WOW - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Když se vpředu na prašné cestě začínaly objevovat stromy, oči Karen se rozzářily. Rychle se stmívalo, ale stále ještě bylo víc než dost světla, aby viděli, co je na víkend čekalo.

Na okraji jezera hrdě seděl dvouúrovňový srub, který vypadal staře, ale zároveň i pohodlně. Tohle místo Dino koupil už před určitou dobou, kdy tu nebylo nic jiného než nabízená země a výhled, o kterém si myslel, že by si v určitém okamžiku mohl užít jeho výhod.

Ani v jednom se nemýlil.

Bylo tu soukromí a víkend s Karen by mu stejně tak udělal dobře.

A ten výhled...

Dobře, ten nejlepší výhled seděl hned vedle něj.

Karen sundala nohy dolů z palubní desky, a jak se chata přibližovala, ve svém sedadle se předklonila. Vykukovala z okénka a její zájem při pohledu na jezero a nákladní říční člun s malou připojenou loďkou narůstal.

„To je tvoje?“ zeptala se Karen. „Všechno tohle?“

Dino pokrčil rameny a Karenino auto zaparkoval přímo před chatkou. „Ano, ale není to nic v porovnání s některými jinými místy kolem jezera. Spousta dalších nemovitostí je ukryta mezi stromy nebo postavena výš v kopcích.“

„Nic? Dino, tohle místo je nádherné.“

Nikdy dřív si toho skutečně nevšiml. Chvíle, které tu trávil, byly jen rychle sem vypadnout a pak byl volán zpátky ke svému životu. Nikdy neměl čas užít si ho tak, jak věděl, že si to zasloužilo, nemluvě o péči o tohle místo. Za to, aby to za něj udělal, platil někomu jinému.

Podle toho, jak z vrcholu komína vycházely mírné obláčky šedého dýmu, správce a hospodyně dorazili a odvedli svou práci včas. Dino si v duchu poznamenal, aby na konci měsíce dostali ve výplatě extra bonus.

S úsměvem se na Karen podíval a zeptal se: „Takže se ti to líbí?“

„Miluji to.“

„Uvnitř to pravděpodobně budeš milovat ještě víc.“

Karen protočila oči, mávla k lesu a jezeru, které je obklopovaly. „O tom pochybuji.“

„Prostě si to chceš vyfotit.“

Dokonce to ani nepopřela.

„Vidíš tohle místo, Dino?“ zeptala se Karen, otevřela svá dvířka a vystoupila z auta ven. „Tohle je fotografův mokrý sen.“

Dino si odkašlal, sám vystoupil z auta také a zavřel za sebou dvířka. „Mokrý sen, jo?“

Karen po něm střelila potutelným úsměvem, který byl plný příslibu i neslušných návrhů. „O věcech, které mě rajcují, nevíš vůbec nic.“

„Zatím.“

Uprostřed kroku zaváhala a přes rameno se na něj ohlédla. „Cože?“

„Zatím o nich všechno nevím. Dej mi čas.“

Karenino pousmání se roztáhlo do smyslného úsměvu. „Máme celý víkend.“

A pak se budou muset vrátit.

Bohužel.

Dino se už teď snažil vymyslet, jak rychle by se sem s Karen poté, co budou muset odjet, mohli znovu vrátit. Najednou už mu tohle místo nepřišlo jen jako další věc, na které bylo jeho jméno, ale spíš jako místo, kde se ho zbytek světa nemohl dotknout.

I kdyby jen na nějaký čas...

„Dveře by neměly být zamčeny,“ řekl Dino, když obešel auto, aby otevřel jeho kufr.

Právě, když Karen udělala pár kroků a zdolala dva schody, které vedly ke vchodu do chaty, popadl jejich tašky. Vchod byl vyrobený ze čtyř velkých kmenů, které tvořily pilíře, se silnými kládami jako převis střechy a šindele barvy lesní zeleně, které pomáhaly chatě při pohledu z výšky splynout s okolím.

Dino stihl ujít jen půl cesty ke dveřím a uslyšel, jak Karen hlasitě zalapala po dechu a pak se ozval její šťastný výkřik. Dveře chaty nechala otevřené dokořán. Uviděl jen krátký záblesk jejích zad a karamelově zbarvené vlasy a pak už zmizela z dohledu, pravděpodobně proto, aby prozkoumala vnitřek dvoupodlažní chaty.

Dino vešel dovnitř, opatrně položil tašky na zem a přitom poslouchal, jak se ze shora ozýval zvuk Kareniných kroků. Vinutí schodiště, které vedlo do podkrovní, bylo také vyrobeno ze zakřivených klád a dřeva mořeného do tmavě kaštanové barvy. Dokonce i ohniště, vytvořené z kamenů, které byly vytaženy ze země, když předchozí majitel kopal jámu pro suterén, bylo pečlivě navrženo tak, aby vytvářelo dojem ručně zpracované věci a navozovalo nádherný pocit.

Stěny s obnaženými trámy a dokonce i podlaha a podlahové lišty -  to vše bylo vyrobeno se stejnou ručně řemeslnou nádherou a všechno mělo odstín stejné kaštanové barvy, takže díky tomu místo vypadalo teple a přirozeně.

Stejně jako země, pomyslel Dino.

Člověk nemohl být přírodě blíž než chatě v lesích.

To jediné, díky čemu chata skutečně vynikala, byla velká okna táhnoucí se od podlahy až ke stropu, která pokrývala celou jednu zadní stěnu a v místech, kde sklo dosahovalo k šikmé střeše, se zužovala. Ve dne nebylo potřeba příliš svítit, protože tato okna sama o sobě poskytovala světla víc než dost.

„Dino!“

„Ano?“

Karen se objevila nad jeho hlavou, a když se přes dřevěné zábradlí nebezpečně naklonila, vlasy jí vlály kolem obličeje. „Postel tady je vyrobena z klád!“

Při její očividné radosti nad něčím tak náhodným se mu silně sevřela hruď a celým tělem až do konečků prstů se mu rychle šířilo teplo. Nedokázal zcela pochopit proč, ale hodně se mu to líbilo. Líbilo se mu, že ji mohl přimět usmát se, a že všechny ty drobné detaily, které tohle místo dokázalo nabídnout, bylo přesně tím, kdo někdo jako Karen mohl ocenit.

Nikdy dřív sem nikoho nepřivedl.

Byla tím prvním a bude i pravděpodobně tím posledním člověkem.

I tak Dino věděl, že Karen byla přesně tím typem člověka, který by mohl pochopit hodnotu a krásu, které se pojily s každým kouskem chaty. Dokonce i když on nebyl schopen plně docenit práci a lásku, kterou bylo potřeba k tomu, aby se tohle místo vůbec vybudovalo – on dokázal vidět pouze pokoje, klády a jezero. Ale teď to věděl.

Dino se zasmál. „To jsou všechny. Člověk, který to tu postavil, měl rád práci s rukama. Vše od podlahy až po kuchyňské skříňky pochází ze stromů, které byly poraženy, aby to tu mohl postavit.“

„Skutečně?“

Přikývl.

Karen se znovu rozhlédla kolem sebe. „Proč to prodal?“

Na to Dino odpověď neměl. Ne takovou, která by byla dobrá.

„Říkal jen, že bylo na čase – já jsem byl náhodou tím šťastným hajzlíkem, který dal tu správnou nabídku.“

„Hm,“ řekla spíš pro sebe než směrem k němu.

Pak už zase byla pryč. Odtáhla se od zábradlí a zmizela z jeho pohledu.

Než se znovu objevila, Dino nemusel příliš dlouho čekat. Poskakovala dolů po schodech a každým krokem měla širší a širší úsměv.

Netrvalo dlouho a stála přímo před ním. Vytáhla se na špičky a sladce ho políbila.

Dino ztuhl, polibek nečekal. „Za co byl?“

„Za tebe.“

„Za mě.“

Karen ho znovu políbila, tvrději a déle. Když se odtáhla, zašeptala: „Protože jsi úžasný, Dino.“

„Myslím, že to jsi ty a já to popletl,“ řekl tiše.

„Ne, myslím, že jen nevidíš sám sebe dost jasně.“

Dobře. Rozhodně neměl v úmyslu hádat se s ní.

Bylo na Karen, zda věřila či ne, že Dino stál za to, aby byl kolem ní, nebo zda byl bezcenný.

On v tom neměl žádné slovo.

*************

Dino seděl na kraji mola a sledoval plovoucí člun, který se od jeho místa vzdaloval dál a dál. Vzhledem k tomu, že byl přivázán k molu, mohl se dostat jen tak daleko, jak umožňovalo lano, a pak by se prostě muset stáhnout zpět a znovu se vydat tam.

Ten pohled byl uklidňující a to natolik, že si jen stěží uvědomoval, že slunce se už začalo znovu objevovat nad horizontem, což signalizovalo, že se rychle blížilo ráno.

Tohle byl bohužel jejich poslední den v chatě. V pondělí, časně a brzy - budou muset zamířit zpátky do města. Dino si zcela neuvědomoval, jak moc by chtěl zůstat tam, kde byl, s Karen a v tichu lesa, spíše než se vracet do Chicaga.

S povzdechem nechal spadnout nohu z mola dolů a opřel se dozadu, přičemž použil ruce, aby se udržel ve vzpřímené poloze. Rozhlížel se po klidném jezeru, kdy ze své pozice mohl vidět i další dvě nemovitosti na druhé straně jezera. Bylo nepravděpodobné, že ať už je vlastnil kdokoli – i kdyby dokonce byli vlastníci doma – by ho bez dalekohledu mohli vidět. Což představovalo pocit úlevy, když vzal Karen předchozí den ven na loďku.

Ne, že by jí Dino dokázal cokoli odmítnout.

Koneckonců, byl to víkend určený pro ni.

Dobře, pro ně.

Upřímně řečeno, Dino za poslední dva dny a večery vyvinul mnohem větší úsilí, aby byla Karen šťastná a měla všechen čas světa pro to, aby mohla dělat, cokoli chtěla. A dostala úplně všechno, o co ho požádala, od vyjetí si na loďce přes pěší výlety po stezkách, přes focení toho či onoho, a pak znovu víc než to.

Nikdy si nestěžoval.

Neměl důvod stěžovat si.

Díky tomu, že viděl, jak se s každým jeho „ano“ rozzářila, se cítil čím dál lehčeji.

Proč by se nemohl chtít cítit lehčeji, když všechno co cítil, vypadalo jako skvělý den a všechna tíha z něj spadala dolů?

Dino ještě jednou přejel pohledem přes jezero, což mu připomnělo, že tohle bylo skutečně poprvé, kdy měl jakýkoli druh okamžiku, při němž si plně vychutnával všechno, co tohle místo nabízelo. Když sem přijel dřív, ani se neobtěžoval požádat hospodyni, aby z nábytku sundala ochranné povlaky proti prachu. Dinovi stačilo, že se nemusel obtěžovat tím, aby z kůlny sám tahal dřevo.

Karen mu tentokrát nedala moc na výběr, a jemu nevadilo následovat ji, když krmila své rozmary ohledně jakéhokoli dobrodružství, které chtěla vyzkoušet.

Věděl, že se sem brzy vrátí.

Samozřejmě s Karen.

Dino popadl šálek s kávou, který ležel na mole vedle něj, zvedl ho a doušek upil, přičemž si vychutnával vlažnou, hořkou tekutinu. Probudil se už před úsvitem - ne proto, že by nemohl spát, protože spal docela dobře - a toulání se po domu ho rychle znudilo.

Pomyslel si, že by bylo sobecké vytrhnout Karen z jejích snů jen proto, že se nedokázal zabavit sám, když byl chvíli o samotě.

Je to tak podivné, pomyslel si.

Dinovi nikdy dřív nevadilo být sám, a rozhodně neměl žádný problém s tím, aby se zabavil svou vlastní společností. I tak, kdykoli byl s Karen, se celý jeho názor změnil a ta úplně poslední věc, kterou chtěl, bylo být ponechán své vlastní společnosti napospas. Ona byla tak jako tak mnohem zajímavější.

Tichý zvuk cvakání závěrky fotoaparátu, které se ozvalo za ním, vytrhlo Dina z jeho odpočinku. Narovnal se a ohlédl se přes rameno. Zjistil, že na samém konci mola stála Karen, fotoaparát měla zvednutý a stínil většinu jejího obličeje, protože právě pořizovala další sadu záběrů. Na okamžik si myslel, že fotila jezero.

Trvalo mu až příliš dlouho uvědomit si, že ve skutečnosti pořizovala snímky jeho.

„Nejsem moc dobrý objekt,“ řekl Dino.

Příliš často se neusmíval a nechtěl nic předstírat.

Karen k němu přistoupila blíž, aniž by přitom spustila kameru níž. „Jsi naprosto dokonalý objekt – strašidelný, naživu, nádherný a skutečný. Co víc bych si mohla přát?“

Dino spolkl knedlík, který mu začínal v krku narůstat, a otočil se čelem k jezeru. Stále ještě mohl slyšet, jak Karenin fotoaparát divoce cvakal, protože pokračovala ve svém focení. Byl tak zvyklý držet se mimo výsluní, že dokonce i něco tak obyčejného jako fotografování, pro něj představovalo zvláštní pocit.

Přesto ji nechal fotit.

Cokoli, co ji učiní šťastnou.

Karen se brzy dostala na místo po jeho boku, foťák sklonila dolů a také se zahleděla přes jezero. Koutkem očí ji pozoroval. Obliny boků měla skryté pod titěrnými khaki šortkami a vršek jejich pasu byl zakrytý krátkým tílkem, jehož spodní část byla lemovaná krajkou. V restauraci byla oblečená vždy tak profesionálně, vhodně pro svou práci, zařízení a pozici, kterou zastávala. Dokonce i když byla doma sama, oblékala se pohodlně, ale skromně.

Tady dostal Dino možnost vidět Karen v trochu jiném světle.

Líbilo se mu myslet si, že tenhle styl pro ni byl pravděpodobně mnohem pohodlnější.

„Bude mi to tu chybět,“ řekla.

Dino souhlasně přikývl. „Ale vrátíme se sem.“

„Ano?“

„Jakmile se dokážu odtrhnout, abych odjel pryč.“

Karen ho nijak nezpovídala ohledně toho, od čeho se musel odtrhnout. Byl za to vděčný. Bez varování její ruka zajela k jeho zátylku a prsty zabořila do jeho vlasů.

Dino zjistil, že se do jejího doteku podvědomě opřel. Hlavu měl opřenou o její stehno a ona prsty jemnými tahy přejížděla po jeho kůži na hlavě.

„Mohl jsi mě vzbudit,“ řekla tiše.

Dino zavrtěl hlavou. „Vstal jsem až příliš brzy na to, abych budil i tebe.“

Karen se zasmála. „Ráda spím.“

„Pojď sem.“ Dino popadl Karen kolem pasu, a zatímco se chichotala, přitáhl si k sobě do klína. Molo se pod jejich pohybem rozhoupalo. Poté, co se uvelebila v jeho klíně, foťák zůstal zapomenut na mole. Byla na něm obkročmo posazená, svýma rukama svírala jeho čelist, zatímco jeho ruce ji pevně držely kolem pasu. Znovu se cítil lehčím. Čisto v hlavě, klid v srdci a uspokojení v duši.

Duše, která byla obvykle tak temná – otřískaná, černá a zbytečná – se z ní znovu narodila.

Upřímně tím byl trochu překvapený.

„Řekni mi, že za tím nebylo nic jiného,“ řekla Karen.

Dino pochopil, nač se ptala – nevzbudila ho jeho noční můra?

„Jsem v pohodě,“ slíbil.

Usmála se, pak se překlonila a své měkké rty přitiskla k těm jeho. Stačil jen mírný pohyb jejích boků přímo na vrcholu jeho rozkroku, její rozevřené rty, které umožnily jeho jazyku zabořit se hlouběji, najít teplo a sladkost jejích úst, ten tlak její ruky na jeho hruď, a Dino znovu dopadl zády na molo.

Karen se nad ním zasmála a sklonila se, aby ho znovu políbila.

Tiše jí nabídl své ruce. Bez jakýchkoli otázek mu vložila dlaně do rukou. Jejich prsty se společně propletly, pevně zamotaly a nepustily se.

„Skoro se nechci vrátit zpátky,“ řekla Karen. „Celý víkend jsi mě rozmazloval.“

To dělal – pozdně v noci, později ráno a pokaždé, když Karen viděl, jak hlasitě Karen v lese, kde je nikdo nemohl slyšet, křičela jeho jméno, bral to jako svou výhodu. Na kolenou, na zádech nebo zatraceně opřenou o zeď.

Zábava a hry, věděl.

Rozhodně to bylo zábavné.

Ale každá hra nakonec jednou skončila.

„Vrátíme se sem,“ slíbil znovu.

Možná…

Možná, že by příště nemuseli odjet.