WOW - 16. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Hej, poslouchej,“ řekl Dino a trochu zvedl obličej, aby se na Karen podíval.

Nezáleželo na tom, že vypadala jako by neměla zájem slyšet to, co musel říct a místo toho se otočila zpátky na bok. Význam jejího chování mu byl jasný. Otočila se k němu zády; to znamená, že nebyla otevřena vůči dalšímu hovoru.

Dino se s tím nehodlal smířit.

„Karen, pojď sem.“

Její chladné rameno hořelo, ale to ticho bylo ohlušující.

Jako zkurvená žiletka řezalo přímo skrz jeho kůži a dál, až do jeho černého srdce.

Dino zraněný tak, jak byl, nepotřeboval k té tíze kolem sebe či tomu všemu na čem tak záleželo, ještě přihazovat něco dalšího, ale v tomhle okamžiku to pro něj nepředstavovalo žádný rozdíl. Právě teď bylo to jediné, co chtěl, aby Karen skutečně slyšela, co jí chtěl říct.

Tohle pro něj bylo důležité.

Mohlo to být důležité i pro ni.

„Nebudu se znovu ptát,“ řekl Dino.

Ve skutečnosti to bylo spíš varování.

Takové, které naprosto ignorovala.

Dino popadl Kareninu přikrývku a stáhl ji z ní dolů, přičemž ignoroval její rozhořčený výkřik, když její bosé nohy a jen stěží oblečené tělo zasáhl chladný vzduch, který byl v místnosti. Do postele nosila jen tričko nadměrné velikosti, případně tílka s chlapeckými šortkami – a dnešní noc nebyla žádnou výjimkou.

Zamračená se k němu otočila, a Dino její postoj hned využil.

Rukou rychle vklouzl pod její tělo – přitom ignoroval bolest, která mu vystřelila přímo do žeber – přitáhl si ji směrem k sobě a zároveň se převalil. Skrz zaťaté zuby mu uniklo tiché zavrčení, protože jak se překulil přes její záda, bokem mu projela ostrá bolest, ale teď spočíval přímo na jejím rozzlobeném těle. Se zkříženýma rukama se na něj stále mračila.

Dino se na ní usadil, lokty měl opřené po obou stranách jejího těla a cítil se příjemně přesně tam, kde byl.

Alespoň pro tuhle chvíli.

„Jsem tady,“ řekl jí znovu.

Karen se zamračila. „To už jsi říkal.“

„S tebou.“

„Toho jsem si vědoma, Dino.“

„Pak bys možná měla začít přemýšlet o tom, co to vlastně znamená, ne?“

Karen nevypadala, že by na ni jeho prohlášení učinilo příliš velký dojem. „Možná kdybys začal mluvit trochu víc k věci, mohla bych -“

„Nejsem řečník. Nemluvím.“

„Ne, dusíš se obavami. Žiješ v tichu - ve své hlavě. Ani mi tam nedovolíš vejít. Nevím, co chceš, abych si myslela, Dino.“

Podepřel si bradu rukou, uvažoval o jejím hněvu a o tom, jak ho slovně vyjádřila.

„Chci, abys věděla, že jsem tady, Karen.“

„Stále to říkáš!“

„Protože na tom záleží. Je to důležité,“ zamumlal.

Karen protočila oči.

„A,“ dodal Dino tišeji, „tohle je jediné místo, kde jsem.“

Zjemnila svůj postoj... trochu.

I když pro Dina to nebylo dost.

„Nikdo jiný není,“ řekl.

„Jak dlouho?“ zeptala se Karen po dlouhém úseku ticha.

O tom Dino nemusel ani přemýšlet. „Nějakou dobu - dávno před tebou.“

Karenin hněv se začal pomalu rozpadat, až nakonec své založené paže povolila a nechala je volně ležet podél svých boků. Stále se na něj nedívala, ale i tak to byl pokrok.

To dokázal přijmout.

„Bojím se o tebe,“ řekla Karen se svraštěným čelem, zatímco prsty přejížděla po žílách na jeho paži. „Občas si myslím, že bys mohl být šťastný, pokud -“

„Jsem šťastný.“

Její tvrzení přerušil jen proto, že věděl, že jeho slova byla pravdivá. S Karen byl šťastný. Nebo tak šťastný, jak blízko se k tomu dovedl dostat. Bez ohledu na to, co by si Karen mohla myslet, to nebylo něco, co by považoval za samozřejmost, protože věděl, jak bylo štěstí ve skutečnosti prchavé a jak snadno mohlo být sebráno. V jeho životě byla monstra, která hrála svou hru, aby se ujistila, že je neustále nešťastný.

„Šťastnější,“ opravila ho, „kdybys mě pustil trochu dál.“

„Ty to nechápeš,“ Dino drsně vydechl.

Karen se na něj podívala, její hnědé oči byly zbarvené smutkem. „Chápu.“

„Nechápeš, protože pokud ano, věděla bys, že ty už jsi uvnitř. Už tam nějakou dobu jsi. To proto ti pořád říkám, že jsem tady. Kdybys to chápala, tak právě teď tenhle hovor vůbec nevedeme.“

„Aha.“

„To je to jediné, co řekneš?“

„Nejsem si jistá, co jiného bych měla říct,“ připustila Karen. „Možná si pořád myslím, že by tohle mělo být normální nebo něco takového. Že když se s tebou chci dostat někam, musím čekat další věci.“

„Věci, jako že mě přiměješ mluvit, nebo že mě uděláš šťastnějším?“

Karen naklonila hlavu ke straně. „Když to tak říkáš, zní to hloupě.“

„To se vsadím.“

„Víš, pro mě je v pohodě, pokud být tady je to, co tě dělá šťastným, Dino.“

„Dobře,“ řekl a našel úsměv, který používal jen zřídka, ale kdykoli mohl, vždy jí ho dal. „To je to jediné, na čem záleží.“

„Tohle a to, že ti neřeknu, abys šel.“

Dino přikývl. „A to.“

„Tak dlouho, dokud je to dost, že?“

„Pro tebe, jistě.“

Karen se trochu zamračila. „Co když se jednoho dne probudím a nebude to dost? Co mám pak dělat?“

Na to jí nemohl dát odpověď. Ne takovou, jakou by si přála nebo takovou, jaká by se mu líbila. S tím bojoval a Karen to neušlo.

„Prostě jen na ten okamžik počkáme?“ zeptala se.

Dino neřekl - nemohl by na to říct - ano.

Nechystal se s tím souhlasit.

„Ne,“ řekl.

Karen zvedla obočí. „Ne? Nejsem si jistá, k čemu jinému směřujeme, Dino.“

„Ne takhle.“

Byl si až příliš dobře vědom toho, že mu nebyla dána. Toho, že ona nebyla součástí života, před kterým ji chtěl udržet v bezpečí a daleko od něj. Naprosto dokonale rozuměl tomu, že ona potřebovala věci, které jí nemohl dát, a dobrý život nebyl součástí plánů, které nabízel.

Dával to, co dostala.

Pozdní noci.

Krátké hovory.

Soukromé okamžiky.

Je.

Neměl nic jiného.

Ale upřímně řečeno, nedával to nikomu jinému.

„Karen,“ řekl Dino, vzal její tvář do dlaní tak, aby ji mohl přimět podívat se na něj. V hnědých očích, které na něj zíraly, našel pevnou půdu. Neměl rád pocit, jako by neustále padal a nikdy to nebyl schopný zastavit. Bylo dobré být uzemněn někam - s někým. Nemohl si pomoci, aby to chtěl mít po zbytek svého života, aby rozzářila místa, která byla v takovém nepořádku. „Vůbec se k tomu nemusíme dopracovat. Není tohle dobré?“

„Neřekla jsem, že by nebylo.“

„Ale ani neříkáš, že ano.“

Karen se chabě pousmála. „Je to dobré, Dino. Ale zajímá mě, zda by to nemohlo být lepší.“

„Myslíš tím, že mě uděláš lepším.“

„Pokud si myslíš, že musíš být.“

„Ne, když jsem s tebou, srdíčko.“

„Ach.“

Sklonil se dolů, svými rty zachytil její měkké rty, přetrvával na nich a držel ten polibek tak dlouho, jak jen to šlo. A když si povzdechla k jeho překvapení prosebně a šťastně, využil to malé otevření, které mu dala, aby jejich polibek prohloubil, takže teď mohl její teplo a chuť cítit i na jazyku. Když se Kareniny rty od těch jeho odtáhly, svými polibky přejela po jeho pohmožděné čelisti a pak po tom bodu na jeho krku, pod kterým mu uháněl puls jako o závod, nedalo v tom prakticky vůbec nic z toho nevinného polibku. Teď byly něčím mnohem žhavějším.

Byla vždy tak měkká - jemná.

Její doteky nikdy neubližovaly, její činy nikdy nepálily jako žihadlo.

Hrozně moc se mu to líbilo.

Když celý svůj život prožil ve světě, ve kterém to vypadalo, jako by mu všichni chtěli ublížit, najít člověka, který o něj chtěl pečovat, pro něj bylo všechno.

„Opatrně,“ zašeptala do jeho tváře, když se natáhl po oblečení, aby tam našel to, co chtěl. „Neubliž -“

„Pst.“

Jeho požadavek zafungoval. Karen ztichla, a zatímco Dino pracoval na tom, aby jí z nohou stáhl její chlapecké šortky, a když se mu to povedlo, stáhl z ní i její tílko, po její zarudnuté kůži ji přebíhal chvění. A jo -  příšerně to bolelo. Při každém pohybu ho bolela žebra a pokaždé, když se sklonil, aby ji znovu políbil, jeho zranění a rány pokaždé protestovaly.

Ale bylo snazší zaměřit se na hedvábnost její kůže.

To, jak se k němu sklonila, jak se jí pod jeho dotekem pohnula záda jako luk -  to vše bylo mnohem lepší než vnímat bolest.

Tam a ano, prosím a víc, vydechla Dinovi do ucha, když jeho prsty mezi jejími stehny našly její mokro a horko. To byly mnohem příjemnější zvuky, které se mu líbilo slyšet.

Když ze sebe skopl své boxerky, nestaral se o bodavou bolest v žebrech. Vůbec ho to nezajímalo, protože ten první tah do jejího těla, kdy ve tmě její pleť zářila a jeho ruce pevně svíraly její stehna - to bylo nebe. Jakmile její stehna rozevřel ještě víc a vtlačil se do ní ještě zkurveně hlouběji, místností se rozlehl její ostrý výdech. Patami se zarývala do jeho zad, tiskla se k němu a naléhala na něj, zatímco nehty měla zabořené přímo do jeho ramenou a tak zatraceně pevně se ho držela.

Stejně pevně jako její kočička, pomyslel si.

Když byl uvnitř Karen, jen stěží dokázal dýchat.

Byl to přirozeně vysoký, mlhavý pocit, který zbarvil jeho mysl a převzal kontrolu nad jeho tělem. Ten svíravý pocit, který každým tahem boků kroutil i jeho střevy, který požadoval o trochu víc, zatímco ona žádala, aby ji měl trochu tvrději.

To se mu líbilo nejvíc.

Její sladké zvuky v temnotě.

Hebká kůže.

Tření kůže o kůži a její dech přímo u jeho ucha.

Zněl nádhernou melodií a on nebyl zrovna milovníkem téhle hudby.

S výjimkou Karen.

Dělala z něj to nejlepší.

„Bože,“ zamumlala.

Po kůži jí přejelo další zachvění a Dino zachytil její další sten polibkem. Celý ho spolkl a dál udržoval totéž zběsilé, horečné tempo.

Jen chtěl, aby vyvrcholila.

Chtěl, aby vyvrcholila a pak by i on mohl najít svou vlastní blaženost.

Potom možná ráno, by mohl mluvit víc.

Možná, že by svět nevypadal tak černě.

S ní byl vždycky zářivý.

Dinova ruka zajela výš, až ke straně Karenina krku, jen stěží se tam zdržela, a pak se přesunula výš, sevřela ji za bradu a zatímco ji šukal, držela její pohled přímo na něj. Dostávalo ho to - vidět, jak se její hnědé oči třpytí hříchem a potřebou, zatímco ona si bere každý kousíček, který jí dal.

„Vyvrchol“ řekl jí.

Karen ztěžka polkla, reakce jí uvízla v hrdle. Konečky prstů klouzal přes její vlhké rty, a v dalším okamžiku měla jeho prsty hluboko v ústech, sála je a přitom jí hrdlo vzadu vibrovalo sténáním.

„Sakra.“

Udělala se rychle, z těch samých prstů, kterými se jí dotýkal, ochutnávala své vlastní vzrušení, přičemž zakláněla hlavu dozadu a každý sval v jejím těle se  svíral. Cítil, jak její zuby mírně skously jeho prsty a to ho dostalo.

Stačil jediný tah a tlak, který mu narůstal v dolní části páteře, se uvolnil a hned za ním se hnalo potěšení. Vyprázdnil se do její sevřené kočičky tak hluboko, jak jen se dokázal dostat.

Do její horké, vlhké a těsné kočičky.

Její tělo ho tam drželo ještě dlouho poté, co se udělal. Svými prsty tancovala po jeho páteři a svým jazykem škádlila kloub jeho ukazováčku.

Dino roztáhl prsty přes Kareninu tvář a natočil její obličej, aby se na ni mohl znovu podívat. V jejím pohledu se odrážel potěšený záblesk blaženosti, její rty se usmívaly tím laxním způsobem, který mu říkal, že je šťastná a unavená.

Pod jeho vahou něco zasténala, svou tvář zabořila do jeho dlaně.

„Nikdy mě nepožádej, abych odešel,“ řekl Dino, „a já budu šťastný tak, jak potřebuji být.“

Karen přikývla a políbila polštářek jeho palce, kterým hladil šev jejích rtů. „Neudělám - slibuji.“