WOW - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Každý měl možnosti, jak by nakonec mohl vést svůj život jednou nebo druhou cestou. A občas mohlo jedno rozhodnutí vést k oddělenému souboru zátarasů, které by pak vedly do další sady rozhodnutí, často ještě obtížnějších.

Dino tomu rozuměl lépe než většina ostatních.

Ve svých třinácti letech se rozhodl připojit do skupiny chlapců, kteří neměli rádi nic jiného, než způsobovat potíže. Byl zvyklý na problémy, dokonce se mu to i líbilo. V době, kdy vyrůstal, viděl svého otce, jak vydělával peníze díky problémům, kterých byl příčinou, a tak Dinovi jako další logický krok přišlo následovat ho v těchto stopách.

Joseph DeLuca toto před svým synem samozřejmě popíral.

Dino se před všemi těmi lety rozhodl, že skutečně nepotřeboval svolení svého otce, aby dělal to, co chtěl dělat, a tak se skupina chlapců zapojila do hry.

To bylo jeho první rozhodnutí.

To ho přivedlo do světa zlodějů a hráčů na ulici.

Gangsteři kradou cokoli, co bylo k dispozici, a pak to levně prodávali na ulicích. Jiní pracovali pro obchodníky s drogami, dělali pochůzky nebo prováděli vydírání, když potřebovali extra hotovost, v naději, že to povede k lepšímu postavení v gangu.

Bůhví, že Dino do jakýchkoli z těchto věcí nepotřeboval fušovat -  proboha, v jeho vlastní rodině toho bylo víc než dost. Jeho otec byl capo mafie a přímo po boku bosse jeho strýc.

Drogy, které Dino pomáhal prodávat?

Pocházely od jeho rodiny.

Nakonec ho jeho strýc Ben navzdory otcovu obrovskému zklamání a protestům donutil dostat se k mafii víc než jen v ulicích. Začal ho učit o tom světě, který byl šíleným, soukromým, dusícím světem, který zahaloval jeho rodinu do tajností, pravidel a požadavků.

V době, kdy bylo Dinovi šestnáct, věděl naprosto přesně, čím chtěl být.

Mafiánem.

Byla to taková zvláštní věc. Věděl, jak ho naprosto rozhodnutí, která udělal, nakonec vytvarovala, a přitom to byla právě ta stejná rozhodnutí, se kterými se potýkal jeho otec, když vyrůstal, ale která zavedla Josepha na úplně jinou cestu.

Cestu, kde na konci čekala smrt.

Dino si vzpomínal na den, kdy se odstěhoval z domu rodičů v Melrose Park, jako by to bylo včera. Jeho matka k němu celou tu dobu stála otočená zády. Ne proto, že by byla rozhněvaná nebo znechucená, ale protože plakala a nechtěla, aby to viděl. Valerie DeLuca milovala všechny tři své děti, a to bez ohledu na jejich rozhodnutí nebo chyby, nicméně stála po boku manžela s tím, že nebyla možnost, že by Dino zůstal.

Nesměl.

Jeho otec mu sbalil kufry.

Vrať se zpátky do školy, vykašli se na ty nesmysly s mafií, a můžeš přijít domů, řekl mu otec ve dveřích.

To jediné, co Dina přimělo na chvíli se zastavit, byla jeho sestra Lily a jeho bratr Theo. Staral se o ně, protože navzdory tomu, jak byl jeho otec pokrytecký se svými požadavky na Dina, aby žil čistý život, zatímco on sám byl zaneprázdněný vyděláváním špinavých peněz. Dinovi na jeho sourozencích mu záleželo.

Ale malá Lily měla Thea.

Takže... Dino udělal další rozhodnutí.

Téměř o rok později, přesně v ten samý den, kdy se odstěhoval, byli jeho rodiče v tom malebném domově v Melrose Park zavražděni. Jeho otec byl střelen přímo do obličeje, zatímco seděl u kuchyňského stolu, a jeho matka byla střelena zezadu do hlavy, když běžela k hlavním dveřím.

Bylo to zkurvené krveprolití.

Dino viděl následky ještě celé týdny poté, když krev na zdech vyschla a červená louže na žluté dlažbě se změnila v zaschlou krvavou skvrnu. Vrátil se zpátky do domu, aby vzal své věci a věci svých sourozenců - vzpomínky na ně, až budou starší a nebudou si schopní příliš dobře si svou matku a otce vybavit.

Policie to neuklidila.

Očividně to nebyla její práce.

Navzdory tomu, jak zanechal svůj vztah s rodiči napjatý a vzdálený, je stále miloval. To poslední, co chtěl, bylo, aby se vzpomínky jeho sourozenců změnily do něčeho špatného.

Šepoty a fámy začaly skoro okamžitě.

Joseph byl krysa, krmil policii důvěrnými informacemi ohledně jejich obchodů a toho, jak chicagská mafie uvnitř pracovala, jako by to měl plné právo. Dostal to, co si zasloužil.

Dino se kvůli osudu svého otce nikdy nehádal - ani jednou nevystoupil proti lidem, kteří říkali, že Joseph si svůj trest, díky kterému se ocitl pod zemí, vysloužil sám. A to navzdory zjištění, že to byl Josephův vlastní bratr, který stiskl spoušť – byl to Ben - Dinovým jediným přáním bylo, aby ochránil své sourozence před podobným osudem.

Zrádci jsou nakrmeni kulkami.

Prostě to bylo tak jednoduché.

Ale to neznamenalo, že se mu to líbilo.

Nebo to, že pokaždé, když vzal v úvahu, že jeho matka v tom všem byla chycena také, ho naplňovalo vztekem.

Valerie byla nevinná. Uvízla v nepořádku, který stvořil její manžel. Muž, kterého milovala, ano, ale kterého nebyla schopná ochránit. Jako většina mafiánských manželek se narodila do životního stylu svého otce a dědečka, kteří byli gangsteři, a provdala se za muže stejného jako oni, protože to bylo to, co ji učili. Starala se o svou rodinu, nikdy nepracovala ani se neptala na nic víc než to, co jí její manžel poskytl, protože se očekávalo, že ženy z mafie si nestěžují, pokud si chtěly udržet své muže doma, ve svých postelích a na svých místech.

Dino si vzpomínal na to, jak byla jeho matka sladká – jak milovala svého manžela a svou rodinu.

Tu noc zemřela jen proto, že se rozhodla zůstat s Josephem místo toho, aby si vyrazila na jednu ze svých velice řídkých dámských nocí, což měla původně v plánu.

Dino si s povzdechem přál, aby pro něj bylo daleko snazší vypořádat se se všemi těmito sračkami z minulosti, ale nebylo to tak. Byla to ta rozhodnutí, jak jeho vlastní, tak ta která učinil jeho otec, která ho zavedla do pekla, kterým byl Ben DeLuca.

Možná, že za to mrtvého muže trochu nenáviděl.

I když ne svou matku.

Ji nikdy.

Dino se sklonil před náhrobkem, z kapsy obleku vytáhl nedotčený bílý kapesník a z přední části lesklého mramoru začal stírat kousky špíny a stébla trav.

Četl jméno své matky a data narození a úmrtí.

Kdykoli sem v neděli zavítal, vždycky se tu snažil zastavit.

Vina byla tichý zabiják.

Dino si nemohl pomoci, ale přemýšlel, zda kdyby zůstal, kdyby udělal to, co jeho matka a otec před všemi těmi lety chtěli, zda by ona zůstala ušetřena? Byla by doma, nebo by byla pryč tak, jak měla být?

Umřel by i on?

Ona byla tou nevinnou.

On byl stejně špinavý tak, jako jeho otec.

Proč ti, kteří si zasloužili andělská křídla, dostali smrt mnohem rychleji než ti, kteří jich nebyli hodni?

„Lily je v Evropě,“ řekl Dino směrem k náhrobku a zastrčil si látku kapesníku zpátky do kapsy. „Byla hodně odhodlaná jít, mami a já ji tu nechci víc, než tu musí být. Miluji ji - ona musí být šťastná, že?“

Trvalo to roky, ale Dino konečně získal kontrolu nad svými sourozenci díky tomu, že za to tvrdě bojoval se svým strýcem Benem a tetou Carmelou. Tu noc po smrti jeho rodičů, kdy si myslel, že si vezme svého bratra a sestru s sebou, aby se o ně postaral, ho Ben zmlátil do bezvědomí.

Ben to nemohl dovolit -  chtěl mít kontrolu.

Kontrolu jména DeLuca, nad dětmi, které zůstaly, aby je mohl formovat a trestat, dokonce i teenagerem, který se už pomalu vzdaloval od svého otce.

Ben tohle všechno chtěl a taky to dostal.

Tehdy to bylo poprvé, co se Dino naučil, že se Benovi nedá věřit.

Podruhé to bylo ještě horší, než poprvé...

„V každém případě, ona je šťastná a stále mi posílá pohlednice s fotkami,“ vysvětloval Dino. Někomu by možná připadalo hloupé, že mluvil s hrobem. Tělo jeho matky už dávno shnilo v rakvi dva metry pod zemí a její duše byla pravděpodobně vysoko nad nimi.

Ale pomáhalo to.

Dinovi pomáhalo jen velice málo věcí.

Dino věděl, že musel jít a pro klid i dobro obchodů si promluvit s Rileyem Conti, takže dal své mámě tiché sbohem, ještě jednou poplácal náhrobek rukou a pak se narovnal. Upravil si sako, oprášil si z něj všechny větvičky a listí, přitom si dával pozor, aby nešlápnul na hroby, jako by tím mohl projevit neúctu k mrtvým.

Sám by zabil jakéhokoli zkurveného blázna, který by šlápl na hrob jeho matky.

Zrovna, když vkročil na kamennou cestu, která směřovala zpět k parkovišti u kostela, zezadu do něj něco vrazilo.

Tichý zvuk ommpf  byl následován rychlou omluvou.

„Omlouvám se!“

Dino se otočil na patě a ocitl se tváří v tvář mladé ženě, která v rukou držela velký fotoaparát. Oči měla tak doširoka vytřeštěné, že si byl jistý, že pokud by se do nich upřeně zadíval, byl by v jejich hnědých hlubinách schopen spatřit svůj vlastní odraz. Byla hezká – dokonce krásná - tím nenápadným způsobem. Na sobě měla oblečení v tónech země, dlouhé, její karamelově zbarvené vlasy byly na samém vrcholu hlavy svázané do chaotického drdolu. Sluneční brýle, které měla na hlavě, jí spadly do obličeje a tím skryly její oči, zatímco ona sama ucouvla o další krok zpět.

Zvedla si sluneční brýle zpátky na vrchol hlavy.

Dino na ni stále zíral, nebyl si zcela jist, co dělat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Žena přikývla, trochu se usmála.

To přitáhlo jeho pozornost k jemným křivkám jejích růžových rtů a k tomu, jak se ve stejný čas zvedlo její rameno.

„Moje chyba,“ odpověděla. „Šla jsem pozpátku, abych získala ten správný úhel pro fotku – a ušlo mi, že jsi přicházel za sochou. Je hezký den pro fotografie, takže jsem si nemohla pomoct. Ty nejlepší získávám na hřbitovech.“

Dino svraštil obočí.

Hodně mluvila.

On mluvil jen stěží, a to i když byl donucen k rozhovoru.

Možná, že to bylo důvodem, proč se cítil nepříjemně, jak tam tak stál, možná nejistý, co říct, nebo zda ona vůbec chtěla, aby promluvil.

„I když jsem tě viděla,“ pokračovala dívka. „Tamhle, že?“

Ukázala zpátky k hrobu jeho matky.

Dino jen zamrkal. „Ehm.“

Nevypadalo, že by ji nedostatek komunikace z jeho strany v sebemenším směru odradil. Místo toho pokračovala v mluvení.

„Když fotografuji na hřbitovech a vidím lidi, jak mluví s hroby nebo s čímkoli, vyvolává to ve mně zvědavost. Skoro pokaždé mám chuť je zastavit, abych si s nimi promluvila, ale nikdy jsem to neudělala. Nebylo by to správné.“

Přesto byla teď tady a mluvila s ním.

Pro Dina to nebyla ztráta.

Natáhla směrem k němu ruku.

„Karen Martin,“ řekla.

Dino zajel pohled dolů k její ruce, a aniž by to udělal vědomě, zvedl svou vlastní, aby se dotkl té její. Všiml si tepla její kůže, které v té jeho nebylo. Oba byli venku, takže neexistoval žádný skutečný důvod pro rozdílnou teplotu jejich rukou.

Karen se široce usmála. „Měl bys mi říct své jméno. Je to jen fér.“

„Dino,“ řekl, překvapený, jak tiše z něj jeho jméno vyšlo.

„Chodíš sem často?“

Znovu odpověděl, mnohem upřímněji, než by možná měl. „Jednou týdně chodím obvykle navštívit svou matku.“

Jas v jejích rysech trochu potemněl, ale i tak se jí podařilo usmát.

Dino si nemohl nevšimnout, že to byl nádherný úsměv.

Dokonce, i když byl smutný.

„Mohu se k něčemu přiznat, Dino?“ zeptala se Karen.

Dino se ni díval, zvědavý a zároveň trochu ostražitě před jejím slunečním jasem, zatímco tu šťastně stála uprostřed hřbitova a povídala si s mužem, kterého vůbec neznala.

„Jen do toho, Karen.“

„Můj náraz do tebe ve skutečnosti nehodou nebyl,“ řekla s mrknutím. „Vypadal jsi smutně – chtěla jsem zjistit, zda by se mi mohlo podařit přimět tě usmát se.“

Nebyl si úplně jistý, co s tím dělat.

Karen znovu pokrčila jedním ramenem, pustila jeho ruku, a zatímco o krok ucouvla, ukázala na jeho tvář. „A podařilo se, Dino. Myslím tím s tím úsměvem.“

Ano?

Karen se zasmála sladkým zvukem, který mu připomínal poletující melodii, kterou vítr nese dál. „Měj dobrý den, Dino. A jestli se budeš potřebovat usmát příští neděli, možná budu kolem.“

Dřív, než stačil odpovědět, Karen už byla zpátky na cestičce a zmizela za poměrně velkou sochou na hřbitově.

Dostat se zpátky k autu trvalo Dinovi dvě minuty.

Jeho odraz v okénku u řidiče Karenino prohlášení potvrdil.

Usmíval se.

Jak podivné…