WOW - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Když Dino zaslechl cvaknutí dveří, prudce otevřel oči a s trhnutím se posadil. To, jak tichý ten zvuk byl, ještě víc rozjitřilo všechny nervové zakončení v jeho těle. Jako by se staly hrotem, který se bořil přímo do jeho lebky.

Nejdřív se postavil a rukama zašátral po zbrani, kterou měl obvykle ukrytou v pouzdru na zádech, nicméně skončil s prázdnou. Zároveň si uvědomil, že na sobě neměl ani bundu, košili měl rozepnutou přes celou hruď až dolů a k ní měl jen boxerky.

Až příliš dlouho tam jen stál, slepě mrkal a připadal si jako zasraný blbec. Pak si uvědomil, kde byl a co se muselo stát.

V pohledu se mu odrážel Karenin útulný byt s jednou ložnicí. Černá obrazovka televizoru, jen pár stop od něj, byla stále vypnutá, přesně tak, jak ji ráno zanechal. Na stolku ležel plný šálek nedotčené -  pravděpodobně teď již studené - kávy, který mu přinesla, stejně tak jako jeho blok s tužkou. Oboje leželo vedle sebe jako by jen čekalo, až je znovu zvedne a bude pokračovat se svou kresbou.

„Jsi vzhůru,“ řekla Karen, která po něm sklouzla pohledem a pak zamířila do kuchyně.

Dino se na ni ohlédl přes rameno a přitom vzal na vědomí skutečnost, že byla oblečená v denním oblečení. Béžový trenčkot měla pevně stažený těsně kolem pasu a na linoleové podlaze klapaly její černé boty na podpatku. V obou rukách nesla tašky - plastové tašky z obchodu s potravinami.

„Vypadal jsi unaveně,“ řekla a odložila tašky na kuchyňský stůl, aniž by podívala přímo jeho směrem.

Neměla ani ponětí o válce, která zuřila v jeho hlavě.

Musela ho tam prostě jen tam nechat spát?

Jak mohl prostě... spát?

Dino si nedokázal vzpomenout na jedinou dobu, kdy by spal bez jakékoli noční můry, která by ho probudila. Sny se pohybovaly od těch, které vyvolávaly úzkost až po ty, které se vyrovnaly naprostému peklu. Ve snaze potlačit noční můry, než se mu podaří usnout, vyzkoušel vše - od léků až po zpití se do němoty - a přesto nic nefungovalo.

Kromě... něco muselo.

„Musel jsi být unavený,“ pokračovala Karen dál, zatímco z tašky vykládala jednotlivé potraviny a ukládala je na své místo. „Je skoro čas na večeři, Dino.“

Pohlédl na hodiny na stěně, aby zjistil, kolik bylo hodin a uvědomil si, že ani v nejmenším nepřeháněla. Prospal celý zatracený den. Hodiny – celé hodiny, aniž by se spustila bolest, která se mohla propuknout, a která by ho zanechala na celé dny psychicky oslabeného.

„Jsi v pořádku?“

Dino slyšel Kareninu otázku a podíval se na ni. Snažil se přijít na správný způsob, jak odpovědět.

Mezi obočím se jí objevila vráska, která představovala první znamení jejích obav. Nebyla hloupou, a on se k ní tak nehodlal chovat, takže ho nijak nepřekvapilo, že si všimla, že něco bylo… mimo.

„Ne,“ řekl Dino, i když to slovo z něj vyšlo jen váhavě. „Nic se neděje.“

To byla pravda.

Měl by si stěžovat na skutečnost, že byl vzhůru, ani trochu unavený, a jeho mysl nebyla plná doznívajících následků po nočních můrách týkajících se jeho příšerné výchovy?

Protože to si nemyslel.

Bylo to prostě divné.

„Dobře,“ řekla Karen, i když to znělo trochu uštěpačně, a dál se věnovala své práci.

Rychle vyndala zbytek potravin, do dřezu dala pár druhů zeleniny, aby ji opláchla a pak ze skříně vyndala nějaké nádobí. Dino konečně přešel ke vchodu do kuchyně, opřel se o zeď a sledoval ji při práci. Všechno dělala naprosto plynule, nenechala se obtěžovat jeho přítomností nebo jeho mlčenlivostí.

Obrátila se na něj teprve v okamžiku, kdy začala sekat červenou a zelenou papriku.

„Můj otec trpí nespavostí,“ řekla.

Byl si velice dobře vědom toho, že tohle tvrzení nepřišlo z čistého nebe.

„Já ne,“ nabídl mírně.

Karen se zamračila a pohled stočila zpátky ke svému úkolu. Malou misku, kterou měla vedle, naplnila proužky nakrájených paprik. „Pravděpodobně jsi strávil kolik, pár týdnů nocováním u mě doma, že?“

Dino pokrčil rameny. „Pravděpodobně. Proč?“

„Uvědomuješ si, že nejsi vzrůstem zrovna malý, že jo?“

„Běž přímo k věci, Karen.“

Přes rameno se na něj zamyšleně podívala, což mu bez jediného slova nahlas řeklo, aby svůj postoj zklidnil. Ne, že by měl Dino v úmyslu být hrubý, ale věděl naprosto přesně, jakým směrem se hovor ubíral, a nebyl si jistý, že to s ní chtěl absolvovat.

Alespoň ne právě teď.

Netvrdil, že nikdy - ale ne v této chvíli.

Vypadalo to, že Karen se ani zdaleka nepohybovala na stejné vlnové délce jako Dino.

„Většinu noci chodíš po chodbě,“ řekla Karen, zatímco k němu byla otočena zády. „Párkrát jsem tě přistihla u toho, jak jsi prostě jen zíral ven z okna a dokonce, i když jsem tě oslovila jménem, neodpověděl jsi mi.“

Dino se při tom odhalení sevřelo hrdlo.

Občas ani nemusel spát, a přesto ho ty vzpomínky dusily.

Občas k tomu stačila samotná temnota noci.

„Netrpím nespavostí,“ zopakoval Dino, tentokrát pevněji.

Karen přikývla, ale neodpověděla.

Jeho slova byla pravdivá.

Usínání a spaní pro něj nepředstavovalo problém.

Problémem bylo to, co se stalo, když už spal a nedokázal se sám znovu probudit.

„Předtím jsi vypadal naprosto mírumilovně,“ řekla Karen tiše, zatímco dál pracovala, „a mohu říct, že když jsem se dneska ráno probudila, ty jsi byl unavený, takže jsem tě nechtěla budit.“

„To je fér.“

„Byl to dobrý spánek?“

Její otázka byla velice nevinná.

„Ve skutečnosti ano,“ připustil.

Karen se poté otočila a rysy se jí rozjasnily zářivým úsměvem. Sluneční světlo, které dovnitř místnosti pronikalo malým oknem v kuchyni, kolem jejího drobného těla skoro vytvořilo svatozář.

Pokud by Dina někdo někdy požádal, aby jednou větou popsal, jak pro něj vypadalo štěstí, tak by to byla Karen v tomhle okamžiku.

Ten pocit se do něj hluboko zaryl.

Byl téměř cizí.

„Hladový?“ zeptala se.

„Dal bych si něco k jídlu,“ odpověděl, „pokud vaříš.“

Karen se zasmála a než se otočila zpátky k pultu, mrkla na něj. „Odlož ten svůj šarm, Dino. Víš, jak moc ho mám ráda.“

Nikdy dřív na sám na sebe jako na okouzlujícího nepomyslel.

Ale to ji přimělo usmát se znovu.

**************

Dino, usazený v rohu gauče, měl v rukách znovu svůj blok spolu s tužkou a snažil se na papír zachytit víc detailů ze svých vzpomínek na ten okamžik. Znovu se přistihl u toho, jak sledoval Karen.

Byla zanořená do série maratonu pořadů, které měla puštěné v televizi. Občas ho vyrušily její krátké záchvaty smíchu, při kterých vše na okamžik zmizelo. Pak se znovu vrátil ke svému kreslení.

Dino si byl až příliš dobře vědom toho, že vnější svět nemohl ignorovat navždy. Nemohl zůstat zavřený v Karenině bytě o mnoho déle, protože by si někdo nakonec mohl všimnout toho, že se nepohyboval kolem.

Ne, že by vynechal cokoli důležitého. Neměl žádné schůzky, kterých by se musel zúčastnit, a vzhledem k tomu, že bezprostřední práci nechal na svém mladším bratrovi, jeho byznys by zvládli i ostatní lidé.

Skutečně jít nemusel.

Dino si dělal obavy z toho, že tím, že bude na své štěstí příliš tlačit, by to pro něj nemuselo skončit dobře.

Zítra by měl zamířit zpátky k sobě domů a ujistit se, že ho uvidí lidé, kteří ho museli vidět. Zbývala mu ještě jednu noc a on podivně doufal, že bude bezesná.

„Dino?“

„Ano, srdíčko?“

Když ho Karen oslovila jménem, zvedl oči, protože si uvědomil, že se opět mezi kreslením a pozorováním jí ztratil. Byla tak zajímavým stvořením. Pro někoho by pravděpodobně vypadala zcela normálně. Nic extra zvláštního na ženě, která pokud by byla postavena mezi stovku jiných žen, by v jejich davu nijak nevynikala.

Dino si vůbec nemyslel, že by to byla pravda.

Ostatní by si možná mohli myslet, že Karen chyběla krása, ale ta vyzařovala z jejího lehkého úsměvu a vroucích očí.

Nemohla být prostě jen obyčejná.

Ne, když byla tak nádherná, jako byla.

Karen se k němu trochu naklonila, přiblížila se k jeho bodu na druhém konci pohovky. „Už jsi skoro hotový?“

„Hotový s čím?“

„S kresbou, Dino. To je to, co poslední dvě hodiny děláš.“

Podíval se na hodiny – skutečně to bylo tak dlouho?

Dino s úšklebkem odložil blok spolu s tužkou stranou. „Možná je to společností, která mě zaměstnává a díky které ztrácím čas.“

Kareniny tváře lehce zrůžověly. „Co takhle, pojďme na to?“

„Ne -“

„Protože ty víš, že to jediné, co skutečně musíš udělat, je říct mi, že chceš šukat, že jo?“

Dino při jejím do očí bijícím návrhem zvedl obočí. „Je dobré to vědět, ale to není to, co jsem se snažil dělat.“

„No, s tebou není žádná zábava. Ukážeš mi pak svou kresbu?“

Při té žádosti Dino zaváhal.

Karen si toho ihned všimla. „Nemusíš to udělat. Jen jsem byla zvědavá.“

Nebyl si jistý, zda by dokázala pochopit skicu, na které celý den pracoval nebo, a to bylo to, na čem záleželo ještě víc, zda by dokázala rozeznat rozervanou tvář, která jí v obraze oplácela pohled zpět. Brutalita, kterou nakreslil na bílém listě papíru, byla v detailu tak znepokojující, a to dokonce i pro jeho oko i mysl - té jediné osoby, která s tím musela žít.

„Je to ...“ Ať už se Dino chystal říct cokoli, zastavil se. Věděl, že bylo lepší, kdyby ji neodmítl, i kdyby jen proto, že by něco sdíleli. Nemohl toho s Karen sdílet příliš. Ne, že by ho o to žádala. Byla to jedna z jejích mnoha nádherných vlastností. „Tady.“

Tužku odložil na stolek, blok otočil a svou pozornost obrátil k televizoru. Dlouhou chvíli čekal, až Karen něco řekne - cokoli o tom obraze na papíře.

Nemusel se na něj podívat, aby věděl, co to bylo. Nebyl si zcela jistý, s jak realistickými detaily se mu podařilo obraz zachytit. Upřímně řečeno, skutečně to nepotřeboval. Ne, když jeho vlastní mysl dokázala vykouzlit ten samý okamžik v jakémkoli čase, jako by se do něj právě vrátil.

Krev v ústech.

Nateklé rty.

Zčernalé oči.

Modřiny ve tvářích.

Mokrá vozovka.

Mrtvé oči.

...a noha v botách, která se právě chystala přidat další kruté kopnutí.

Dokázal si vzpomenout na každou hnusnou vteřinu toho bití tu noc, kdy byli jeho rodiče zabiti přímo uvnitř jejich domova. A i když ty zvuky na papír dát nemohl, v pozadí stále jasně slyšel svého strýce, jak povzbuzoval muže, aby se svými útoky nadále pokračovali. Nebo své mnohem mladší sourozence, jak brečeli, když byli násilím taženi pryč od lásky a bezpečí, které jim chtěl dát v tom okamžiku, který nebyl ničím jiným, než noční můrou.

Do té kresby nedal další podrobnosti - jako blikajícími světla policejních aut nebo důstojníky, kteří stáli poblíž a byli otočení zády, aby skryli svůj zrak před násilím, které se odehrávalo hned za nimi.

Dino konečně zaslechl zvuk bloku, který odhodila na stolek. O pár vteřin později už Karen beze slova vlezla do jeho klína, hebkýma rukama přejížděla po jeho kůži a nějak – bůhví zasraně jak – konejšila tu záplavu bolesti a úzkosti, která kolovala jeho žilami.

„Ne, nespavost,“ zašeptala do jeho krku.

Dino si odkašlal, aby potlačil ten svíravý pocit uvnitř krku. „Ne, to rozhodně není ono.“

Své rty teď měla přitisknuté k bodu, pod kterým byl cítit jeho puls. Rukama ji objal kolem pasu. Chtěl si ji tam udržet o trochu déle.

Přesto se v jeho objetí pohnula a otočila, takže teď se svými zády opírala o jeho hruď. Karen se natáhla, znovu popadla blok s jeho kresbou, položila si ji do klína a znovu se na ni podívala.

„Je úchvatně nádherná,“ řekla. Její hlas zněl jako stěží zlomený šepot. „Víš, že je to příšerné, ale zároveň je to úžasné.“

„Já to vidím spíš jako noční můru.“

Nemohla ani tušit, jak pravdivé jeho prohlášení bylo.

„Proč mám pocit, že tohle je jen jedna z mnoha?“ zeptala se Karen.

Dino svými prsty lehce zajel do vln jejích vlasů, přitáhl si ji blíž a políbil ji na spánek. „Ty sis myslela, že jsem trochu divný.“

„I když jsem se nikdy nezeptala proč.“

„To jsi skutečně nemusela.“