HFTH - 9. kapitola

Překlad: Lucianna

Oslepená slzami, které už nemohla déle zadržovat, hledala Jessie cestu chodbou, obávajíc se jen o to, aby se dostala na dámské toalety dřív, než ji někdo uvidí. Na mou duši, přestože byla na rehabilitaci vedle zjizvených a postižených lidí, byla zastižena naprosto nepřipravená, když první dítě přiběhlo k registračnímu stolku, před svými rodiči a starším bratrem. Ta dívka – které nemohlo být ani sedm let – vystrčila svou protézu k Jessie a představila se jako Courtney, a jedním dechem se ptala, jestli její kamarád Peyton, už dorazil. Jessie očividně váhala dost dlouho, takže Sadie MacKeageová pospíchala okolo stolu, aby zvedla Courtney do rozesmátého objetí.

Naprosto se za sebe stydíc, Jessie umístila na tvář úsměv a strávila zbytek rána ve strnulém omámení, jak přicházelo jedno postižené, nebo znetvořené dítě za druhým, s jejich rodinami, dokud se vstupní hala nestala předmětem chaosu táborníků a personálu, kteří se bouřlivě znovushledávali. Její jedinou záchranou byl Toby, který se stal stálou celebritou, stejně jako perfektním rozptýlením. Ale byl to malý chlapec s největšíma očima, které Jessie kdy viděla, a kudrnatými blonďatými vlasy, které patřily na anděla – místo divocha, jak ho nazývala Sadie – který byl Jessinou poslední kapkou. Zeptala se na cestu k toaletám, pak se zdvořile omluvila, a obrázek toho chlapce – jehož jméno bylo Mark, jak zjistila od jeho matky, která na něj křičela, aby zpomalil – poháněl Jessie mořem invalidních vozíků a berlí a smíchem dospělých a dětí.

Jessie vklopýtala do koupelny mnohem méně půvabně, než Mark vtrhnul do haly, na vysokých, zakřivených, ocelových pružinách místo nohou, vzpomínajíc si, jak se o něco zachytil špičkou jedné pružiny a sklouzl se po břiše přes halu, ale hned se sám zvedl, než to mohl udělat někdo jiný, a pokračoval v běhu.

Jessie zkolabovala na hromádku na zem a propukla v pláč, tvář zabořenou do Tobyho srsti. „Och, Toby, viděl jsi někdy něco tak smutného?“ vzlykala, když si Toby přitiskl svou hlavu přes její rameno k jejímu krku, v psím objetí. „Byl jsi tak statečný, nemohla bych to bez tebe přežít. Já… nevím, jestli to můžu dělat celý víkend, Toby. Ne s… Hej, je obsazeno,“ řekla, ve snaze dosáhnout na dveře nohou, když se otevřely.

„Jess?“ zeptal se Ian a nakouknul dovnitř. „Jsi v pořádku?“

„Jo, jsem v pohodě.“ Znovu si schovala tvář u Tobyho, a objala ho pevněji, když se zkusil odtáhnout. „Prosím, běž pryč.“

Cítila, že Ian vstoupil do koupelny a dřepnul si před ní. „Nevypadáš v pořádku,“ řekl tiše.

„Prosím, běž pryč. Chci být sama.“

„No, jelikož Toby na mě nevrčí, mohu jen předpokládat, že chce, abych tu zůstal,“ řekl, když ho Jessie slyšela si sednout vedle ní s povzdechem. „Jen tady hádám, lass, ale omlouvám se, že si nikdo nedal čas, aby tě připravil na to, co dneska uvidíš.“

S tváří stále schovanou v Tobyho srsti, Jessie zkusila nedbale pokrčit rameny, ale vydala prozrazující vzlyk a pak zalapala po dechu, když byla najednou zvednuta z podlahy. Otočila se a znova se schovala do Ianovi hrudi, když si jí usadil přes stehna a objal ji.

„Nedívej se na jejich pochroumaná a zjizvená těla, Jess, dívej se na ně,“ řekl napjatě. „Všimla sis toho stěží potlačovaného vzrušení v jejich očích?“

„A-ale jsou to jen děti. Co kdy udělali, že si zaslouží tak… tak hrozné nemoci?“ Vzala jeho košili do pěsti. „Proč je život tak nefér?“

Ianův palec jí jemně přejel po tváři. „Uklidni se, no tak,“ řekl jí do vlasů. „Život není fér, nebo nefér; prostě je. Někdy se špatné věci, stávají dobrým lidem, jedno jak moc se je snažíš ochránit. Všechno co můžeme dělat, je vypořádat se s tím, co na nás přijde, Jess, což je přesně to, co ty děti dělají. Nežijí v žádém co-by-kdyby; žijí každým dnem a každým okamžikem.“ Zaklonil jí hlavu a usmál se na ni, a odhrnul jí pramen vlasů z tváře. „A dnes začíná jejich týdenní, zimní dobrodružství, a jejich jedinou obavou je, jestli tohle je, nebo není ten rok, kdy konečně seberou odvahu proklouznout od svých rodičů, plavat nazí se svými přáteli.“

Ve snaze zakrýt své popotahování, schovala si Jessie znovu obličej do Ianovy hrudi.

„Hej, utřela sis právě nos do mé košile?“ zamumlal a použil rameno, aby ji narovnal.

Och Bože, ano? „Ne. Ne, jsem si jistá, že to byla moje ruka, co jsi cítil,“ řekla, otírajíc jeho košili, jejím předstíraným uhlazováním. Znovu popotáhla a zírala na svou ruku. „Omlouvám se, že jsem takhle utekla,“ zašeptala, „ale cítila jsem… byla jsem tak ohromená. Nevím, jestli se tam můžu vrátit, Iane.“ Udělala statečný pokus o úsměv. „Protože ta poslední věc, kterou ti děti potřebují, je být kolem dospělé ženy, která neumí ani plavat, tím spíš nemá odvahu vzít je na nahé plavání.“

„Ne, určitě bychom nechtěli, aby ti malí divoši, museli zachraňovat topící se nahou ženu,“ řekl, sundal ji z klína a postavil se, pak zvedl Jessie na nohy. „Tak si umyj tvář,“ doporučil jí a postrčil ji k umyvadlu, „abys nevyděsila nikoho cestou ven. Vyzvednu tě pod portikem za deset minut.“ Zvedl ruku a usmál se. „Ale bude to muset být ve tvém autě, když dveře spolujezdce u mé dodávky, nejdou v tuhle chvíli otevřít.“

„Můžu řídit domů.“

„Mohla bys, pokud bys jela domů. Ale já tě vezmu na místo, které zatraceně jistě vyléčí, co tě trápí v tuhle chvíli.“

Jessie ho podezřívavě pozorovala. „Zahrnuje to Skotskou?“

Ušklíbl se a zahýbal prsty a své natažené ruce. „Ne, zahrnuje to procházku sněhem, následovanou horkou čokoládou a koblihami, před praskajícím ohněm.“ Zvedl obočí. „Umíš udělat horkou čokoládu, že ano?“

Jessie si otřela tváře a pak nos, svým rukávem. „Jsem známá tím, že jsem vyvařila dávku nebo dvě. Um, kde dostaneme koblihy?“

„Na stejném místě, kde půjdeme sněhem.“

„A to bude?“

„Překvapení,“ řekl a znovu zahýbal prsty.

Jessie přemýšlela, jestli Ian není nejlepším lékem na to, co ji trápí. „Moje klíče jsou v kabelce, pod stolem recepce.“

Spustil ruku s odfrknutím a zamířil ke dveřím. „Není toho moc, co mě vyděsí, ale raději bych šel přes minové pole, než se prohrabával dámskou kabelkou. Setkáme se v hale, za deset minut.“

„Počkej,“ řekla a dokázala se trochu zasmát, ačkoliv si musela znovu otřít nos. „Klíče jsou v boční kapse, takže se nemusíš přiblížit nikam k minovému poli uvnitř.“

Otevřel dveře a ohlédl se, zvlášť na její nohy. „Tohle jsou nejpevnější boty, co máš?“

Podívala se dolů. „Proč? Půjdeme až na Sibiř?“

Vypadalo to, že o tom musí chvíli přemýšlet. „Nevadí, právě mě napadlo něco lepšího. Deset minut,“ řekl a zmizel v hale.

Jessie zamrkala na zavřené dveře, když se nadechla pro uklidnění a podívala se na Tobyho, a pokrčila rameny. „Myslím, že jsem svolná, pokud i ty.“ Přešla k umyvadlu, ale zalapala po dechu, když se podívala do zrcadla. „Och, Toby, obávám se, že bude potřeba víc, než horká čokoláda a koblihy, na mé vyléčení,“ řekla, otočila kohoutkem a opláchla si obličej. Vytáhla několik papírových utěrek z držáku a osušila si obličej, pak rozdělala sponku ve vlasech a projela jimi prsty, aby je stáhla přes ubrečené tváře. Pak, s dalším uklidňujícím nádechem, umístila Jessie na tvář úsměv, který necítila a zamířila zpátky do chaosu.

Dalo jí to jen dvě minuty, než vzala kabát a kabelku a poděkovala Sadie, že mohla dnes pomoct, ale Jessie pak trvalo dalších patnáct minut, než se probojovala k hlavním dveřím – ačkoliv to byla Tobyho chyba, když přitahoval děti, jako sto-librový, chlupatý magnet.

Cítíc se mnohem líp, když se teď soustředila jen na vzrušení v jejich očích, místo na jejich nemoci, zmizel Jessie úsměv, když vyšla ven a našla Iana, opřeného o čtyřkolku, která měla pásy tam, kde měla být kola. Vážně couvla o krok, když si všimla Tobyho deky a polštáře ze svého auta, na korbě a zavrtěla hlavou. „Nebudeme jezdit po městě v téhle věci.“

Narovnal se, aniž by něco řekl a poplácal si nohu, a Toby klusal k němu a natáhl se, aby dal přední packy a pásy. Ian ho zvedl do korby a pak se otočil k Jessie. „Chceš, abychom ti přivezli koblihu?“

„Nemůžeš mi prostě ukrást psa.“

Zkřížil si ruce a hrudi. „Není to krádež, když šel ochotně sám.“

Když viděla, že další TarStone autobus přijíždí z letiště v Bangoru, s dalšími táborníky, Jessie přešla ke čtyřkolce, dala kabelku k Tobymu – a jemu věnovala pořádně zlostný pohled, jaký uměla – a pak zírala na dveře spolujezdce, což byla jen propletená síť, ve snaze vymyslet, jak se dostane dovnitř.

Ian, se natáhl a odcvaknul jednu stranu sítě a zvedl ji z cesty. „Je to jako vlézt do auta.“

Zvedla levou nohu a zkusila vklouznout na sedadlo, ale Ian musel nakonec sevřít její zadek, aby nespadla a galantně ji strčil na místo. „Och, a podívej,“ řekla zářivě, doufajíc, že si splete její červenání s nadšením. „Dokonce to má přední sklo, jako auto.“ Vzhlédla. „A je to kabriolet, ve kterém chce každý jezdit, když venku skoro mrzne.“

Po tichém zaklapnutí sítě, Ian obešel okolo a nasedl na sedadlo řidiče. Ale místo aby nastartoval stroj, vzal ji za bradu a políbil ji přímo na její překvapené rty. „Chyběl jsem ti minulý týden?“ zeptal se a oči se mu třpytily smíchem.

Jessie se odtáhla a stáhla si kabát přes nohy. „Byla jsem pěkně zaměstnaná se stěhováním do mého nového domu, odhazováním cesty po blizardu a odvezením Merissy do Bangoru.“ Podívala se na něj koutkem oka. „Byl jsi pryč celý týden?“

Naklonil se blíž, jeho hluboké, zelené oči se zablýskaly. „Víš, maličko ti zacuká v jednom koutku tvých úst, když říkáš jednu ze svých lží.“ Posadil se a natáhl po klíči. „Takže bys možná měla víc trénovat před zrcadlem, než…“

Zbytek toho, co řekl, se ztratilo v řevu startujícího motoru a Jessie se chytla jednou rukou rámu a druhou Iaovy paže, když se ten stroj začal třást a klepat. „Počkat. Neměli bychom mít helmy?“

Ohlédl se a pokrčil rameny. „Nemám žádnou, která by pasovala na Tobyho hlavu, takže by nebylo moc fér, abychom je my měli a on ne. Neboj se, Jess; vezmu to s tebou pomalu a klidně,“ řekl a věnoval jí ujišťující úsměv. Alespoň, si myslela, že byl ujišťující a ne chlípný. Krátce se ohlédl přes rameno na Tobyho, pak nastavil nějaký druh řadicí páky a s mávnutím na matku a otce, kteří přišli ven z haly, pozdravit přijíždějící hosty, zamířil Ian na parkoviště.

„Um, myslím, že tvůj otec s tebou chtěl mluvit,“ řekla Jessie a uvolnila svoje sevření na rámu, když se stroj uklidnil a ona zjistila, že dnes nejspíš neumře.

„Cokoliv chce, vydrží do zítřka.“

„Neměl bys pomáhat svým rodičům s táborníky, místo toho, brát mě na výlet sněhem, v honbě za koblihami?“

„Je tu celá armáda zaměstnanců a dobrovolníků, aby se o ně postarali,“ řekl, zastavil u hlavní silnice, aby zkontroloval dopravu, než zatočil směrem k městu. „Přežijí beze mě, než zítra otevřeme klouzačku. Je ti dost teplo?“

„Jsem v pohodě. Máš tuhle věc zaregistrovanou, jako auto?“

„Ne, je ilegální, jezdit čtyřkolkami a sněžnými skútry po městskýh silnicích.“ Pohlédl na ni a usmál se. „Takže pokud nás náčelník Stone náhodou chytne, věnuješ mu svůj nejlepší úsměv, ok? A možná na něj můžeš zamávat těmi svými krásnými řasami.“

„Předpokládáš, že použiju svůj ženský úskok, abych tě zachránila před pokutou?“

Zvedl obočí. „Na to jsou, ne?“

Och jo, Ian byl rozhodě dobrý na to, co ji trápilo. „Jack je můj domácí,“ řekla se smíchem, s pocitem, jak poslední známka smutku, mizí pryč. „Nechci, aby si myslel, že jsem takový typ dívky.“ Zamávala řasami na něj. „A mimoto, musím si schovat svou munici, až já budu potřebovat zachránit před pokutou.“

Toby nacpal hlavu mezi ně, jazyk mu visel ze strany jeho smějící se tlamy, jak zvedl čumák proti větru, a Ian ho podrbal pod bradou. „Ženské zbraně jsou neomezenou hodnotou, lass, a pokud fungují na muže jednou, budou fungovat vždy. Hledal jsem tvou hůlku v autě, ale nemohl jsem ji najít.“ Pohlédl na ni. „Udělal ji Mainský vzduch zastaralou?“

„Hádám, že jo,“ řekla, a dívala se znovu dolů na upravování svého kabátu, aby nemohl vidět cuknout její koutek úst, „když to vypadá, že ji stále zapomínám brát sebou.“

I když vlastně nechala Jessie svou vycházkovou hůl doma schválně, aby se jí nikdo neptal, kde k ní přišla. Nechala doma i šátek, protože měla podezření, že Roger jí dal tenhle konkrétní, protože to byl tartan MacKeageů, což si potvrdila dnes, když si všimla, že obě, Sadie i Grace MacKeagovy, nosily šátky stejného vzoru. Roger jí nedával malá postrčení; on ji rovnou mlátil po hlavě. Ačkoliv by bylo hezké, kdyby jí dal náznak, kdo je ten druhý muž.

„Počkat, nebylo tohle pekařství?“ zeptala se Jessie, ukazujíc za ně.

„Jo, Marge Wimpleová dělá dobré koblihy, taky, ale budeš si muset nejdřív zasloužit ty, které dostaneš, prodíráním se sněhem.“

Pokračovali městečkem a Jessie se nadchla, když Ian zatočil na další cestu. „To je to, kam jedeme?“ zeptala se, ukazujíc na ceduli Bigelowa farma vánočních stromků. „Ale já myslela, že Katyni rodiče vlastní farmu s vánočními stromky. Proč nejedeme tam?“

„To jedeme. Michael MacBain ji koupil před více než třiceti lety od Bigelowých, ale nechal jméno z respektu k nim, a stále neměl to srdce ho změnit, ani po smrti Johna Bigelowa.“ Střelil po něm úsměvem. „Měla jsi v úmyslu si uříznout stromek, ne?“

„Prodávají i stojánky? A ozdoby na něj?“

Jeho úsměv zmizel, když dal nohu z plynu a zastavil přímo uprostřed cesty. „Ty nemáš žádné vánoční ozdoby?“

Jessie si začala pohrávat s klopami kabátu. „Já… Ne, v tuhle chvíli.“ Podívala se na něj. „Ale ráda bych letos nějaké měla.“

Jeho úsměv se vrátil a vyrazil znovu po cestě. „Libby a její matka, které všichni říkají babička Katie, mají obchod plný místních, ručně vyráběných ozdob,“ ujistil ji.

Jessie se dotkla jeho paže. „Děkuji, že jsi mě sem vzal, Iane.“

„Pamatuj si tu myšlenku, ok, až zjistíš, že klečíš ve dvou stopách sněhu, aby sis uřízla svůj vlastní stromek.“

*****

S Tobyho hlavou, opřenou o jeho břicho, když oba leželi rozplácnutí před kamny, sledujíc Jessie, jak dělá kakao v kuchyni, se Ian začal obávat, že by si mohl zvyknout na to, trávit večery v domě, který není spoře zařízený nábytkem, netáhne tam a není prázdný. Sakra, bylo mu jedno, i kdyby spálila to kakao, protože to zatraceně jistě přebije přípravu jeho vlastního. Ian podrbal Tobyho za uchem, když pohledem cestoval po obýváku, naplněném cetkami a květinovým nábytkem a přemýšlel, proč se necítí nepatřičně, vzhledem k tomu, že se necítil sám ve své kůži, natož někde uvnitř, od té doby, co před pěti lety nastoupil službu.

Podíval se ke schodům na křivý stromek, který dal do stojanu a usmál se. Předpokládal, že bude upevňovat stromek, který MacBainovi, vypěstovali, ale to ne; Jessie spatřila tu „ubohou, osamělou jedličku“ rostoucí na druhé straně ohrady, za Michaelovým polem, pečlivě tvarovaných stromků, trvajíc na tom, že tohle, je perfektní stromek pro její první Vánoce v jejím novém domě.

Ačkoliv jí řekl, že uříznout ho, bude v podstatě krádež, když neroste na MacBainově půdě – neřekl jí, že roste na MacKeageově půdě, jen aby viděl, jak troufalá opravdu je – Jessie mu vyškubla pilku z ruky, se slovy, že nikomu nebude chybět jeden malý stromek, mezi gazilionem dalších. Pak se rychle rozhlédla kolem, aby se ujistila, že nejsou další svědci, a prodrala se po kolena vysokým sněhem a uřízla tu ubohou, osamělou věc od pařezu. Prodrala se zpátky, táhla ji za sebou, připlácla mu pilku na břicho a řekla mu, aby uřízl pěstovaný stromek, pak pokračovala zápasem se svojí cenou, aby ji dostala na rám čtyřkolky – a po celou dobu vykládala té ubohé, osamělé věci, jak je krásná.

Ale když se Ian nehýbal dost rychle, vyděšeně ho strčila směrem k perfektně tvarovanému stromku, zatímco pokračovala ve skenování pole, kvůli svědkům, říkajíc, že potřebují tenhle jeden, který zaplatili, aby zamaskovali ten, který ukradla. A pokud by je chytili… no, zamávala na něj svými krásnými řasami a požádala ho, aby ji přišel dostat z vězení, pokud by její ženské zbraně nefungovaly na šťastně ženatého, šéfa policie.

Rozhodně fungovaly na něj, protože tehdy ucítil silnou ránu do hrudi, která ho málem strazila na kolena a zatraceně, jestli se od té doby pořádně nadechl.

Och jo; Jessie Pringleová mu vzala dech, když byla drzá a odvážná, a nyní se dostávala do jeho srdce tím, že mu dělala kakao, zatímco se v jejím, svojí podstatou ženském domě, začínal cítit až příliš pohodlně.

Odstrčil Tobyho, což ho poslalo loudavým krokem do jeho pelechu, se psím povzdechem, a pak se Ian posadil, když Jessie přišla se dvěma šálky a jeden mu podala. Podíval se dolů na armádu malých marshmalow bonbonů a zamračil se. „Zbyly nějaké koblihy?“ zeptal se a odstrčil marshmallow, aby našel kakao. Olízl si prst a podíval se na ni. „Jsem si jistý, že jsme koupili půl tuctu a snědli jednu, cestou domů.“

„Já snědla jednu a ty jsi spolknul tři, takže jsem snědla zbylé dvě, zatímco jsi plnil krabici dřevem.“ Zamaskovala svůj drzý úsměv tím, že zvedla svůj šálek k ústům a foukla na něj. „Děkuji, že jsi tohle udělal.“

Ian poplácal místo vedle sebe, na tlustém, vlněném koberci. „Pojď si sednout a užít si plody mé práce se mnou.“

Položila svůj šálek na krb a pak použila jeho rameno, aby se opřela, když si pomalu klekala a pak sedala, vedle něj. Ale místo aby si dala nohy pod sebe, nebo je zkřížila, natáhla je před sebe, ale zasmála se, když zjistila, že tak nedosáhne na své kakao.

„Můžeme si sednout na gauč, jestli chceš raději,“ řekl a podal jí ho. „Nebo si můžeš sednout mezi mé nohy a opřít se o mě.“

„Díky, ale jsem v pohodě,“ zamumlala, tentokrát zvedla šálek, aby schovala své začervenání za páru. „Máte nějaké aktivity tento týden, pro děti, které nejsou nemocné? A pro rodiče; je naplánované něco speciálního pro ně?“

Utřel si horní ret potom, co se napil a pak si utřel ulepenou ruku do košile a přikývl. „Dva večery máme živou hudbu v salonu, pro rodiče a ostatní večery je k dispozici autobus, takže mohou do města k Peteovi a opravdu vypnout. A ve čtvrtek, Alec, já a pár stálých zaměstnanců lyžařské hlídky, bereme skupinu starších sourozenců na horu, na lyžování v divočině, díky letošní spolupráci Matky Přírody. Ale spousta aktivit je navržena pro všechny dohromady. Je tady hon za pokladem, který probíhá celý týden, který staví rodiny proti sobě, když sledují stopy, které jsou po celém resortu a dokonce i ve městě. Každý poklad je sám o sobě cenou, ale rodina, která vyhraje nejvíc, získá trofej v podobě plně-zaplacené dovolené v TarStone a právo chvástání.“

„Wow. Nechci být dobrovolník; chci se připojit k táboru Přijď-takový-jaký-jsi.“

„Sorry, ale zlodějům není dovoleno se přihlásit,“ řekl a pokývl k jejímu vánočnímu stromku. „Pokud chceš, můžu zítra večer přijít a pověsit tu girlandu a světla, co jsi koupila na verandu.“ Strčil do ní ramenem. „Řekněme… výměnou za to, že mi uvaříš večeři?“

„Sorry,“ řekla, a protáhla R, aby napodobila jeho přízvuk, „ale jen, pokud máš rád něco z plechovky, protože vrány snědly hovězí pečeni, kterou jsem si koupila na trénování.“

Ian se překvapeně odtáhl. „Jak může někdo zničit pečeni? Dáš ji do trouby a dělá se sama.“

„Ano, je to tak jednoduché, peče se to samo, až do velké, černé brikety,“ zamumlala a rychle si srkla kakaa – ale nasála i polovinu svých malých marshmallow.

Ian vzal její šálek a položil ho na krb s tím svým, pak jí přejel po zádech, jak žvýkala a polykala a konečně se na něj usmála, se zábavným bílým knírem. Takže samozřejmě musel přitáhnout její tvář k sobě a slíbat tu sladkost z jejích rtů.

Och jo; jeho hruď stále bolela z té rány, kterou dostal předtím, a nyní velmi bolestivě pulsovala, jak moc ji chtěl. Ian držel její rty zaměstnané, zatímco si byl vědom toho, že není příliš ohebná a tak přesunul Jessie na svůj klín a opřel jí hlavu do ohybu své paže, aby se mohl opravdu pomilovat s jejími rty.

Její reakce byla víc, než v co doufal a tak trochu překvapivá, když odvážně strčila svůj jazyk mezi jeho rty. Jeho touha se změnila v ostré bodnutí potřeby, když se pak sama přesunula tak, aby byla obkročmo přes jeho stehna, přitisknutá intimně k jeho slabinám.

Ale když Ian sevřel její zadeček, aby ji postrčil ještě blíž, a palci přirozeně vklouznul pod zadní část jejího trika v pase, Jessie se odtáhla pryč se zalapáním po dechu a odstrčila se od jeho hrudi tak rychle, že se překotila na zem, přestože se jí snažil chytit. Její překvapený výkřik vyhnal Tobyho z pelechu se zavrčením, a ten pes stál nad ní a zle se na něj díval, než dokončila pád.

„Svatý Kriste, Jess, uklidni se,“ řekl Ian tiše a naprosto ztuhnul.

„Jsem klidná,“ řekla, zhluboka se nadechla, jak ležela na zádech a stahovala si lem trika. „To jen, že… já zapomněla a já… jsem klidná.“ Odstrčila Tobyho ze sebe a pak ho použila, aby se nemotorně zvedla do sedu. „Jsem v pořádku, Toby,“ zabroukala, a hladila ho pro uklidnění. „Ian mi neublížil.“

Ian si odfrknul, ačkoliv to udělal tak, aby nepohnul ani svalem. S tváří tak rozpálenou, jako plamený olizující sklo kamen, Jessie postrčila Tobyho zpátky do jeho pelechu a pak přelezla, aby si sedla zpátky vedle Iana a dotkla se jeho paže – kam také směřovala svůj pohled. „Omlouvám se. Nechtěla jsem tě takhle nalákat a pak…“ Konečně vzhlédla, a smutek v jejích očích způsobil, že ho znovu začalo bolet na hrudi. „Kam tímhle směřujeme, Iane?“ Ukázala slabě k chodbě, o které věděl, že vede do její ložnice. „Myslím, že už jsi zjistil, že já nejsem jako Merissa – nejsem na náhodné… Zatraceně, mám jizvy.“

Ach, ano, její jizvy. A neměl by zapomenout na její chybějící prso, že ne? Konečně, je chtěla otevřeně uznat. Kradmo se podíval na Tobyho, aby ho našel, jak ho sleduje jako ostříž, a věnoval Jessie zlověstný úsměv. „Nejsou náhodou ty jizvy na nějakých zajímavých místech?“ zeptal se a zvedl obočí. Když viděl její překvapení – nebo možná to byla hrůza – okamžitě si vytáhl cípy košile z kalhot. „Zahrajme si hru, ukaž-a-řekni; já ti ukážu jednu moji a ty mi ukážeš jednu svoji.“

„Iane, ne,“ řekla a chytla ho za paži, aby ho zastavila.

Jo, rozhodně to byla hrůza. „Vidíš tady?“ řekl, opřel se o loket a dotkl se boku, těsně nad páskem. „Tohle je pozdrav od Duncana, když mi bylo šest a jemu sedm a ten malý usmrkanec mě přesvědčil, že umím létat, než mě strčil ze střechy stodoly.“

Její hrůza se změnila na obavu a přimhouřila oči a naklonila se blíž, aby se dotkla kůže vedle jeho prstu, ale narovnala se a zlostně se na něj podívala. „Je to sotva škrábnutí.“ Ale pak jí znova zčervenaly tváře a odvrátila pohled. „Já… já mám velké, ošklivé jizvy.“

„Jizvy nejsou malé, nebo velké, nebo hezké, nebo ošklivé, Jess,“ řekl jí tiše a narovnal se. „Jsou prostě kůží, která udělala zatraceně dobrou práci ve svém vlastní vyléčení. A nevím jak na tebe, ale na mě to dělá zatracený dojem.“ Strčil do ní ramenem. „Ukaž mi jednu z tvých jizev, lass, a já ti ukážu zázrak.“

Hlavu měla stále skloněnou, takže jí vlasy zakrývaly většinu tváře a Ian mohl víc slyšet, než vidět, její povzdech a myslel si, že asi tlačil příliš moc a příliš brzy. Ale než jí mohl říct, že je pravděpodobně čas jít domů, vytáhla si pravý rukáv svého trika až k lokti a stále, aniž by se na něj podívala, vystrčila svou ruku před jeho hruď.

S dalším pohledem na Tobyho, Ian jemně vzal Jessie za zápěstí a otočil jí paži ke světlu, přicházejícímu z lampy za křeslem, a okamžitě poznal obranné rány, i zbraň, která je způsobila.

Ian byl opatrný, aby neviděla, jak moc ho myšlenka na to, jak jde po ní někdo s nožem, naštvala, a přejel jí volnou rukou po celé délce předloktí. „No, hádám, že by mohly být působivější, než moje,“ řekl a utáhl sevření na jejím zápěstí, když se zkusila odtáhnout. Přejel po jedné z třícetimetrových jizev, konečkem prstu. „Ale podívej se, jak úžasnou práci, tahle udělala v uzdravení sama sebe, když po sobě nechala jen tenkou, bílou linku, dětsky jemné pokožky.“ Jelikož nechtěl pokoušet své štěstí – a chtěl, aby začala znova dýchat – Ian ji pustil a obrátil tvář k ohni. „Viděla jsi mamčinu pravou ruku, Jess?“ zeptal se tiše.

„Viděla. Ona… Připadalo mi to, jako by byla od ohně.“

„Jo, když jí bylo sedmnáct. Ona a její sestra, která zemřela, když jejich dům shořel, a její otec zemřel o pět let později, na poškození plic, když běžel zpátky dovnitř, aby ji hledal, když dostal mou matku ven.“ Podíval se na Jess. „Velmi dlouho si moje máma myslela, že její jizvy jsou ošklivé, nejen proto, jak vypadaly, ale protože byly připomínkou toho, že svíčka, kterou nechala svítit v jejich pracovně, zabila její sestru. Nezabila, Jess,“ řekla rychle, když tiše zalapala po dechu. „To zloděj způsobil ten požár.“ Smutně se usmál. „Léta mamka nosila tenkou, koženou rukavici na pravé ruce, tvrdíc, že nechce, aby se lidé cítili nepohodlně. Ale vyhodila své zásoby to léto, kdy s tátou otevřeli tábor a jednu nosí jen tehdy, když se účastní něčeho mimo město.“

„Myslím, že jsem si všimla, že také nosí tělovou vestičku,“ řekla Jessie napjatě. „Ona… účastní se tvoje mamka nahého koupání s ostatními?“

„Ne, ačkoliv ne z nedostatku chuti. Ale je mnohem zábavnější pro táborníky, když si myslí, že unikají i jí, nejen rodičům. Pokud se tenhle týden vrátíš do TarStone a budeš pozorná, uslyšíš spoustu šeptání, jak děti dělají své plány.“ Pokrčil rameny. „Půlnoční koupání začalo nevinně, asi před deseti lety, když skupina nás mužů, se svlékla a naskákala do bazénu, po dlouhém dni na klouzačkách. Zapomněli jsme na naše oblečení, a když jsme uslyšeli několik kluků se chichotat, Robbie jim dovolil se přidat. A kluci jsou kluci, a ti malí klackové naskákali do vody a strávili zbytek týdne chvástáním se ostatním kamarádům. Tak začala tradice a nyní je nahé koupání populárnější, než ostatní běžné aktivity.“

„Něco jako rituál zasvěcení?“

„Přesně.“ Ušklíbl se. „Máma tomu udělala velkou reklamu, když nás asi před sedmi lety chytila, a přál bych ti vidět tváře těch kluků, když rozsvítila všechna světla a začala ječet a dělala povyk, jako by je chytila při vykrádání banky. Přísahám, že si mysleli, že je spakuje a pošle je druhý den domů.“

„Sadie?“ řekla Jessie překvapeně. „Ale já si nedovedu představit, že ječí na děti, zvlášť s vědomím, že jste to podnítili vy, chlapi.“

„Máma jim dala co proto právě proto, že se lidé zdráhají vynadat dítěti, které je zdravotně postižené. Ale oni nechtějí být rozmazlováni, nebo litováni, nebo opomíjeni, Jess; chtějí okusit následky toho, když zlobí, stejně jako všechny ostatní děti.“ Znovu se ušklíbl. „Alec nevěděl, že se máma a rodiče na nás spikli, že nás chytí a málem utopil kluka, kterému pomáhal tím, že schovával toho malého pohana za svá záda. Ale táborníci, kteří byli chyceni, byli okamžitě povýšeni na hrdiny a zbytek týdne chodili okolo, velmi pyšní sami a sebe,“ řekl, netušíc, jestli byla Jessie zděšená, nebo se snažila za svýma rukama skrýt smích.

„Ve skutečnosti se nezaměřujeme na ty mladší děti,“ vysvětloval, „ale spíš na ty starší děti a teenagery, jelikož ti vypadají být víc zaměřeni na sebe, co se týká vzhledu. Takže máma zjistila, že přísným zákazem toho koupání, nejen že jim poskytuje bezpečný způsob, jak se vzbouřit, ale taky je to povzbuzuje k tomu, aby spolupracovali se svými normálně vyhlížejícími sourozenci a s námi dospělými. A rodiče jí říkají, že to funguje, protože sami vidí rozdíl, jak pak ty děti fungují se svými vrstevníky ve škole.“

„Tvoje matka je jedna z nejúžasnějších žen, jakou jsem kdy potkala,“ zašeptala a spustila ruce, aby odhalila svůj úsměv. „Rozhodla jsem se, že pokud budu jen z poloviny tak statečná, a nyní z poloviny tak moudrá, umřu jako šťastná žena.“

„To už jsi, graineag,“ zamumlal a naklonil se dopředu, aby ji políbil.

Odtáhla se pryč. „Já nejsem ježek,“ zavrčela – ačkoliv se stále usmívala. „A jestli si myslíš, že se ke mně budeš chovat opatrně, abych se u tebe celá rozehřála a přitulila, měl bys vymyslet něco jiného, kámo.“

Ian povytáhl obočí. „Máma ti vážně řekla, co znamená graineag?“ Povzdechl si. „Nemyslel jsem si, že by to udělala, ale hádám, že ženy, držící pohromadě, trumfnou syna.“

„Hej, vy muži máte ještě pevnější bratrství.“ Její pohled najednou klesl na jeho hruď. „Kromě toho, že tvá matka nebyla ta, která mi řekla, že graineag je gaelsky ježek. Um, znáš někoho jménem Roger AuClair de Keage?“

„Jak znáš de Keage?“ zeptal se tiše.

Ale když Ian viděl, jak Jessie najednou zbledla, zjistil, že slyšela obavy v jeho hlase. „Já… potkala jsem ho den před tou bouří. Prodával své zboží na cestě, nedaleko tvé příjezdové cesty. A měl starou rolbu TarStone; vím, že byla jedna z vašich, protože měla vybledlý znak resortu na dveřích.“

Ian se postavil, aby neviděla, jak moc ho její zprávy znepokojily. Co sakra tady dělal de Keage, a ještě důležitější věc, proč se zapletl s Jessie? „Takže ten starý bastard stále jezdí s tou naší rolbou, jo?“

„Ukradl ji?“

„Ano a ne.“ Ian se podrbal na krku, uvažujíc, co jí říct. „Roger ji vyměnil s Camry, Meganinou sestrou, za svatbu, před dvěma roky.“ Mávnul k oknu. „Ona a její budoucí manžel, byli na Springy Mountain, a hledali satelit, který tam spadl předtím v létě.“ Posadil se na rantl krbu a, paže opřené o kolena, aby sevřel ruce, se rozhodl, že říct Jessie poloviční pravdu, je moudřejší, než předstírat, že Rogera nezná. „Camry a Luke, oba fyzikové, měli žhavou e-mailovou výměnu, přes rok, ale osobně se setkali jen pár týdnů před tím. Vlastně, nikdo z nás netušil, že se milují.“ Odfrknul si. „No, oni zjevně ano, protože když Camry zjistila, že ten starý poustevník, na kterého narazili, je náhodou soudní úředník, požádala ho, aby je oddal. A Roger řekl, že by mohl, výměnou za rolbu, kterou si Camry půjčila z resortu, na hledání satelitu.“

Znovu si odfrknul. „Ale nikdo si fakt nemyslel, že si ji ten starý bastard opravdu nechá. Nechal Luka a Camry uvíznout na hoře, ve sněhové bouři, a oni museli jít třicet mil jen s jedním párem sněžnic a starými sáněmi, které Roger udělal ze zbytku satelitu. Takže, co říkal de Keage, Jess? Nezmínil náhodou, proč je ve městě?“

Trochu jí to trvalo, než se dostala na nohy, ale Ian se rozhodl jí nepomáhat. „Nezmínil se, proč je ve městě,“ zamumlala, a její tvář při té lži znovu zbledla. „Ale přesvědčil mě, abych s ním vyměnila svou hůlku, za jednu z jeho vycházkových holí.“ Nuceně se zasmála. „Taky chtěl, abych mu dala svůj mobil, výměnou za těžký, litinový hrnec a vozík, ale…“

Ian se narovnal. „Ty jsi dala Rogerovi svůj telefon, za ten vozík na verandě?“

„Ne! Řekla jsem mu, že by mu telefon bez služby nebyl k ničemu, ale když jsem se vrátila domů z odvezení Merissy na letiště, našla jsem ten vozík s hrncem, stát před mými dveřmi. A uvnitř hrnce, byla karta,“ řekla, přešla ke křeslu vedle něj a zvedla něco ze stolu. „Je to vánoční přání,“ řekla a podala mu ji, a pak si sedla na kraj křesla, aby spojila ruce na kolenou.

Ian zíral na anděla na kartě, vzpomínajíc si na to, že Grace a Greylen dostali podobnou, když se hledala Camry, před dvěma lety, a jeho žaludek se stáhnul. Pokud Roger dal přesně takovou i Jessie… no, nemohlo to být dobré. Otevřel kartu a četl psaní.

Vánoční svátky tě vítají, Jess, spolu s mým přáním, aby se všechny tvoje sny splnily na tomto kouzelném místě, během této magické doby. Vítej domů, lass.

Roger AuClair de Keage

PS: Neboj se, Tobiasi; pod stromkem bude i něco pro tebe.

Úžasné; ten starý bastard zmínil magii, i když se mu podařilo, že to znělo jako něco neškodného. „To je všechno?“ zeptal se, a otočil se k Jessie. „Jen karta?“

Viděl, jak se jí napjaly ruce, s tichým smíchem. „Byly tam detailní instrukce, jak udělat srnčí pečeni.“ Zvážněla. „A také dopis.“

„Co ten říkal?“

„Já ne… Bylo to osobní,“ zamumlala, dívajíc se na ruce. Najednou se postavila. „Chceš vidět tu vycházkovou hůl? Roger říkal, že to nevzbudí pozornost ve městě, ani zdaleka tolik, jako moje hůlka.“

Ian se také postavil a položil kartu na stůl, vedle jejího křesla. „Jo, myslím, že bych ji rád viděl.“

Zmizela v přízemní chodbě a on přešel k oknu a stál, zírajíc ven do temné, bezměsíčné noci. Zatraceně, co tady de Keage dělá a co chce od Jessie? A co sakra napsal v tom dopise?

Ian se otočil, když vešla do místnosti a nesla vycházkovou hůl, asi pět stop vysokou a ujistil se, aby neukázal svoje znepokojení, když viděl tlusté suky na vrchní třetině hole, která… svatý Kriste, Roger dal Jessie berlu.

Ta zatracená věc, byla vodičem energie.

Jessie mu ji začala podávat, ale zaváhala, a její velké, oříškové oči, se naplnily obavou. „Dala mi ránu, když jsem se jí poprvé dotkla.“

Ian se natáhl, ale počkal, až mu dala hůl do ruky a tiše vydechl, když ji držel a necítil nic, jen křehkou váhu teplého, hladkého dřeva. Přejel palcem přes jeden z neobroušených suků. „Roger neměl víc, žensky-vypadajících holí, ze kterých by sis vybrala? Nebo nějaké s vyřezanými zvířaty? Ručně vyřezávané hole jsou populární.“

Vzala si ji zpátky a přitiskla si ji ochranitelsky k hrudi. „Chtěl, abych měla právě tuhle. Kdo to je, Iane?“ zašeptala. „Kdo je Roger AuClair de Keage?“

Nebyl si úplně jistý, jak jí má odpovědět, a tak Ian přitáhl Jessie do náruče – i s její holí. „Je to starý poustevník, který žije na druhé straně jezera a obvykle dává přednost své vlastní společnosti, před ostatními.“

„Setkal ses s ním vůbec?“

Pokrčil rameny, aby zamaskoval své zachvění, pak se Ian zaklonil, aby se na ni usmál. „Jednou, nedlouho potom, co jsem se vrátil z Afgánistánu. Byl jsem na zadní straně TarStone a tenhle stařec s divokými vlasy, se přišoural do mého tábora, jeden večer a choval se jako doma. Řekl mi dlouhý příběh, zatímco mi snědl celou šňůru pstruhů, které jsem uvařil a pak vytáhl láhev nejlepší Skotské, jakou jsem měl kdy čest ochutnat. A když jsem se probudil příští ráno, byl pryč.“

„Ne… nepřemýšlel jsi, jestli sis ho jen nepředstavoval?“ zeptala se a očima našla jeho.

„Vlastně, ano,“ řekl s úšklebkem. „Ale vzhledem ke kručícímu břichu od chybějící večeře a příšerné kocovině, kterou jsem měl, jsem usoudil, že byl skutečný. Není to nikdo, koho by ses měla bát, Jessie. Řekni mi, jaká byla Tobyho reakce na něj?“

Její pohled přešel k jejímu psovi, ležícímu na pelechu vedle krbu a pak se vrátil k němu, s pokřiveným úsměvem. „Toby si myslí, že Roger je Santa Claus.“

Ian ji políbil na špičku nosu a pak se znovu odtáhl. „Neschovávej svou vycházkovou hůl v ložnici, Jess; ber si ji, jako sis brala svou hůlku. Roger má pravdu; všichni okolo jsou zvyklí, vídat lidi s vycházkovými holemi, když Apalačská stezka je blízko a turisté procházejí městem celý rok. A mnoho místních je také používá, hlavně v zimě.“

S tím ji políbil znovu, tentokrát na rty a tiše si s úlevou povzdechl, když se u něj uvolnila. Otevřela ústa, ale když její jazyk začal podnikat svůj delikátní průzkum, Ian věděl, že je v maléru, protože nechtěl jít domů.

Přerušil polibek a opřel si čelo o její. „Musím jít.“

„Ano, to musíš.“

„Jsi ok, co se týká Rogera?“

„Jo, jsem.“

„A přijdeš zítra odpoledne do resortu? Můžeš pomoct u skluzavky,“ dodal, když jí odpověď trvala trochu déle.

„Já… budu tam.“

Políbil jí na čelo a pak si znovu opřel svoje o její. „Přines si tu vycházkovou hůl, ale nech ji v autě, než půjdeš dovnitř, ok? Nepotřebujeme, aby se k ní dostali malí divoši a mysleli si, že je to skvělý meč.“

„Proč jim říkáte malí divoši? Tvoje mamka taky.“

„Každé dítě, které nedosáhlo puberty, je malý divoch,“ řekl s úsměvem. „A když jí dosáhnout, stanou se klacky. Nebo jsi nebyla svědkem toho chaosu ve vstupní hale, dneska?“ Konečně se narovnal, ale vypadal neschopný, sundat z ní své ruce. „Myslím, že teta Grace, byla ta, která začala používat termín malí divoši, někdy v době, když měla čtvrtou ze sedmi dcer.“

Jessie vykulila oči. „Megan má šest sester?“

Konečně dokázal ji pustit. „Vystrč mě ze dveří, Jess.“

Najednou mu věnovala drzý úsměv, když ho chytla za paži a začala ho tahat přes místnost. „Jen abys věděl, dělám to jen pro tvoje vlastní dobro,“ řekla, pustila ho, aby popadla jeho bundu z věšáku a hodila ji na něj. Pak se opřela o hůl, aby se sehnula pro jeho boty, a pak mu je hodila do náruče taky. „Slibuji, že mi zítra poděkuješ,“ dodala s perfektně vážnou tváří, když otevřela dveře a vystrčila ho ven. „Iane,“ řekla, když se vydal ke schodům, aby se obul. „Děkuji za dnešní odpoledne a večer; za vyjížďku na čtyřkolce, za to že jsi mě vzal pro vánoční stromek a koblihy a… a za to, že jsi mě zachránil před mnou samotnou.“

„Bylo mi potěšením, Jess. Dobrou noc.“

Posadil se, za zvuku tiše se zavírajících dveří a vklouznul do bot, a aniž by se obtěžoval jejich zavazováním, zamířil po čistě odházeném chodníku. Ale zastavil se, když se dostal k cestě a stál, zíral zpátky na dům, a přál si aby byl necivilizovaný na tak dlouho, aby se Jessie zeptal, jak přišla k těm jizvám. Ale, pomyslel si s povzdechem, když vyrazil po cestě, opravdu nechtěl pokračovat v trávení večerů v nevybaveném, protahujícím a prázdné, staré chatě.

Ian si přejel po hrudi, kde se cítil trochu potlučený od té rány, co dostal na vánoční farmě, a hádal, že bude muset najít jiný způsob, jak zjistit, co se stalo v Atlantě před čtyřmi lety, protože po téměř roce, také nechtěl trávit noci v horách.