FKTQ - 19. kapitola

Překlad: Lucianna

Téměř propásla svou vlastní svatbu.

Jane, stála před vysokým oknem a dívala se ven, na měsícem zalitý Pacifik, narážející na skalnaté útesy, pod jejím novým domovem. Prvním domovem, který doopravdy mohla nazývat svým. A ty samé sliby jí daly manžela, a učinily ji královnou, jen pouhým aktem udělení.

Byl to náročný den.

A ještě nekončil.

Nejdřív ráno zaspala, protože se nedostala do postele dřív, než nad ránem. A když se konečně probudila, bylo tu pulsující rameno, protestující proti jejímu nočnímu výletu do města. Máchání sekerou nebylo snadné a dnes ráno platila cenu tím, že nemohla zvednout levou paži.

Pak, jakmile byla plně probuzená a byla schopná přestat sténat v agónii, strávila, Jane, půl hodiny shrbená nad toaletou a sténala ještě víc. Když se konečně narovnala a podívala do zrcadla, málem omdlela nad svým obrazem. Vlasy jí stály všemi směry, oči měla plné slz a pleť vypadala zeleně. Stálo ji to konvici čaje a tři tousty, než uklidnila žaludek.

A celým zbytkem dne, prošla s mlžným oparem nervosity. Jakmile řekla „ano beru“, v tom, co Jane doufala, že znělo jako přijatelná shelkovanština (Irina ji učila ta slova), Mark jí víceméně plácnul jemný diadém na hlavu a řekl něco, co znělo ještě důležitěji – také v shelkovanštině. Pak jí věnoval dlouhý, spokojený, majetnický pohled a otočil ji, aby čelila všem přítomným. Jane, to sotva zvládla zpátky uličkou, než se jí udělalo znovu špatně. A znovu slzavá. A bylo jí horko a potila se, stejně jako byla chladná jako škeble, a to v jednu chvíli – znovu.

Ten druhý záchvat nevolnosti mohl mít něco společného s nervy. Nebo se skutečností, že ji Mark vynesl ven na vrchol schodů krásného kostela s cibulovou kopulí, a držel ji v náruči, před jásajícím davem Shelkovanů.

Nebo to možná byl druhý záchvat ranních nevolností.

Byla těhotná. Právě dnes ráno, potom co donutila Petriho přísahat, že nic neprozradí, si udělala malý výlet za doktorem Daveedem.

A jo, byla tak těhotná, jak jen dívka může být.

A dnes večer – o své svatební noci – by opravdu měla zvážit, že to řekne svému manželovi.

Ale ve chvíli, kdy se nedokázala ani usmát, se musela otočit od okna a čelit své nové ložnici. Markově ložnici. Nyní jejich ložnici.

Té, ve které stál nahý, kromě ručníku omotaného kolem boků. Vlasy měl vlhké a lehce se mu na krku vlnily, tvář znovu čistě oholenou a opět jí věnoval ten svůj úsměv, který jí způsoboval motýlky v břiše.

Úsměv očekávání.

Úsměv plný slibů.

Opravdu by se měla usmát taky, i kdyby jen proto, aby mu dala vědět, že ho miluje.

Jane, si místo toho přejela prstem po novém, snubním prstenu.

Byl to skandálně široký prsten ze solidního zlata, vykládaný jedlemi a borovicemi, vyrobenými z toho, co, jak se Jane obávala, byly smaragdy. Pravděpodobně stál jmění. Ne, že by se musela bát, že ho někdy ztratí, když ta zatracená věc, byla sakra těsná.

Mark jí ho nasadil na prst se spokojeným zabručením a pak na ni mrknul. Sestra Roberta, stojící vedle, Jane, jako její svědek, si vážně s úlevou povzdechla. Alexi, Markův svědek, zasténal a zavrtěl hlavou, a mumlal dost nahlas, aby to všichni slyšeli, „spas nás Bůh, právě jsme získali anděla.“ Sestra Roberta se při tomhle přestala usmívat, naklonila se dopředu a věnovala Aleximu pěkně zlostný pohled a nakrčila nos.

Mark se nahlas zasmál. A hlasem, ještě více se nesoucím, než Alexiho, řekl, „Ach, ale anděla s životodárným polibkem.“ A pak se sklonil a políbil její život-dávající rty, přímo u oltáře, před Bohem, shelkovanským knězem a katolickým knězem, kterého sestra Roberta nějak sehnala, aby spolu s ním celebroval.

Nikdo si nedovolil odporovat jeptišce, když prohlásila, že svatba by měla být požehnána i mužem jejího kostela, když sestra Roberta, měla na sobě v té chvíli, svou Boží uniformu.

„Budeš stát na stráži u toho okna celou noc?“

„Ne.“

Mark naklonil hlavu. „Na co myslíš?“

„Že ten prsten, který jsem ti dnes dala, je úplně obyčejný. A volný,“ dodala.

„A perfektní. Miluju ho. Stejně, jako miluju jeho dárkyni.“

„Teta Irina říkala to samé, když mě vzala na jeho nákup. A já vím, že ne všichni muži, nosí prsteny.“

„Líbí se mi, že chceš, abych já ho nosil.“

„Prostě jsem si přála, mít pro tebe opravdový svatební dárek.“

Naklonil znovu hlavu a prohlížel si ji, s malým úsměvem na rtech a stále s tím zábleskem v jeho očích. Jane, byla šťastná, že si držel odstup – jako by se bál, že by vyskočila z okna, kdyby se přiblížil.

Přemýšlela, jestli by to udělala.

„Máš pocit, že jsi ke mně přišla s ničím,“ řekl a nebyla to otázka, ale konstatování. „Jen s oblečením na zádech.“

„Ano. A starou puškou.“

„A když ti řeknu, že to, že ses mi oddala s láskou, je dostatečným darem, pro mě, budeš mi věřit?“

Ok, konečně uvěřila, že ji možná opravdu miluje, ačkoliv stále nerozuměla proč. Ale chtěla mu dát skutečný, svatební dar. Něco speciálního. Najednou se usmála. Och, ale ona pro něj něco má; perfektní dar pro krále.

Jane, konečně došla k manželovi, který, jak věděla, čekal na to, až to udělá, a přitiskla svou pravou ruku a jeho srdce, aby cítila jeho silný a pravidelný tlukot. „Právě jsem si uvědomila, že mám pro tebe dárek. Něco, co chce každý král.“

„A to je co, anděle?“ zašeptal napjatě.

„Dědic.“

Najednou nebyla žádná hruď pod její rukou, když zmizela, spolu s jejím manželem. Podívala se dolů a viděla ho, jak sedí na kraji postele. Postele, která byla ještě větší, než Reynardova; taková, do které se vejde celá nová generace nevychovaných princů… a možná jedna, nebo dvě princezny.

„Jsi těhotná?“ zašeptal a zíral nahoru na ni.

Přikývla.

„Víš to určitě?“

Znovu přikývla.

Mark roztáhl kolena, objal ji pažemi kolem pasu a přitisknul si hlavu k jejímu bříšku. „Miminko,“ zašeptal v úžasu. „Syn. Dáš mi syna.“

„Nebo dceru,“ zašeptala, Jane, zpátky a projela mu prsty vlasy. „Možná bych mohla zlomit tradici, Markove Lakelande, a dát ti princeznu.“

„To je skvělé,“ řekl a zvedl hlavu, aby na ni viděl.

Záblesk byl pryč, nahrazený… něčím jiným. Jane, nechtěla ani doufat, že to byla vlhkost v jeho očích, nechtěla uvěřit, že by byla schopná přivést toho velkého, silného, šlechetného muže k slzám, že jen ona byla schopná mu dát něco tak speciálního.

Než mohla doufat v něco víc, Mark ji stáhl na postel jednoduše tím, že si lehnul a vzal sebou. Stále ji držel pevně, paže stále kolem jejího pasu, a Jane, se nacházela ve velmi zajímavé pozici, kdy ležela přes jeho hruď a dívala se dolů na něj.

Znovu se usmála. „Tak co si o tom myslíte, Vaše Veličenstvo? Co kdybych vám dala dceru? Bude mít zlaté oči, jako její táta, a doufejme, že vlasy jako její táta, a moje nadšení pro střelbu a mou sladkou povahu.“

Tělo, na kterém se povalovala, začalo burácet, pak se třást a pak ji málem shodilo, ale manželovy paže stále pevně kolem ní. „On bude mít moje oči, tvoje vlasy a snad ani unci tvé povahy, čarodějko.“

„Naučíme ji kempovat v lesích, plavat ve tvých chladných jezerech a létat v letadle. Ne, v tryskáči. Naučíme ji létat s bojovým tryskáčem z Katriny.“

„On, se bude učit diplomacii, soucitu a právu. Bude se učit jezdit na koních a střílet z pušky, a naučí se bojovat za to, co chce.“

„Ona se bude učit způsobům. A tančit. A naučí se vařit.“

„Náš syn se naučí dohlížet na své mladší bratry.“

„Naše dcera, se naučí dohlížet na své mladší sestry.“

„Můj otec bude mít skutečnou mrtvici.“

„Zaslouží si ji. A zaslouží si vnučky.“

„Ty jsi dostatečnou dcerou, pro toho starého muže. Vnučky, pokud by byly jako jejich matka, by ho určitě zabily.“

„Miluju tě, Marku.“

„A já miluju svého malého, Mainského anděla. Teď polib svého manžela a nech nás začít tohle manželství.“

*****

Markova nevěsta, byla najednou znovu plachá. A měla obavy. Och, jak velmi znepokojená byla. Ale nyní, alespoň, už rozuměl jejímu lehkému propuknutí v slzy, a měnícím se emocím.

Byla těhotná.

Jak jí doktor Daveed, řekl na Katrině, pokud se má dítě narodit, narodí se.

Tohle dítě možná nepřijde tak načasovaně, jak by si Reynard přál, ale bylo příznivé, že Jane, počala na jejich společné cestě domů; během jejich objevování jeden druhého a rozkvětu jejich lásky, která vzkvétala navzdory skutečnosti, že se ji oba snažili popřít.

Mark se přetočil a umístil, Jane, pod sebe. Podíval se dolů, do jejích velkých, znepokojených očí a usmál se. Pak začal líbat její tvář a propracovával se k jejím rtům. Nezůstal tam však dlouho, ale pokračoval svou cestu přes její krk a ramena. Musel odtáhnout šaty, které měla na sobě, stranou, ale nevypadala, že by si toho všimla. Ruce se jí vznášely nad jeho rameny, než konečně přistály. A pak ho stiskly, když Mark, našel sladké, malé, citlivé místo, na její klíční kosti.

„Tentokrát to udělám pořádně,“ broukal slib, mezi polibky. „Půjdu na to pomalu, a přivedu tě k šílenství, touhou po mně. A Jane?“

„Ano?“ zašeptala bez dechu.

„Neboj se křičet.“

A jeho slova se vrátila, aby ho pronásledovala víc, než jednou, za tu noc. Jejich svatební lůžko, se stalo jejich soukromým světem objevování, fascinace a nakonec, i spokojenosti. Jak Mark slíbil, šel na to pomalu, učil, Jane, poznávat jeho tělo, stejně jako její vlastní; učil ji vychutnat si všechny smysly. A po dlouhém, důvěrném a něžném útoku, ji dokázal přimět, aby křičela naplněním, a ne jednou, ale dvakrát, než jeho vlastní výkřik přehlušil její ozvěny.

Dívaly se na něj užaslé, omámené oči. „Wow.“

Věnoval jí namyšlený úsměv.

„Teď tomu už rozumím,“ zašeptala bez dechu. „Té noci na Katrině. Tobě se to líbilo.“

Jeho úsměv se rozšířil, při jejím zardění. Přikývl, stále neschopný najít hlas.

„Neublíží to našemu dítěti, že ne?“ zeptala se, najednou znovu v obavách.

„Ne,“ řekl Mark, s láskyplnou něžností. „Pokaždé, když se budeme milovat, dá to našemu dítěti vědět, jak moc se jeho rodiče milují. Pokaždé to naše dítě posílí, pro jeho nový život.“

„Její nový život.“

Mark zasténal a odkulil se. „Nezačínej znovu. Počkáme osm měsíců a uvidíme, co dostaneme.“

„Ano, uvidíme,“ souhlasila, Jane, a unikl jí zlomyslný, naprosto ženský úšklebek. Přitulila se k němu, a zkoušela potlačit velmi neženské zívnutí.

Mark ji objal pevněji. „Spi, Jane. Měla jsi velmi těžký den,“ nařídil jí, a přetáhl přes ně přikrývky.

Mark se uložil také ke spánku, položil jednu svou nohu přes její, aby ji pevněji přitáhl k sobě. A tehdy cítil, jak se jeho noha nedotkla kůže, ale vlny.

Ta žena měla ponožky. O své svatební noci. Skoro vybuchnul smíchy, i přes skutečnost, že mu nezbývala žádná energie.

Sakra, nevěděl, že andělé nosí do postele ponožky.