JON - 23. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

Sam pozval Liama na drink, na oslavu.

Ačkoliv poprvé v Samově životě nebyl Liam tím prvním, komu chtěl zavolat.

Jí ale zavolat nemohl.

Takže zavolal Liamovi.

Napadlo ho, že zavolá i mámě. Ne hned, samozřejmě. Ale poté, co zavolal Liamovi, a zbytku McKennů až na Riley, zvažoval, že zavolá své matce. Ale stále měl v hlavě tu flašku ROON whisky, kterou jí před měsíci přinesl, a která stále stála ve skříni přesně tam, kam ji postavil, jen s vrstvou prachu. Ani ji neochutnala. K čertu, ani se jí nedotkla, aby se na ni podívala.

Ale co na tom bylo sakra nejdivnější?

Samovi to bylo jedno. Možná, že pocítil drobné bodnutí lítosti, ale bylo mu to jedno.

Protože ano, byla to jeho matka, a Riley měla pravdu. Nebyla to máma. Ne dobrá. Oceňoval tu děravou střechu, co mu dala nad hlavu, i starý chleba, který dala na linku, aby si mohl udělat sendvič, ale pravdou bylo, že od osmnácti pro něj neudělala jedinou milou věc. Jen to, co bylo nějakým způsobem nutné.

Takže i když tady vždy bude, pokud ho bude potřebovat, a na svátky vždy zavolá, dokud neukáže sama trochu zájmu – jakéhokoliv – byl s ní hotov.

Uzavření vztahu s jediným žijícím příbuzným by mělo být bolestivé.

Místo toho to bylo… osvobozující.

Zavibroval mu telefon. Sam shlédl dolů, aby viděl smsku od Liama. Pokud byl jeho přítel překvapen jeho výběrem baru, neukázalo se to v jeho zprávě budu tam za dvacet minut, ale Sam předpokládal, že byl nejspíš udivený. Elegantní gastropub v Tribece měl hodně daleko do Samových obvyklých ošuntělých barů.

Ale nakonec, tyhle bary v Brooklynu neměly dost peněz ani klientelu pro ROON whisky.

Paytonův koutek však právě odkoupil roční zásoby jeho příchutě No BS za dvojnásobek toho, v co Sam doufal. Nadhodil vysokou cenu a očekával, že budou smlouvat, ale ani nemrkli.

Nikdo se neušklíbl. Neprotočil oči v sloup, ani ho nepoučil o tom, že musí respektovat integritu velkých značek.

Místo toho majitel, hlavní manažer i barman souhlasili s ochutnávkou. Sam odmítal prodat jakýkoliv ochutnávací vzorek, dával přednost tomu, aby za sebe chuť mluvila sama.

A tak jeho whisky ochutnali.

Líbila se jim.

A koupili ji.

Za půl hodiny přešel Sam z budižkničemu, co nic nedokázal, ke skutečnému majiteli podniku. Jasně, stále musel zaplatit spoustu půjček, a jedna malá restaurace se nerovnala byznysu.

Ale byl to začátek.

Poprvé za celé roky cítil Sam neochvějnou váhu pýchy, která mu dosedla na ramena. Zvládl to. Sám, měl vizi, pokusil se ji splnit, a zvládl to.

No dobře, ne sám.

Bez modrooké, tmavovlasé sirény, co strkala nos, kam neměla, by pravděpodobně ROON zavřel se skříněmi plnými neochutnané whisky.

Zaslechl tiché hvízdnutí, když Liam přišel k téměř prázdnému baru a rozhlédl se. „Okradls banku? Tohle vypadá jako místo, kde se ztrácejí peníze.“ Posadil se vedle Sama a kývl k jeho sklence. „Co to pijeme?“

Sam beze slova podal sklenku svému kamarádovi, který si opatrně přičichl a upil.

Liam se zamračil. „Chutná jako ta tvoje. Z loňska.“

Sam nemohl potlačit úsměv. Liam vykulil oči. „No ne.“

„Koupili celou sadu a chtějí víc.“

Liamův úsměv byl téměř stejně velký jako Samův. „Přemýšlel jsem, kdy konečně vstaneš ze země a uděláš něco se vší tou chutnou šťávou.“

Samův úsměv lehce ochabl. Věděl, že dluží Liamovi, Riley, i sám sobě to, aby přiznal, proč konečně udělal tenhle krok.

Ale nejprve chtěl do svého kamaráda dostat chlast. Liamův pravý hák bude po jedné či dvou whisky slabší.

Barman Liamovi nalil whisky na pár prstů z lahve, kterou Sam přinesl, a oba muži si přiťukli. „Na ROON,“ řekl Liam. „A na skvělého chlapa, který konečně dostal to, co si zasloužil.“

Ten přípitek plný podpory Sama trochu rozházel. Vážně si tohle zasloužil? I poté, co mu dal Paytonův bar nabídku, chtěla část z něj věřit tomu, že šlo jen o štěstí místo o dobře zaslouženou odměnu.

Stejně, jako Riley byla jen perfektní fantasií, kterou musel pustit, než ji rozbije.

Cožpak se pletl i v tom?

Bylo už na čase. „Hej, musím s tebou o něčem mluvit,“ řekl Sam. Napil se svého drinku a chytil skleničku mezi dlaně, jak zíral na bar.

„Fajn, ale počkej. Nejdřív pro tebe mám otázku,“ řekl Liam a začal se přehrabávat ve svém kufříku.

Sam se málem zadusil, když viděl magazín, který Liam vytáhl.

Do prdele. Do prdele.

Přesně ta věc, které se celý týden a půl vyhýbal, a týdny před tím se na ni snažil nemyslet, byla právě před ním. Na malý okamžik zvažoval, že ho vyškubne Liamovi z rukou, aby nemusel vidět ani nadpis posledního vydání Stiletta.

Věděl, že o něm Riley napíše – o nich. Vyhrožovala tím, když ten den odešla, a on věděl, že po ní nemůže chtít opak.

Ale nebyl zatím dost odvážný na to, aby si ho přečetl. K čertu, stále si pamatoval, jak narazil na plačící ženy z rodiny McKennů, když si přečetly Juliin článek – ten, kde odhalila své srdce pro Mitchella. Sam Julli znal sotva tak dobře jako Riley a i tak to mu zatahalo za srdce.

Tohle ho roztrhá na kousky.

„Dej to pryč,“ řekl Sam s humorem. „Bojíš se snad jak zimní počasí ovlivní tvou delikátní pokožku?“

Možná, že si Liam nevšiml, že se mu Sam chystal vyrvat magazín z ruky, aby ho spálil a nebo pozřel.

„Četls to?“ Zeptal se Liam.

„Ne.“ Byla to jeho představivost, nebo si ho Liam prohlížel pečlivěji než obvykle?

„No, nejspíš jsi o tom neslyšel, protože nechodíš celé týdny na rodinné večeře, a nebyls ani na Díkuvzdání, sakra. Máma to nezvládla ani k dýňovému koláči, než začala plakat, že tam nejsi.“

Dýko. Seznam se, srdce.

Liam pokračoval. „Ale jde o padesáté výroční vydání. Všechny novinářky musely napsat článek o tom, co se děje za oponou.“

Oh, moc dobře o tom vím. Vlastně mně tvá malá sestra nabídla sex, aby měla něco, o čem může psát.

„A?“

„No, Rileyin článek byl… divný. Až znepokojivý. Ale co bylo ještě divnější je to, že když jsem o tom řekl rodině, všichni předstírali, že to není divné. Něco přede mnou skrývají.“

Samovi se začaly potit ruce. Takže to řekla zbytku rodiny. Vysvětlovalo by to zprávy, co měl od Erin. A Joshe.

A Meg.

A Kate.

Dokonce i Patrick mu zavolal z Bostonu.

K čertu s tebou, Riley.

Přesto, předpokládal, že je to dobré znamení. Zavolali mu místo toho, aby se mu u dveří ukázali s mučícími nástroji.

A nikdo mu nevyhrožoval smrtí, takže to bylo pozitivní.

Až na to… nikdo z nich nebyl Liam, takže jemu to neřekla.

To nechala na něm.

Nevěděl, zda má být neuvěřitelně vděčný či zklamaný.

„Tak co ten článek říká?“ Sam se nenáviděl za to, že se zeptal, ale možná bylo lepší, když o tom uslyší tady a teď, když mu Liamova pěst zabrání v tom, aby udělal to, co chtěl ze všeho nejvíc.

Což bylo jít za ní.

„Upřímně?“ Zeptal se Liam, který listoval stránkami. „Je to tak trochu o nenávisti k mužům. Zjevně jí nějaký chlap pošlapal srdce, ale Riley, jako vždy, nemá zlomené srdce. Je nasraná. A dala to najevo celé čtenářské základně Stiletta.“

Sam do sebe hodil zbytek pití.

Neměla zlomené srdce?

Jeho hruď jako by se každým dnem rozervávala víc a víc.

Sam kývl na barmana. Další.

„Dej mi ten časopis.“

„Cože?“

„Dej. Mi. Ten. Časopis.“

Liam před něj hodil ty lesknoucí se stránky a Sam se nejprve podíval na Rileyinu fotku vedle jejího jména. Všiml si jejích perfektních, známých rysů. Usmívala se tam. Neusmívala se však, když mu vše hodila na hlavu a odešla.

A on se neusmíval, když ji to dovolil.

Očima konečně sjel k zvýrazněnému nadpisu.

Zachycena ve špatné romanci.

Vztek, který cítil nad tím článkem, ho trochu překvapil.

Tak fajn. Alespoň už jí to konečně došlo. Super.

Ale bolest v jeho hrdle mu nepřipadala super. Zvlášť když přejel z toho nadpisu k obsahu.

„… zamilovala jsem se do chlapce – ale zabralo mi víc než deset let uvědomit si, že ten chlapec nikdy nevyrostl v muže.“

Au.

„Myslela jsem, že když řeknu ty správné věci a udělám ty správné věci, co dělají přítelkyně, bude mě také milovat. Ale poslouchejte, dámy: žádné rady a triky v těchto stránkách nemohou napravit rozbitou duši. Nezničte sami sebe snahou.“

Rozbitou? Byl rozbitý jen, když nebyl s ní.

„Dlouho jsem truchlila nad samotou, protože jsem nebyla ve vztahu, ale raději nebudu mít žádnou romanci než se nechat zachytit v té špatné…“

„Do prdele. Do prdele!“

Sam si neuvědomil, že promluvil nahlas, dokud se na něj barman i pár po jeho levici obezřetně nepodívali.

Liam, na druhé straně, nevypadal vůbec překvapeně.

„Takže mám jen jednu otázku,“ řekl Liam a napil se své whisky. „Kdy přesně se mi jeden z vás chystal říct, že spolu chodíte?“

A bylo to tu.

Bomba, které se Sam vyhýbal od chvíle, kdy viděl Rileyiny hubené, sexy nohy v těch zatracených fotbalových šortkách před deseti lety. Očekával bouři a možná zemětřesení.

Minimálně byl připraven na blízké setkání s Liamovými klouby.

Sebral svou kuráž a pohlédl na svého nejlepšího kamaráda, obrnil se proti jeho znechucení, vzteku, zradě. Místo toho ale viděl…

Zvědavost? Možná i starost.

„Neskončilo to dobře,“ zamumlal Sam, který si přiložil ke rtům sklenku a zíral dopředu.

Liam lehce poklepal na článek. „Ale ne. Vážně?“

„Proč nejsi víc naštvaný?“ Zeptal se Sam. „Nebo si to jen schováváš, až budeme venku?“

„No, jsem trochu naštvaný. Naštvaný, žes mi to neřekl. A jsem naštvaný, že ti Riley z nějakého důvodu chce ugrilovat koule.“

„Ale nejsi naštvaný že jsme… však víš…“

„Spolu spali? Ne. Chci říct, jsem totálně znechucený. Ale naštvaný?“ Liam to zvážil. „Nemyslím si. Zjevně mi došlo, že se to někdy stane. To kvůli tomu, jak zatraceně těžce ses na ni snažil nezírat, zatímco ostatní perverzáci slintali.“

Samův svět se trochu naklonil do strany. „Ale řekls mi, že se jí nesmím nikdy dotknout. Donutils mě to slíbit.“

Liam se zamračil. „Kdy?“

„Před deseti lety! Hned poté, co jsem Riley poprvé viděl.“

Jeho kamarád naklonil hlavu, zjevně se snažil vzpomenout si. „Huh.“

Huh. Huh? Posledních deset let jsem odkládal vlastní štěstí kvůli něčemu, co si ani nepamatuješ?

Ale…

Bylo to od něj fér?

Šel snad Sam někdy ke svému nejlepšímu kamarádovi a řekl: „Hele, cítím něco ke tvé sestře. Co si o tom myslíš?“

A poté, co by se dle těch citů choval, zvedl snad telefon a řekl svému kamarádovi: „Prašť mě, pokud chceš, ale miluji tvou sestru a musíš se s tím srovnat.“

Sam se trochu zadusil svou whisky.

Miluje?

Miluje.

Počkat, to nebyla pravda. Sam neuměl milovat.

Nebo jo?

Liam zvedl článek. „Chceš mi říct, že důvod, proč jsi odkopl Riley a poslal ji na tuhle muže nenávidící tirádu je ten, že sis myslel, že se mi to nebude líbit?“

Sam chtěl říct jo. Chtěl Liamovi a celému světu říct, že Riley odstrčil, protože byl dobrý a loajální kamarád. K čertu, s části to bylo to, co namlouval sám sobě.

Ale nebyla to pravda.

Liamova dávno pronesená řeč ala nedotýkej-se-mé-sestry nebyla důvodem, proč se Sam držel od Riley dál. Byla to jen výmluva.

Kdyby měl odvahu, jakou měla ona, když za ním přišla a navrhla, aby udělali něco s tím, co tam vždy bylo… kdyby byl o trochu menší ubrečená bačkora, možná to mohl mít vše.

Kamarádství s Liamem, vztah s celou rodinou McKennů… mohl mít i lihovar, a k čertu, dokonce i toho malého psa, co si za takovou chvilku našel cestu do jeho srdce.

Ale co bylo nejdůležitější, mohl mít Riley.

Očima sjel na článek a její dobře zasloužené opovržení. „Jsem idiot.“

Liam přikývl, ačkoliv poplácal Sama po rameni, aby to zmírnil. „Další drink?“

„Bude to pak bolet míň?“

Liam vypadal trochu ohromeně tím přiznáním. „Chystal jsem se tě poučit o tom, že nemáš ubližovat mé sestřičce, ale teď přemítám nad tím, zda spíš nemám jít poučit ji o tom, že nemá ubližovat mému nejlepšímu kamarádovi.“

„Ne,“ řekl Sam, který si zabodl prsty do očí a snažil se vyznat v těch neznámých citech. „Neudělala nic špatně.“

„Vážně? Protože tě prakticky vykastrovala slovy. Chci říct, pro Riley bych zemřel, ale tenhle článek je-“

„Zcela zasloužený,“ řekl Sam a přejel si rukama přes obličej, než se obrátil na svého kamaráda. „Všechno bylo skvělé a já ji pak odstrčil jako malý kluk, který se rozhodl, že raději bude hrát video hry, než aby se líbal s roztomilou holkou. Jen proto, že to bylo snazší.“

„Počkej, to ona ti dala toho psa?“ Zeptal se Liam.

„Ano.“

Jeho kamarád sebou škubnul. „Takže to její podprsenku jsem tam viděl?“

„Vážně chceš, abych ti na to odpověděl?“

„Ne. Ne, nechci. Takže co dál? Protože ti musím říct, že rodinné večeře budou fakt divné, dokud na tebe bude naštvaná a ty jí okouzlen, ale to pravděpodobně víš.“

„Ano,“ řekl Sam temně. „Myslel jsem si, že když to ukončíme rychle, nikdo se nezraní, a nic se nezmění, ale…“

„Ale…?“

„Nevím, jak se před ni postavit. Ne jako přítel, protože na to jsem ztratil právo, ale co je horší, ani jako kamarád, protože jsem byl příšerný.“

Liam se znovu napil a nasadil svůj přemýšlivý výraz. „Záleží ti na ní?“

„Ano. Víc než na-“

Liam se ušklíbl. „Okej, nezačínej se chovat bláznivě.“

„Jen počkej, až se to stane tobě.“

„Nestane. Jsem osamocený hřebec.“

„Jasně. Jen počkej.“

Liam sroloval časopis a poplácal se s ním po ruce. „Hádám, že mám dvě možnost. Za prvé: vyzvu tě na duel.“

„Um, ne, díky?“

„A nebo za druhé: pomohu vám dvěma podivínům se dát znovu dohromady, abych mohl jíst matčiny perfektní sušenky se svým nejlepším kamarádem a mou sestrou.“

Samův duch trochu povstal, ale k naději měl daleko. Znovu a znovu si opakoval její slova. Raději nebudu mít žádnou romanci, než abych byla zachycena v té špatné…

„Jak drastický chceš být?“ Zeptal se Liam.

Klíčové momenty z předchozích pár měsíců táhly Samovi hlavou.

Riley a ta odvážná naděje v jejích očích, když troufale navrhla, že se spolu mají vyspat.

Jejich první polibek v té stísněné místnosti s Vánočním stromkem její matky, který ho bodal do boku.

To, jak vypadala, když vyhrála sotfball. Zvuky, které vydávala, když se jí dotýkal uprostřed noci.

Fakt, že mu koupila psa, o kterém ani netušil, že ho chce.

A tu nejbolestivější vzpomínku ze všech: to, jak mu řekla, že ho miluje, i když ji od sebe odstrkoval.

Chtěl to zpátky. Zoufale.

Ale na telefonu nečekala žádná Riley se zlomeným srdcem, neexistoval ani žádný článek, ve kterém by ho prosila, aby to znovu zvážil. Bude potřeba víc než se jen u ní zastavit s obyčejnou omluvou.

„Udělám cokoliv,“ řekl tiše.

Liam přikývl. „Skvělá odpověď. A jen abys věděl, nechci žádné ty otravné malé kytičky na klopě, až se vezmete.“

Samovi se sevřel žaludek. „Uklidni se trochu. Nikdo o svatbě nic neřekl.“

„Chceš se vsadit?“

Sam shlédl k Liamově natažené ruce.

A poté si představil bílé šaty. To, jak k němu kráčí uličkou a slibuje mu navěky.

Představil si, jak se každé ráno probouzí a slyší Rileyiny drzé připomínky, vidí její rozcuchané vlasy.

„Dej to pryč.“ Odstrčil kamarádovu ruku z cesty. Žádné sázky.

Liam se zakřenil. „To jsem si myslel.“