CO - 22. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Příští ráno se Mia probudila v Korumově náruči. To bylo tak nezvyklé, že jakmile to její mozek pochopil, vykulila oči.

Ležela na boku a zády se tulila k jeho tělu. Oba byli nazí a Mia cítila, jak se jí k zadečku tiskne jeho ranní erekce. Překvapeně se otočila a zjistila, že je vzhůru.

Když se pohnula, usmál se a rty jí přejel po čele. „Koukám, že jsi vzhůru.“

Přikývla a ospale na něj zamrkala. „Co tu děláš? Normálně vstáváš mnohem dřív…“           

„Nechtěl jsem tě nechat samotnou,“ vysvětlil jí Korum jemně a pohladil ji po tváři. „Spala jsi velmi neklidně, každou chvíli jsi vykřikla a tak jsem se chtěl ujistit, že budeš v pořádku.“

Mia se k němu přitulila. „Děkuji,“ zamumlala mu do ramene. „Myslím, že jsem měla po včerejšku noční můry.“ Matně si vzpomínala na pár záblesků, ve kterých vládly zbraně a krev, a byla překvapená, že se vůbec vyspala. Bezpochyby jí s tím pomohla Korumova přítomnost.

Opatrně ji pohladil po vlasech. „Rádo se stalo, miláčku. A to s těmi sny je přece pochopitelné.“

„Měl jsi někdy noční můry?“, zeptala se a trochu se od něj odtáhla, jak se v ní probudila zvědavost studentky psychologie.

„Normálně ne,“ přiznal se Korum, zatímco si prsty hrál s jejími kudrlinkami. „Obvykle pár hodin tvrdě spím a poté se probudím. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy se mi něco zdálo. To se nám samozřejmě také stává, ale je to vzácnější než u lidí. Náš spánkový cyklus je jiný.“

„Ach, chápu.“

„Co bys chtěla dělat dnes?“, zeptal se. „Ještě nic jsme neplánovali.“

„Myslela jsem si, že bychom mohli jít s rodiči zase na večeři, ale co se týká dne, nemám tušení… Jen ne pláž – nemyslím si, že bych zvládla tam jít.“

„Samozřejmě, že ne.“ Jeho tělo se na moment napnulo. „Tak proč bychom dnes nedělali něco úplně jiného? Co bys říkala na výlet do Orlanda? Mohli bychom zajít do jednoho z těch zábavních parků, ty s těmi horskými dráhami a tak…“

„Co? Ty chceš do Disneylandu?“ Mia na něj vytřeštila překvapením oči.

„No jasně,“ odpověděl vážně. „Nebo možná Universal. To je spíš pro dospělé, ne?“

Aniž by tomu mohla zabránit, Mia propukla v smích. „To jako fakt? Ty chceš jet do studia Universal?“ Představila si, jak oba stojí ve frontě na Neuvěřitelného Hulka a všichni ostatní turisti propuknou v paniku, protože bude uprostřed nich stát Krinar.

„Ano, proč ne?“

Proč vlastně ne? Mia se ještě stále chichotala, když řekla: „Oukej, souhlasím. Mohli bychom jít na Island of Adventure – to je část Universalu, kde je nejvíc horských drah. Jak se do Orlanda dostaneme? Autem?“

„To bychom mohli. Nevadí mi řídit – bude víc příležitostí prohlédnout si krajinu.“ Šklebil se na ni tak šarmantně a uvolněně, že ho prostě musela políbit na jeho ďolíček na tváři.

Když se rty dotkla jeho tváře, ucítila, jak se jeho nálada změnila. Už byla na něj tak naladěná, že okamžitě věděla, co chce. A opravdu, když se odtáhla, hleděl na ni tím svým ložnicovým pohledem.

„To je také důvod, proč normálně nezůstávám s tebou v posteli,“ zamumlal, přitiskl rty na její ústa a rukou jí vklouzl mezi nohy.

A na další hodinu na Orlando zapomněli, protože byli příliš zaměstnaní sami sebou.

***

O dvě hodiny později se řítili po dálnici sto šedesátikilometrovou rychlostí. U jiného řidiče by Mia ječela hrůzou, ale Korumovy reflexy byly lepší než jakéhokoliv závodníka Formule 1, takže se s ním cítila naprosto bezpečně. Prvních dvacet minut jízdy měli otevřenou střechu, ale protože Mii neustále vlály vlasy do obličeje, museli zastavit a střechu zavřít.

„Asi bych si měla ten chumel nechat ostříhat,“ bručela Mia, když znovu vyjeli na dálnici a snažila se svou kudrlinkovou explozi na hlavě trochu uhladit. Nedalo se to. Vítr a její vlasy prostě nešly dohromady.

„Ani na to nemysli,“ odpověděl jí Korum vážně. „Miluji tvé vlasy dlouhé.“

Mia si povzdechla. „No dobře. Možná bych si je mohla nechat narovnat…“

„Proč? Tvé kudrlinky jsou překrásné. Nech je takové, jaké jsou.“

„Ty jsi opravdu divný,“ řekla mu Mia. „Většina mužů má ráda hladké, hedvábné vlasy a ne to vrabčí hnízdo, co mám já…

„Mě je jedno, co má ráda většina mužů. Nech své vlasy tak, jak jsou.“ Jeho hlas zněl nekompromisně.

Mia se v duchu zasmála, ale zároveň zavrtěla hlavou. Dokonce i v takových maličkostech ji musel kontrolovat. Bylo zvláštní, že už jí to tak nevadilo, i když se vlastně vůbec nic nezměnilo. Ještě stále byla jeho charlem a ještě stále nemohla o svém životě moc rozhodovat. Jediným rozdílem bylo, že teď věděla, že ji miluje, a že pro něj nebyla pouhou lidskou hračkou.

Něco, co jí Leslie řekla, zaměstnávalo její mysl.

„Korume,“ zeptala se opatrně, „co přesně je ta závislost na krvi, před kterou jsi mě varoval? Leslie se o ní včera zmiňovala…“

Korum očima sledoval cestu a zeptal se: „Co přesně říkala?“

Mia měla potíže si vzpomenout, jak přesně zněla její slova. „Bylo to něco o tom, že její bratr se stal závislým a běhal kolem a prosil Krinary, aby ho každou hodinu kousli, což nakonec vedlo k jeho smrti…“

Korum chvíli nic neříkal. „To zní jako obzvlášť nešťastný případ,“ řekl nakonec. „To se muselo stát krátce po našem příletu.“

„Co tím myslíš?“

„Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl, že k tomu, abychom přežili, krev už dávno nepotřebujeme? Že to teď na nás působí spíš jako droga?“

„Ano, samozřejmě.“

„No, zjistili jsme, že to má vedlejší účinek, když se té drogy vezme příliš mnoho. To potěšení je tak intenzivní, že nás dělá závislými – a i lidi, ze kterých pijeme. Pro Krinara tato tělesná závislost znamená, že musí z toho stejného člověka pít častěji než jen jednou týdně. Takový Krinar se stane závislý na specifické DNA v krvi toho člověka. Je to zvláštní vedlejší efekt genetického zákroku, který nám umožnil přežít bez krve. Někteří z našich vědců tento fenomén zkoumá a snaží se zjistit, proč se tak děje a jak by se to dalo zastavit.“

Mia na něj fascinovaně zírala. „Takže co přesně se stane, když se stanete závislými? Je to bolestivé?“

„Pokud jsou Krinar a jeho člověk z nějakého důvodu rozděleni, pak ano. Nevydrží ani pár hodin, aniž by nedostali svou dávku – a to je problém pro oba, jak pro člověka, tak pro Krinara.“

„A to se stalo i Lesliinu bratru? Je mi líto, že to tak úplně nechápu…“

„Ne, u lidí to funguje trochu jinak. Vaše rasa se stává závislou na látce v našich slinách, ale je jedno, od jakého Krinara sliny pochází. Nevím přesně, co se stalo Lesliinu bratru, ale asi to tuším. Zní to, jakoby měl něco společného s dřívějšími X-kluby…“

„X-kluby?“

„X-klub, Xeno-klub – to je slangový název pro kluby, kam chodí lidé, aby se dostali do kontaktu s naší rasou.“

Mia zamrkala. „O tom jsem ještě nikdy nic neslyšela. To je jako ty webové stránky, kde lidé poptávají sex s Krinary?“

Korum vypadal trochu pobaveně. „Ano, něco podobného. Webové stránky jsou pro ty, co jsou prostě zvědaví. Je pár lidí, kteří se tam pohybují, svou fantazii opravdu zažijí. Ti, kteří to myslí vážně, jdou do X-klubů.“

„Opravdu?“ Mia jen zírala. O tom ještě nikdy neslyšela. „Kde jsou ty kluby? Jsou nějaké i v New Yorku?“

„Ne, vždy jsou v blízkosti našich sídlišť – nemáme moc rádi, když se musíme zdržovat ve větších městech. To je pravděpodobně i důvod, proč o nich nic nevíš. Pár jich je v Costa Rice, pár v Novém Mexiku a Arizoně a kromě toho v Thajsku a na Filipínách…“

„A Krinar taková místa opravdu navštěvují?“

Korum přikývl. „Někteří ano, obzvlášť ti, co se normálně neradi zdržují mimo sídliště. Já sám jsem ještě nikdy žádný nenavštívil, protože nemám problém se v lidských městech pohybovat. Ale mnoho Krinar s tím má problém; nesnáší lidské davy a znečištění vzduchu, takže kluby jsou pro ně pohodlnou cestou, jak navázat s lidmi sexuální vztah.“

„Takže si myslíš, že Lesliin bratr mohl některý z těchto klubů navštívit?“

„Je to velmi pravděpodobné. V posledních letech se pravidla pro tato místa zpřísnila. Teď může každý člověk přijít nanejvýš dvakrát týdně, a Krinar, kteří tam chodí, jsou varováni. V prvopočátku bylo všechno chaotické, nikdo nic neorganizoval a některé lidi to semlelo. Každou noc se pobavili s více než jedním Krinarem a často si vzít nechali příliš mnoho krve.“

Mia nakrčila nos, protože jí ta myšlenka vadila. Když si Korum bral její krev, tak to byl tak výjimečný zážitek, že si nedovedla představit to samé s někým jiným. Ale také si nedovedla představit mít sex s někým jiným, takže se to asi nedalo srovnávat. „Chápu.“

„Domnívám se, že Lesliin bratr se stal závislým. Proč zemřel, ti nedokážu říct. Možná začal být násilnický a snažil se některou z krinarských žen k něčemu donutit – to se někdy stávalo a to by mohl být důvod, proč byl zabit.“

„Člověk, který by Krinara k něčemu nutil?“

„Netvrdil jsem, že by byl úspěšný. Naše ženy jsou sice slabší než muži, ale stále jsou silnější než lidé. Už jen pokus vynutit si něco násilím, by se rovnalo rozsudku smrti. Žádný zdravý člověk by nic takového neudělal, ale někteří závisláci nejednají rozumně, obzvlášť pokud nedostanou svou dávku.“

Mia se zachvěla. Celé to znělo hrozně.

„Může se to vyléčit?“, chtěla vědět a snažila se představit si, jak zoufalí ti lidé museli být.

„Zatím ne. Pokud vím, všechno je ještě v experimentálním stadiu.“

„Kdy ses o tom dozvěděl? Myslím, to o té závislosti. Bylo to předtím nebo potom, cos přiletěl na Zem?“

„Už o tom víme pár tisíc let, ale nikdo to nepovažoval na vážný problém, dokud jsme nepřiletěli sem. Většinou se to stávalo mezi charlem a jeho cherenem a bralo se to jako součást jejich spojení. Protože jsou takové vztahy velmi, velmi vzácné, nikdo si s tím hlavu nelámal. Ale to se teď, když žijeme u lidí, samozřejmě dost změnilo.“

„Chápu…“ Mia pohlédla ven z okna a snažila se všechno, co s tím souviselo, pochopit. Něco jí ještě nebylo jasné, ale nedokázala to uchopit.

A poté jí najednou spadly klapky z očí.

Otočila se, aby se mohla na Koruma podívat a zmateně nakrčila čelo. „Korume, co se stane, když charl zemře? Myslím s tím Krinarem? Pokud je závislý na jednom určitém člověku, tak jak to s ním bude dál?“

Korum chvíli mlčel. Poté tiše odpověděl: „Charl nezemře, Mio.“

Mia na něj vykulila oči. „Jak to myslíš?“, zašeptala a nebyla si jistá, jestli ho správně pochopila.

Znovu se odmlčel a Mia viděla, jak zaťal čelist. Najednou změnil pruh a sjel z dálnice, aniž by bral ohled na skřípění brzd a troubení naštvaných řidičů za nimi. Mia se překvapeně chytila opěradla ve dveřích a snažila se udržet. O minutu později zabočil na parkoviště motelu a zastavil.

Otočil se k Mie a pronesl klidně: „Lidi, které milujeme, nenecháme zemřít, drahoušku. Ty, Maria, Delia – jste tak blízko nesmrtelnosti, jak jen může biologická bytost být. Nebudeš stárnout, neonemocníš a všechna zranění – pokud se dají zahojit – se u tebe zahojí stejně tak rychle, jako u nás.“