NBT - 26. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

Každý pokus koupit před Vánoci letenku? Jo, super drahé.

„Zaplatím za ni,“ trvá na svém má matka. Čas na mém laptopu ukazuje jedenáct večer.

„Už jsi doma?“ Můj otec na ni vždycky čeká, když pracuje do noci. Žijeme v celkem bezpečné čtvrti, ale moje matka pracuje v Newarku, takže dojíždí přes drsné čtvrti. Máme o ni strach.

„Ne. Zrovna jsem vyrazila.“

Zavřu svůj laptop a položím ho na noční stolek. Zítra mám dvě závěrečné zkoušky, a kdybych zůstala u Reagana, určitě bych se neučila, proto dnes spím u sebe na koleji.

„Vždycky to říkáš a víš, jak se za to cítím vinná. Věděli jsme, že příští dva roky budou těžké, když jsem odjížděla. Mluvili jsme o tom, že nebudu moct jezdit domů.“

„Já vím, ale Díkůvzdání bez tebe bylo na houby.“

„Věř mi, moje bylo horší. Tihle lidé… brrrr. Děs.“

„Taková hrůza?“

„Jsou jako…“ hledám správný popis. „Boháči z filmů z padesátých let, kteří se snaží držet svého syna od holky ze špatné čtvrti. Až na ty účesy.“

Moje matka se zakření.

„Netuším, jak se z Reagana stal takový vyrovnaný člověk. Kdyby nevypadal přesně jako jeho otec, kladla bych si otázku, kde ho jako dítě ukradli. Nebo ho koupili od nějaké zoufalé, osamělé náctileté matky, jejíž rodiče jsou silně věřící.“

„Ty máš bujnou představivost.“

„Ty ses s nimi nesetkala.“

„Myslíš, že se s nimi setkám? Je to vážné?“ Mámin hlas je trochu ječivý, jako by se rozhodovala, jestli být nadšená nebo se mít na pozoru.

„Nevím…“ váhám. „Chci říct, on je úžasný a milý a zábavný a velkorysý a… je to můj nejlepší přítel.“

„Ohhhh. Alice, ty ho miluješ.“

„Nevím. Možná? Pravděpodobně? Možná ano. Ale neříkej to ještě tátovi.“

Když nic neříká, trochu mě to znepokojí. „Mami?“

„Slíbíš mi něco?“

„Jo…“ odpovím, už se bojím, co přijde.

„Miluj vším, co máš, ale nikdy nezapomeň na sebe.“

„Proč to říkáš?“ Jsem skoro naštvaná. To nevěří, že se o sebe dokážu postarat?

„Protože tě znám. Protože když do něčeho jdeš, děláš to na sto procent. A nikdy jsi takhle předtím o klukovi nemluvila.“

***

Na slunný Štědrý den je dvacet čtyři stupňů, nebe je naprosto bez mráčků. A neskutečné – vánoční světélka a palmy k sobě nejdou.

Reagan byl povolán do domu rodičů. Prosil mě, abych šla s ním, ale mám Reynoldsovic domu hrůzy dost, že mi to bude stačit na zbytek života. Jsem si jistá, že byli v extázi, když jim řekl, že strávím Vánoce u tety Peg.

„Krocan je skoro hotový.“ Teta Peg se nakloní z okna kuchyně. „Wheelsi! Slyšels jsi mě? Krocan je skoro hotový. Čas se umýt.“

Ara zaskřehotá.

„Už jdu!“ zakřičí zpátky.

„Muži,“ řekne, našpulí své matně oranžově namalované rty. Dokonale vyfoukané vlasy se zhoupnou, když přejde místnost, aby položila plný košík nejrůznějších rolek na stůl, který je prostřen talíři a příbory s vánoční tematikou. Celý přívěs je vyzdobený.

Usměju se. „Co tam venku dělá?“

„Miluje svoje rostliny. Prostě je miluje. Pěstuje nějaké nóbl hybridy, říká, že můžou být léčivé.“

Skleněnými dveřmi sleduju Wheelse, jak se sehne přes lavičku a ponoří své ruce do terakotového hrnce.

„Tak – řekni mi o něm všechno,“ zacvrliká, její nadšení je hmatatelné.

Ten idiotský výraz, který nejsem schopná setřást, je asi dobrý náznak. „On je… milý.“

Teta Peg se zamračí? „Milý? To se zmůžeš na lepší popis.“ Připojí se ke mně u stolu, posadí se a upraví si svůj červený hedvábný kaftan, zatímco s dolíčky na tváři čeká, až to rozvinu.

Vytáhnu z košíku kousek chleba a uždibuju ho. „Je úžasný. Je laskavý a zábavný a… je nejlepší.“

Ona se povzbudivě usměje.

„A… příští rok jde na medicínu. A já budu tady, abych získala svůj titul…“ Při myšlence na to, že ho každý den nevidím, mě bolí břicho. A pak je tu Jordan. Bude s ním mít hodiny. Raději o tom nebudu přemýšlet, nebo si zkazím chuť k jídlu.

„Jeho rodiče jsou zazobaní a ne moc příjemní.“ Narovnám svůj ubrousek. „Ne že by tyhle dvě věci šly ruku v ruce. Jen říkám, že jsem si celkem jistá, že mě neschvalují.“

Zadní dveře se otevřou a na rampu vjede Wheels. „Jdu se umýt. Dejte mi patnáct minut.“ Zmizí v koupelně a teta Peg si mě prohlíží s intenzivním výrazem.

„Řeknu ti něco, co mi měla říct moje matka, tvoje babička, bůh dej klid její duši, kdyby někdy ztratila vlídné slovo, což nikdy neudělala, protože to byla náboženská fanatička a já jsem skrz na skrz sprostý člověk--“ Peg se nahne, výraz má vážný. „Víc šukej, míň se starej.“

Vybuchnu smíchy. „Teto Peg!“

„To je recept na šťastný život.“ Široce se usměje. „A hezkou pleť.“

Pegina pleť je úplná porcelánová dokonalost.

Ozve se zaklepání na dveře, při kterém zaskřehotá papoušek. Obě se nakloníme doleva, abychom viděly přes prosklené okno. S nasazenými brýlemi, ruce strčené do kapes šedých kalhot, tam trpělivě stojí Reagan.

Když ho vidím, moje beznadějně oddané srdce vynechá úder.

Rezavé obočí tety Peg dosáhne skoro až k hlavě. Vstane. „Oh, ano. Vypadá jako opravdu milý chlapec.“

Kousnu se zevnitř do tváře, abych potlačila úsměv, když jde otevřít dveře.

O dvě hodiny později se všichni cpeme dobrotami z krocana, nádivek, a kandovaných sladkých brambor, a jedeme na aminokyselinovém opojení. Moje teta miluje vaření stejně jako konzumaci a je to vidět.

Slunce zapadlo a malá bílá vánoční světélka na stromečku tety Peg v přívěsu vytvoří romantickou záři. Celou večeři mě Reagan drží pod stolem za ruku. Když jsem se ho zeptala na jeho nečekaný příjezd, jen řekl, že „už to nemohl snést.“

„Ještě někdo kávu?“ slyším zavolat tetu Peg z kuchyně, kde na tácek chystá šálky.

„Pro nás ne, díky,“ odpovím.

„Pro mě bez kofeinu, panenko,“ dodá Wheels.

Když se vrátí s tácem, řekne, „Kdyby tě Jennifer teď mohla vidět, byla by na tebe tak hrdá, Alice.“

Při zmínce o mé matce se napnu. „Alice vypadá úplně jako její matka, Reagane. Její biologická matka,“ opraví se. „Byla tak krásná. Billy a já jsme vyrůstali v sousedství, takže jsem ji znala celý svůj život.“

„Billy je můj táta,“ zašeptám a Reagan mi stiskne ruku, cítí můj neklid.

„Pokud si správně vzpomínám, bylo jim možná deset nebo dvanáct, když se z nich stala nerozlučná dvojka. Pak spolu začali chodit na střední. Ale když tvoje babička zemřela, no… po tom tu byl Billy pořád, vypomáhal.“

Dlaně se mi začnou potit. Cítím na sobě Reaganovu pozornost, a poslední věc, kterou chci, je jeho lítost, jeden z mnoha důvodů, proč jsem to s ním nikdy neprobírala.

„… ale teď se zdá s Nancy šťastný,“ slyším říct tetu Peg, která se na chvilku odmlčela.

„Ano, jsou moc šťastní.“ V tiché odmlce se podívám na hodiny. „Už je pozdě. Měli bychom jít.“

Po zdlouhavých rozloučeních, a spoustě slibů, že se brzy znovu zastavíme, poděkujeme tetě za fantastické jídlo a zamíříme zpátky k Reaganovi. Dallas je v Houstonu u své matky – ne, nedělám si legraci. A Petermanovi jsou doma u rodičů.

„Něco pro tebe mám,“ řekne, když si stahuju z boků sukni. Krátce mě to zastaví, jsem překvapená. Domluvili jsme se, že si nebudeme dávat dárky, protože si to nemůžu dovolit.

„Domluvili jsme se, že si dárky dávat nebudeme,“ připomenu mu.

Hodí svou košili do koše a výhled na jeho nahou hruď a to véčko, které míří do jeho nerozepnutých kalhot, mě skoro donutí zapomenout, na čem jsme se to vlastně domluvili.

„Ty ses domluvila,“ prohlásí. „Já jsem byl jen zticha.“ Nahý mezi námi uzavře vzdálenost a vezme mě do náruče. Pokud jeho cílem bylo mě rozptýlit, je neskutečně úspěšný. Pohled na jeho krásné tělo nikdy nezevšední.

Vytáhne ze šuplíku komody malou zabalenou krabičku a podá mi ji.

„To není fér,“ mumlám, zatímco je odbaluju a pomalu odhaluju zbrusu nový iPhone X.

„Šťastné a veselé, bejby.“

„Já pro tebe nic nemám. Cítím se hrozně.“

On mě políbí, neúprosně tvrdě, dokud nejsem nucena se mu podívat do tváře. Sleduju, jak mu hrdlo pracuje, přivře oči a nakrčí čelo v hlubokém zamyšlení. „Všechno, co potřebuju, mám přímo tady.“

***

Nový semestr, nový předmět s Marshallovou. Tenhle se jmenuje Dokumentární film a videoprodukce. Stejná skupina studentů. Zaberu své obvyklé místo a usměju se, když spatřím Morgan, které jde uličkou a sedne si vedle mě.

Kdo sedí nápadně o tři řady pod námi a flirtuje s novou holkou? Správně, Podezřelý Simon.

Všimne si, že se na něj dívám a jeho falešný úsměv opadne dřív, než album R. Kellyho z hitparády Billboard.

Marshallová mi psala, abych za ní po hodině přišla do kanceláře. Email byl strohý a upřímně nevěstil nic dobrého pro mou nahrávku pro tu stáž. I když jsem kvůli tomu byla naštvaná, měla jsem čas připravit se na nejhorší. A mezi zkouškami, prázdninami a užíváním si dozvuků epického sexu, nemůžu posbírat energii, abych z toho ještě byla rozrušená.

„Co se mezi vámi stalo?“ zašeptá Morgan, když Marshallová začne přednášku.

„Stal se z něj naprostý kretén, to se stalo. Mluvil jen o sobě a pak mě na konci rande požádal, abych ho vykouřila.“

Morgan udělá dávivé gesto a já se zakřením.

„Vždycky jsem si myslela, že je trochu podezřelý,“ řekne koutkem úst.

Protočím oči. To jsem vážně jediná, která to neviděla? „Přeju si, abys mi to bývala řekla a ušetřila mi tím problémy.“

„Neposlouchala bys.“

A pak si to uvědomím… má pravdu.

***

Jakmile hodina skončí, zamířím k Marshallové do kanceláře. Zaslechnu nezaměnitelný zvuk hádky dvou lidí, otevřenými dveřmi sem doléhají hlasy.

„Není to etické. Šuká s jedním z nich. Tak se k nim dostala. Není to fér vůči zbytku lidí, kteří se o to uchází…“ Simonův hlas je ostrý a bojovný.

Vlastně jsem překvapená, že mluví s Marshallovou tak agresivně.

„—a kdo ví, jaké další laskavosti se jí dostalo z toho vztahu,“ pokračuje.

O čem to sakra mluví?

„Osobně jsem tu věc konzultovala, pane Lewisi. Ať už máte jakékoli výhrady, ujišťuji vás, že slečna Baileyová dostala svolení trenéra Beckera. Navíc vlastní veškeré vybavení, které použila při natáčení a uhradila si všechny výdaje… nevidím důvod, aby její nahrávka nemohla být zařazena.“

Ten zkurvys… Otevřu dveře a z očí i uší mi šlehají blesky.

Marshallová sedí u stolu, opírá se ve své židli, ruce má ležérně propletené na klíně. I když je její postoj nenucený, výraz svědčí o opaku. Na druhé straně stolu stojí Simon, který mě obdaří pohledem čirého opovržení.

„Takže odtud přišla ta stížnost?“ prohlásím, naprosto ohromená. „Používá přístup svého kamaráda k profesionálnímu střihačskému stroji, a má tu drzost obvinit mě z toho, že mám nefér výhody?“

Naštvaná Marshallová se otočí na Simona, který najednou vypadá zaraženě. Nechá ho v tom vykoupat celou minutu, kdy je ticho.

„Vaši nahrávku zařadíme, Alice. Teď prosím zavřete dveře. Potřebuju vysvětlit panu Lewisovi definici nefér výhod a etických praktik.“

***

„Nemůžu uvěřiiiiiit, že jsem neviděla, jaký je to kretén. Měla jsem to tušit. Opravdu měla. To rande bylo jasné znamení.“

Rázuju v kruhu po svém malém pokoji. K ničemu jinému tu není prostor.

„Rande?“ řekne ten krásný chlap, který leží na mé posteli a má ruce za hlavou.

„Jo, to rande. To, kterého budu navždycky litovat.“

Přestanu rázovat a podívám se na něj. Pohupuje nohou a zírá na mě se zářivýma očima a malým úsměvem, který mu zvedá jeden koutek úst.

„Na co právě teď myslíš?“ zeptám se. „Máš divný výraz a ráda bych věděla, co to znamená.“

„Upřímně?“

„Jo, upřímně. Právě jsem zjistila, že se moje šance pracovat s Jamesem Cameronem skoro rozplynula. Ráda bych věděla, co si o tom myslí můj přítel.“

Oooh, kruci. Řekla jsem přítel? Nahlas? Zastavím se, vykulím oči, čekám, jestli začne být divný, nebo mi ukáže palec nahoru.

„Právě jsi mi dala dokonalou výmluvu, abych z něj vymlátil duši. Jednu jsem hledal a tys mi ji právě hodila do klína – řekni to znovu.“

„Že mě skoro vyšachoval Podezřelý Simon?“

„Ne, tu část o příteli.“

„Oh.“ Vylezu na něj, obkročím ho na klíně, a během pár vteřin má tvrdé péro. Zvednu elastický pas tepláků a vklouznu tam rukou, chytím ho do dlaně. „Je to v pohodě? Můžu ti říkat můj přítel?“

Víčka mu ztěžknou a nozdry zaplanou. Chytí mě rukou za krk a přitáhne si mě dolů pro polibek. Pro polibek stylu jsme-oficiálně-pár, pro který bych umřela.

„To si piš. Jinak budeme mít problém, teď buď hodná přítelkyně a sundej si kalhotky.“

„Ano, ano, kapitáne.“