NTB - 16. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

„Jak pokračuješ s tou prací?“ zeptá se Simon, když skončí hodina.

„Opravdu dobře. Říkala jsem ti, že točím mužský tým vodního póla pro náborové video, že?“

Točím dneska. Což znamená, že strávím čas s Reaganem. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že to, co Zoe onehdy řekla, mě neovlivnilo. Ovlivnilo. Hlavně proto, že s ní souhlasím. Na vlastní oči jsem viděla důkaz. Holky, které vysedávají během tréninku na tribunách. Ty v kampusu, co touží po jeho pozornosti. Ani je nemůžu vinit. Taky mě to k němu přitahuje.

Opatrně ignoruju jeho návrhy, abychom šli ven. Místo toho, abych si přesunula věci a přizpůsobila se, abychom mohli být spolu, odmítám. A i to je těžké. Dvakrát jsem něco namítla a už našpulil pusu. Zabíjí mě to – ta zklamaná našpulená pusa.

„Jo. Skvělé. Jak ses k tomu dostala?“

Nelíbí se mi ten záblesk v jeho mazaných tmavých očích. Ani tón jeho hlasu. Je to jako povýšenost a zní to jako by naznačoval něco příšerného. Opravdu doufám, že si to jen představuju.

Ukázka k mé práci je lepší, než jsem očekávala. Neuškodí, že obsah je dynamický, téma strhující. Všechna ta ladnost a surová krása z toho dělá extrémně silnou vizuální prezentaci.

Pomalu opouštíme posluchárnu a směřujeme k východu.

„Pomohl mi jeden kamarád.“ Řeknu pravdu, za kterou se nemám proč stydět. Vím, že mě Simon vídá s Reaganem – jak mě vysazuje a taky vyzvedává na studijní skupině, jak jíme oběd na nádvoří kampusu.

Simon si projede rukou svými tmavými kudrnatými vlasy, čímž mu tričko přilne těsněji k tělu. Očima mu přejedu po hrudi, bicepsech, prozkoumám kožené náramky na jeho zápěstích, zhodnotím úzké černé džíny. Štíhlá stehna. Je to automatická, neúmyslná reakce.

On je opravdu sexy. Má takový ten vzhled mučeného umělce, příliš cool pro školu. Osobně se mi to moc líbí.

Na půl vteřiny se mi v hlavě ozve Reaganův hlas a já zapřemýšlím, jestli používá ten tuhý deodorant (který nefunguje) nebo ve volném čase píše hudbu. No není to moje nejsilnější chvilka. A taky je tu skutečnost, že Simon je určitě víc můj druh než Reagan. I kdyby o mě měl zájem – což nemá. Víte, plnokrevní koně se nedruží se zebrami. Potřebuju zůstat se svým stádem.

„Alice?“ řekne Simon, jeho výraz je tázavý, obočí svraštělé jako jeden z těch výrazů jako stvořených do televize. Dolehne na mě, že jsme zrovna vyšli z budovy filmu a televize a stojíme u chodníku.

„Jo?“

Strčí si ruce do zadních kapes svých džínů, pro jednou vypadá nejistě. „Ptal jsem se, jestli bys třeba někdy nešla ven… v Nuart Theater je retrospektivní výstava Scorseseho.“

***

Reagan

Zaparkuju Jeep u obrubníku před budovou filmu a televize a postavím se na sedadle. Sleduju Alice, jak se usmívá na toho pochybného týpka jako by byl nějak speciální. Kriste, dělá na něj oči.

Říkala úlet. Hledá úlet. Vnitřnosti se mi při té myšlence kroutí. A včera večer ta jízda domů – ta, která trvala tak deset minut – byla jako věčnost, když měla zadek přitisknutý k mé erekci. Problém je, že bez ohledu na ty nejmodřejší koule na světě, bylo příjemné ji držet, mít ji u sebe. Bylo to správné.

Pochybák se usměje taky a mnou projede pocit majetnickosti tak silný, že jsem připravený vybuchnout jako zatracený gejzír v Yellowstonu. Co to má kruci být?

Pokud zrovna nedělám sport, jsem celkem v pohodě. A stoprocentně nejsem majetnický. Proto mě vlastní reakce překvapí.

Vyskočím z Jeepu, zamířím k těm dvěma dřív, než se rozhodnu, co říct nebo proč to říct. Někde vzadu v hlavě vím, že je to špatně, že to neskončí dobře, protože právě teď je kontrola nějaký abstraktní koncept, a to nikdy nevěstí nic dobrého.

„Čau, Reagane. Byl jsi…“ Alicin hlas se vytratí, když se blíž podívá na mou tvář, zúží na mě své velké oči.

Zaujmu netečné postavení a líně se na ni usměju. Nemůže vědět, že mi to vadí. Že mi je z toho zle od žaludku. Protože to by ze mě dělalo pokrytce, protože já jsem ten, kdo trvá na tom, abychom byli přátelé.

„Co to kruci je?“ je moje úvodní řeč.

Můj nucený úsměv nikoho neoklame. Pochybák se na mě zamračí. I když mám nutkání mu to vymlátit z ksichtu, zvládnu ten impulz udržet na uzdě. Až na to, že se nemůžu zbavit dojmu, že v kurníku je liška a já mám v popisu práce jí zakroutit krkem.

Alice se na mě varovně podívá. „Umm, co tím myslíš?“

Ona tady bude vážně předstírat, že se nic neděje. Falešný úsměv zmizí a nahradí ho zamračení.

„Máme trénink. Ty dneska točíš. Ale očividně oba přijdeme pozdě, protože jsi zaneprázdněná flirtováním.“ Ukážu palcem na toho týpka. Kromě toho předstírám, že tady vlastně nestojí a veškerý svůj vztek otočím na Alice.

Vykulí oči. Zamrká. Pak se k němu otočí. „Simone, musím jít, ale toho Scorseseho chci vidět.“

Simon/Sean, nebo jak se ten kretén jmenuje, uvolní svůj postoj a usměje se na Alice, jako by si právě ulovil hezké tučné kuře… moje kuře. Nelíbí se mi, jak to vypadá ani jak to zní – vůbec.

„Můžeme jít? Nebo chceš radši zůstat tady a budete na sebe dělat oči.“

Nemyslím, že jsem někdy viděl někoho tak rychle zčervenat. Alice vypadá jako oběť požáru.

„Hej, kámo.“ Pochybák se rozhodne, že je čas, aby se choval jako hlupák. „Možná bys měl--“

„Možná bys měl běžet, Simone,“ utnu ho, dám si záležet, abych jeho jméno vyslovil extra zřetelně.

Alice odejde, zamíří k Jeepu a já ji následuju. Nastoupí a připoutá se. Já udělám to samé.

„Alice—“

„Ne.“ Hrdlo jí pracuje. Odmítá se na mě podívat. Cestou k budově bazénu nepromluvíme ani slovo, a pocit mi říká, že následky teprve přijdou.

***

Alice

Docela Terno: mám hlad. chceš se jít se mnou najíst?

Čtu si zprávu, která přišla, se zamračením. Dnes večer ve mně nedostatek velkých písmen vyvolává mimořádnou nevolnost. Zkoušela jsem to na svém telefonu a teď vím jistě, že nemá žádnou snahu, aby velká písmena psal. Což mi ještě víc leze na nervy.

A pravdou je, že jsem na něj pořád naštvaná kvůli té scéně, kterou včera předvedl. Tak mě před Simonem ponížit byla naprostá zhovadilost a já potřebuju vidět opravdovou lítost, než se vrátíme k normálu.

Já: Ne.

Uplyne šedesát vteřin, než mi znovu zapípá mobil.

Docela Terno: jedu na zítřejší zápas do palo alto. tak se asi uvidíme, až se vrátím.

Neobtěžuju se odpovědět. Pokud si myslí, že po jeho záchvatu vzteku je všechno sluníčkové, to se plete.

***

Reagan

„Zase jsem to posral,“ vejdu do patia, škrábu se na hlavě a mumlám.

Na někoho, kdo nebyl zvyklý něco posírat, to poslední dobou dost doháním.

Padnu na židli vedle Dallase a podívám se na svůj mobil. Alice mi neodpověděla na žádnou zprávu od doby, co jsem ji po včerejším tréninku vysadil před kolejí. Odmítla i rybí tacos. Je to oficiální – je na mě naštvaná.

„Jsi na správném místě. Tady se specializujeme na posírání věcí.“ Natáhne se do ledničky vedle židle, vytáhne plechovku piva a podá mi ji. Zírám na horizont, otevřu pivo a napiju se.

Dva surfaři se snaží chytit vlnu. Jelikož je pobřeží Santa Monicy tiché jako hokejová plocha, to si počkají.

„Kde jsi dneska ráno byl?“ hledal jsem ho, než jsem zamířil na hodinu a nebyl doma. Dallas není ranní ptáče, pokud nejde surfovat.

„V Beverly Hills.“

To mě zmate. „Proč?“

„Nový cvokař.“

Úlevně vydechnu. Poslední dobou nebezpečně scházel z cesty – víc než obvykle – a fakt, že je ochotný s někým o tom mluvit, mě přiměje cítit se líp. „Je dobrý?“

Pokrčí rameny a usrkne si piva. „Uvidíme.“

Zkontroluju jeho mokré plavky. „Šel jsi surfovat beze mě.“

„Musel jsem si pročistit hlavu.“

Natáhnu nohy, opřu se patami o cihlovou zeď, která odděluje patio od pláže.

Krátce se na mě úkosem podívá. „Takže… co se stalo?“

„Pohádal jsem se s Alice.“ Pořád jsem v šoku ze své reakce, z těch pocitů, které do mě udeřily, když jsem ji viděl dělat oči na toho pochybného týpka.

Vlastnictví, to bylo ono. Jasné a zřetelné.

Myslí mi probleskne obrázek toho, jak září na toho týpka a já se nadzvednu na sedadle. Cítím se jako ve svěráku. Nálada mi klesne. To se mi poslední dobou děje často. Pokud nejsem s Bailey.

Jak může být zabouchnutá do toho týpka? Možná jsem si to špatně vyložil. Možná ne. „Mluvila s nějakým týpkem a já jsem se na ni obořil.“

Dallas se zakření. „To znám.“ Odstrčí se od zdi, zvedne svou židli a nechá ji spadnout. „Víš, co je to majetnickost?“

Můj radar se zapne. Tohle zní jako chyták. Podívám se stranou, abych lépe přečetl přesnou úroveň hovadin, se kterou mám tu čest a nenajdu nic pozoruhodného.

„Jed?“

„Ne, kámo. To ti tvoje duše říká, že objekt tvého zalíbení je tak úžasný a jedinečný, že víš, že jiný už nenajdeš.“

Bez ohledu na D´ho neochvějnou schopnost číst lidi, bych neřekl, že je nějaký myslitel. Ale na jeho slovech něco je.

Alice je jedinečná. Nikdy jsem nepotkal nikoho jako je ona. Je chytrá, je s ní legrace, je talentovaná a vášnivá. A bere mě. Ani neumím vyjmenovat všechny způsoby, kterými mě bere. Je to doteď ta nejvzácnější věc v mém životě. „To tu se mnou vyjebáváš nebo tomu opravdu věříš?“

Dallas se zadívá stranou, jeho výraz je přemýšlivý. „Jo. Jsem smrtelně vážný. Četl jsem to někde na Instagramu a uvízlo mi to v hlavě.“

Věděl jsem, že to bude kravina. „To je prostě úžasné,“ řeknu a zavrtím hlavou. „Měl jsem to tušit.“

„Kdo se stará o to, odkud to mám. Podstatné je to poselství.“

Možná má pravdu. „Co bys dělal na mém místě?“

„Omluvil se a pak usmiřovací sex. Ten nejlepší, brácho.“

„Nikdy jsme sex neměli. Jsme jen kamarádi.“

Konečně se na mě otočí, ve tváři má zmatení. „To myslíš vážně? Myslel jsem, že ses to jen snažil udržet v tajnosti. Proč ne?“

„Protože jsme přátelé,“ vyslovím nahlas, znovu se na povrch dere moje frustrace.

„Takže říkáš, že si z ní nestojí.“

Stojí mi z ní pořád. Přeju si, aby to nebyl ten případ, ale je. Souhlasili jsme, že budeme přátelé a jen přátelé. To byl plán. Až do jednoho večera, kdy jsem vzal do ruky péro a před očima se mi objevily její tmavé oči, hned vedle její srdcovitá prdelka, pak její rty. A tam to neskončilo. Nikdy to neskončí.

Ještě horší je, že nemám pražádný zájem strkat své péro jinam. Péro chce, co chce. Nemůžete se s ním hádat. Ale taky vím, že by se nemělo chtít zabořit do vaší kamarádky.

„No tak, chlape,“ řeknu. Neskutečně mě vytáčí, když o ní tak mluví.

„No tak co? Odkdy už nesmíme mluvit o erekci?“

„Ne v souvislosti s Alice.“ Zmačkám prázdnou plechovku a hodím ji do odpadkového koše, zatímco si promnu tvář. „Jo, to, že mi stojí, není problém. Nebo možná je. Nevím…“

„Tak co je potom problém?“

„Nemůžu si nabírat další odpovědnost nebo očekávání. Nemůžu být ve vztahu… stejně to poseru.“

Problém je, že ji nechci vidět s nikým jiným. Čím víc myslím na ni, jak randí s tím jak-se-to-sakra-jmenuje, srdce se mi rozbuší a dlaně opotí. A zase ta majetnickost. Cítím se bezradný a není to zrovna příjemný pocit. Už tak toho mám dost, když řeším věci s Brianem.

Sledujeme slunce, jak se naposledy nadechne, než zmizí v Pacifiku. Podívám se na telefon, abych zjistil, jestli mi Alice napsala. Nic.

„Brácho--“ zakření se D. „Trávíš s ní veškerý volný čas. Nikdy neřekneš víc než dvě věty, aniž by nezaznělo její jméno. A nepustíš nikoho z nás do její blízkosti. Ty už jsi ve vztahu. Jediná věc je, že ještě nemáš uspokojivý sex.“

Dallas vstane, poplácá mě po rameni a jde zpátky dovnitř.