ATSOM - 1. kapitola

Překlad: Wikča
Kor.: Klára

NAJÍT SI PRÁCI A ZAPLATIT ZA OPAR

            Před třemi měsíci…

Moje prsty si nepřítomně hrají s perlami okolo mého krku, jak zírám z okna kuchyně na přední dvorek, nakláním hlavu na stranu a v duchu si poznamenám zavolat zahradníkovi na můj list úkolů, když vidím zbloudilý plevel vykukovat z kompostu. Náš dvorek byl vždy nejkrásnější a dobře obstaraný na slepé ulici Fairytale Lane, a prostě tam nebude všude vykukovat plevel, jak se mu zachce. Co si pomyslí sousedé?

Fairytale Lane se nachází v oblasti, kterou většina lidí nazývá jako „to bohaté místo“. Krásné mohutné domy a nedotčené zahrady na slepé ulici, kde je pro děti bezpečné si hrát a jezdit na kole, jelikož jediná doprava je od lidí, co tady žijí. No, kromě Vánočního času, kdy jsou domy každého profesionálně nazdobené a lidé z města sem jezdí, aby viděli světýlka a zkusili se letmo podívat do oken, představujíc si, jaké to je žít v takovém velkém, krásném domě na takové úžasné ulici. Je zde vlastně čekací list na bydlení. Žádosti jsou nahromaděné na míli vysoko a sdružení majitelů domů prochází skrz každý jeden s vysokými nároky, kdykoliv je dům na prodej, což se nestává často. Když jsi jednou žil na Fairytale Lane, nedokážeš si představit takovou dokonalost kdekoliv jinde.

            Najednou si uvědomím, že volání zahradníkovi bude také znamenat placení zahradníkovi, a mě polije studený pot. Moje prsty pustí perly, když natáhnu chvějící se ruku, abych upravila malý černý rámeček obrázku, který visí hned vedle dřezu, do kterého se muselo vrazit, takže už nemířil na východ jako všechny ostatní obrázky v domě.

            „Cynthie, slyšela jsi mě?“

            Zvuk pronikavého hlasu ozývající se přes kuchyň mě donutí vyskočit, shodím přitom rámeček obrázku úplně.

            „Co to bylo za zvuk? Je vše v pořádku?“

            Nechávám si otrávené povzdechnutí pro sebe, protože jak moje tchýně do mě dávno zakořenila, dáma by se nikdy neměla mračit nebo být na kohokoliv hrubá. Napravím rámeček a shrábnu mobil z pultu, jak se odvracím od okna, abych se podívala na velký bílý mramorem pokrytý ostrůvek uprostřed prostorné místnosti.

            Pult je bílý, kredenc je bílý, podlaha je bílá a stěny jsou namalované na bílo, stejně jako zbytek domu spolu s pár objevy barvy sem a tam na obrazech zavěšených na zdi a poházenými polštáři na nábytku. Bíla se spojuje se světlem a dobrotou a je považována za barvu dokonalosti. Je to přesně to, co jsem chtěla, když Brian koupil tento dům a řekl mi, že ho můžu vyzdobit jakkoliv bych chtěla, tak dlouho, jak nepoužiji křiklavé barvy nebo cokoliv, co nebylo na úrovni.

            „Vše je v pořádku, Caroline. A ano, slyšela jsem tě. Právě jsem dokončila pečení posledních dortíků a připravuji se na to, že je poliji polevou hned, jak vychladnou,“ řeknu své sousedce, která je na reproduktoru. Vůbec mě neštvala tím, že mi volala desetkrát denně každý den za poslední týden, aby se ujistila, že vše se připravuje na halloweenskou párty, co pořádáme na naší ulici každý rok.

            „A udělala jsi je bezlepkové, bez oříšků, bez pšenice a bez cukru, že? Víš, že jsme měli problém s matkou Corbin Michaelsonové během loňské halloweenské párty, když zjistila, že sušenky, co jsme podávali, měly lepek a v současné době tu jsou čtyři děti na naší ulici, co mají alergii na oříšky a-“

            „Caroline, mám to pokryté,“ odříznu ji, přilepuji si úsměv na tvář, i přesto, že mě nemůže vidět, jak držím mobil v jedné ruce a druhou začnu přeřazovat dvě stě chladnoucích dortíčků na pultě do více rovnoměrného rozdělení. „Jsem prezidentka PTA a předsedkyně sdružení majitelů domů. Naplánovala jsem a úspěšně provedla stovky událostí během posledních třinácti let od doby, co jsme koupili tento dům, včetně naší každoroční párty. Vždy to mám pokryté.“

            Slyším Caroline si povzdechnout skrz linku a uvědomím si, že se nikdy nenaučila řádnou etiketu, jak být klidná, když je frustrovaná.

            „Já vím, to jen… poslední dobou jsi byla trochu rozptýlená... s Brianem pryč a to všechno,“ řekne jemně.

            Mé ruce se po pultě pohybují rychleji, skládají dortíčky do perfektních úhledných řádků a vypustím malý nervózní smích.

            „Říkala jsem ti, že s Brianem je vše v pořádku. Jen poslední dobou hodně pracovně cestuje, a to proto se nemohl se mnou zúčastnit jakýchkoliv akcí. Brzy bude doma a vše bude zpátky v normálu a perfektní, jako vždy.“

            Uvědomím si, že blábolím a rychle zavřu pusu, mrkám rychle očima, abych zastavila slzy, co se mi tam shromáždily, od spadnutí mi na tvář.

            Dáma nikdy neukazuje své emoce.

            Dáma by také nikdy neměla lhát, ale za těchto okolností je to takhle lepší. Musím věřit tomu, že Brian brzy bude doma. Možná se vše nevrátí do starých kolejí, ale říct všem pravdu by nás oba donutilo vypadat špatně. V tomhle bodě je moje reputace vše, co mám, a v žádném případě si ji nepošpiním krmením továrny na drby v tomto městě. Strávila jsem příliš mnoho času, abych se stala perfektní matkou, perfektní manželkou, perfektní vedoucí každé organizace, se kterou jsem přišla do kontaktu a udržováním perfektního domova, který je záviděníhodný všech na této ulici, abych nechala cokoliv zničit to. Brian mě doslova vytáhl z přívěsu. Vzal mě pryč z domu, kde jsem nikdy nevěděla, kdy budu mít další jídlo, osvobodil mě od nevlastní matky, která dělala můj život mizerný a nevlastních sester, které se neustále snažily trumfnout ji v oboru trápení. Osvobodil mě z toho vězení a podal mi svět na stříbrném podnose. Doslova.

            Když mě požádal o ruku, položil můj zásnubní prsten od Tiffanyho a spol. na stříbrný oválný tác. Byla jsem oslepena třpytivými věcmi a luxusem, který jsem si nikdy ani za milion let nepředstavovala, že bude můj jen lusknutím prstu nebo mávnutím černé Amex karty. Byla jsem tak vystrašená, že vše ztratím a že budu nucena vrátit se do toho přívěsu se svěšeným ocasem mezi nohama, že jsem po léta dělala vše, co jsem mohla, abych byla to, co Brian chtěl. Brala jsem hodiny etikety od jeho matky a strávila každý budoucí moment našeho manželství soupeření s ní, bytím perfektní jako ona, bytím nóbl jako ona a ignorovala znamení, co byla přímo před mým obličejem. Ignorovala fakt, že Briana těšilo zachraňovat dámy v nesnázích, ale jak jsem jednou přestala být dívka, co ho potřebovala, aby byl můj rytíř ve stříbrné zbroji, přestal mě chtít.

            Slyším praštění předních dveří, rychle ukončím hovor s Caroline, slibuji jí, že ji potkám zítra odpoledne na ulici, abychom se začali připravovat na párty s dortíčky bez lepku, bez oříšků, bez pšenice a bez cukru s dokonalou bezlepkovou, bezoříškovou, bezpšeničnou a bezcukrovou polevou.

            Šmouha černé proběhne kolem vchodu do kuchyně a já vložím mobil do přední kapsy bílé zástěry, která zakrývá mé po kolena dlouhé světle modré čajové šaty, moje světle modré lodičky se shodují s šaty a cvakají oproti bílým italským dlaždicím, jak spěchám ke vchodu a ven do vstupní haly.

            „Anastázie, meškáš.“

            Černá šmouha se zastaví na úpatí schodů zády ke mně, její těžce orámované oči černou tužkou se zastaví v půlce protočení oči v otrávenosti, když se pomalu otočí ke mně.

            „Říkala jsem ti, teď je to Asia. A mám na práci sračky,“ zamumlá moje třináctiletá dcera s povzdechem, klouže dlaněmi do předních kapes svých černých džínů.

            „Jazyk, mladá dámo!“ plísním ji, překřižuji si ruce před sebou, když nad ní třesu hlavou a párkrát naberu hluboké upokojující nádechy. Dáma nikdy nekřičí ani nedělá scény, ani v soukromí vlastního domova. „Máš skříň plnou barevného oblečení; nerozumím, proč pořád trváš na tom nosit černou.“

            Rozhodla jsem se nehádat se s ní ohledně té hlouposti s Asiou. Doufám, že je to fáze, stejně jako ta věc s černým oblečením. Přejde to. Obě jsme poslední dobou byly pod velkým tlakem a vím, že to musí být hlavní důvod, proč tak moc zkouší moji trpělivost. S puberťáky si musíte vybírat bitvy. Bohužel se zdá, že v poslední době končí vše mezi námi nesouhlasem. Aspoň se nedotkla svých krásných dlouhých blonďatých vlasů. I když nosím ty své vždy stažené do nízkého drdolu na týle a ona nechává ty své viset v neúhledném nepořádku kolem svých ramen po zádech, je to jediná věc, kterou, jak se zdá, máme v těchto dnech jedinou společnou.

            „Trvám na nošení černé, protože to je barva mé duše,“ odsekne. „Skončili jsme?“

            Nedá mi ani čas odpovědět, než se ke mně otočí zády a dupe si to po schodech do druhého patra. Hned, jak uslyším třísknutí dveří od jejího pokoje, moje ruce mi klesnou po stranách a ramena se mi shrbí.

            Přála bych si říct, že nevím, co se stalo mé sladké milující holčičce. Nebo že nemám tušení, v přesně jakém momentě se přeměnila do nevrlého puberťáka, co pořád vypadá, jakoby šla na pohřeb. Ale znám přesný moment do sekundy. Před šesti měsíci, čtrnácti dny a třemi hodinami. Byla to chvíle, kdy se mi zhroutil svět a musela jsem pracovat extra tvrdě, abych udržela přetvářku o dokonalém životě s dokonalou rodinou v dokonalém domě na perfektní ulici jmenující se vhodně Fairytale Lane (Pohádková cesta).

            „Toto je jen malý výmol na cestě, Cynthio. Překonala jsi horší a přes toto se dostaneš taky.“ Zašeptám, dávám si povzbuzující řeč, když se otočím a zamířím zpátky do kuchyně, držím hlavu vysoko, abych začala dělat polevu na dortíčky. Zastavím se, abych se natáhla a spravila křišťálovou vázu s kytkami na malém stolku ve vstupní hale vedle vchodu do kuchyně. „Místo pro všechno a vše na svém místě.“ To mi vždy říkávala moje tchýně a teď po tolika letech slyším její hlas ve své hlavě při každém rozhodnutí o tom, co udělám, je nemožné to odstranit.

            Jakýkoliv den Brian přijde domů a posledních šest měsíců bude jen noční můrou. Už se nebudu muset strachovat, jak splatím dluhy, nebo jak budu předstírat, že vše je fajn, aniž bych ztratila zdravý rozum, nebo trávit noci beze spánku přemýšlením, jak jsem se dostala do tohoto bodu. Zvládla jsem oblbnout lidi takhle dlouho, říkala jim, že je Brian mimořádně zaneprázdněn cestováním kvůli práci, místo abych jim řekla pokořující pravdu. Zvládnu to o trochu déle. Věci se nemůžou ještě zhoršit. Dosáhla jsem úplného dna a už není, kam jít, jen nahoru.

            Couvám o krok zpět a usmívám se na kytici ibišků, kterou jsem ráno vyzvedla, a teď je uprostřed stolu na místo mimo středu, ujdu pár kroků do kuchyně, když zazvoní zvonek.

Uhlazuji si dlaněmi stranu hlavy, abych se ujistila, že nemám vlasy mimo místo, jdu ke dveřím a otevřu je s úsměvem na tváři. Hrozí, že mi ten úsměv klesne, když uvidím, kdo stojí u vchodu.

            „Zdar,“ pozdraví mě ohromující rozvedená zrzka, která se přestěhovala na Fairytale Lane před sedmi měsíci, pokývnutím hlavy.

            Stále nemám tušení, jak byla její žádost na přestěhování se sem schválena. Byla zpracovaná, když jsem byla zaneprázdněna předsednictvím na slavnosti místní zoo a stále nejsem šťastná se sdružením majitelů domů, že to odsouhlasila bez mého posledního slova.

            „Promiňte?“ odpovím, můj úsměv stále pevně na místě přesto, že jí chci zavřít dveře do tváře.

            Dáma nikdy hostům nezavírá dveře. I když ten host, je obdařený a nosí těsné tenké tričko, které ukazuje docela příliš toho obdarování, jak povídají drby, se nastěhoval na Fairytale Lane, aby si uhnala nového manžela, který by jí zaplatil nové… pozvednutí obdaření a injekce do jejích už kyprých červených rtů.

            „Řekla jsem zdar. Je to pozdrav. Něco jako ahoj, nebo jak je, debile. Ale to poslední je jen pro přátele, a my nejsme přátelé, takže jsem přišla na to, že zdar bude nejbezpečnější možnost,“ řekla s pokrčením ramen.

            „Můžu ti s něčím pomoct?“ zeptám se, chci ukončit tuto konverzaci rychle, než nějaký soused uvidí tuto… osobu na mém prahu.

            „Jsem ráda, že se ptáš, Cindy!“ zacvrliká radostně, vráží si ruku do předku trička a vytahuje složený kus papíru ven z jejího výstřihu, než mi ho podá.

            Zašklebím se, ustupuji před papírem, co mi podává, odmítám se dotknout něčeho, co bylo zahrabané mezí jejími přednostmi, které vystavuje Bohu a celému sousedství.

            „Mé jméno je Cynthia, ne Cindy,“ informuji ji, stále odmítám vzít si ten papír z jejích rukou.

            „Cokoliv,“ zamumlá s protočením očí, jako Anastázie před chvílí. „A mé jméno je Ariel, ne ničitelka manželství nebo zrzavá děvka. Vím, že všechny vy vlezdoprdelky na téhle ulici nemáte nic lepšího na práci ve vašem čase, než drbat o mně od doby, co jsem se sem přistěhovala a tohle jen přidá benzín do ohně, ale je mi to u prdele.“

            Cuknu sebou nad jejím hrubým jazykem a mé oči se rozšíří šokem, když se pohne směrem ke mně u vchodu, rozbaluje papír ve svých rukách, když se dostane přímo do mého osobního prostoru.

Nemám na výběr, jen popadnout papír, když mi jím hrubě vrazí do hrudníku.

            „Co to…“ zahuhňám šokovaným hlasem, odtahuji papír od hrudi, jak zírám na ženu stojící přede mnou.

            „To je učet za doktora, Cindy. Řekni tomu ulhanému debilnímu kousku malého péra, kterého nazýváš manželem, že mi dluží dvě stě čtyřicet pět dolarů za test, sedmdesát pět dolarů za předpis, a jestli dokáže dostatečně zkroutit tělo, ať jde do prdele,“ oznámí Ariel, vydechuje obří povzdech, jak ode mě couvá, obrací tvář k nebi, zavírá oči a usmívá se. „Páni, to bylo skvělé. Lepší, než jsem myslela, že bude. Týden jsem zapalovala kadidlo, dělala tři džusové očisty a navštívila sedm žhavých hodin jógy a nic nebylo cítit lépe, než dostat to ze svého hrudníku. Díky, Cindy. Jsi milá.“

S tím se Ariel otočí a začne scházet dolů po schodech, nechává mě na prahu s otevřenou pusou přemýšlející, co se to do pekla právě stalo.

            Probírám se ze svého omámení, utíkám ven dolů po schodech za ní.

            „Omluvte mě! Můžete mi prosím vysvětlit, o čem přesně mluvíte a co s tím má, co dělat můj manžel?“ křičím za ní, moje nohy klopýtnou, když vidím ženu jdoucí po chodníku dívat se naším směrem. Pípnutí zamykajícího auta, donutí můj zrak hnout se od ženy, všímám si muže, kterého jsem nikdy předtím v našem sousedství neviděla. Stojí uprostřed ulice vedle černého auta s kličky v ruce, dívá se přímo na mě. Jeho pronikavé modré oči mi vyvolají husinu na rukách a já skoro zapomenu, proč stojím uprostřed mého předního dvora, dokud si nevšimnu úšklebku na jeho tváři. Ten úšklebek je to, co mě zastaví od ocenění jeho ďolíčku na tváři, nebo jak pěkně vyplňuje pár černých kalhot a bílou košili.

            Nemůžu uvěřit, že jsem právě křičela přes dvorek jako nekultivovaná žena bez způsobů.

            Odvracím hlavu od hrubého muže, který se stále na mne dívá přes ulici, vystrčím si ho z myšlenek, předtím než začnu v hlavě dělat matematiku nad tím, jak dlouho to je od doby, co se na mě muž takhle podíval – lehce pobaveně a přemítajíc, jak bych mohla vypadat bez oblečení. Dávám roztřesené mávnutí a úsměv ženě jdoucí kolem, kterou nepoznám, když skloní hlavu zpátky ke knize, kterou drží v rukách, znovu se rozhýbu, dokud nechytím Ariel.

            „Omluvte mne, ale můžete mi prosím říct, o co jde?“ zeptám se znovu, tentokrát tišeji.

            Ariel se konečně zastaví a otočí se tváří ke mně, ukazujíc na teď už zmačkaný papír, který stále mačkám v ruce.

            „Je to všechno na tom účtu, Cindy. Řekni Brianovi, že děkuji za opar (herpes). Hádám, že co se stane na Fairytale Lane, nezůstane vždy na Fairytale Lane. Mám pravdu, nebo mám pravdu?“ směje se a udeří mě lehce do ruky.

            Mé tělo se nakloní do strany a malé jiskřičky se mi vkradou do okraje vidění. Poslední věc, kterou vidím, než se složím na zem na mém dvorku, jsou chomáče plevele u Arieliných nohou, o kterých vím, že si nikdy nebudu moct dovolit nechat odstranit. Jak si mě převezme černota, v duchu si přidám najít si práci a zaplatit za opar na můj seznam úkolů, uvědomujíc si, že TOTO opravdu musí být úplné dno.