FKTQ - 18. kapitola

Překlad: Lucianna

Byl večer Korunovačního plesu – který měli před samotnými událostmi, když car Markov Lakeland a jeho nová královna, budou jinak… zaneprázdněni, následující večer. Jane, byla ve svém pokoji, s Irinou a malou armádou služebných. Celá místnost voněla květinami a vůní oceánu, která přicházela otevřenými okny. V Shelkově byl podzim, ale počasí bylo pro tuto událost krásné.

A právě nyní, Jane, potřebovala čerstvý vzduch.

„Přestaň se vrtět, Jane. Nemůžu dokončit tvé vlasy, když nesedíš klidně,“ hubovala ji tiše, Irina. Dívala se na Jane v zrcadle. „Nemusíš být nervosní. Vypadáš překrásně a povedeš si dnes večer skvěle.“

„Neumím tančit.“

Irina mrkla na její odraz. „Vedla sis velmi dobře, při trénování.“

„Šlápla jsem Aleximu na nohu.“

„Pak můžeš stoupnout i na Markovovu.“

„Co když mě požádá o tanec někdo jiný?“

Irina se usmála. „Pak zvedni nos a královsky řekni, ne.“

„Nemohu tohle dělat.“

„Jistě, že můžeš. Jsi královna.“

„Ještě ne.“

„Velmi brzy.“

Jane, si povzdechla. „Nebudu dobrá královna.“

„A co dělá dobrou královnu?“ zeptala se Irina, s perfektně zvednutým obočím.

„Je to někdo, kdo umí tančit s velvyslanci, ví, jak konversovat o světových věcech, a komu se neklepou kolena jen při pomyšlení na dnešní večer.“

„Taková žena není,“ řekla Irina. „Od té doby, co se trůnu ujali Lakelandovi, jsem se zúčastnila spousty takových událostí, a stále se mi při té vyhlídce, klepou kolena.“

Jane, se otočila a sedátku, aby jí byla tváří v tvář. „Jsi nervosní? Ale proč?“

„Protože taky šlapu na palce.“

„Ne!“ zvolala, Jane, v předstírané hrůze.

Irina ji otočila zpátky zády k sobě. „A ztrapnila jsem se v konversaci víckrát, než si mohu pamatovat.“

„To si nedovedu představit,“ řekla, Jane, a zamračila se na ni v zrcadle. „Jsi vždycky tak klidná.“

Její odpověď, předešlo zaklepání na dveře. Jedna ze služebných se na ni tázavě podívala a Irina té ženě přikývla, aby otevřela.

„Jane Abbotová. Do jaké kalamity, ses dostala tentokrát?“ ozval se od dveří přísný, dobře zapamatovatelný hlas.

„Sestro Roberto!“

Jeptiška vklouzla do místnosti, její dlouhý, černý hábit se vlnil kolem ní, jak šla k Jane, která nyní stála. Jeptiška si dala ruce v bok, tiše stála a využila čas, aby po svém dřívějším obvinění, provedla inspekci od palců u nohou, až po její nos. Najednou se usmála a rozevřela náruč.

Jane, do ní vběhla. „Och, sestro.“

„Moje, moje dítě. Jak ses vyloupla.“

„Sestro.“

„Ale tak, potom, co jsem se musela vypořádat a nyní se konečně setkala, s Markovem Lakelandem, dokážu pochopit, proč jsi vynaložila tolik úsilí.“

„Och, sestro.“

Nedokázala říct nic jiného, než toto. Všechno co mohla dělat, bylo objímat tu jeptišku, s nosem zabořeným ve stárnoucí, milující hrudi. Sestra Roberta ji objímala zpátky, a houpala, Jane, jako na druhé straně světa, před téměř dvěma desetiletími zpátky.

Sestra Roberta, se konečně odtáhla a znovu se na ni podívala. A pak si povzdechla. „Stále nemáš ochočené vlasy.“

Jane, stáhla nějaké vrkoče přes rameno a ochranitelsky je sevřela, s vědomím, co přijde dál.

„Proč je prostě neostříháš?“ zeptala se sestra Roberta.

„Protože pak mi trčí všude,“ připomněla jí, Jane. „Pamatuji si, když jste to jednou zkusila. Skoro rok, jsem vypadala jako pudl.“

Jeptiška protočila oči. „Vzpomínám si. Sestra Patricia mě na to upozorňovala dost často, když jsme čekaly, než dorostou.“

„Co tady děláte, sestro?“

„Tvůj muž mě pozval – a to jsem velkorysá, když to tak nazvu. Jednoduše mě dohnal, řekl kdo je, a řekl, že posílá letadlo a nějaké muže, kteří mě vyzvednou.“ Sestra Roberta důstojně pokrčila nos. „Ani se nezeptal, jestli chci přijet. Prostě mi řekl, abych byla připravená.“

Jane, se podívala na Irinu, ale najednou zalapala po dechu. „Och, moje vychování. Sestro Roberto, tohle je Irina, Markova teta. Irino, pokud jsi to neuhádla, tohle je sestra Roberta.“

„Jsem velmi potěšena, že se s vámi konečně potkávám, sestro Roberto. Jane, nám vyprávěla všechno o vás a jejím čase ve Svatém Xavierovi.“

„Ano. No. Předpokládám, že vynechala nejlepší části.“

„Řekla bych, sestro, že to je pravděpodobně ten největší důvod, proč vás sem Markov přivedl. Řekne nám, že vás tu chtěl na svatbu, Jane, ale mám podezření, že jeho hlavním motivem bylo, abyste mu vysvětlila jeho novou manželku.“

„Vysvětlila co?“ zeptala se, Jane, a zpozorněla.

„Co, tvůj šarm, drahá,“ odpověděla Irina nevinně.

Sestra Roberta znovu pokrčila nos. „Šarm, vskutku.“ Přešla ke křeslu a pomalu se posadila. „Prohlašuji, že se cítím, jako bych byla v letadle tři dny. Mohli byste si myslet, že jsem unavená ze sezení, ale Boží pravda je, že jsem prostě unavená.“

„Och, sestro. Omlouvám se,“ omlouvala se, Jane, a ihned se zhrozila, při pohledu na tu stárnoucí ženu, jak si povzdechla.

„To je v pořádku, drahá. Jen potřebuji zpátky nabrat sílu.“ S úžasem se podívala na Jane. „Letěli jsme přímo přes Severní Pól. Představ si to, já letěla přes Severní Pól. Nikdy předtím jsem neopustila Novou Anglii, a tady jsem, na druhé straně světa.“

„Vsadím se, že trocha čaje a sladkostí, vám vrátí trochu energie,“ nabídla rychle Irina, zavolala na jednu ze služebných a v shelkovanštině jí dala instrukce, než navedla, Jane, zpátky do její židle, před zrcadlem. „Tak, teď uděláme zázrak s tvými krásnými vlasy a pak se můžu jít připravit.“

„Hodně štěstí,“ píply obě, Jane a sestra Roberta, naráz.

Ale během pár minut, Irina dokázala znovu svou magii a vlasy, Jane, byly zvednuté nahoru ve složitých kadeřích na temeni hlavy, což odhalovalo její dlouhý krk a jemné uši.

„Měla by sis nechat propíchnout uši,“ okomentovala to Irina, když Jane, otáčela hlavu sem a tam, v úžasu co viděla.

„Wow. Ani nevypadám jako já.“

„Katrina neměla propíchnuté uši,“ pokračovala Irina, usmívajíc se na výraz, Jane. „Jsem si jistá, že by byl Reynard rád, kdyby sis půjčila některé z jejích náušnic. Pošlu mu zprávu.“

„Och, ne. Nemohu.“

„Nemůžeš jít na ples bez náušnic.“

„A proč ne?“

„Jsi královna.“

„Ještě ne.“

„Už velmi brzy. Tak se nehádej.“

Jane, si povzdechla a podívala se na sestru Robertu, aby viděla, jak ta ubohá jeptiška zírá s otevřenou pusou. „Královna?“ zašeptala ta stará žena.

„No. Ano. Vypadá to tak,“ zamumlala, Jane. „Co přesně vám vůbec Mark řekl? Aby vás přiměl přijet.“

Sestra Roberta posbírala svůj rozum. „Řekl mi, že je Markov Lakeland, král Shelkovy, a že má v úmyslu z tebe udělat počestnou ženu. Hádám, že jsem si nedala dvě a dvě dohromady s tím, že budeš… královna.“

Jane, zčervenala jak studem, tak vztekem na Marka, že naznačil sestře Robertě, že se musí vzít. Ale když se, Jane, snažila vymyslet, jak vysvětlit tu část s „počestnou ženou“, vrátila se služka, s velkým talířem s čajem a luxusními zákusky a položila ho na stolek vedle sestry Roberty.

Irina vytáhla další židli a pokývla na Jane. „Půjdu se připravit a nechám vás obnovit vaše přátelství,“ vysvětlila, když pobízela, Jane, aby si sedla. „Reynard říkal, že tě pak dovede dolů. A vás také, sestro, pokud se na to budete cítit.“

„Ráda bych viděla ten ples,“ přiznala jeptiška. „Možná zůstanu aspoň na chvíli.“

„Tak si vypijte čaj a osvěžte se. Váš pokoj je naproti přes chodbu a můžete si trochu odpočinout, než půjdete dolů.“ Irininy oči se zablýskly. „Opravdová zábava nezačne dřív, než za další tři hodiny. Nejdříve jsou to jen formality a přijímání zástupů. Mohu poslat jednoho z mužů, aby vás pak vyzvedl?“

„Alexiho,“ navrhla, Jane, a i v jejích očích se zablýsklo.

„To bude skvělé,“ souhlasila sestra Roberta. „Kdo je Alexi?“

„Bratr Markova. Nevychovanec, sestro,“ řekla Irina, jako způsob vysvětlení, když zamířila ke dveřím. „Prostě jen zatahejte za zvonek, až si budete přát jít do vašeho pokoje,“ zavolala přes rameno. „A vítejte v Shelkově,“ řekla jeptišce, než zavřela dveře a vzala sebou všechny služebné.

Sestra Roberta se podívala na Jane. „Opravdu je tu zvonek? Jako ve starých filmech?“

Jane, přikývla a začala nalévat čaj. „Děkuji vám, že jste přijela na moji svatbu,“ zašeptala své staré přítelkyni. „Moc to pro mě znamená, sestro. Přála jsem si mockrát, za ty poslední týdny, abych s vámi mohla mluvit.“

„Udělala jsem si velmi zběžný obrázek o tom, jak ses sem dostala, od mužů, kteří mě sem doprovodili. Teď,“ řekla jeptiška a povzdechla si, a pak se opřela o opěradlo židle a usrkla si čaje. „Bych ráda slyšela tvoji verzi příběhu.“

Jane, si povzdechla a začala od začátku, u jezera v Maine, a skončila její přípravou na korunovační ples, dnes večer a zítřejší korunovaci a svatbu. Nezamlčela nic ze své hlouposti; ani své postřelení do ramene, ani uvrhnutí do vězení, dokonce ani kouření Reynardových cigaret. Vynechala, ovšem, ten malý incident na Katrině.

V době, kdy končila vyprávění, sestra Roberta jen zírala a vrtěla hlavou, a její šálek čaje, nyní studený, ležel zapomenutý na jejím klíně.

„Jela jsi v ponorce, na letadlové lodi a vojenským tryskáčem?“ zeptala se sestra tiše. A pak se zamračila. „A zkoušela jsi zastřelit prince?“

„Ta puška nebyla nabitá,“ připomněla jí, Jane.

Ale jeptiška stále vrtěla hlavou. „A byla jsi hozena do vězení. S… s…“

„Ony byly vystěhovány,“ vysvětlila, Jane, znovu. Zvedla bradu. „A Mark dohlédl na to, aby nyní měly dobrou práci,“ řekla hrdě.

„A budeš královnou,“ řekla sestra Roberta, stále v úžasu, ale hrdá. „Budeš úžasnou královnou, víš. Pokud se přestaneš chovat, jako malý divoch,“ pokárala ji, a zněla jako ta, sestra Roberta, kterou si pamatovala.

„To mi bylo řečeno,“ odpověděla, Jane, s unaveným povzdechem.

„Ty si to nemyslíš?“

„Vždycky jsem si myslela, že královny, jsou velmi důležité osoby.“

„Nikdo není v očích Božích víc důležitý, než jiný.“

„Um… nejsou katolíci, víte.“

„Lakelandovi?“

Jane, přikývla.

„To bych uhádla. Možná žiju v lesích, ale čtu. Jsou ruští pravoslavní?“

Jane, znovu přikývla.

„Je to pro tebe problém, dítě?“

„Ne. Vychovali jste mě jako katoličku, ale také jste mi říkali o jiných náboženstvích. Vy… vám nevadí, že si nevezmu katolíka?“

„Jsou to dobří lidé?“

„Och, ano,“ odpověděla, Jane, upřímně. „Dokonce i Alexi.“

„Nemůžu se dočkat, až se setkám s tím nevychovaným princem.“

„Proč máte na sobě svůj starý hábit? Začala jste nosit méně striktní oblek už před lety a myslela jsem si, že nosíte běžné oblečení, když jste v důchodu.“

Sestra Roberta znovu nakrčila nos do vzduchu. „Vyhrabala jsem tenhle ze skříně, jakmile jsem domluvila s tvým mužem. Rozhodla jsem se, že potřebuji… vliv, který s ním souvisí,“ vysvětila jí jeptiška, s trochu své vlastní důležitosti.

Jane, se s úsměvem postavila a doplnila jí čaj. „Och, ano, sestro. Viděla jsem nejednoho muže prchat, když jste se snažila prosadit svůj názor, oblečená v boží uniformně. Pamatujete si Silase?“

„Ten muž,“ vyplivla s laskavým odporem. „Přišel s tebou jednoho dne do Svatého Xaviera, páchl whisky a potřeboval koupel.“

„Stále potřebuje koupel,“ řekla, Jane, a nakrčila vlastní nos. „Ale už dávno nepáchne po whisky.“

„Což je důvod, proč budeš skvělou královnou. Staráš se. A teď, jsi těhotná?“

Jane, málem vylila čaj, kterého se chystala si srknout, na své šaty. A tak, pustila šálek na zem. „Těhotná?“ vyjekla a cítila, jak jí hoří tváře.

Sestra Roberta přikývla a očima tiše nabádala, Jane, aby byla upřímná.

„Já… ach…“ Jane, sklopila oči. „Je to možné,“ přiznala se, sledujíc čaj, pomalu se vsakující do krásného, starodávného a nejspíš drahého koberce.

„Podívej se na mě, dítě.“

Jane, zvedla pohled.

„Miluješ ho?“

„Ano.“

Stará jeptiška se najednou usmála. „To je dobře. Manželka by měla milovat svého manžela.“

Jane, se zamračila. „Nezeptáte se, jestli mě miluje i on?“

Sestra Roberta ležérně mávla rukou, pak se nemotorně vytáhla ze židle. „Och, ten muž tě rozhodně miluje.“

„Jak to můžete vědět?“ zeptala se, Jane, rozladěně.

Sestra vykulila oči v předstírané hrůze. „Jen slepě zamilovaný muž, by tě mohl nazvat andělem,“ řekla, jako by to bylo zřejmé. „Teď, mi ukaž můj pokoj, abych si mohla odpočinout, než se budu muset setkat s nevychovaným Alexim.“

„Možná je to on, koho bych měla varovat,“ zamumlala, Jane, pod vousy, vzala sestru za paži a vedla ji ke dveřím.

*****

„Znovu jsi plakala,“ řekl Mark tiše, když klouzali – díky jeho silným pažím a odolným palcům – přes taneční sál.

Ta místnost měla velikost skoro fotbalového hřiště a býval to trůnní sál. Pche, stále tu byl trůn, sedící na vzdáleném konci, na vyvýšeném podiu, a vypadal královsky a děsivě. Místnost také téměř přetékala lidmi, kteří se všichni ukázali ve formálních oděvech a všichni to byli diplomaté a obchodníci, kteří přišli posoudit nového krále.

A jeho novou, budoucí královnu.

„Odpověz mi,“ nařídil a sevřel jí pas. „Proč jsi plakala?“

„Tvůj otec mi dal náušnice.“

Mark je dovedl při tanci k nejbližší zdi a zastavil, pak se usmál, když se na něj konečně podívala, jen aby povzdechl, když si všimnul, že je znovu na pokraji slz. „Zabíjíš mě, anděle. Proč tě to rozplakalo?“

„On mi je dal. Abych si je nechala navždy. Byly jeho ženy,“ vysvětlila, když se natáhla a dotkla se prsty jedné z náušnic. „Dal mi diamantové náušnice tvé matky.“

Mark si znovu povzdechl.

„Řekl mi, že jsou od něj a od Katriny. A pak mě políbil a objal a nazval mě dcerou. A pak… se rozplakal.“

Mark si přitáhl její vlhkou tvář na hruď. „Ach, baby. Co já s tebou budu dělat?“ zašeptal jí do vlasů.

Opravdu nechtěl odpověď, takže ignoroval její mumlání do jeho košile, sáhl do kapsy, vytáhl kapesník a opatrně jí osušil oči.

„J-já měla strach, že bude mít opravdovou mrtvici,“ řekla mezi popotahováním. „Vypadal tak smutně a šťastně v jednu chvíli, že jsem začala plakat s ním.“

Mark vyzvedl jednu věc, která mohla vysušit její sentimentální slzy. „Co myslíš tou opravdovou mrtvici?“

Fungovalo to. Zvedla nos a zamračila se na něj, pak protočila oči. „Poznám muže, usilujícího o pozornost, když nějakého uvidím. Tvůj otec mě bezostyšně nechal věřit, že je vážně nemocný.“ Přimhouřila své oschlé oči. „Když o tom tak přemýšlím, všichni jste mě nechali věřit, že je nemocný.“

Mark věděl, že je lepší na toto obvinění neodpovídat. „Kdy jsi to zjistila?“

„Nedlouho po svém příjezdu. Jednoho dne, jsem ho viděla vést koně od domu, a pak jsem ho viděla jet tryskem po lesní cestě. Nejel jako někdo, kdo se zotavuje téměř ze smrti.“

„A proč jsi mu tedy dovolila udržovat jeho divadýlko?“

„Protože si to tak užíval,“ řekla a zněla rozhořčeně.

„A co všechny ty hodiny, co jsi s ním strávila na léčebných procházkách? A jak jsi ho celý čas hubovala, aby odpočíval? Prostě jsi hrála s ním?“

„Ne. Ta nařízení k odpočinku ho dráždila. Vždycky celý zrudnul, kdykoliv jsem si tak dlouho a nahlas, dělala obavy o jeho nemoc.“

Aniž by se staral, kde jsou, nebo kdo se dívá, Mark ji políbil přímo na její překvapená ústa. A pak ji objal znovu a zavřel oči a otočil se natolik, aby ji zaštítil před tím, jak všichni přestali tančit a začali tleskat. Střelil úsměvem přes rameno a pak odvedl, Jane, na balkon, než by začala znovu plakat, tentokrát zahanbením.

„Doufám, že to sestra Roberta neviděla,“ zamumlala do jeho promočené košile – těsně předtím, než ho praštila. „To už si znovu nedovoluj.“

„Máš ráda moje polibky,“ řekl a políbil ji znovu, tentokrát na čelo. „Přiznej to.“

„Ne, před půlkou světa.“

„Ani před tvou sestrou Robertou.“

„A děkuji ti,“ odsekla.

„Za?“ zeptal se s úsměvem.

„Za to, že jsi ji sem přivezl.“ Najednou vypadala vyděšeně. „Ty… nebudeš jí věřit všechno, co ti řekne, že ne?“

„Věřit jí? Jane, ta žena je jeptiška. Samozřejmě, že jí budu věřit.“ Zvedl obočí, aby se udržel od smíchu. „Co mi řekne?“

Ignorovala jeho otázku. „Ačkoliv je to jeptiška, sestra někdy… přikrášluje věci. A je stará. Její paměť je pravděpodobně špatná.“

„Takže ta žena mi řekne barvité příběhy z tvého dětství?“

„Byla jsem hodné dítě. Většinu času,“ zamumlala a podívala se zpátky do tanečního sálu.

Hledajíc únik, hádal Mark. Ačkoliv jí nebylo pohodlně v místnosti nacpané cizinci, zjevně jí bylo víc nepohodlně s tím, co měla nyní po ruce.

„Miluju tě, Jane Abbotová.“

Sakra. Vypadala, že bude znovu plakat. Ta ubohá žena byla dnes večer na emocionálním kyvadle, houpající se mezi nervositou, vzrušením a zjištěním, že je milována – nejen jím, ale celou jeho rodinou. A zítra ji bude milovat celý národ, který potřebuje potěšení z nové, andělské královny.

„Také tě miluji,“ zamumlala, dívajíc se na město Previa, ale najednou se odtáhla a rozběhla se k zábradlí. Naklonila se, aby viděla, o čem je rozruch v jedné z ulic blízko paláce. „Co se děje?“

Mark přimhouřil oči, až byl schopen rozeznat, co se děje. A pak tiše zaklel a vedl, Jane, k tanečnímu sálu. „To nic není. Jen nějací flamendři.

„Ne, to nejsou,“ řekla a vytáhla se z jeho sevření a běžela zpátky k zábradlí. „Je to dav. A je tam křičící žena.“

„Jane. Pojď dovnitř. Pošlu někoho, aby se podíval, co se děje.“

„Už to mohu vidět!“ vyštěkla a znovu mu vyškubla paži. „Nějaký muž ubližuje ženě a všichni se jen dívají. Ještě ho povzbuzují! Marku, musíme to zastavit,“ vykřikla, otočila se a zamířila ke schodům.

„Ne, ty nikam nepůjdeš, Jane!“

Zakroutila se v jeho náruči, když ji chytil. „Ty to nezastavíš?“

„Je to osobní záležitost. Ten muž je její manžel.“

„Je mi jedno, kdo to je. Och můj Bože, Marku, podívej se. Přivazuje ji ke sloupku!“

„Jane. Přestaň se kroutit. Pošlu někoho, aby to zastavil, jestli chceš.“

„Jestli chci!“ křikla rozzuřeně. „Ta žena je napadena a… ponižována. Proč?“ křičela.

Mark stále držel její paže a pokrčil rameny. „Myslím, že je to cizoložnice. Teď se uklidni a já to vysvětlím.“

„Ne. Udělej něco!“

„Jane, po staletí dávají muži nevěrným manželkám takhle za vyučenou.“

„Ale to neznamená, že je to správné.“

„Ne,“ zavrčel, a přitáhl ji k sobě. „To ne. A my to změníme, Jane. Spolu, ty a já, to změníme. Ale nemůžeš během jedné noci, zastavit generace praxe. Zabráním tomu, aby tenhle incident pokračoval dál, ale zatím je to všechno, co můžu udělat.“

„Co ten muž?“

„Manžel?“

„Ne, ten muž, se kterým byla nevěrná. Jaké je jeho ponížení?“

Mark sebou cuknul. „Žádné není. Manžel nechá manželku uvázanou u sloupu, dokud někdo – obvykle rodina – ji neosvobodí, a ona se nesmí vrátit zpátky do manželova domu. Pokud si její milenec přeje jít k ní a nárokovat si ji, tak může.“

„To není fér.“

„Ne, ale tak to je. Nebo bylo,“ ujistil ji Mark a odtáhl se tak, aby jí věnoval povzbudivý úsměv. „Změníme to, ok? Spolu.“

„Ano. Posuneme věci tak, aby to byl milenec, kdo bude uvázaný u sloupu. A měl by být svlečený donaha, zmrskaný a nechaný uvázaný u sloupu celý týden.“

„Můj Bože, jak krvežíznivý anděl někdy umíš být.“

„Dokonce i Bůh, použil jednou, nebo dvakrát v historii, tvrdou ruku,“ řekla a vztek jí stále plál v očích. „Teď pojď. Zastavme to.“

„Ty ne. Ty zůstaneš přímo tady.“

Zvedla bradu. „Myslela jsem, že mám být královna, nebo tak něco.“

„To jsi,“ řekl Mark a lehce přikývl.

„Pak bych možná měla začít tak, jak hodlám pokračovat. Půjdu tam dolů, dojdu přímo k té ženě, a pokud její manžel zkusí mě zatavit, uslyší ode mě pár věcí. A přivedu ji zpátky do paláce.“

Mark se nechtěl usmát, protože chtěl, aby stále vypadal naštvaně, aby ji donutil ho poslechnout. A nechtěl jí připomínat, že by jí ten manžel stejně nejspíš nerozuměl, co by mu říkala. Tak ji prostě začal táhnout k tanečnímu sálu.

Zapřela nohy. Mark ji zvedl a donesl ji dovnitř, přímo k velkému trůnu, na konci místnosti. Hovory ustávaly, jak procházeli, a nastalo ticho, když dorazil k podiu a usadil, Jane, na trůn. Naklonil se přes ni, když se zkusila zvednout a nosem se téměř dotýkal jejího. „Jestli se pohneš z křesla, jestli se nohou jen dotkneš podlahy, zatímco budu pryč, posadím se sám na trůn a ohnu tě přes koleno, přímo před všemi tady, včetně sestry Roberty. Rozumíš?“

S vykulenýma očima, přikývla.

Mark přikývl také, sešel z podia a razil si cestu davem. Našel Sergeiho, Alexiho a Dmitriho a naznačil jim, aby ho následovali.

„Marku!“ ozval se andělský křik, takže se musel otočit a uviděl, Jane, stát na sedadle trůnu – její nohy se rozhodně nedotýkaly podlahy. „Přiveď ji zpátky sem! Rozumíš?“ křikla. „Vezmi ji ke kuchařce!“

Skrývajíc úsměv, poklonil se budoucí králově Shelkovy, stojící na trůně a pokřikující na něj rozkazy, jako tyran.

*****

“Ples se vydařil, nemyslíš?” zeptal se Reynard, když stál vedle Marka na balkoně a rozhlížel se po nyní tichém městě, Previa.

„Pokud nepočítáš to, že tvoje nová dcera křičela, jako rybářova žena,“ souhlasil Mark a znovu se napil své, velmi-potřebné, americké whisky.

Reynard pokrčil rameny. „Nevypadala zrovna jako anděl, co, když stála na trůně a ječela.“ Usmál se na Marka. „Ale zapomněla být nervosní.“

„Zvlášť, když šla později do kuchyně a našla tu ubohou ženu, stále plakat. Myslel jsem, že si vyžádá svou pušku a půjde ulovit toho manžela.“

„Pomohl bych jí,“ přiznal Reynard smutně. „Tenhle zvyk musí přestat.“

„Och, to přestane. A ne pozvolnou převýchovou, ale díky hněvu naší královny.“

„Ano. Jane, to zastaví. A lidi to udělají jen proto, aby ji potěšili. Bude to angažovaná královna, že?“

„A velmi důležitá.“

„Myslíš si, že si někdy uvědomí, jak moc důležitá?“

„Nejspíš ne.“ Mark si usrknul svého drinku, ale zastavil se uprostřed polknutí. Dal dolů skleničku a sledoval tmavou postavu, pohybující se stíny, a mířící k bráně, a pak šťouchnul do svého otce a skleničkou ukázal na to, co sledoval. „Ačkoliv už začala svou službu,“ řekl Mark starému muži.

„To je, Jane? Kam to jde?“

„Začít převychovávat naše lidi.“

„Nemůže opustit pozemky paláce. Ne sama,“ řekl Reynard vyděšeně.

„Není sama. Když jsem viděl výraz na její tváři, když jsem předtím přišel do jejího pokoje, poslal jsem Petriho na tichou hlídku. Nebude ji odrazovat, jen ji udrží v bezpečí.“

„Ale kam jde, takhle pozdě?“

„Sleduj.“

A sledovali. Jane, nesla něco těžkého, jak tiše kulhala kolem stráží, které se soustředily na to, nepustit nikoho dovnitř, ne ven. Jane, pak kráčela po chodníku, každý její krok, přímo křičel její hněv. A nakonec oba muži sledovali, jak vypustila svůj vztek na opuštěný sloup, na městském náměstí. Pokud by poslouchali pozorně, mohli by slyšet každou ránu sekerou, jak pomalu ničí urážlivou, relikvii minulosti.

Trvalo jí dobrých dvacet minut, aby se prosekala tím starým, tvrdým dřevem, ale s posledním rozmáchnutím a naštvaným výkřikem, se sloup svalil na zem s nespokojeným žuchnutím. S pokleslými rameny, Jane, vykonala svou cestu zpátky do paláce a vystrašila stráže u brány. Po krátké diskuzi a spoustě klanění, Jane, znovu vstoupila do paláce, a Reynard a Mark pak sledovali, jak Petri krátce mluví se strážnými a pak ji následuje dovnitř.

„Ano, zatraceně skvělá královna,“ řekl Reynard a poplácal Marka po rameni. Ušklíbl se. „Ale budeš muset umístit nějaké stráže, obrácené dovnitř.“

„Zítřejší nocí počínaje, bude ta žena v mé posteli, kde na ni mohu dohlédnout. Neboj se, starouši, dokážu zvládnout obyčejného anděla.“

„Anděla, který vypadá, že je schopný zvládnout tebe,“ řekl Reynard na rozloučenou, těsně než vstoupil do trůnního sálu.

Mark vzhlédl na oblohu, posetou blikajícími diamanty. Všemi anděly Božími. A on byl šťastný, že jeden konkrétní, byl poslán na Zem, do lesů Maine, aby ho našel, miloval a dal mu dar důležitosti.