. Není divu, že má práce v opravně je ovládaná spíš hetero.

Jedeme tam na kolech, i když je venku strašná zima, tak nemusíme řešit, jak se později dostaneme domů. Párty je hlasitá a tak nesnesitelná, jak jen vysokoškolská párty může být. Kluci se shromažďují v rohu u pivního sudu a hrají keg stand (pozn. hra kdy děláš stojku na sudu a přitom piješ pivo), jedna ze dvou koupelen už je obsazená zvracející holkou a dalšími dvěma, co jí drží vlasy. Bryan vypil obrovské množství whisky za překvapivě krátkou dobu, než skončil v rohu místnosti s Joshem, se kterým se líbá.

A tak nějak – jen Bůh ví jak – je tu Cole. Letmo ho zahlédnu přes obývací pokoj a vidím bolest v jeho očích, když si všimne Bryana, ale než se proderu přes horu těl, je pryč. Trvá mi dlouho zjistit, že vyklouzl zadními dveřmi na zimní zahradu.

Vezmu si kabát a deku ze skříně a jdu za ním. I když je tam o něco tepleji, než venku pořád je hrozná zima. Je zde asi dvanáct židlí. Podlaha je z betonu. Navzdory chladu je Cole bosý. Sedí na jedné z židlí a objímá si nohy a v ruce má prázdnou láhev od vína. Nikde nevidím skleničku. Slzy mu stékají po tvářích.

„Jsi v pořádku?“

Začne si rychle otírat slzy. „V pohodě. Nemusíš mi dělat chůvu.“

„Nedělám nikomu chůvu.“ Hravě ho bouchnu do ramene.

„Hej, všiml sis, že nikdo na vysoké nepije víno? Pokud to není odrůda Boone´s Farm.“

„Co je pro všechno na světě Boone´s Farm?“

„Vážně?“ Očividně jsme teenageři z úplně odlišných světů.

„Je to víno. Teoreticky. Je sladké a ovocné a stojí okolo tří dolarů za láhev.“

„To zní skvěle. Nepředpokládám, že jsi jednu přinesl.“ Zvedne láhev. „Moje je prázdná.“

„Obávám se, že ne, ale mám tohle.“ Přehodím mu deku přes ramena. „Musíš mrznout.“

„To ano. Děkuju.“ Odloží láhev a přitáhne si deku těsněji okolo sebe. „Byl jsi vůči mně vždy tak milý.“

Sednu si na židli vedle něj a oba se díváme z okna na liduprázdnou zahradu. „Je mi líto, co se stalo uvnitř.“

„Mě taky.“ Popotáhne. „Pořád tam je?“

„Obávám se, že ano.“ Rozhodnu se nezmínit, že se s Joshem rozhodli zadusit jazykem. Vím, že Bryan je také zraněný, ale zvládá to nejhorším možným způsobem. „Vím, že o tebe pořád stará. Pokud ti chybí a jsi ochotný mu dát druhou šanci –“

„A jaký by to mělo smysl?“

„Milujete se.“

„Já vím, je to na prd, že? Miluju ho. On miluje mě, ale pokud mi nedokáže věřit, jak bychom to zvládli?“

„Oba jste řekli, že jste pro sebe stvoření.“

Zakucká se, možná je to smíchy, nebo potlačeným vzlykem. „Byl jsem hlupák. Už nikdy ta slova nepoužiju, to ti slibuju.“

„Podvedl jsi ho v New Yorku?“

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Mohl jsem ho podvést v New Yorku. Nebo Paříži. Nebo na Hawaii. Mohl jsem to udělat tucetkrát od doby, co jsme se potkali, ale neudělal jsem to.“

Sedíme v tichosti několik dalších minut. Nevydá žádný zvuk, ale nedokáže zastavit slzy, které mu stékají po tvářích.

Nakonec promluví. „Znáš Odysseu?“

„Co přesně máš na mysli?“

„Když je Odysseus zajat Polyphemem a odmítá mu říct své jméno. Poté, co unikne, se tím chvástá a stojí ho to všechno.“

Čekám, nejsem si jistý, kam tím míří. A pomyslím si, že mu to dlužím, když nic jiného.

„Myslel jsem na den, kdy jsme se potkali. Stáli jsme ve frontě na vlek. Skončili jsme vedle sebe a on se mě zeptal na jméno. Jen na jméno a tak nějak nás to dovedlo až sem.“

„Já jsem fyzik, nemám za hlavní obor literaturu, jako ty. Budeš mi muset vysvětlit, jak Odysseus zapadá do našeho rozhovoru.“

Zasměje se. Nejedná se o plnohodnotný smích, ale bylo hezké ho slyšet. „Je to představa, že když dáš někomu své jméno, dáváš mu nad sebou moc. A to jsem toho dne udělal. Dal jsem mu moc mě zlomit.“ Dusí se slzami. „Vzdal jsem se pro něj všeho, Jarede. Byl jsem přijat na Univerzitu Paris Diderot. Teď bych byl ve Francii. Jedl bych croissanty a pil milované víno z Burgundska. Místo toho jím preclíky a arašídy a piju tuhle sračku.“

Sáhne dolů, zvedne prázdnou lahev a ukáže mi její štítek. Je to bílé víno od Ernesta a Julia Gallo. „Kdybych mu jen neřekl své jméno.“

Vezmu si od něj prázdnou láhev, než ji rozbije o betonovou podlahu. „Ale pak byste spolu nikdy nestrávili společnou dovolenou. Nezažili ty měsíce posílání dopisů a telefonních hovorů. Vyprávěl jsi mi, že jen díky němu ji zvládl maturitní ročník. Nestrávili byste léto na pláži, nebo náš první ročník na vysoké. Byli jste spolu tak šťastní. Opravdu by ses chtěl toho všeho vzdát?“

„Jestli očekáváš, že budu básnit o tom, že je lepší milovat a ztratit než nikdy nemilovat, tak to se načekáš. Právě teď si přeju, abych se vůbec nenarodil a nezamiloval se do Bryana.“

Bryanovo jméno vyjde z jeho úst s trochou sarkasmu a velkou dávkou hněvu. Obejmu se. Začíná mi být zima, i když mám kabát. Přemýšlím, jestli se Bryan s Joshem už přesunuli do ložnice. „Možná to bereš naopak. To, že jim dáš své jméno, neznamená, že jim nad sebou dáváš moc, ale používání jejich jména ti dává moc.“

Otočí se ke mně. „Co tím myslíš?“

Je tak vážný, že se přistihnu, jak se směju. „Nemám ponětí. Fyzik, pamatuješ?“

Usměje se a mírně se ke mně nakloní. Bez přemýšlení ho jednou rukou obejmu a na chvíli tak sedíme, hlavu má na mém rameni, pouto mezi námi sílí.

„Jsem moc opilý, abych řídil,“ zamumlá. „Svezeš mě?“

„Přijel jsem na kole. Chceš balancovat na řídítkách?“

Tentokrát je jeho smích jasný a skutečný, jaký by měl být. „Ani za tisíc let.“ Posadí se zpříma, odtáhne se ode mě, vytáhne klíče z kapsy a pustí mi je do klína. „Vezmeme si mé auto. Jen mě odtud dostaň.“

Navádí mě k sobě do bytu, ale kromě toho celou cestu nepromluvíme. Část mě mu chce říct, jak je Bryan rozrušený. A jak si vážně myslím, že by měli být spolu. Ale druhá část mě ví, že je to ta poslední věc, kterou by chtěl slyšet.

Nasměroval mě do zcela nového bytového komplexu jen pár bloků západně od kampusu. Jeho byt je v nejvyšším patře s výhledem na hory. Veškerý nábytek je nový a naleštěný. Je hodně vzdálený od našeho dvojložnicového omšelého bytu v Ramblewoodu a použitého gauče, který putuje od jednoho studenta k druhému už od sedmdesátých let.

Zmizí v ložnici a objeví se o minutu později s polštářem a přikrývkou. Dá mi je do náruče, ale nepustí je, takže se k sobě o pár centimetrů přiblížíme.

„Jsem v pokušení tě pozvat do postele,“ řekne potichu. „Bylo by to úžasné rozptýlení, ale teď jsi můj nejlepší kamarád a nerad bych to mezi námi zkazil.“

Mít s ním sex mě ani nenapadlo. Na jednu stranu to zní jako skvělý nápad. Oba jsme gayové a sami. Proč ne? Ale myslím, že má pravdu. Jejich rozchod je stále ještě čerstvý a Cole je opilý. Zradil bych jednoho, kdybych upřednostnil druhého.

„Gauč je v pohodě.“

Cole pustí přikrývku, ale stoupne si na špičky a letmo mě políbí do koutku úst.

„Děkuju.“

Ráno mě Cole zaveze na místo večírku, kde jsem si nechal kolo. Odtud jsem jel domů a užíval si ostrého, chladného vzduchu. V bytě najdu Bryana s rozcuchanými vlasy a očima zalitými krví čekajícího, až se dovaří káva.

„Náročné ráno?“ Zeptám se.

„Raději bych stále ležel v posteli, ale musím být za hodinu v práci.“ Nalije si kafe.

„Chceš taky?“

„Už jsem měl.“

Zamračí se, když vejde do malého obývacího pokoje. Sedne si na pohovku a položí hrnek na konferenční stolek a dívá se na něj, jako by mohl vyskočit a kousnout ho. Mám takový pocit, že zvažuje, jestli zvítězí bušení v hlavě nebo zvedající se žaludek.

„Šel jsi domů s Colem.“ Obviní mě.

„Jen jsem ho odvezl.“

„Ale pak jsi tam přespal. Spal jsi s ním?“

„Ne.“ Řeknu a jsem rád, že nemusím lhát. „Spal jsi s Joshem?“

Zaboří hlavu do rukou. „Ne, ale jen proto, že odpadl dřív, než jsme se dostali tak daleko.“

Posadím se na opěrku naší jediné židle. „Co to sakra děláš, Bryane? Vím, že máš pořád rád Cola.“

„Ano.“

„Tak proč ho potom tak zraňuješ?“

Zhluboka se nadechne. Myslím, že nemá daleko k slzám. „Podváděl mě.“

„Vážně si to nemyslím.“

Zavrtí hlavou a těžce si povzdechne. „Na tom nezáleží.“ Posadí se zpátky na gauč a opatrně na mě pohlédne. „Nefungovalo by to. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že náš vztah byl odsouzen k zániku hned od začátku.“

„Proč, protože mu nedokážeš věřit?“

„Částečně jo.“

Musí vidět znechucení a nedůvěru v mé tváři, protože si znovu povzdechne, tentokrát podrážděně. „Podívej, je to tak. Přemýšlel jsem o matce. Seznámila se s otcem na vysoké. Získala titul, ale nikdy nepracovala. Místo toho zůstala se všemi dětmi doma. Pak o patnáct let později zjistila, že jí podvádí. Rozvedla se. Najednou zůstala jen ona, tři děti a alimenty, když si zrovna otec vzpomněl a zaplatil je. Uvědomila si, že už nadále nemůže zůstat doma. Ne, pokud budeme chtít jíst i něco jiného, než čínské polévky každý večer, takže si myslela, že může pracovat ve všední dny, když budeme ve škole a vydělá dost, aby nás uživila. Přece měla vysokoškolský titul, jak těžké by to mohlo být, že? Až na to, že její titul ležel v prachu patnáct let. Neměla žádný životopis, žádné pracovní zkušenosti až na práci číšnice, kterou dělala na vysoké. A nakonec to bylo to jediné, co mohla dělat, protože nikdo jiný si ji nenajal.“

„A co to má co společného s tebou a Colem?“

„Přemýšlej. Nemůže zůstat na jednom místě, že? Vždycky si odletí do Paříže, do Říma, Cozumelu (pozn. ostrov u Mexika) a to já nemůžu. Nikdy toho nebudu schopen. I poté, co absolvujeme. Budu pracovat, on ne.“

„Má hodně peněz. Možný bys ani ty nemusel dělat.“ Ale jakmile ta slova vyřknu, uvědomím si, co má na mysli.

„Správně, takže strávím pár let tím, že ho budu následovat z místa na místo. Nebudu mít ani korunu, kterou bych mohl považovat za svoji. Budu ve všem závislý na něm. Ale co se stane, když se náš vztah rozpadne. Když se nakonec stejně rozejdeme? Pak skončím jako moje máma – s bezcenným titulem bez špetky zkušeností. Skončil bych stejně zlomený. Pravděpodobně bych se musel nastěhovat k jednomu z rodičů.“ Zavrtí hlavou. „V žádném případě. Jen, když na to pomyslím…“

Nedokončí větu a jen vrtí hlavou.

„Takže takhle to je? Miloval jsi ho ode dne, kdy jsi ho potkal a všechno zahodíš? Co se stalo s tím 'mělo to tak být'?“

S hořkostí se zasměje. „Byli jsme děti. Věřili jsme na pohádky, ale tohle je skutečný život, Jarede. A v reálném životě s Colem nemám šanci.“