FKTQ - 16. kapitola

Překlad: Lucianna

Mark seděl v křesle, které poslední tři roky, v legraci nazýval otcovým trůnem, a který byl na pokraji toho, stát se jeho. Byl opřený, s nohama položenýma na stole, a tiše upíjel sklenici Jack Daniel´s whisky. Objevil tu věc při svém pobytu v Americe a hned si nechal poslat domů pět krabic. V tuhle chvíli se ale obával, že pět, nebude stačit na pokrytí jeho momentální potřeby.

Už bylo dost špatné to, že v celém paláci byl povyk kvůli blížícím se obřadům, kdy tesaři, lahůdkáři a jiní lidé, běhali všemi směry. Ale také měl bezpečnostní personál na pokraji nervového zhroucení, ze všech těch cizinců v domě. Ještě se tady, sotva tři dny před svou korunovací – a doufal i svou svatbou – musel zabývat rodinnými stížnostmi.

A znovu, Jane, byla tématem diskuze.

„Našel jsem ji v mé knihovně, sedět v mém křesle, a kouřit jednu z mých cigaret,“ řekl Reynard. „Kouří! Cigarety, pro Kristovy rány!“

Mark položil pití na stůl a protřel si obličej rukama, pak se podíval na svého otce. „Kdy?“

„Dnes odpoledne.“

„Okolo třetí? V čase, kdy se obvykle zašíváš v knihovně?“

„No, ano. Musíš něco udělat, Markove. Nemůžeme mít cigarety-kouřící královnu!“

Mark znovu zvedl svůj drink, aby zakryl úsměv nad představou, cigaretu-kouřícího anděla.

„A včera,“ řekl zase Sergei, „jsem ji našel za stájemi, jak učí půlku služebnictva, jak hrát něco, čemu říká podkovy. Byla špinavější, než kdokoliv z nich a mávala rukama, jako šílená žena, když se snažila vysvětlit tu hru.“

„Zkusil jsi tu hru?“ zeptal se Mark, než se znovu napil whisky. „Je to zábavné?“

„O to nejde. Nemůže chodit okolo a válet se v hlíně, a křičet, jako rybářova žena.“

„Jasně.“

„A každé ráno, chodí navštěvovat ty ženy, které byly příčinou toho, že se dostala do vězení,“ promluvil Dmitri a kráčel k předku stolu. „Některé z nich, stále praktikují své staré… zaměstnání.“

„Chodí sama?“

„Ne. Má své bodyguardy za sebou. Ale o to nejde. Budoucí královna, se nemůže stýkat s prostitutkami.“

„Jasně.“

„A Markove,“ dodala teta Irina tiše, „všechno, co chce nosit, jsou její džíny a boty. Naši zaměstnanci se oblékají lépe, než ona.“

Mark se usmál na tetu a znovu si loknul.

„Udělej něco,“ nařídil Reynard. „Pokud ji nedokážeš kontrolovat, tak…“

„Nech mě to vyjasnit,“ řekl Mark tiše a přerušil ho. „Potom, co jsi zrovna minulý týden řekl, že je závanem čerstvého vzduchu, mě nyní žádáš, abych přinutil, Jane, nebýt Jane?“

Jeho tvář ztmavla zamračením, a Reynard kráčel k Markově zásobě whisky. „Její dovádění, je možná oblíbené pro nás, ale naši lidé, to nemusí cítit stejně, u královny. Jen žádáme, abys ji přesvědčil, aby byla víc… rozvážná.“

Mark dal nohy na podlahu, položil svůj drink a vstal, pak dal ruce dlaněmi na desku stolu a podíval se na Alexiho. „Nějaké stížnosti na mou budoucí nevěstu?“

Alexi, pokrčil rameny. „Bere toho starého koně každý den na procházku po hlavní ulici.“

Mark se pomalu podíval z jednoho člena rodiny na dalšího, všichni na něj zírali se spravedlivým rozhořčením a s nadějí, že napraví jejich budoucí královnu. Zavrtěl hlavou. „Vy jste to nepochopili, že?“ zeptal se s úšklebkem, který tahal za jeho koutek úst.

„Pochopili co?“

„Že jsme testováni. A podle toho, co slyším, selhali jsme.“

„Co tím sakra myslíš, testováni?“ zeptal se Sergei.

„Jane, se tak chová úmyslně, aby zjistila, jestli ji skutečně přijímáme.“ Narovnal se a zkřížil si ruce na hrudi. „A podle toho, co slyším, tak ne.“

„Blbost,“ zavrčel Dmitri.

Mark znovu zavrtěl hlavou. „Řekněte mi, zkusil někdo z vás krotit její chování?“

„Opakovaně jsem jí domlouval ohledně chození do té části města,“ řekl Dmitri.

„A já jsem vinen, že jsem ji huboval za kouření cigaret,“ zpovídal se Reynard, smutně se mračil a vrtěl svou vlastní hlavou. „A tak jsem selhal, že?“

„No, uvidíme dnes večer,“ řekl mu Mark.

„Uvidíme? Jak?“ zeptal se Alex, a najednou vypadal znovu nadějně.

„Požádám, Jane, aby si mě vzala.“

„To už jsi udělal,“ řekl Dmitri.

„Ne, neudělal. Řekl jsem, Jane, že si ji vezmu, ale nikdy jsem ji nepožádal.“

„Opravdu?“ řekla teta Irina překvapeně. Postavila se a začala kroutit hlavou, jako ostatní. „Och, Markove, každá žena sní o tom, že bude správně požádána. Musíš se zeptat.“

„Uvědomil jsem si to, teto. Možná jsem na chvíli tuhle pravdu zapomněl, ale snad jsem přišel k rozumu včas.“

Reynard se posadil s hlasitým, úlevným povzdechem. Dmitri a Alexi, udělali to samé. Teta Irina na Marka mrkla a pak odešla.

Sergei, ovšem, pokračoval v zírání na něj, oči podezřívavě přimhouřené. „A až bude tvou ženou, usadí se?“

„Ne,“ řekl Mark protáhle. „Dovedu si představit, že nás bude zkoušet až do smrti.“

Sergei zasténal a zamířil k baru. Nenalil si americkou whisky, ale shelkovanskou vodku. „Zjevně jsi taky zapomněl, jak rozeznat rozdíl mezi andělem a čarodějkou,“ zamumlal, těsně před tím, než zvedl svou sklenku ke šklebícím se ústům.

Mark zvedl svou a zasalutoval. „Je jedno, co je, dokud je moje.“

*****

„Projdi se, se mnou.“

„Já… ach… nemůžu.“

„Proč ne?“

„Prostě nemůžu.“

„Sledoval jsem tě tenhle týden. Užívala sis sama sebe?“

„Nevím, co tím myslíš.“

„Pojď se mnou dolů k oceánu.“

„Venku je zima.“

„Tak mě vezmi do kuchyně a udělej mi kakao.“

„Kuchařka říkala, že ti uřízne prsty, jestli tě znovu chytí v kuchyni.“

„Kuchařka nemluví anglicky, Jane.“

„Ani nemusí. Podala to přesvědčivě.“

„Když jsem sledoval tvé dovádění tento týden, všiml jsem si, že chodíš jako stará žena.“

Ticho.

„Máš teď bolesti.“

„Nic to není.“

Mark jí dal prst pod bradu a zvedl její pohled k němu. „Řekni mi to.“

„Budeš si myslet, že jsem marnivá. To je hřích, víš.“

„Co si myslím.“

„Ne, marnivost.“

„Učení sestry Roberty?“

„Bible to říká.“

„Marnivost ti způsobuje tolik bolesti?“

„Mé kulhání. Nosím novou ortézu v mé botě, abych měla stejně dlouhé nohy. Doktor Daveed mi ji dal.“

„A jak to, že ti nová ortéza způsobuje, že tě bolí chodit? Proč ji nosíš, když to dělá?“

„Daveed říká, že musím trénovat svaly.“ Nakrčila nos. „A ty protestují.“

Mark se usmál, konečně to pochopil – tedy aspoň něco z toho. „Takže jak je nová ortéza marnivá?“

„Měla by udělat mé kulhání méně viditelné.“

„Ach. A to je pro tebe důležité?“

„Samozřejmě.“

„Vidím.“

A viděl – pravděpodobně líp, než sama Jane. Možná se chovala celý týden nepatřičně, ale mezitím zkoušela zmírnit kulhání, aby se stala přijatelnější.

„Mohu tě do kuchyně donést.“

„I tak nesmíš dovnitř.“

„Já se nebojím kuchařky.“

„Ano, bojíš. Prokoukla jsem tě, Markove Lakelande. Chvástáš se.“

„To si myslíš? A myslíš si, že se budu chvástat, až ti budu slibovat za tři dny lásku, před Bohem, mou rodinou a mými lidmi?“

Znovu ticho.

Mark ji vzal za ruku a vedl ji do křesla v knihovně, kde ji našel si číst, před pár minutami. Vyskočila, když vešel, a vypadala provinile jako hřích, a stejně svůdně. Nejspíš si myslela, že tady byl proto, aby jí vyčinil potom, co na ni Reynard žaloval, že kouřila. Mark věděl, že načasovala příchod jeho otce, na minutu.

Byla oblečená v džínech, jako celý týden, vlasy jí unikly z drdolu a tváře měla růžové vinou a záblesky ohně, který zapálila v krbu.

A on ji miloval.

Mark ji usadil do křesla, pak si před ní klekl. Potěšený, že už nepotřebuje mít ruku v závěsu, vzal obě její ruce do svých a usmál se do jejích tázavých očí, které nyní byly ve stejné výšce, jako jeho. „Nezklamal jsem ve tvém testu, anděle.“

A ty hluboké, cínové oči, přešly z tázavého pohledu, k nevinnému. „Jaký test?“

„Není nic, co bys mohla udělat, aby to bylo tak nepřijatelné, abych tě přestal milovat, Jane.“

„Och, Marku.“

Pustil její ruku a sáhl do zadní kapsy, aby vytáhl malou větvičku jedle. Zvedl ji, aby jí ukázal malý, jednoduchý, diamantový prsten, který z ní visel na stříbrné stuze. A pak se usmál, když viděl, jak se nevinnost změnila na obavy. „Chtěl bych tě požádat, Jane Doe Abbotová, abys byla mojí ženou.“

„Marku,“ zopakovala šeptem.

„Můžeš si vzít džíny, na naši svatbu, jestli chceš, místo těch šatů, které pro tebe nechala udělat Irina. Můžeš si pozvat své přítelkyně z vězení, na obřad, a můžeš ke mně přijet na Artušovi. A můžeš učit naše děti střílet z pušky a klít jako jeptiška. Ale, Jane?“

„A-ano?“

„Jediná věc, kterou nikdy nemůžeš udělat, je opustit mě. Prosím, vezmi si mě, za tři dny a udělej ze mě nejdůležitějšího muže ve svém životě.“

„Jsi si jistý? Jak si můžeš být jistý?“

„Nikdy jsem nebyl ničím tak jistý. Miluju tě, Jane.“

„Můžu… můžu o tom přemýšlet?“

Mark se uvnitř zamračil, zatímco navenek se usmál. „Dal jsem ti čas od té noci na Katrině, aby sis na tu myšlenku zvykla. A od té doby jsem klidně nespal.“

Jane, jak to vypadalo, si nedělala výčitky se zamračením navenek.  Ale když se znovu podívala na prsten, houpající se na jedlové větvičce, opět se jí zamlžily oči. Začala se po něm natahovat, ale pak se zastavila a pohlédla na něj. „Ty… ty věříš?“

„V nás. Věřím v nás, Jane. Vezmi si mě.“

Natáhla se znovu a třesoucí se rukou, rozvázala stuhu, pak opatrně dala prsten do jeho čekající dlaně. Třásl se skoro stejně jako ona, když jí pomalu nasadil prsten na prst, pak si její ruku zvedl k ústům. „Děkuji ti, Jane. Slibuji ti, že tohle je pro nás správné. Spolu to uděláme správně.“

„Víš, já… já ti opravdu věřím.“

Postavil se a vytáhl ji sebou, pak ji opatrně přitáhl do náruče a objal. „Vrátíš mi moje slova? Brzy?“ zeptal se a políbil jí na vršek hlavy. „Miluju tě, Jane.“

Zabořila si nos do jeho košile a zamumlala mu něco do hrudi.

Mark se dotkl její brady a zvedl její pohled ke svému. „Znovu.“

„Miluju tě.“

Přikývl, pak si znovu přitiskl její tvář na svou hruď, aby zakryl úsměv.

Ach, díky bohu, ale právě polapil anděla.

*****

A plachým andělem byla i příští ráno u snídaně. Jane, stále chodila jako stará žena, ale její tvář zářila zjištěním, že k ní láska přišla s prostým přijetím. A její vlastní láska, vyzařovala na její novou rodinu, v podobě zčervenání.

„Já… já jsem přijala Markovu nabídku,“ řekla jim. „A souhlasila jsem, stát se jeho ženou.“

Stůl vybuchnul, všichni vyskočili a všichni se vrhli na tu vyděšenou ženu s objímáním a polibky vítání. Reynard vypadal, že ji nemůže přestat svírat a stále dokola jí nazýval dcerou. Všichni byli opatrní na její rameno, ale Mark nakonec musel zachránit tu ubohou, ohromenou ženu. Dalo mu to tři zatahání, než ji dostal od Reynarda, aby vrátil, Jane, na její židli, ale téměř ex-král, ji pustil jen proto, aby ukradl Alexiho židli, na její druhé straně.

„Omlouváme se, víš,“ zašeptal jí Reynard.

„Za co?“ zeptala se překvapeně a zmateně zároveň.

„Můžeš kouřit cigarety, jaké chceš. Slibuji, že tě nebudu hubovat.“

Janino zčervenání, se změnilo na purpurovou barvu.

„A v džínech ti to sluší,“ nabídl Sergei přes stůl.

Jane, se podívala do svého talíře.

„A přemýšlel jsem,“ vložil se do toho Dmitri, „že možná bychom měli věnovat víc pozornosti všem Shelkovanům. Dokonce – nebo spíš speciálně – tvým ženským přítelkyním.“ Věnoval jí plachý úsměv. „Jsme vinni, že jsme zapomněli na naše lidi. Byly potřeba tvoje oči, abychom to uviděli.“

Jane, nakoukla na Marka a pak se rychle vrátila k prohlížení své snídaně.

„Naučíš mě hrát podkovy?“ zeptal se, Alexi.

„Ano.“

„Mohu vidět prsten?“ požádala tiše Irina a naklonila se dopředu.

Jane, zvedla ruku přes stůl ke všem ochch a achach a pochvalám od všech, kromě Sergeiho.

Ten jen zvedl a Marka obočí. „Dost lakomý ve šperkové oblasti, ne?“ řekl protáhle, a pokývnul k jednoduchému prstenu.

„Och, ne! Je perfektní,“ řekla, Jane, než mohl odpovědět. „Miluju ho.“

„To je jen znamení slibu,“ dodal Mark. Mrknul na Sergeiho. „Počkej, až uvidíš snubní prsten.“

Jane, stáhla zpátky svou ruku a podívala se na něj. „Co to má znamenat?“

„Budeš milovat svůj snubní prsten, Jane. Slibuji.“

Mark jí dal najevo, že toto téma je uzavřené tím, že se vrátil ke snídani a potlačil úsměv, když jeho již-brzy-manželka, nabodla vlastní jídlo. Zbytek dne, se ztratil v přípravách na korunovaci a svatbu. Mark byl zaneprázdněn zdravením a zabavováním zahraničních hodnostářů, kteří se již začali sjíždět na obřady, a palác odpoledne praskal ve švech.

Jane a Irina, jak zjistil, unikly zmatku tím, že šly navštívit blízký sirotčinec, o kterém Irina řekla, Jane. Když se Mark podíval oknem ven, uviděl odcházet dvě ženy a dva bodyguardy, a všichni čtyři byli naloženi dárky. Ubohý kufr auta se sotva zavřel a nárazník se málem dotýkal země, když projížděli branami, a Mark byl velmi potěšen tím, jak se jeho budoucí žena, zajímala o svou novou zemi a lidi.

Jeho potěšení však, skončilo jen v šest večer, toho dne, když Jane, prolétla dveřmi jeho kanceláře s takovou silou, že praštily do zdi. Buď neviděla, nebo se nestarala, o skupinu mužů, kteří byli s ním – a kteří se všichni postavili, při jejím vstupu – a Jane, se přiřítila k Markovi a praštila pěstí do jeho stolu.

„Nebudu tohle mít!“

„Co nebudeš mít?“

„Nebudu mít nikoho, kdo by se zranil kvůli mně!“

„Kdo byl skoro zraněný?“ zeptal se a narovnal se ve svém křesle.

„Petri. Můj bodyguard.“

„Uklidni se, Jane,“ zašeptal a konečně vstal a natáhl se k ní.

Ustoupila pryč. „Neuklidním se, zatraceně! Byla tam série tří hlasitých třesknutí, právě když jsme já a Irina, vyšly ze sirotčince, a Petri se vrhnul na mě, aby mě ochránil, Bůh ví od čeho.“

Mark se znepokojil, že Jane, kleje doopravdy, což znamenalo, že je víc, než jen trochu naštvaná. „Co to bylo za hluk?“ zeptal se a podíval se na muže, kteří spěchali dovnitř.

„Nebylo to nic,“ odpověděla mu, Jane. „Výfuk auta. Ale o to nejde!“

„A o co tedy jde?“ zeptal se a uvnitř se uvolnil.

„Kdyby to byla kulka, Petri mohl být mrtvý. Nebo zraněný. Když mě zkoušel chránit!“

„To je jeho práce,“ řekl Mark a už se také nestaral o jejich diváky. Mohl se jen soustředit na Jane, právě teď, a jeho vlastní, stupňující se vztek. „To je to, co bodyguardi dělají.“

„Říkám ti, že to nebudu mít.“

„Ano, budeš,“ odsekl, a okolo stolu šel k ní. „Je to buď tohle, nebo sedět ve svém pokoji v bezpečí a zdravá, navždy.“

„Víš, že je Petri ženatý? A že má dvě malé děti?“

Mark zavřel oči a počítal do deseti. Nepomohlo to. Věděl přesně, kam tahle konverzace míří a nelíbilo se mu to. „Ne, nebyl jsem si toho vědom,“ přiznal tiše. Otevřel oči, ale viděl, že její zlostný pohled zintenzivnil. „Já vím, že nechceš mít nikoho na svědomí, ale nikdo z nás, nemá v tomto na výběr.“

„Nelíbí se mi to,“ zašeptala a oči se jí najednou naplnily slzami. „Neustála bych to, kdyby byl zraněný. Proč je můj život důležitější, než jeho?“

„To není férová otázka, anděle. Tvůj život je nejdůležitější věcí pro mě. A dovedu si představit, že Petri je nejdůležitější věcí ve světě jeho ženy. Ale o tomhle to není.“

„Není to o ničem jiném.“

„On si tuhle profesi vybral, Jane. Nikdo ho nenutil, aby chránil tvůj život. A je velmi dobře vytrénovaný. V podstatě se to scvrkává na to, že to není rozhodnutí nikoho jiného, než jeho a jeho ženy.“ Mark mávnul na muže, o kterého se jednalo, aby přišel blíž. „Petri, řekni prosím slečně Abbotové, jak dlouho a tvrdě jsi pracoval na tom, dostat se na tu pozici, co máš.“

Petri se podíval na svou paní. „Cvičil jsem se tři roky a před šesti měsíci, jsem byl konečně povýšen na hlídání královské rodiny,“ řekl jí anglicky se silným přízvukem.

„Ale ví tvoje žena, co přesně děláš?“

Petri přikývl a usmál se. „Moje Ileana je hrdá. Říká, že je to bezpečnější, než být obyčejným vojákem. A jsem většinu času blízko domova.“

Část vzteku z Jane, vyprchala, když viděla jeho hrdost. Mark ji vedl zpátky kolem stolu, posadil se a usadil si ji na klín. Pak kývl na Petriho a rozloučil se s ním v shelkovanštině, pak jí zvedl bradu, aby se na něj podívala. „Má pravdu, víš. Být bodyguard je vážně bezpečnější, než být voják. A Jane, vojáci umírají od počátku věků, při ochraně svých milovaných.“ Jemně jí přejel po paži. „Žádné zaměstnání není úplně bezpečné. Rybáři riskují své životy každý den, aby lidé, které vůbec neznají, mohli jíst. A někteří z nich umírají na moři. Naši dřevorubci čelí v lese nevýslovným nebezpečím, a přesto jdou každý den do práce. Petri a ostatní strážci, dělají práci, kterou si vybrali. Nech je.“

„Nemohla bych snést, kdyby byl zraněný.“

„Já bych nesnesl, kdybys byla ty,“ namítl tiše. „Takže budeme všichni opatrní. Ujišťuji tě, že Petri je. Je vytrénovaný vidět hrozbu dřív, než přijde. Ten náhlý zvuk, ho překvapil a instinktivně reagoval tak, aby tě ochránil.“ Mark odhrnul vlasy z její skloněné tváře, aby jí viděl do obličeje. „Co teta Irina?“

„Ani ona to nebrala moc dobře a třásla se celou cestu domů. Ten druhý muž ji vzal a opravdu ji musel odnést zpátky do sirotčince.“

„Pak bych jim oběma měl zvýšit plat, co? Jsou to dobří muži.“

„Nemyslím si, že tohle bude fungovat, Marku,“ zašeptala do jeho hrudi. „Nevím, jestli dokážu takhle žít.“

„Zapracujeme na tom,“ řekl a jemně jí sevřel. „Ale chápu, že když jsi strávila sedmadvacet let staráním se sama o sebe, bude nějaký čas trvat, než si zvykneš na to, nechat o sebe postarat jiné.“

Zhluboka se nadechla a vzhlédla, s nadějí, jak se zdálo. „Jsi si jistý?“

Mark naklonil hlavu. „Neriskovala jsi svůj vlastní život v Maine, abys mě zachránila? Nemohla ses utopit v jezeře, nebo být zabita mými útočníky? A potom, když jsi mě vedla do bezpečí, na co jsi myslela? Jak ses při mé záchraně cítila?“

„Nepřemýšlela jsem, ani jsem ohledně toho nic necítila,“ přiznala. „Věděla jsem, že jsi v letadle, tak jsem prostě šla pro tebe. A bylo přirozené, pomáhat potom.“

„A to jsi mě ani neznala. Tak si představ, jak se chci postarat já o tebe, zvlášť když víš, jak moc tě miluju.“

„Já… asi to chápu,“ řekla a koukla se jinam – jen aby najednou ztuhla a podívala se zpátky na něj, oči vykulené hrůzou. „Je tady hromada lidí,“ zašeptala. „Vyváděla jsem před cizinci.“

„Pak hádám, že bych tě měl představit.“

Jane, najednou vypadala, jako by ho chtěla praštit, ale zjevně byla zaneprázdněná rozpaky ze znemožnění. Také se dívala pod desku jeho stolu.

Mark ji postavil na nohy a vstal, majetnicky s rukou kolem ní. „Pánové, rád bych vám představil ženu, která souhlasila, že si mě za dva dny vezme, slečnu, Jane Abbotovou, z Maine.“ Stále s rukou majetnicky kolem ní – spíš aby ji udržel od útěku ke dveřím, než jako oporu – ji Mark vedl ke stále stojícím mužům. „Jane, tohle je Randall Creighton, americký velvyslance v Shelkově. Velvyslanectví je právě ve výstavbě.“

„Pane Creightone,“ odpověděla, Jane, a její zčervenání poskočilo stupeň výš.

„A tohle je Richard Sholms, můj starý přítel ze školy v Oxfordu.“

„Pane Sholmsi.“

„Jsem okouzlený, slečno Abbotová. A Mark je šťastlivec,“ řekl a vzal jí za ruku, aby jí políbil.

„A konečně, tohle je Peter Banks. Je z Anglie, a velmi se zajímá o nákup našeho finálního řeziva. Je to, také, starý přítel ze školy.“

„Pane Banksi.“

„Dobrý den, slečno Abbotová. Musím říct, že jsem si nebyl jistý, jestli existuje žena, dost statečná na to, aby čelila tomuto lvu,“ řekl a také jí podal ruku, ale nepolíbil ji.

Mark litoval, Jane, která, jak věděl, bojovala, aby zůstala klidná. „Co kdybys šla zkontrolovat tetu Irinu,“ navrhnul, když s ní vykročil ke dveřím. „Uvidíš naše hosty znovu, dnes večer u večeře.“ Opustil kancelář s ní a zavřel dveře, aby je skryl před přihlížejícími diváky, rozhlédl se chodbou sem a tam, na tucty lidí, běhajících různými směry, a usoudil, že je mu to jedno. Líbal svou snoubenku, dokud ho nezačala líbat zpátky a pokračoval v líbání, dokud neuslyšel, jak zakňourala.

„Už jen dvě dlouhé noci a nebudeme muset přestat,“ slíbil jí, políbil její oteklé rty znovu, když je lehce otevřela v šoku. „Dokážeš čekat tak dlouho?“

„J-„ Musela si odkašlat. „Ano,“ dostala nakonec ze svých úst.

Mark použil její bradu, aby zvedl její pohled k sobě. „A Jane?“

„Ano.“

„Já nebudu tentokrát jediný, kdo bude křičet.“

Nechal ji stát v chodbě, po tomto výstřelu, a jeho poslední záblesk, než zavřel dveře své kanceláře, byl na Janiny málem vypadlé oči a její horké tváře, vášnivě růžové.