MTB - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Během léta se s Bryanem staneme nejlepšími parťáky. Jezdíme spolu na kolech, hrajeme frisbee. Spřátelili jsme se s našimi sousedy a strávíme hodně večerů tím, co dělají vysokoškolští studenti – pitím a hulením. Prošli jsme garážové výprodeje a hledali nábytek a cítili se triumfálně pokaždé, když jsme našli něco, co jsme si mohli dovolit. Koupili jsme tu nejošklivější sedačku na světě, nízké, široké křeslo, ve kterém se nedá sedět, aniž byste se nedotýkali zadkem podlahy a konferenční stolek se zlomenou nohou (díky lepící pásce jsme ji opravili). Pověsili jsme stará prostěradla jako závěsy, každý den dlouho spali a táhli své zadky do prádelny, jen když to bylo opravdu nutné.

Jinými slovy, žili jsme jako průměrní devatenáctiletí vysokoškoláci.

Dostali jsme pohledy od Cola, v několika zmiňoval někoho jménem Devin. Pokaždé jsem viděl, jak Bryanovi oči potemněli.

„Vždycky jsem se bál, že potká někoho jiného,“ řekne Bryan.

„A taky se tak stalo.“

„Nezmínil by se o tomto Devinovi, kdyby tě podváděl,“ řeknu. „Přemýšlej o tom. Kdyby s ním spal, držel by ho v tajnosti, ne?“

Nepřesvědčil jsem ho.

Cole přijel jen pár dní před začátkem semestru, s opálenou kůží a prosvětlených vlasech od sluníčka. Obejme mě a políbí na tvář. Pak jsem vyklidil prostor, aby si s Bryanem mohli vynahradit ztracený čas.

Devin, jak se ukázalo, nebyl vůbec kluk, ale dívka. To by mělo Bryanovu hlavu uklidnit, ale v ráji bylo stále dost dalších problémů.

Jak čas plynul, Bryan zůstával doma stále méně a trávil čas s přáteli, které poznal v práci. Nesnášel jsem to, ani ne tak protože mi chyběl, ale protože to byla jedna z věcí, kvůli které se s Colem hádali. Často jsem přišel domů a našel je, jak jsou oba rozmrzelí. Několikrát jsem přistihl Cola, jak brečí. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil do pokoje se přestali hádat, ale v době Díkuvzdání jsem začal přemýšlet, jak se všichni společně přežijeme tu jednoroční podnájemní smlouvu. A co bylo ještě horší, Cole už teď měl v plánu letět na Vánoce do New Yorku.

„Jede tam za Ronem.“ Svěří se mi jednou večer Bryan, když Cole odešel do postele.

„Kdo je Ron?“

„Chlap, se kterým ztratil panenství. Je o patnáct let starší než my, svedl Cola před pár lety. Věřil bys tomu? Třicetiletý chlap tlačil na Cola, aby s ním měl sex –“

„To neznamená, že se k němu vrací.“ Namítám.

„Ale ano, je jím zvláštně posedlý. Nevšiml sis, jak často ho zmiňuje? Setkává se s ním pokaždé, když jede do New Yorku.“

Nepamatuju si, že bych někdy slyšel Ronovo jméno z Colových úst. Nebo jsem tomu nevěnoval pozornost.

Bryan se rozhodl strávit Vánoce v Colorádu, ale dost se pohádali, než Cole odjel, což znamenalo, že mě Cole požádal, abych ho odvezl na letiště. Vzali jsme si jeho auto, ale nevypadalo to, že by chtěl řídit. Hodil mi klíčky a strávil prvních patnáct minut jízdy otíráním slz. Mám takový pocit, že pro Bryana to není o moc lepší. Začínají mít ponorku. Nesnáším, že si navzájem způsobují tolik bolesti.

„Přemýšlím o posledním půlroce maturitního ročníku, poté co jsme se s Bryanem potkali –“ řekne nakonec.

„A co s ním?“

„Do té doby jsem byl úplně sám. Jen já a pár uklízeček, které byli placeny za to, že se o mě starali, ale nemohli se dočkat, až konečně vypadnu.“ Zavrtí hlavou. „Bryan byl jako dar z nebe. Upřímně netuším, jak bych tento rok zvládl, kdyby nebylo jeho.“

„Vy chlapi jste do sebe zbláznění od prvního dne.“

„Byli jsme,“ řekne potichu.

Zariskuju a podívám se na něj. „Uvažoval jsi, že zůstaneš doma jen proto, abys mu udělal radost?“

„Samozřejmě, ale máma mě donutila slíbit, že ji navštívím.“

O své matce se zmiňuje jen zřídka, až jsem skoro zapomněl, že není mrtvá, jako jeho otec. „A… co Ron?“

„Oh dobré nebe.“ Povzdechne si. „Znám Rona celý život.“

„A?“

„A ano, byl můj první. Věnoval mi pozornost, když nikdo jiný ne. Bral mě na koncerty, do galerií a ven na večeři. A nakonec mě vzal i do postele.“

 Zhluboka se nadechnu a uvažuju, jestli položit další otázku. „Kolik ti bylo?“

„Patnáct. Byl jsem příliš mladý, já vím. Můj otec právě zemřel.“

„Nemáš pocit, že tě využil? Že využil smrti tvého otce, aby se s tebou sblížil?“

„Možná při zpětném pohledu. Ale v tu dobu jsem to tak necítil. Staral se o mě, když nikdo jiný ne.“

Koušu se do rtu a dívám se na cestu, nejsem si jistý, jak reagovat.

„Legrační, že? Každý si myslí, že by chtěl můj život, dokud se nedozví detaily. Pak jim je mě líto.“

A on nesnáší lidi, co ho litují. Znám ho dost dobře, abych to věděl. „Bryan říkal, že se s ním setkáváš pokaždé, když přijedeš do New Yorku.“

Cole protočí oči. „Ronův dům v Hamptons je míň než jeden blok od mého. Když jsem řekl, 'vidím ho pokaždé', myslel jsem tím, že projede kolem našeho domu a zamáváme si. To je vše. Doopravdy jsem s ním nemluvil ani nespal už několik let. A ani to neplánuju.“ Odvrátí se a popotáhne. „Jedeš na Vánoce domů?“

Nejsem překvapený, že chce změnit téma. „Možná na pár dní, ale rozhodně ne na celé prázdniny.“

„No, můžeš používat mé auto, zatímco budu pryč.“

Musím si připomenout, abych sledoval cestu. „To myslíš vážně?“ Je to Saab jen pár let starý, a rozhodně nejhezčí auto, jaké jsem kdy řídil. „Víš, že žiju v horách, že?“

„Nebuď hloupý, Jarede. Saab je stvořený pro horskou jízdu.“

Cole zavolá jen tři dny poté, co odjel. Venku sněží jako blázen a spojení je tak špatné, že musíme křičet, abychom se slyšeli.

„Je Bryan doma?“

„Pracuje.“ Strávil skoro celý víkend s lidmi, které poznal v hotelu.

„Co se stalo?“

Cole udělal jedno ze svých dramatických povzdechnutí. „Matka našla důvod, proč odjet z města, aniž by mi o tom řekla. Přemýšlel jsem, že bych se vrátil dřív a překvapil Bryana.“

Usměju se. Bryan byl mrzutý, téměř nesnesitelný od chvíle, kdy Cole odjel. „Myslím, že je to skvělý nápad.“

„Můžeš mě ve středu vyzvednout na letišti? Měl bych přiletět ve tři.“

„Samozřejmě.“

O dva dny později byl sníh jen vzdálenou vzpomínkou a slunce svítilo. Pro Colorado typické.

S Colem jsme znovu nasedli do jeho Saabu – tentokrát řídil on – a zamířili jsme domů.

Je veselý a ukecaný, i když cítím, že je to nucené. Neřekl nic o New Yorku, matce nebo Ronovi. Místo toho se ptá na mé plány a plánuje, jak s Bryanem stráví Vánoce – teď po třech dnech – spolu v posteli, stejně jako když se setkali na sjezdovce. Možná by mohli jet lyžovat, což nedělali od minulého roku.

„Nevadí mi za něj zaplatit ski-pass. Říkal jsem mu to, ale byl naštvaný a úsečný. Řekl, že nechce moji charitu, což je směšné. Nejedná se o charitu. Jsme pár! Možná bych mu měl koupit roční permanentku na Vánoce. To by mělo být v pohodě, ne? Byl by to dárek. Možná by se tak cítil líp?“

Nejsem si jistý. Nerozumím tak úplně Bryanově váhání, nechat Cola platit za věci, když je Cole očividně ochotný za ně platit. A znovu, Cole má nepříjemný zvyk předpokládat, že všichni na světě si můžou jen tak zaletět do Paříže, kdykoliv si usmyslí. Finanční možnosti obyčejných lidí jdou úplně mimo něj.

„Oh dobře, má tady auto.“ Řekne, když zaparkuje před naším bytem. „Doufám, že bude překvapený.“

„Jsem si jistý, že ano.“

Vyjdeme schody do druhého patra a Cole otevře dveře.

Letmo zahlédnu Bryana – na gauči bez trička. Další muž též bez trička je rozkročený nad jeho klínem a objímá ho okolo krku. Vyskočí na nohy – Bryan se tváří šokovaně a zděšeně, druhý muž je zcela zmatený. Aspoň na sobě mají pořád kalhoty.

„Cole, co tady děláš? Myslel jsem, že jsi v New Yorku.“

Zdá se, že se čas zpomalil. Cole se ke mně otočí, se strašným, srdcervoucím smutkem v očích. „No, vážně jsem ho dokázal překvapit, že?“

Nemám ponětí, co říct. Cole vejde do jejich ložnice a potichu za sebou zavře dveře.

Bryan, Pan Beztričko a já stojíme na místě a zíráme jeden na druhého.

„Mám takový pocit, že bych měl odejít,“ promluví nakonec Bryanův společník a zvedne tričko z podlahy. Položí ruku, na Bryanovu paži. „Uvidíme se zítra v práci.“ A pak už zůstaneme jen s Bryanem. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem byl tak naštvaný.

„Jarede,“ řekne a přistoupí ke mně o krok. „Poslouchej. Můžu to vysvětlit.“

Otočím se a jednu mu vrazím, aniž bych o tom přemýšlel. Až na malou šarvátku s bratrem, když mi bylo osm, se jedná o jediný úder, který jsem uštědřil jiné osobě. Nečekal jsem, že ho složím, ale přesto se cítím zatraceně dobře. Zakryje si rukou místo, kam jsem ho udeřil. Mám takový pocit, že je víc překvapený, než zraněný. „Co to kruci?“

Jsem v pokušení mu dát další, ale neučiním tak. Stejně by to nepomohlo a chudák Cole se schovává v jejich ložnici a čeká na vysvětlení.

„Jsi idiot,“ řeknu mu, když se otočím k odchodu. „Pokud máš vůbec nějaký mozek, půjdeš tam a poprosíš ho, aby tě vzal zpátky.“

Když se o čtyři hodiny vrátím domů, před domem parkuje stěhovák a dva chlápci, které jsem nikdy neviděl, nakládají Coleuv nábytek z ložnice do auta, ten jediný hezký nábytek, co jsme v celém bytě měli, i když ho viděli jen Cole s Bryanem. Bryan je zalezlý v ložnici, a když přitisknu ucho na dveře, slyším ho brečet.

Zdá se, že Cole už se dostal přes slzy. S chladným odhodláním stojí vedle svých posledních věcí u auta, stěží se pohne, když k němu přistoupím.

„Uhodil jsi ho,“ řekne, aniž by se ke mně otočil čelem. „Dal jsi mu ránu kvůli mně.“

„Asi jsem neměl.“

To ho trochu obměkčí. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal. Bylo to drsné a brutální.“ Nakloní se ke mně a položí mi hlavu na rameno. „I tak si toho vážím. Dal bych ti pusu, kdyby to nezpůsobilo spoustu dalších problémů.“

Dám mu ruku okolo ramen. „Kam půjdeš?“

„Pro teď do hotelu. A zítra si začnu hledat něco lepšího.“

„Omlouvám se. Kdybych to věděl –“

„Jsem rád, že jsi to nevěděl, protože to znamená, že mě zradil jen jeden z vás.“

Podívám se na byt, který musím pořád sdílet s Bryanem. „Přeju si, abych se mohl odstěhovat s tebou.“

„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Jsi taky jeho kamarád a neočekávám, že si vybereš jednoho z nás.“

V tu chvíli nepochybuju, kterého z nich bych si vybral. Ale finance mi předepisují u koho zůstat. Nemůžu si nic jiného dovolit. „Dej mi vědět, pokud budeš cokoliv potřebovat.“

„Děkuju, Jarede. Dám.“

Toho večera odjedu do Cody. Stejně jsem plánoval tam jet druhý den. Vyrazit o pár hodin dřív se zdá jako zatraceně dobrý nápad.

Vrátím se dvacátého osmého a najdu Bryana na gauči s osmi prázdnými lahvemi od piva na konferenčním stolku před ním. Byt smrdí po alkoholu, nemytém vysokoškolákovi a sebelítosti.

„Můžeme si promluvit?“ Zeptá se.

Padnu do velkého, modrého křesla a doufám, že budu schopný vstát, až skončíme.

To křeslo zná způsob jak tě pohltit od pasu dolů. „Tak mluv.“

„Ta věc s Joshem… byla chyba.“

Můžu se jen dohadovat, že Josh je ten gaučový chlápek. „Nemůžu uvěřit, že jsi to Colovi udělal.“

„Podváděl mě.“

„Ne nepodváděl. A i kdyby ano, tak co, tahle ty si s tím poradíš? Taky ho podvedeš?“

V očích se mu objeví slzy. „Neměl jsem to udělat. Já vím. A část mě ho chce prosit, aby mě vzal zpátky. Ale nesnáším, když odjíždí z města beze mě a on vždycky jede. Nesnáším pomyšlení, že jsem tu uvízl a může si dělat, co chce, když je pryč.“

„Miluje tě.“

„Na tom nezáleží.“ Rozzlobeně si otře oči. „Je konec. Šlo to s námi z kopce už několik měsíců. Byla to jen otázka času.“

Mávnu rukou. Ano, pořád jsem na něj naštvanej, ale Cole má pravdu. I Bryan je můj kamarád.  A v tuto chvíli vypadá, že je stejně zraněný jako Cole.

Přeju si, aby bylo něco, co bych pro oba mohl udělat, ale není.