Drago - 39. kapitola

Překlad: Clarissa
Kor.: Jitka

HŘÍCHY MÉHO OTCE

Byla ráda, že byl Drago s ní, protože si myslela, že přijít do toho domu ji udělá šťastnou, ale nestalo se tak. Byla ráda, že uvidí své bratry, ale nebyla šťastná z toho, že byla doma. Vracela se zpátky a viděla to tak, jak to bylo: dům hrůzy.

Možná v něm už nežil ďábel, ale nemohli jste vzít zpátky, co se v domě stalo.

Dominic otevřel dveře, jakmile jejich nohy vstoupily na verandu. Když ho Kat uviděla, skočila mu do náruče, aby ho objala. Byl to ten nejdelší čas, co kdy strávili bez sebe; byla tak ráda, že ho znovu vidí. „Tolik jsi mi chyběl.“

„Taky jsi mi chyběla.“ Trochu ji v objetí nadzvedl, než ji zase postavil na podlahu.

Netrvalo jí dlouho, než si všimla, že na jejím bratrovi bylo něco divného. Věděla, že byl, stejně jako ona rád, že ji viděl, ale také si všimla tichého vzteku v jeho oříškových očích.

„Kat, proč se nejdeš podívat za Matthiasem. Chci si promluvit s Dragem.“

Těžce polkla a podívala se na Draga. Nechtěla odejít, ale on jí kývnutím naznačil, že to bylo v pořádku. Takže tak udělala, protože věděla, že Drago byl schopný se o sebe postarat.

Jak kráčela po chodbě, bylo pro ni těžké projít kolem dveří do sklepa, nemohla se na ně ani podívat, když pokračovala k Matthiasově pokoji. Nejdřív na ně zaklepala, ale když nedostala žádnou odpověď, rozrazila je, aby našla Matthiase, jak jen ležel na posteli a zíral na zeď.

Kat vešla dovnitř a udělala to, co obvykle dělávala, když ho takhle viděla. Pomalu si lehla vedle něj, umístila ruce pod svou tvář, aby už déle nezíral na tu zeď a byl přinucen dívat se jen na ni.

Zdálo se, že se jeho vystrašené oči konečně na ni podívaly, zatímco se pomalu vracel z temnoty. Zašeptal a jeho hlas zněl stejně strašidelně. „Ahoj, Kat.“

„Ahoj.“ Usmála se na něj, protože věděla, že se mu vždycky líbilo, když se usmívala.

„Co tady děláš?“

„Chtěla jsem tě vidět.“ Natáhla se, aby cítila jeho tvář. „Nemyslel sis, že bych na tebe zapomněla, že ne?“

To, jak se na ni podíval, ji zatraceně zabíjelo. Bylo to skoro, jako by tady ani nebyl. Jako by se z něj pomalu stávala skořápka člověka, který byl už tolikrát raněn.

Ze všech sil se snažila udržet veselou tvář. „Vždyť víš, že Angel žije jenom pár dveří ode mě. Teď můžeš přijít kdykoliv na návštěvu.“

On jen kývl hlavou.

Kat už nedokázala déle udržet svůj úsměv. Moc jí bolelo vidět ho v takovém stavu. „Mám tě moc ráda, Matthiasi.“

„Taky tě mám rád,“ zašeptal mnohem jasněji. Jeho oči byly méně pohaslé, když sledovaly padat slzu z koutku jejího oka dolů na její ruku pod její hlavou. „Nebreč, Kat.“

Zdálo se, že to, co mu řekla, nyní zafungovalo a pomohlo dostat ho z toho temného místa, ale co příště?  

„Budu v pořádku,“ snažil se jí slíbit. „Proč nejdeš za Cassiusem? Myslím, že ho něco trápí, ale neřekne mi, o co jde.“

Kat se na něj zadívala o trochu déle, nechtěla od něj odejít, ale také věděla, že ona nikdy nebude ta, kdo ho zachrání. Políbila ho na čelo a lítostivě odešla hledat Cassiuse.

Kráčela nahoru po vrzajících schodech v zadní části domu a věděla přesně, kde ho najde. V horním patře byl Luciferův starý pokoj, který teď používal Dominic poté, co jí věnoval svůj starý pokoj. Otevřela velké okno a dovolila studenému vzduchu, aby zasáhl její obličej.

„Víš, že se mi nelíbí, když sem chodíš,“ zavrčela Kat, zatímco prolézala oknem, aby se posadila na střechu vedle svého nejmladšího bratra.

Cassius pokračoval v tichém zírání na drsný zevnějšek zanedbané čtvrti, ve které žili.

„Co se děje?“ zeptala se ho starostlivě. Nikdy předtím ho takhle neviděla. Viděla ho naštvaného jenom jednou a to bylo tehdy, když si ji Drago vybral.

Mladý kluk pevně stiskl čelist. „Od tý doby, cos odešla, je Dom naštvanej. Chová se tak, jako by se chystal někoho zabít.“

Z toho studeného větru jí vyschlo v ústech. Šok otřásl jejím nitrem a nebyla si jistá, jestli to chtěla vědět, ale neměla jinou možnost, než se zeptat …

„Koho?“

***

Drago sledoval, jak Katarina odcházela, až dokud nezmizela. Jakmile byla pryč, neztrácel Dominic čas a promluvil.

„Byl jsem tak kurevsky opatrnej,“ hlas bosse Lucianů se do ticha zařízl jako nůž. „Tak kurevsky opatrnej, abyste se vy Carusovi nedozvěděli, že máme sestru, ale on to nějak zjistil.“  

Jedna jeho část se kvůli Katarinině bratrovi cítila špatně. Bylo zřejmé, že se cítil jako by svou sestru zklamal. Jen ještě zcela nevěděl, proti komu vlastně byl. „Přijdeš na to, že Lucca  vždycky všechno ví.“

Ale na druhou stranu předpokládal, že to nyní věděl.

„Je to docela nepříjemný, opravdu,“ pokračoval Drago, konečně byl rád, že čelil své vině. „Ale není to on, na koho bys měl být naštvaný. Já jsem ten, kdo si ji vybral a za to … se omlouvám.“

Dominic se na něj podíval se sevřenou čelistí.

„Chci, abys věděl, že výběr Katariny neměl nic společného s ní, ale měl co dočinění s tebou. Chtěl jsem, abys trpěl za to, co mi váš otec udělal. To s ní byla prostě náhoda.“   

Zdálo se, že se sevření v jeho čelisti pomalu uvolnilo.

Začal ukazovat Dominicovi, že jakákoliv nenávist, kterou k němu choval, se nedala porovnat s nenávistí, kterou Drago cítil vůči sobě samému. „Někdy je pro mě těžké se na ni podívat a vědět, že jsem ji využil.“

„Dobrá.“ Dominicovy divoké oříškové oči probodly jeho duši. „Každý zasraný den v posledních sedmnácti letech jsem se budil s tím, že jsem platil za hříchy svého otce a jsem rád, že vím, že už nebudu jediný.“

„Ne, to nebudeš,“ souhlasil.

Když pocítil, že z něj část viny spadla, přál si, aby si s Dominicem promluvil už v té chvíli, kdy ho pohltily city ke Katarině. Tichý souhlas pomohl oběma, ale existovala ještě jedna poslední věc, kterou musel udělat. „Můžeš mi ukázat ten sklep?“

Dominic kývl hlavou, ani se nemusel ptát, proč ho potřeboval vidět, když ho vedl po chodbě, aby ho zavedl ke dveřím, které otevřel k sestupnému schodišti.

Drago po nich sešel dolů, aniž by věděl, že to, co konečně viděl, bylo něco, na co nikdy nezapomene. Byla to studená betonová místnost pod domem využívaná pro skladování starých věcí, ale uprostřed proti zdi ležel útulný růžový koberec. U topení stála postel s malým nočním stolkem a lampou na něm. Dokonce nad ní visel plakát s květinami, díky němuž by ten malý pokoj nevypadal tak hrozně, pokud by nebyl obklopen studeným betonem.

Bylo to tím, čím to bylo – sklepem, ve kterém bylo nutné vytvořit pokoj pro malou holčičku.

„Nikdy to nebude snazší …“ Dominicův hrobový hlas se ozval prostorem.

Drago se na něj podíval a viděl pouze člověka, který vychoval Katarinu. „A co?“

„Podívat se na ni.“

Dragův pohled se vrátil zpátky k tomu provizornímu pokojíčku a uviděl to, čeho si poprvé nevšiml … že byl vytvořen s láskou.

***

„Kohokoliv,“ řekl jí Cassius. „Myslí si, že Lucca o tobě věděl dřív, než sem přišli, a nechápe, jak to mohl zjistit.“

„Aha.“ Přisunula se blíž ke svému bratrovi, aby ho mohla obejmout kolem ramen. „Je jenom naštvaný, Cassi. Promluvím s ním a řeknu mu, aby to bral s nadhledem.“

Cassius nepřestával zírat na odpadky zaplněné okolí.

Když mluvila se svým nejmladším bratrem, nikdy to nebylo, jako mluvit s mladým teenagerem, s jejich řečmi většinou o závažných věcech. Vždycky se ho snažila držet na straně s ní a jejími staršími bratry, na té dobré straně a naopak ho držet co nejdál od jejich otce, té špatné strany. Ale … byl tak moc podobný Luciferovi.  

Vždycky viděla v jeho hlavě ten boj mezi dobrem a zlem, jak byl ten ďábelský kluk odrazován od té čáry, než ji překročil a nemohlo to být vráceno.

Až na dnešek. Něco bylo jinak.

„Co se stalo?“ zeptala se ho vyděšeně, protože měla strach, že bylo příliš pozdě. Zdálo se, že ten zločin už byl spáchán.

Cassius se na ni konečně podíval tím svým zlomyslným pohledem. „Kat, udělal jsem něco, co mi nikdy neodpustíš …“

… Ve velmi nízkém věku se Cassius poflakoval venku, když se nikdo nedíval, což se kvůli všem těm rvačkám stávalo příliš často.

Nebe bylo tmavé, ale to ho nezastavilo. Jeho malé nohy vždycky kráčely tím samým směrem,  vedly ho do špinavého parku, ve kterém už si téměř žádné děti nehrály.

Když přišel tentokrát, nebyly tam žádné děti. Bylo pozdě v noci a byli tu jen neurčití lidé, kteří se choulili pod kusy roztrhaného oplocení.

Malý Cassius se posadil na houpačku, vždycky si přál, aby ho někdo strčil a pomohl mu začít. Místo toho vždycky skončil tak, že tady jenom seděl, aniž by využil houpačku k jejímu účelu.

Hvězdy a měsíc byli jediným osvětlením, které měl, ale dokázal v něm vidět osminohé stvoření, které utíkalo na zemi pod ním.

Aniž by si to promyslel, sunula se jeho malá bota dolů a přimáčkla jen polovinu toho pavouka.

Cassius na něj koukal a několik minut sledoval, jak se jeho čtyři nohy stále pohybovaly … a užíval si to. Otočil se jen, když zaslechl cinkot houpačky vedle sebe.

Nejdřív si myslel, že to by to mohl být Dominic, ale brzy poznal, že to nebyl on.

Ten cizinec se posadil vedle něj. „Ahoj.“

Cassius se na toho kluka bez obav podíval. Nebál se ničeho, opravdu, natož cizích lidí. „Ahoj.“

„Jak se jmenuješ?“

Zdálo se, že každý ve čtvrti věděl, kdo byl, ale tohoto člověka nikdy dřív neviděl a cítil, že by si ho měl zapamatovat, protože nevypadal jako někdo odtud. „Cassius.“

Lehce se zhoupnul a na toho kluka se usmál. „Moc rád tě poznávám, Cassiusi.“

Malý Cassius se vrátil k pozorování pavouka, který se stále snažil pohnout.

„Co děláš tak pozdě tady venku?“

Řekl tomu cizinci, proč sem vždycky chodil úplně sám. „Můj táta se znovu snažil ublížit Kat.“

„Kdo je Kat?“ zeptal se a kouknul dolů, aby viděl, na co ten kluk zíral.

„Moje sestra.“

„Aha.“ Poté si cizinec stoupl, přešel před toho malého kluka, než si k němu dřepl, aby se na něj Cassius podíval. „Taky rád ubližuju věcem.“

„Jo?“ Cassisu pohnul pohledem od mučeného pavouka, aby se podíval na toho cizince, který byl asi ve stejném věku jako jeho bratr Dominic. Buď ještě nebyl dospělý, nebo taktak dospělosti dosáhl.

„Ano.“ Jeho velké modrozelené oči se v měsíčním světle mezi těmito dvěma barvami měnily. „Ale …“ Mladý cizinec se postavil a zašlápl pavouka, aby potkal svou smrt. „... musí si to zasloužit.“

„Proč?“ zeptal se Cassius, už nebyl schopný spustit z něj svůj zrak.

„Protože pokud nebudeme opatrní, můžeme skončit tím, že budeme ubližovat lidem, jako je tvoje sestra.“

Malý kluk zavrtěl svou hlavou, začínal se bát. „Nechci Kat ublížit.“

„Nedovolím ti to,“ ujistil ho cizinec. „Můžu ti pomoct.“

„Dobře.“ Cassius se usmál na svého nového kamaráda. „Jak se jmenuješ?“

Přešel za houpačku a začal toho malého kluka houpat. „Můžeš mi říkat … Luccu.“ …  

…  „Já nevěděl, že to byl on, Kat.“ Cassius rozlobeně vrtěl hlavou. „Nevěděl jsem, že celou tu dobu byl mým kamarádem zasranej Lucca …“

Katarinino tělo i mysl byly strnulé, stále v šoku z toho, co jí její bratr řekl.

„ … Dokud toho dne nevešel do našich dveří.“