FKTQ - 14. kapitola

Překlad: Peťa

„Máš dokonalé způsoby, Jane,“ okomentovala to Irina, když ty dvě ženy servírovaly kakao na pozdně-nočním srazu, který nevypadal, že by měl končit. Všichni muži šťastně znovu uvelebení na posteli a Reynard, za použití nějakého starého Lakelandského šarmu, se bezostyšně pokoušel přemluvit, Jane, aby se vrátila k nim na postel.

„Můžete poděkovat sestře Robertě a Emily Postové, že mám vůbec nějaké způsoby,“ odpověděla, Jane, Irině.

„Kdo je sestra Roberta?“ zeptal se, Alexi, zjevně probuzený a nyní vděčně polykající, kuchařčiny sladké rohlíčky.

„To byla Matka Představená u Svatého Xaviera.“ Při jeho tázavém pohledu, Jane, pokračovala. „Tam jsem vyrostla. Svatý Xavier, je sirotčinec.“

„Pojď si sednout ke mně, dcero, a řekni nám o svém domově,“ zkusil to Reynard znovu, a tentokrát ji chytil za ruku, než mohla uniknout. Jen s lehkým škubnutím a větším zarachocením šálků kakaa, se postel prohnula a Jane, byla znovu usazená vedle něj.

Když si odhrnula vlasy z tváře, nakonec vypadala, že je rezignovaná na tu otázku. Mark přemýšlel, že znovu vystrnadí Dmitriho, který opět zaujal místo vedle ní, ale rozhodl se zůstat u jejích nohou, takže mohl lépe vidět její tvář.

„A kdo je Emily Postová?“ zeptal se Dmitri.

„Emily Postová, je autorka knihy o chování,“ vysvětlila, Jane. Rozmarně se usmála. „Od té doby, co jsem mohla sedět někomu na klíně, tu byly dvě knihy, které mi byly neustále čteny – Bible a Emily Postová. A když jsem byla dost stará, abych četla sama, musela jsem číst obě knihy, od začátku do konce, aspoň jednou ročně.“

„Dobrý Bože,“ zasténal Sergei a otřásl se. „V každém případě dost suché čtení, pro dítě, ne?“

Jane, zvedla velmi královsky vypadající obočí, přes okraj svého šálku kakaa. „Ale rychlé, po třetí, nebo po čtvrté. Pche, ještě dnes, bych mohla recitovat z každé z nich.“

„Mohla jsi číst i jiné knížky?“ zeptal se, Alexi.

„Och, jistě. Sestra Patricie, mi obvykle stále četla, The Little Engine That Could (americká pohádka o malé mašince, doslovný překlad – Malá mašinka, která mohla, pozn. překl.) Začala někdy kolem doby, kdy jsem se učila chodit.“

„Kolik dětí bylo v tom Svatém Xavierovi?“ zeptala se teta Irina.

„Och, někde mezi šesti a osmi, celou dobu.“

Jane, pohlédla na všechny ty soucitné tváře a okamžitě se rozhořčeně nafoukla. „Měla jsem doma úžasný život. Sestry na mě byly hodné. A když jsem byla starší, byla jsem pro ně důležitá. Pomáhala jsem jim s mladšími dětmi.“

Mark nemohl zadržet úsměv. Ano, měla ráda vzpomínky na dětství, kdy byla důležitá a potřebná. „A později, když jsi opustila Svatého Xaviera,“ zeptal se, „stále jsi byla pro někoho důležitá?“

„Když mi bylo dvanáct, šla jsem žít s Johnsnovými,“ vysvětlila, zamračená nad jeho volbou slov. „Vlastnili pár sportovních kempů, severně od Pine Creek. Byli už starší a potřebovali moji pomoc. Zvlášť Ann. Naučila mě vařit pro sportovce.“

„Sportovce?“ vyptával se Sergei.

„Tak říkáme lidem, kteří přijedou rybařit a lovit.“

„Ach. A tehdy ses naučila používat zbraň?“ zeptal se Reynard, se zábleskem v očích.

„No, ano,“ přiznala, Jane, a nepohodlně se zavrtěla, při jeho připomínce, její hlouposti. „Pan Johnson – Hank – mě naučil lovit a rybařit.“

„A pan Johnson je muž, který ti dal tvou pušku?“ zeptal se Mark.

Znovu se na něj zamračila. „Ano.“

„Je to kvalitní zbraň.“

„Pan Johnson mě měl rád,“ namítla a zvedla bradu.

„Umím pochopit proč,“ namítl Mark zpátky.

„Jak dlouho jsi s nimi žila?“ zeptal se Reynard, a upoutal znovu její pozornost.

„Do devatenácti. Hank zemřel při nehodě člunu na Pine Lake a Ann odešla žít k sestře do Georgie. Pracovala jsem chvíli pro lidi, co koupili jejich kempy, pak jsem dostala práci vést další skupinu kempů, trochu severněji.“

„Tam jsi potkala Silase?“ zeptal se Mark.

Jane, přikývla a usmála se. „Jo. Silas tam dělal údržbáře.“

„Dokud jsi ho nepřemluvila, aby koupil kemp Dvacet Mil.“

„Něco takového,“ souhlasila a úsměv se jí rozšířil.

„Mark nazýval Silase zatraceným Yankeem,“ vykecal, Alexi. „Co to znamená?“

„To znamená,“ odpověděla, Jane, a oči ji svítili rošťáctvím, „že Silas dostal to lepší z vašeho bratra.“

„A většinu mé hotovosti,“ dodal Mark.

„Máme sportovní kempy,“ pípnul, Alexi. „Na severu.“

„Opravdu?“ řekla, Jane, překvapeně. „Jezdí hodně lidí do Shelkovy, lovit a rybařit?“

„Oboje,“ odpověděl. „Máme tu karibu a nějaké losy, na lovení. Ale rybaření; to je teď skvělé,“ dokončil, Alexi zasněně.

Mark protočil oči. Teď je to čeká. Alexi, měl vášeň pro rybaření. A pokud by nebyli opatrní, Jane, byla schopná proklouznout s tím mužem pryč, jednoho dne, zmizet v severních lesích a nevrátit se, dokud nebudou naloženi pstruhy. Jak to tak vypadalo, skupina na lůžku zjistila, že musí poslouchat další z Alexiho skvělých rybářských příběhů.

Tak poslušně poslouchali, dokud si Mark nevšiml, že Jane, začínala klimbat, a její prázdný šálek od kakaa, jí tiše vyklouznul z prstů. Dloubnul Alexiho do nohy, aby ho umlčel. Všichni se podívali na Marka, pak následovali jeho oči k Jane, a všichni se usmáli.

Mark se na ostatní zamračil. „Vezmu ji zpátky do jejího pokoje. Sám.“

Všichni zavrtěli hlavami.

Mark slezl z postele. „To teda jo.“

„Prostě ji nech tady,“ navrhnul Reynard. „Je spokojená.“

„Ale nebude ráno, když se probudí. Bude jí trapně.“

„Tak tě Alexi, doprovodí do jejího pokoje.“

„Ne, to tedy ne,“ zavrčel Mark. „Odprejskni. Nechte mě dvořit se té dámě.“

Reynard si odfrknul – tiše. „Věřím tvému dvoření, asi tak stejně, jako tvým záměrům.“

„Slibuji, že ji jen dám do postele a odejdu,“ nabídl Mark s nechutí.

„Zítra ji přestěhujeme do tohoto křídla,“ dodal Reynard, zjevně mu nevěřil.

„Nepůjde. Dal jsem jí do toho pokoje, aby měla nějaký prostor.“

„Spíš proto, abys ji měl samotnou,“ řekl Sergei s odfrknutím.

„Půjde,“ řekl Reynard, ignorujíc bratrský spor. „Zapomněl jsi na příběhy, Marku. Tvá matka se zdráhala stejně. Ale dokázal jsem okouzlit Katrinu, dokážu tedy okouzlit i Jane.“ Reynard si povzdechl. „Velká škoda, že jsi nezdědil ode mě ten dar.“

Markovi tři bratři, kteří nechtěli probudit jejich anděla, se souhlasně zahihňali. Reynard se otočil k tetě Irině. „Připrav pokoj vedle tvého, Irino. Jane, zůstane tam a ty na ni můžeš dohlédnout,“ dodal výmluvně.

Irina bezvýhradně souhlasila a rozpustile na Marka mrkla. A Mark mrknul zpátky. Och, měl dost šarmu, aby přiměl svou tetu koukat jinam, kdyby chtěl.

Když se sehnul, aby konečně, Jane, zvednul, musel ji Mark vyděsit. Protože další věc co věděl, bylo, jak ho pěst ostře zasáhla do brady ve stejné chvíli, kdy jeho stehnem vystřelila bolest, na jeho vkus příliš blízko jeho slabin.

Mužský smích a sklíčený výkřik, ho provázel na podlahu, a Mark vzhlédl, aby viděl vykulenou, Jane, mrkat dolů na něj. Rychle se vyškrábala z postele, zatímco se zkoušela omluvit, ale její kotník jí vypověděl službu a ona skončila na něm.

Smích pokračoval.

Co mohl vidět z její tváře, přes zacuchané vlasy, byla zářivá červená. „Tvůj kotník bolí,“ zašeptal, obalil paže kolem ní a podržel si ji na klíně. „Dovol mi tě odnést do tvého pokoje.“

Zamumlala něco nesrozumitelného do jeho košile, co si Mark vzal jako povolení. Takže ji ještě jednou zvedl a lehce se dostal na nohy, a Jane, zabořila tvář do jeho krku, když ji nesl z místnosti – tedy, potom co věnoval Sergeimu varovný pohled, aby nenásledoval.

„Je tvůj kotník unavený?“ zeptal se, jakmile byli v chodbě.

„Ano. Promiň, že jsem tě praštila,“ řekla, a stále se na něj nepodívala. „Vyděsil jsi mě.“

Jeho dlouhé kroky, je rychle vedly chodbou, jak o tom přemýšlel. Nakonec, zaujal vzdělaný odhad. „Už jsi byla takhle vystrašená ze spánku dřív,“ řekl, a ne jako otázku.

„Ano.“

„Nedávno?“

„A-asi před měsícem, nebo tak,“ zpovídala se tiše.

„Asi v době, kdy ses rozhodla se přestěhovat na pobřeží.“

Znovu to nebyla otázka.

„Jo, asi tak.“

„Nejspíš někým, kdo hledal… milenku?“

„Něco takového.“

Stále se na něj nedívala. A Mark dobře věděl proč. Nebylo to lehké přiznání, pro ni, a popravdě, byl překvapený, že to vůbec udělala. Konečně došel do jejího pokoje, opatrně ji posadil na postel, kleknul si před ní a držel ji rukama za boky.

„Ten chlap, byl hlupák, Jane,“ řekl napjatě, sklonil hlavu a snažil se vidět její oči. „Jen hlupák, by tě chtěl jako milenku. Jen hlupák by ti nedal na prst prsten a nedal ti své jméno. Jen hlupák, anděle, by tě nedržel pevně navždycky.“

Její oči se najednou setkaly s jeho. A och, viděl tam smutek. A touhu.

„Jen hlupák, by si mě vzal,“ odporovala tiše.

„Už jsem tak byl jednou, nebo dvakrát v životě nazván.“ Naklonil hlavu. „Moje matka, myslím, byla poslední, která si to dovolila.“

Jane, se váhavě usmála, ovšem stále smutně, a jemně dala ruku na jeho čelist. „Nech mě jít domů.“

„Už tu jsi, Jane,“ zašeptal. „Tohle je teď tvůj domov, a bude to domov našich dětí.“ Jemně sevřel její boky. „Není to u jezera a nemá to laťkový plot, ale je tu tvoje vlastní rodina. A má to venku oceán, a strýce a dědečka, pro naše děti. Zůstaň tu se mnou, Jane. Udělej ze Shelkovy, svůj domov.“

„Ale proč já?“ zeptala se, slzy v očích, jak znovu přejela palcem po jeho čelisti.

„Protože tě potřebuji. Protože jsi pro mě důležitá. Protože když odejdeš, vezmeš si sebou většinu mého srdce.“

Její ruka ztuhla. A hrozící slzy konečně unikly, když se najednou vrhla k němu a objala ho zdravou paží kolem krku, až ho málem uškrtila. „Och, kéž bych tomu mohla věřit,“ plakala mu tiše na rameni. „Opravdu bych chtěla!“

„Uvěříš, anděle,“ sliboval, a objímal ji tak pevně, jak si dovolil. „Nakonec. Teď pojď. Nech mě tě uložit do postele. A nech mě podívat se, co by mohlo pomoct tvému kotníku.“

Jak očekával, ta poslední nabídka ji přiměla ho odmítnout. Také to způsobilo, že zmizely slzy a vrátilo se zamračení. „Můj kotník je v pohodě.“

„A bolavý. Neměla bys běhat po paláci bez své ortézy.“

Zvedla bradu. „Nepotřebuji tu ortézu na chození.“

„Tvé kulhání je víc znatelné, když ji nemáš,“ poukázal, odhodlaný ji vyzvat. Byl čas, aby se dostala přes to, být plachá kvůli svým jizvám a naučila se mu věřit.

Zatraceně, byl čas, aby začala věřit.

„Ta ortéza je jen pro podporu, protože můj kotník je slabý. To je všechno.“

„A nyní je bolavý,“ zopakoval. „Řekni mi, co mám udělat, abych ti ulevil od bolesti, po těžkém dni.“

Zkusila zvednout bradu výš, ale Mark ji za ni chytil, takže se jí mohl podívat přímo do očí. „Neodejdu, dokud nebude tohle vyřešené. A Jane?“

„Ano.“¨

„Jsem větší a silnější a ještě paličatější, než ty.“

Najednou se usmála. „Co jsi pak dělal na podlaze v pokoji tvého otce?“

„Zvažoval možnosti, jak to vyrovnat,“ řekl protáhle, zahýbal obočím a postavil se. „Pomáhá teplo? Pomohl by horký ručník, uvolnit bolest?“

„Ok,“ přiznala neochotně. „Podej mi horký ručník a odejdi.“

Mark šel do koupelny, pustil horkou vodu a stáhl z věšáku silný ručník, jeho myšlenky obrácené dovnitř, jak držel ručník ve vodě. Když jí řekl, že by si odnesla většinu jeho srdce, kdyby odešla, prohlásil tak nejen své úmysly, ale i svou lásku, ne?

Slyšela ho vůbec?

Vyždímal ručník silněji, než bylo potřeba, a pak se Mark vrátil k Jane, neschopný zadržet ten hloupý úsměv, o kterém věděl, že má na obličeji. Neusmála se zpět. Vlastně, láska jeho života, se na něj mračila a zvedala ruku pro ručník. Mark tu ruku vzal a použil ji, by ji strčil zpátky na postel.

Když se však posunul k jejím nohám, hned se znova narovnala. „Udělám to.“

Jemně ji donutil si lehnout, pak naklonil nad ni. „Ne, Jane. Já to udělám. Nepanikař. Umístím ručník přes tvé ponožky, aby tě to nespálilo na kůži. Uvolni se, anděle.“

Tentokrát zůstala dole, ale rty měla našpulené. Hádal, že v duchu recitovala další, pro jeptišky schválené, kletby na něj. Stále se usmívajíc, jako poblázněný hlupák, kterým byl, Mark opatrně položil ručník přes její pravý kotník.

„Zamokříš celou postel. To je trapné.“

„To je součást víry, Jane.“

Spokojený, že je ručník upevněný, ji jemně odstrčil a natáhl se vedle ní.

Vyjekla.

Chytil ruku, která se ho snažila odstrčit, a zakotvil ji na své hrudi. Pak svou druhou paži, jí strčil pod hlavu. Pak, stále ji držíc za ruku, přesunul paži k jejímu pasu a přitáhl si ji k boku. Potom si povzdechl a zavřel oči.

„Nemůžeš tu zůstat,“ řekla chraplavě.

„Za hodinu bude svítat,“ poukázal, aniž by otevřel oči, když se přitulil blíž. „Zůstanu tu jen chvíli. Neboj se, čarodějko, nevyužiju tě.“ Otevřel jedno oko. „Pokud chceš dítě, budeš si mě muset nejdřív vzít.“

Mark si nebyl jistý, ale měl pocit, že byla blízko toho, aby začala klít doopravdy. „V jednu chvíli jsem čarodějka a v příští jsem anděl. Nemůžeš se rozhodnout, jak mi říkat?“ zeptala se místo toho.

„Na našem zlatém výročí svatby, Jane, ti řeknu, co z toho jsi.“ Povzdechl si a přivinul se blíž. „Doufám, že to do té doby zjistím.“

*****

Propána. On má v úmyslu tady spát.

Jane, nevěděla co s tím dělat.

Nebo co dělat s tím, co řekl předtím.

Nebo co dělat se skutečností, že právě zabalil její ošklivý kotník do ručníku.

Co když ráno služebná, nebo sestra, nebo někdo, vejde dovnitř? Mark opravdu usnul. Hned vedle ní. V otcově domě!

Zpropadeně. Jane, přemýšlela o tom, shodit ho z postele, ale když cítila jeho teplo, slyšela jeho dech, tak pravidelný a nestřežený, a když ho milovala, činilo to tu věc nemožnou. Nechtěla ho vykopnout; chtěla se přitulit blíž.

Vážně řekl, že by si vzala část jeho srdce, kdyby odešla? Velkou část?

A že by měla věřit?

Věřit čemu? Sobě? Jemu? V lásku?

Jane, ležela ve tmě vedle Marka a přemýšlela znovu o sestře Patricii, jak jí četla, The Little Engine That Could, tak často, že ho znala z paměti a měla ho v srdci. Ochromená, v bolesti po každé operaci a s touhou to vzdát, se přimknula k tomu příběhu s nadějí dítěte, které chce být normální. Chodit. Být jako ostatní děti.

Stále vlastní, velmi opotřebovaný výtisk té knihy. Nebo vlastnila, dokud ti muži nevyhodili do vzduchu její auto. A právě teď, by si ho ráda přečetla znovu; podívala se na obrázky; aby viděla výraz malé mašinky, jak bojovala s nezdolným kopcem. A chtěla vidět její výraz, když se dostala na vrchol hory a dívala se dolů, na druhou stranu.

Potřebovala odhodlání té malé mašinky teď, aby věřila, že se dokáže přenést přes nepřekonatelné okolnosti a stát se nejen královnou, ale i manželkou muže, kterého miluje, matkou jejich dětí a dcerou krále ve výslužbě, který zoufale jednu chtěl.

Buď byli Lakelandovi muži slepí k tomu, co byla, nebo byla ta slepá ona. Možná vůbec nebyla nikdo. Oni ji prostě přijali – kulhavou, bez rodokmenu a výbušnou. Vypadali upřímně. Všichni, včetně tety Iriny. A zvlášť Mark. Stále jí líbal.

A nyní usnul v její posteli.

Jane, se přivinula blíž a konečně udělala to samé.