ATSOM - 4. kapitola

Překlad: Wikča
Kor.: Klára

TVOJE TYČ JDE ZNOVU VIDĚT, DEBILE.

„Kdo sakra toto vyrobil? Chutnají jako sračka.“

Pohlédnu přes stůl, kde se zaneprázdňuji rovnáním věcí, čekám, až se Ariel vrátí s větším množstvím alkoholu a sleduji, jak je jeden z mých dortíčků hozen zpět na hromadu. S uhryznutým kouskem.

„To je nechutné. Kdo vrátí napůl snědený dortík zpět na talíř ke zbytku? Tušíš vůbec, jak nehygienické to… je…?“

Moje slova skončí koktáním, když vzhlédnu, abych se podívala, kdo může udělat něco tak urážlivého a najdu muže, kterého jsem včera viděla uprostřed ulice. Ten, který mi přišel bez váhání na pomoc a pomohl Ariel a Isabelle odnést mě do domu. Stojí na druhé straně stolu, prohlíží si mě odshora dolů, způsobuje mi na rukách husí kůži stejně jako minule.

Je to ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla, a jsem beze slov, neschopna dokončit moje plísnění o jeho chování. Jeho krása mě zastavila, když stál 90 metrů daleko na ulici (holky, nechápu, jak ho mohla vidět z takové dálky), ale nedá se to porovnat s tím, když nás teď dělí jen pár stop. Jeho černé vlasy jsou po stranách krátké a na vršku hlavy mu leží delší, nepořádné prameny, jakoby strávil poslední hodinu projížděním si skrz ně rukama a jeho modré oči jsou ještě více pozoruhodné vedle všech těch tmavých vlasů. Vždycky jsem o sobě přemýšlela jako o ženě, která preferuje oholené muže, jelikož si myslím, že tak vypadají více na úrovni, jakože se starají o svůj vzhled. Ale to lehké strniště na tvářích, bradě a okolo pusy mě nutí přemýšlet, jaké by to bylo třít si tvář o jeho.

Vzchop se, Cynthio! Toto není vhodné! Jen mu poděkuj za pomoc, jak by slušná žena měla.

„Pěkný kostým,“ ušklíbne se, když skončí s prohlížením.

Jeho hluboký chraplavý hlas mi vyslal malé chvění po páteři spolu s rozhořčením a úplně zapomenu na můj vděk. Pobouření nad jeho zjevným posměchem ohledně mého oblečení vyhraje nad sakra čímkoliv, co se mi děje, když se na něj dívám.

„Toto je autentický kostým Popelky, děkuji mnohokrát. Co přesně máš být ty?“ zeptám se, překřížím si ruce na hrudi a prohlížím si ho odshora dolů.

Způsob, jakým jeho šedé tričko tvaruje jeho perfektně vyřezaný hrudník, způsob, jakým se jeho svaly na předloktí napnou, když se opře rukama o stůl a nakloní se přes jídlo ke mně, způsob, jakým mu do čela spadne pramen vlasů – mám abnormální potřebu natáhnout se a zastrčit ho zpátky na místo, projet prsty přes jeho vlasy a zjistit, jestli jsou tak hladké, jak vypadají.

„Mám být znuděný jak prase. Kamarád mě navedl, abych přišel na tuhle párty, bylo mi řečeno, že tu budou žhavé ženy v nemravných kostýmech, dobré jídlo a spoustu chlastu,“ odpoví bezvýrazně, shlíží znovu na mé šaty, než se vrátí k očím. „Dortíčky chutnají jako piliny, chladiče na nápojovém stole jsou naplněné balenou vodou a ještě jsem neviděl nic, co by se podobalo nemravnému kostýmku. Jen parta znuděných hospodyněk, oblečených v panenských princeznovských kostýmcích.“

Jsem tak šokovaná jeho slovy, že zapomenu na své vlastní chování a prokleju se, že jsem strávila tolik času okukováním tohoto muže, místo abych mu řekla, kam si může strčit ten svůj přístup. Taky jsem vyšla ze cviku v nadávání, takže je docela jisté, hned jak otevřu pusu, že bych to neměla zkoušet.

„To jsou veganské dortíčky a jsou výborné!“ zakřičím, popadnu tác dortíčků ze stolu a odtahuji ho z jeho dosahu.

Ne, že by se pro jeden znovu natáhl, ale i tak.

„Pro vás už žádné dortíčky, pane. Máš vůbec ponětí, kolik máš v puse bakterii? Jen tak sis ukousl, hodil ho zpátky a dostal všechny svoje bakterie na všechny ostatní! A ovšemže mám na sobě slušný princeznovský kostým. Jak se opovažuješ naznačovat, že by měla být Popelka nemravná? Jak. Se. Opovažuješ.“

Dokončím svoji tirádu s úsměvem na tváři, stále držím tác s dortíčky blízko hrudi v případě, že by ho napadlo něco zkoušet.

„Na světě není dostatek chlastu, abych přežil tuto oslavu,“ zamumlá s potřesením hlavy, odstrčí se od stolu, odvrátí se a jde pryč, křičí na mě přes rameno. „Oh, a mimochodem, nemáš zač za záchranu tvého zadku, když jsi omdlela na trávníku. Gratuluji k tvému uzlíčku štěstí.“

Jsem tak zaneprázdněná hleděním na jeho zátylek, jak odchází a jsem tak otrávená tím, co se právě stalo, že když Isabelle a Ariel dojdou ke mně, otevřu pusu a promluvím bez přemýšlení.

„Omlouvám se, ale toto je pouze pro obyvatele Fairytale Lane,“ informuji Isabelle, následuje hlasitý výkřik bolesti, když mě Ariel bouchne do paže. „Za co to bylo?!“

Pokládám tác s dortíky zpět na stůl, třu si rukou bolest od bouchnutí, hledím na Ariel, jak vyhazuje do jednoho z košů, které jsme umístili podél chodníku každých pár domů, prázdný papírový talířek.

„Odteď pokaždé, když se začne ukazovat ta tvoje tyč v zadku, praštím tě do ruky,“ odpoví, pohybuje se blíž k Isabelle, která je oblečená v žlutých plesových šatech podobných těm mým světle modrým.  Nemůžu si pomoct a neusmát se nad tím, že všechny tři jsme oblečené jako princezny, které odpovídají naším jménům.

Isabelliny černě orámované brýle jí spadly ke špičce nosu a její vlasy jsou svázané v nezvyklém copu s pár náhodně vypadajícími pramínky, ale stále vypadala hezky.

„Promiň,“ řeknu Isabelle s rozpačitým úsměvem. „Ovšemže jsi více než vítaná připojit k párty. Bylo od Ariel hezké, že tě pozvala. A zbožňuji tvé princeznovské šaty.“

I přestože rána pěstí od Ariel do ruky bolela jak něco, natlouklo to do mě nějaký ten zdravý rozum. Nechci být jak Alexis, soudit všechny o kterých si myslím, že jsou jiní než já. Viním za tuto momentovou ztrátu rozumu toho otravného hrubého muže, který byl tak nádherný, že vypadal, jakoby vyšel z obalu na román.

Ariel se dívá tam a zpět mezi nás se zářivým úsměvem.

„Tak, nebylo to moc těžké, že? Už začínáš připomínat slušnou lidskou bytost.“

Isabelle unikl lehký chichot, než mi věnovala vážný pohled.

„Ariel mi řekla, že pokud nepřijdu, tak se vloupá do mého domu a vytáhne mě z postele. Tak trochu mě děsí,“ zašeptá, dává Ariel nervózní pohled, když kolem ní obalí Ariel ruku a zmáčkne ji.

„Cindy, tato žena potřebuje naléhavě naši pomoc. Nemůžeme zklamat kolegyni v nouzi.  Je jí dvacet pět a žije s tátou v jeho suterénu.“

„Ten suterén je dokončený a je velmi pohodlný. Můžete se ujistit. A dáte mi vědět, až bude skoro deset hodin? Mám večerku a nemůžu přijít pozdě,“ řekne nám Isabelle, posouvá si brýle na kořen nosu.

„Ježíši Kriste, jestli toto není výkřik o pomoc, pak nevím, co to je,“ zamumlá Ariel a vrtí na Isabelle hlavou.

„Neměj obavy, Isabelle, ujistíme se, že se dostaneš domů na čas,“ ujistím ji s milým úsměvem.

„Poslouchej, Belle, můžu ti říkat Belle? Cítím, že to je osud, že jsme se my tři takhle sešly. Tady Cindy se vypořádává s následky od prolhaného podvádějícího prachy – kradnoucího exmanžela. Já se snažím dostat přes fakt, že jsem nebyla dostatečně dobrá, abych zastavila mého ex od šukání chlapů, zatímco vzal mé prachy a zdrhl. A ty se potřebuješ dostat z tatínkova suterénu. Jsme chytré ženy. Jestli dáme hlavy dohromady, jsem si jistá, že přijdeme na způsob, jak se dostat z těchto sraček,“ vysvětlí Ariel.

„Věděly jste, že skoro čtyřicet procent mladých dospělých žije s rodiči a je to nejvyšší procento za sedmdesát pět let? Jediný čas v historii USA, kdy to číslo bylo vyšší, bylo v roce 1940, když se hospodářství USA snažilo vzpamatovat z velké hospodářské krize a naše země vstoupila do druhé světové války,“ řekne rychle Isabelle, chrlí fakta z hlavy, jakoby četla stránku z příručky.

„Může být ještě víc rozkošná?“ zeptá se Ariel, natahuje se a štípe jednu z Isabelliných tváří.

„Nemyslím si, že jsem naprosto připravena osamostatnit se, ale hodila by se mi pomoc zachránit knihovnu, kde pracuji.  Je na hraně zavření, protože nemáme dostatek financí na pokračování. Táta je na invalidním, takže jsem jediná pomoc, kterou má. Nemůžu přijít o práci a opravdu nechci, aby město ztratilo takový úžasný zdroj jako je knihovna,“ vysvětlí Isabelle.

„Výborně. Takže dohodnuto. Všechny se staneme šlapkami a odhaduji, že tak během pár týdnů se nám bude vést dobře, co se týče peněz. Dokážeme to na vlastní pěst a nemusíme mít pasáka, který bude strkat nos tam, kam nepatří a brát si část našeho těžce vydělaného poplatku za kuřby,“ oznámí Ariel.

Isabelle zbledne a její oči se rozšíří, žasnu, že jí nevypadly z hlavy.

„Já ne… Já nemůžu… Já nikdy…“

„Jen vtipkuje, zlato,“ řeknu jí jemně, střílím po Ariel podrážděný pohled. „Řekni jí, že jen vtipkuješ.“

Ariel protočí oči. „Fajn. Jen vtipkuji. Ale říkám vám, pokud na něco rychle nepřijdeme, nejsem proti prodávání svého těla na rohu ulice. Nešukala jsem už hrozně dlouho a nevadilo by mi trochu akce, která nezahrnuje pár zabručení, pár vrážení a chlapa, který se překulí a chrápe.“

„Můj bože, s jakým druhem mužů jsi to byla?“ zeptám se.

„S tvým ex,“ řekne bezvýrazně.

Nemůžu se s ní ani dohadovat nebo jí říct, že Brian takový v posteli nebyl. A není to jen proto, že malá část mě cítí potřebu bránit ho, jelikož je stále otcem mého dítěte, i když se tak nechová. Je to proto, že to je pravda. Náš milostný život byl méně než uspokojující.

Vsadím se, že ten otravný hrubý muž by nikoho v ložnici nenechal neuspokojeného. Všechny ty svaly a ten dolíček ve tváři a jeho tiché sebevědomí prostě křičelo, že ví, co dělá a že by převzal vedení s těma jeho velkýma rukama, přiváděl by všechny ženské fantazie ke skutečnosti. Ani si neuvědomuji, že ho hledám v davu, snažím se dostat další záblesk jeho, dokud mi tyto myšlenky nevyskočí v hlavě a nutí mě skrčit se. Je to tak dlouho, co jsem shledala dalšího muže atraktivním, že je opravdu patetické, že někdo, kdo urazil mé dortíčky a můj kostým, nehledě na to, jak hezký byl na pohled, ve mně vzbuzuje takové nevhodné myšlenky.

„Můžeme prodávat pečené dobroty. Můj prodej pro PTA získal nejvíce v celé historii PTA každý rok od doby, co jsem ve vedení,“ oznámím pyšně, odstrkuji z hlavy velikost rukou toho muže, a co s nimi dokáže.

„Cindy, byly jsme svědkem, jaký druh věcí pečeš. Nechceme lidi zabít. To je špatné pro podnikání. Další nápad,“ řekne Ariel, sestřeluje můj nápad pryč s protočením očí.

„Mám hezkou kolekci prvních vydání klasiky na poličce v pokoji, s kterou bych se mohla rozloučit. Můžeme mít malý stánek před jedním z našich domů a prodávat je. Oooooh, taky můžeme prodávat limonádu!“ informuje nás nadšeně Isabelle, tleská a poskakuje nahoru a dolů.

„Jsi tak roztomilá a uchráněná. Nevím, jestli tě mám obejmout, anebo plesknout po hlavě,“ řekne jí Ariel.

„Máš lepší nápad?“ zeptám se.

Ariel otevře pusu a já ihned zvednu ruku, abych ji přerušila.

„Nějaký, který nezahrnuje prodej jakýchkoliv částí našich těl.“

Rychle se zafuněním zavře pusu.

„Promiň, to je vše, co mám.“

My tři stojíme hluboko v myšlenkách, zatímco zbytek sousedství si dělá svoje, mluví a směje se a má se skvěle. Zrovna když začnu zvedat ruce do vzduchu a opravdu začnu zvažovat Arielin pošetilý nápad, jeden ze sousedů na konci ulice dojde k nám.

„Dámy, dnes večer vypadáte úžasně.“

Usměji se na Johna Abrahama, muže v jeho brzkých čtyřiceti, s kterým Brian hrával poker jednou měsíčně a golf každou neděli, cítím se najednou rozpačitě, přemýšlím, jestli sem přišel, aby viděl, jestli ze mě dokáže dostat drby. Určitě se musí divit, proč se Brian neukázal na jejich týdenních a měsíčních srazech, ale toto je poprvé, co se mnou promluvil od doby, co Brian odešel, kromě pár sousedských zamávání, když se vidíme venku čas od času.

„Poslouchejte, slyšel jsem pár zvěstí ohledně nějakých věcí a-“

„Zastavím tě hned teď, Johne,“ přeruší ho Ariel, přibližuje se o krok blíž k němu. „Jestli jsi sem přišel, abys strkal nos do věcí Cindy, řeknu ti to samé, co jsem řekla té krávě Alexis, až na to, že to bude víc pestré a bude to obsahovat, aby sis strčil určitou část svého těla do vlastního zadku.“

Ariel mu dá sladký úsměv, když nervózně polkne, přesouvá oč i z ní zpět na mě.

„Přísahám, neměl jsem na mysli žádnou neúctu, Cynthia. Jen… no, mám pro vás dámy nabídku práce, pokud souhlasíte.“

Isabelle zalapá šokem po dechu a moje pusa se otevře, přemýšlím, jak se proboha stalo, že tento muž k nám došel ve správnou chvíli.

„No, proč si zasraně nezačal tímto, Johníku? Co přesně máš na mysli?“ zeptá se Ariel, překřižuje si ruce přes hrudník a opírá se o stůl.

Umístnění jejích rukou vystrčilo její bohatý výstřih skoro k bradě a Johnovi zabere pár sekund zíraní, než zamrká očima, aby se soustředil, a konečně pohlédne Ariel do očí. Což je dobře pro něj, jelikož o dvě sekundy déle a Ariel by nejspíš splnila svoji výhružku ohledně strčení jeho mužských částí do jeho vlastního pozadí.

„Víš, příští víkend máme párty. Narozeninovou párty. Pořádáme to u kamaráda, jelikož přestavujeme kuchyň. Každopádně, je to ten chlap támhle.“

Všichni se podíváme, kam John ukazuje a já hlasitě zalapám po dechu, když uvidím, že John ukazuje na muže, na kterého jsem zrovna narazila.

„Svatá matko boží, má úžasný zadek,“ zamumlá si Ariel pod nosem, když se zmíněný muž ohne, aby zvedl ubrousek, který někdo upustil na zem. Hodí ho do koše, než se rozejde dolů po ulici.

Možná je hrubý a má hrozné způsoby, ale aspoň je svědomitý ohledně likvidace odpadků.

John se otočí zpět k nám a pokračuje s vysvětlováním, když se snažím, co nejvíc nekoukat na muže, který vypadá znuděně a jakoby byl radši kdekoliv jinde než na této oslavě.

„Ty princeznovské kostýmy jsou přesně, co hledám. Byl jsem zvědavý, jestli možná vy tři budete schopné dojít na oslavu a udělat malé představení. Mám za úkol zajistit zábavu, ale na poslední chvíli mi to zrušili a já jsem teď ztracený. Opravdu byste mi pomohly,“ řekne John nervózně.

Trvá mi jen pár sekund, než pochopím, co říká a obří úsměv mi rozzáří tvář.

„Johne, můžeš dát mně a mým kamarádkám pár minut, abychom to probraly?“

Rychle přikývne. Popadám Ariel a Isabelle za ruce, odtáhnu je o pár stop dál, kde se shlukneme dohromady.

„O čem to kurva mluví?“ zašeptá Ariel.

„Nechápeš to? Jsme oblečené jako princezny. Je to narozeninová oslava. John a jeho žena mají čtyři malé holčičky a vím, že jedna z nich bude mít narozeniny. Chce, abychom udělaly princeznovskou oslavu pro jeho dceru a jak říkal, přestavují kuchyň, takže mají místo toho oslavu u jeho kamaráda! To je tak vzrušující. Nemůžu uvěřit, že mě to samotou nenapadlo, když jsem si uvědomila, že jsme všechny dnes večer oblečené za princezny!“ zvolám.

Isabellina tvář se rozzáří úsměvem, stejně velkým jako mám já, zatímco Arielina pusa se změní do zamračení. Nejsem si moc jistá, jak se cítím ohledně toho, že půjdu do domu muže, který mě viděl v mé nejslabší chvíli a urazil mé dortíčky a kostým, ale o to se budu bát později. Ta nejdůležitější věc v tuto chvíli je ta, že nám byla právě dána tato zlatá příležitost a nenechám si to ujít jen proto, že jsem uražená a kapku ztrapněná.

„Máme se ukázat na oslavě naplněné partou lepkavých ufňukaných nohou dupajících holčiček a co? Zamávat na ně naší kouzelnou hůlkou, aby přestaly být blbé? Ne, dík. To vynechám,“ stěžuje si Ariel.

„Jestli vám to pomůže v rozhodnutí, zaplatím vám tři tisíce dolarů,“ zakřičí na nás John.

„No kurva,“ zamumlá Ariel.

„To je tisíc dolarů každé,“ zašeptám, přemýšlím, kolik účtů můžu zaplatit a potravin, co můžu nakoupit s tolika penězi za pár hodin práce.

„Jednat s partou malých spratků za litr? Máte vůbec tušení, kolik kuřeb bychom musely udělat, abychom vydělaly tolik peněz?“ zeptá se Ariel.

„Průměrná prostitutka si účtuje dvacet dolarů za orální potěšení, takže bychom musely udělat padesát kusů, abychom si tolik vydělaly,“ zapíská Isabelle rychle.

Obě, Ariel i já na ni pohlédneme s překvapenými výrazy na tvářích a její tváře okamžitě zčervenají.

„Před pár měsíci jsem četla velmi fascinující knihu o životě americké pouliční šlapky,“ řekne nám měkce.

Zatřesu hlavou, abych si ji pročistila od myšlenky, že Isabelle má všechny své znalosti, včetně čehokoliv co se týče sexu z knih místo opravdových životních zkušeností, dívám se sem a tam mezi ně.

„Tak, co říkáte, dámy? Jsou všichni v pohodě s obléknutím si těchto kostýmů znovu na pár hodin tento víkend a bytím milé perfektní s dobrými způsoby princezny na narozeninovou oslavu malé holčičky?“ zeptám se.

Opravdu se mi nelíbí myšlenka, že budu muset opět jednat s tím neotesaným mužem, ale možná se bude chovat, jak nejlíp může, vzhledem k tomu, že oslava bude v jeho domě a on bude hostitel. Hostitel oslavy by měl být vždy zdvořilý a laskavý.

„No pleskni mě přes zadek a říkej mi Šukací Mašinka, jsem pro,“ oznámí Ariel, vrhá ruku do středu našeho malého kruhu. Isabelle a já každá umístíme ruku na tu její, souhlasíme s trojitým potřesením rukou.

„Mohly bychom zapracovat na té věci s dobrými způsoby před tímto víkendem,“ řeknu s povzdechem.

Ariel mě praští do ruky a já nechám vyjít hlasitý výkřik.

„Tvoje tyč jde znovu vidět, debile,“ nadává mi, než se otočí a jde k Johnovi dát mu dobré zprávy.