ATSOM - 3. kapitola

Překlad: Wikča
Kor.: Klára

ŽIVOT JE NA HOVNO. MUŽI JSOU OPRAVDU NA HOVNO.

„To musí být nějaká chyba. Zkuste to znovu. Vím, že na té kartě je ještě pár stovek dostupných dolarů,“ říkám pokladní v obchodě, ztišuji hlas a dívám se nervózně přes rameno, kompletně ponížená, že by mě někdo, koho znám, mohl vidět.

Žena za pokladnou mi věnuje soucitný úsměv a projede kartu znovu, cuká sebou, než mi ji podá zpět.

„Omlouvám se. Stále to nepřijímá. Máte jinou kartu, kterou bychom mohly zkusit, nebo možná hotovost?“ zeptá se jemně.

Už jsem jí dala tři kreditní karty a všechny se vrátily se stejnou zprávou. Cítím slzy štípající mě v očích, když se vrtám v kabelce, hledám peníze, s vědomím si sakra dobře toho, že nenajdu nic jiného, než pár dolarů a hrstku centů ani trochu blízko k zaplacení tašek s nákupem, které právě sedí na konci pásu.

„Omlouvám se, já…“

Slova se mi zachytí v krku a slzy mi vyhrknou z očí dolů po tvářích, když pokračuji v prohledávání peněženky jen, abych měla, co dělat, abych nemusela vzhlédnout a vidět lítost na tváři pokladní.

„Cindy, tady jsi! Hledala jsem tě po celém obchodě. Upadla ti hotovost na mém předním sedadle, když jsme dnes ráno šly na kávu.“

Zvedám hlavu, přijdu tváří v tvář s osobou, u které rozhodně nechci, aby byla svědkem tohoto ponižujícího momentu.

Ariel se na mě usměje a mrkne, když podává hrst hotovosti pokladní.

„Přísahám, že bys ztratila hlavu, kdybys ji neměla přidělanou k tělu,“ Ariel se směje, jakoby to byla ta nejvtipnější věc, kterou kdy řekla.

„Nepotřebuji tvé peníze,“ zašeptám, když si pokladní bere peníze od Ariel a vyjede mi účtenku.

Vlastně potřebuji její peníze, ale je ponižující přiznat to nahlas, hlavně jí. Ženě, která spala s mým manželem a zná všechna má tajemství.

„Přestaň si stěžovat,“ řekne Ariel pod nosem s obřím úsměvem namířeným na pokladní.

Žena podá Ariel drobné nazpátek a Ariel mě postrčí k východu, bere mé tašky a říká pokladní na shledanou.

Hned, jak jsme venku, mi Ariel podá tašky a já dělám, co můžu, abych se dívala kamkoliv jinam, jen ne jí do tváře. Nikdy v životě jsem necítila takovou hanbu. Chci utéct do auta a zamknout se vevnitř, abych tam mohla sedět a plakat, ale nemůžu se ani hnout.

„Proč jsi to udělala?“ zašeptám, posmrkávám, zatímco žongluji s taškami v rukách a dívám se na nohy.

Ariel je ta poslední osoba, u které bych čekala, že pro mne udělá něco tak hezkého, zvláště poté, jak jsem s ní zacházela od doby, co se sem přistěhovala, a jak jsem se chovala, když byla včera večer u mě doma.

„Vzal všechno, když odešel, že?“ zeptá se potichu.

Chci tuto ženu nenávidět vzhledem k tomu, že se vyspala s mým manželem, ale jestli, co včera říkala, je pravda, tak ji také podvedl. Možná ne tak moc, jak ublížil a zradil mě, ale i když to nenávidím přiznat, znamená to, že máme něco společného.

Přikývnu hlavou místo mluvení, bojím se, že jestli otevřu pusu, zhroutím se v slzách přímo tady před obchodem.

Ariel vzdychne a překřižuje ruce, odkopává kamínek z obrubníku palcem u nohy v jejích žabkách.

„Omlouvám se. A taky se omlouvám za tu sračku, co jsem včera večer řekla o tom, že nic nevíš o skutečných problémech,“ řekla s pokrčením ramen.

Nervózně se houpá z jedné nohy na druhou, zatímco já se dívám na parkoviště, sleduji postarší ženu, jak se snaží zaparkovat na místo pro invalidy šestkrát, aniž by narazila do místa na vracení vozíků, jakoby to byla ta nejvíc fascinující věc, jakou jsem kdy viděla.

„Nevím, co říct,“ zamumlám, cítím se nepohodlně a trapně, že tato žena a já máme chvilku, zatímco váha tašek, které mi visí ze zápěstí, mi způsobují pálení svalů v rukách.

„Prostě mi poděkuj jako hodná holčička. No tak, to dokážeš,“ vtipkuje se smíchem.

„Děkuji,“ odpovím s protočením očí. „Zaplatím ti to zpět.“

Nevím, jak přesně jí to vrátím zpátky, ale zaplatím.

„O to se nestarej. Uvidím tě dnes večer na Halloweenské párty. Přinesu likér, takže se připrav ožrat!“

Ariel mi dá malé mávnutí, když jde na parkoviště, nechává mě stát na obrubníku s náručí plnou tašek. Můj první instinkt je říct jí, že není pozvaná na Halloweenskou párty, ale rychle zavřu pusu, než na ni zakřičím, když spěchá k autu. Už nechci být ta osoba, za kterou mě měla – někdo, kdo sedí doma a soudí lidi.

***

Fairytale Lane je uzavřena autům barikádami, které blokují vstup do ulice. Caroline a já jsme strávily celé odpoledne přípravami stolů uprostřed ulice, pokrývaly je oranžovými ubrusy a dekoracemi. Ulice vypadá úžasně s oranžovými a bílými světly visícími z každého stromu podél chodníku a svítilnami s blikajícími svíčkami seřazenými na obrubníku po celé ulici.

Sousedé a jejich rodiny se pohybují kolem, smějí se, jí a baví se, když jdu ke stolům. Srovnám talíře s hromadou upečených dobrot, přemístím nádoby s brambůrky a seřadím hrnce, které přihřívají všechno od chili omáčky až k dipům na nachos a čokoládový lávový dort, ujišťuji se, že cedulky, které jsem vyrobila, popisují, které pokrmy nejsou bez lepku a všechny jsou před odpovídajícími jídly.

Usmívám se a mávám na své sousedy, předstírám radost, kterou necítím. Poté, co jsem přišla domů z obchodu a rychle volala společnosti kvůli kreditním kartám, jsem zjistila, že Brian zrušil všechny mé kreditky. Chtěla jsem se zamknout do ložnice a sbalit se do klubíčka na posteli a brečet, ale to jsem nemohla udělat. Párty musí pokračovat a já se musím nadále usmívat a přikyvovat, doufaje, že se přes toto dostanu, aniž bych to kompletně ztratila. Nevím, co budu dělat. Nevím, jak zaplatím hypotéku a určitě nevím, jak vrátím Ariel peníze, jež mi půjčila, natož jak ještě koupit více potravin, až mi dojdou ty, které jsem dnes nakoupila.

„Cynthia, tady jsi! Všude jsem tě hledala. Ulice vypadá úžasně jako obvykle. A tvůj kostým je roztomilý. Helen mi říkala, že jsi dnes odpoledne měla nějaký problém v obchodě.“ Moje sousedka Alexis ke mně přijde se spikleneckým úsměvem a zastaví se vedle mě, třásně jejích černých šatů z dvacátých let jí švihají kolem kolen.

Shlédnu na své dlouhé, bledé, modro bílé saténové plesové šaty s odlesky tylu, nervózně si projedu prsty po černém, sametovém chokeru, jenž mám na krku, než si uhladím vlasy na stranách, které vedou do vysokého drdolu, a narovnám si modrou čelenku na hlavě a věnuji Alexis nervózní úsměv.

„Netuším, o čem to mluvíš. Vyzkoušela jsi již mé bezlepkové dortíky? Tento rok jsem za ně dostala spoustu komplimentů,“ ukážu o dva stoly dál, kde jsou mé dortíky nahromaděné na talířku ve tvaru dýně, kterých se absolutně nikdo nedotkl.

Alexis se přiblíží a položí ruku na moje předloktí.

„Helen říkala, že jsi měla problém s penězi a že ta nemorální žena, co žije o pár domů dál, ti vlastně pomohla. Je to pravda?“ zašeptá hlasitě, zapříčinila, že se pár hlav otočilo naším směrem.

Nepohodlně se usměji a zatřesu hlavou na lidi, kteří se dívají naším směrem, než promluvím k Alexis.

„Její jméno je Ariel a je to velmi milá žena,“ informuji ji, odmítám poctít ten komentář o problémech s penězi odpovědí.

„No, Helen byla velmi znepokojená, když tě s ní viděla mluvit a řekla něco o tom, že ti zaplatila nákup. Nemohla jsem uvěřit svým uším, když mi to řekla. Řekla jsem ‚Není možné, že by Cynthia s tou ženou kdy mluvila, natož aby si od ní vzala peníze.‘ Ta myšlenka je naprosto absurdní! Ale Helen trvala na tom, že to vše viděla. Je všechno s Brianem v pořádku? Ztratil práci? Nikdy nevynechal naši Halloweenskou párty a bojím se o tebe, Cynthia. Víš, že mi můžeš říct vše, viď?“ zeptá se Alexis, jemně mi přitom stiskne ruku.

Je úžasné, jak díky tomu, že mě Ariel nazvala odsuzující, jsem si toho najednou super vědoma u jiných lidí. Úsměv na tváři Alexis je ta nejfalešnější věc, jakou jsem kdy viděla a její oči jsou široké zvědavostí, ne starostí. Nezmiňuji se o té grimase znechucení na její tváři pokaždé, když zmíní Ariel.  Je mi fyzicky špatně, když přemýšlím, kolikrát jsem vypadala přesně takhle, když jsem pomlouvala Ariel, nebo někoho jiného.

Zatnu zuby a dál se na ni usmívám, vím určitě, že této ženě nemůžu cokoliv říct. Znám Alexis od doby, kdy se přistěhovala s manželem na Fairytale Lane před devíti lety. Chodíme spolu na každotýdenní schůzky knižního klubu, je se mnou v PTA, její dcera je ve stejném věku jako Anastasia a vždy jsem si užívala její společnost, když byly holky spolu. Považovala jsem ji za přítelkyni a za někoho, s kým můžu mluvit skoro o všem, ale najednou, stojím tady uprostřed ulice, poslouchám ji, jak je kvůli mně znepokojená, když vím, že chce pouze drby, které roznese ostatním sousedům, ji vidím v novém světle. Vidím ji tak, jak mě Ariel. Jako nafoukaného šťourala, který soudí lidi. A nelíbí se mi to.

„Vše je fajn, Alexis. Brian je pracovně pryč a já hloupá jsem si vzala do obchodu špatnou kabelku,“ lžu lehce, přeji si, abych měla odvahu říct této ženě, že můj osobní život není její starost.

„Zlato, se mnou můžeš být upřímná, je to v pořádku. Lidé mluví a, no… nezní to, jakoby věci byly teď pro tebe dobré,“ řekne Alexis s falešným soucitem.

Začne mi být nevolno od žaludku a já si tam přitisknu třesoucí upocenou ruku, abych si zklidnila nervy. Tohle je přesně to, co jsem nechtěla – lidi mluví a roznášejí pomluvy, i když jsou pravdivé. Stydím se za to, že jsem nechala, ať se něco takového stane. Že jsem nechala muže, o kterém jsem si myslela, že mě miluje, aby mě využil a nechal mě s ničím. Chci, aby se v zemi otevřela díra a spolkla mě celou, abych tu nemusela stát. Vím, že všichni o mně mluví za mými zády a že díky nim vypadám jako hlupák, neschopna cokoliv udělat, až na to vzít to, protože nejsem typ ženy, který by udělal scénu, i když zoufale chci.

„Hej, zvědavče. Co kdyby sis hleděla svých zasraných věcí?“

Mrsknu hlavou a rozšíří se mi oči šokem, když k nám vidím přicházet Ariel, oblečenou v sexy těsným flitrovaných červeno-zeleným kostýmu mořské panny, jak ukazuje červeným plastovým kelímkem na Alexis.

„Pardon?“ zeptá se Alexis rozhořčeně a tiskne si ruku na srdce.

„Slyšela jsi mě. Tvůj manžel má v sobě deset martini, motá slova a snaží se dotknout falešných prs Kathy Maben, která má na sobě kostým Wonder Woman o pár domů dál. Co kdyby ses starala o své věci místo, abys strkala nos do Cinthyniných?“ Ariel si lokne z kelímku a stále sleduje Alexis.

Alexis se ohlédne přes rameno a přesně tak, její manžel Bob stojí před domem jednoho z našich sousedů a má natáhnutou ruku k hrudníku Kathy, jeho tělo se houpe ze strany na stranu.

„Hej, Alexis, slyšela jsem, že Bob doma nedostává dostatek kuřeb, chceš k tomu něco dodat?“ zeptá se Ariel hlasitě, zastavuje tím více než pár konverzací lidí kolem nás, jak se všichni dívají naším směrem.

„Jak se opovažuješ?“ zakřičí Alexis, ukazuje na Ariel prstem.

„Oh, opovažuji se. Jaké to je, zlato, když někdo řeší tvé špinavé prádlo, aby to každý slyšel?“

Alexis střelí na Ariel hnusný pohled, než se otočí a chvatně jde přes chodník ke svému manželovi. Ariel a já tam tiše stojíme a sledujeme, jak si napochoduje k Bobovi, chytne ho za ruku a odtáhne ho pryč od Kathy.

„Nemůžu uvěřit, co jsi to právě udělala,“ zašeptám, zírám na Alexis, když se zastaví, otočí se k Bobovi a začne mu před obličejem vrtět prstem, její pusa se hýbe tak rychle, že můžu jen hádat, co za tirádu na něj teď vybaluje.

„To o kuřbě? Promiň mi to. Vím, že je to tvá kamarádka, ale je to mrcha. Stačí na ni pohlédnout a víš, že nikdy neměla ptáka v puse. Chudák Bob,“ řekne Ariel s povzdychem a zavrtí hlavou.

„Ne, ne to. Myslím tím, že nemůžu uvěřit, že ses mě takhle zastala.“

Ariel se ke mně otočí, sedne si bokem na stůl vedle nás, způsobí, že se jeden talíř sušenek nahne a spadne z něj pár na stůl. Rychle se pohnu vpřed a naskládám je zpět na stůl.

„Podívej, můžeme mít své odlišnosti, ale vím, čím si procházíš, dobře? Taky se mnou můj ex-manžel vyjebal. Není to zábava. Hlavně, když žiješ na této ulici a jsi pod mikroskopem celou dobu,“ řekne. Stále mě sleduje, když švihnutím ruky shodí z talířku pár sušenek, které jsem právě uspořádala.

Se zafuněním je zvednu a znovu uspořádám.

„Tvůj ex tě podvedl, s kdoví kolika ženami a prchl ze země s někým skoro o polovinu mladším taky?“ zeptám se, ustupuji a obdivuji pěknou úhlednou hromádku sušenek.

„Můj ex je umělec na jedné důležité okružní plavbě. Naše svatba měla tématiku Fantoma opery. Podvedl mě s kdoví kolika muži. Pravděpodobně jsem to měla tušit, když trval na tom, že bude zpívat melodie ze seriálů na naší recepci.“ Informuje mě, natahuje se dolů a shazuje sušenky z talíře.

„Přestaneš už s tím?“ dožaduji se, odstrkuji ji od stolu.

„Ale je to taková legrace sledovat tě nasírat se. Svatý bože, ty jsi puntičkář. Na, napij se tohoto,“ žádá a srká ke mně kelímek.

„Co to je?“ ptám se, beru kelímek z její ruky a dívám se do toho, nacházím to z půlky plné čiré tekutiny.

„Voda. Prostě sklapni a pij.“

Cítím se celkem vyprahle poté, co se právě stalo s Alexis a vynervovaná z toho, že všichni o tom budou vědět do pěti minut. Dám si kelímek ke rtům a zakloním, polykám celý obsah najednou.

Hned jak tekutina zasáhne můj krk, pálení mi zavodní oči a zlomím se v pase, kašlu a prskám, zatímco mě Ariel plácá po zádech.

„To nebyla voda!“ zakřičím skrz kašlání, bouchám si pěstí do hrudi.

„Ne, byla to vodka s ledem. Ale ten led se rozpustil, takže tam technicky voda je,“ řekne Ariel s pokrčením ramen, když mě konečně přejde pálení v krku a můžu znovu dýchat.

„Ó můj bože. Nemůžu být opilá před mými sousedy a jejich dětmi,“ řeknu, koukám se nahoru a dolů po ulici, doufám, že mě nikdo neviděl vypít velkého panáka vodky.

„Jestli si někdo zaslouží uvolnit se a ožrat se, jsi to ty.“

„Proč jsi na mě hodná?“ zeptám se jí jemně, kolem nás proudí tichý šum konverzace a smíchu.

„Říkala jsem ti, byla jsem tam, kde jsi teď ty. Ježíš, stále jsem tam, kde ty, jen to lépe skrývám. Aspoň sis nevzala někoho, komu nezáleží, jak moc se snažíš a nikdy tě nebude nacházet atraktivní nebo tě chtít. Zkus žít s tím do konce života,“ řekne Ariel, sebedůvěra, která jí vždy září v obličeji pomalu mizí a nahrazuje ji výraz smutku. „Věděla jsi, že jsem kdysi vlastnila obchod se starožitnostmi? Tak trochu křečkuji, když přijde na skvělé staré kraviny, a když to začalo doma zabírat moc místa, přesvědčil mě můj ex otevřít si vlastní podnik a prodávat věci. Milovala jsem to. Každou minutu toho. Od jezdění na výlety, abych našla více skvělých věcí, až po pracování dnem i nocí v obchodě, milovala jsem to. Bylo to moje a byla jsem na to hrdá. Ale můj kus hovna ex se jednoho dne rozhodl vydat na plavbu ze země a nikdy se nevrátit. A jelikož nevydělával posranou hromadu peněz, musela jsem platit výživné toho debila. A ztratila jsem proto svůj podnik. A teď mám měsíc, dokud nepřijdu i o svůj dům a já opravdu nechci prodat víc svých starožitností, než už jsem prodala. Jsou vše, co mám. A vím, že to jsou pouze věci, ale jsou moje.“

Ariel se odstrčí od stolu a nakloní ke mně hlavu.

„Život je na hovno. Muži jsou opravdu na hovno. My ženy musíme držet při sobě. Ty se musíš naučit, jak se netrápit tím, co si lidé o tobě myslí a rozhodnout se, co dělat se životem a s tím ti chci pomoct. Myslím tím, tak trochu ti dlužím, jelikož jsem spala s tvým manželem a řekla ti, že mi dal herpes,“ řekne s pokrčením ramen.

„Jestli mi pomůžeš, pak je pouze fér, abych ti pomohla taktéž,“ řeknu jí.

„Pomůžeš mi naučit se, jak chodit celou dobu s tyčí v zadku? Protože ti musím říct, Cindy, to nezní jako zábava.“

Zatřesu hlavou, přemítám, jak za tak krátký čas už nejsem zděšená věcmi, co vyjdou z její pusy, chytnu Ariel za ruku a táhnu ji na druhou stranu stolů.

„První se jdeme najíst. Poté, přijdeme s plánem, jak spravit naše problémy s penězi,“ řeknu, popadnu talíř a podávám jí ho.

„Fajn, ale neopovažuj se položit mi na talíř jeden z těch dortíčků, co chutnají jako koňská hovna, nebo začnu rozdávat rány.“