NBT - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

Reagan

To ode mě bylo sobecké. Čím víc se blížíme k domu mých rodičů na Roxbury drive, tím víc si to uvědomuju, jak míle ubíhají, žaludek mi těžkne víc a víc.

Zabočíme na příjezdovou cestu zrenovovaného domu ze třicátých let, kde jsem vyrostl a podívám se na Alici právě včas, abych zachytil, jak vykulí oči a oddělí rty, když si to všechno prohlíží.

„Páni,“ zašeptá.

Popínavá bungévila ve všech odstínech růžové a korálové zakrývá přední část domu, bílé štukování až po červeně obložený strop.

„Trvalo jim roky, aby to opravili.“

„Škoda, že jsem si nevzala foťák.“

Když vidím, že před garáží pro šest aut stojí Jaguár, řeknu, „Přátelé mých rodičů jsou tu. Na střední jsem randil s jejich dcerou.“

Alice zkoumá mou tvář. „Cítíš se nepříjemně, že tady budu?“

„Ne!“ vyletí ze mě. „Ježíši. Nechci, aby ses cítila nepříjemně ty, pokud začnou o Jordan. Oba na to tenkrát dost tlačili a mají tendenci to nafukovat.“

„Regi, jediní lidé, díky kterým se můžu cítit nepříjemně nebo kteří mě můžou zranit, jsou ti, na kterých mi záleží.“ Věnuje mi jasný pohled, bez pochyby odkazuje na můj debilní výstup před divným týpkem. „Budu v pohodě.“

Tahle holka mě zabije. Ztratím se v pohledu na její jako polštář jemný spodní ret, na to, jak je uprostřed plný a po stranách se zužuje. Chci ji políbit tak, až to bolí. Fyzicky bolí.

„Regi?“

Její hlas mě vytrhne z toho zírání. „Jo, jdeme na to.“

Vydáme se ke schodům, vedoucím k vyřezávaným mahagonovým hlavním dveřím a Lionel, zdejší správce posledních deset let, je už drží otevřené. Musel nás vidět na bezpečnostních kamerách. Chvíli po tom, co nás pozdraví, se chodbou přiřítí moje matka, míří přímo k nám, podpatky jí klapají.

„Tady je můj brouček. Vidím, že se pořád nemažeš opalovacím krémem.“

Se svými blond vlasy a tváří bez vrásek vypadá moje máma na polovinu svého věku. Je vysoká stejně jako Alice, možná trochu hubenější. Jediné, co máme společné, jsou oči. Lidé si mě často zaměňují za jejího přítele.

Rychle mě obejme, vezme mou tvář do dlaní a ještě rychleji pustí. Moje matka je nervózní člověk. Rychlé pohyby, ještě rychlejší úsměvy, rychlé mluvení. Taková prostě je. Nadšeným pohledem se přesune k Alici, která tiše stojí vedle mě a sleduje nás. „Kdo je tohle? Kamarádka?“¨

„Mami, tohle je Alice.“

Alice předstoupí s nataženou rukou a plachým úsměvem a mou hruď zalije obrovské množství pýchy. Úplně mě to rozhodí. Přesně jako se mi to stává od doby, co jsem ji potkal. A i když si nejsem jistý, jak to cítím, vím jistě, že jsem tohle nikdy předtím necítil.

„Moc ráda vás poznávám, doktorko Reynoldsová. A děkuju za přijetí. Váš dům je úžasný.“

Doktorka Deb, jak jsme jí s Brianem říkávali, abychom ji vytočili, nabídne krátký úsměv a rychle jí stiskne ruku. „Taky tě ráda poznávám, Alice. Reagan domů přivede přátele jen zřídka, takže jsem ráda, že jsi tu.“

Podtext – moje matka hledá vysvětlení. Doufá, že Alice je jen kamarádka. Taky si všimnu, že neřekne Alici, aby jí říkala Deborah, jak to řekla Jordan.

Mámin pohled se zaměří na Alicinu tvář. „Máš překrásnou kůži.“

Alice se ze široka usměje. „Díky. Používám opalovací krém.“

Máma se usměje taky. „Já vím. Jsem dermatoložka. Pojď dál. Richardsonovi už jsou tu.“ Zatímco nás máma vede, vezmu Alici za ruku.

Její úsměv se změní v překvapivý a zmatený, ale nemám čas jí vysvětlovat, že ve chvíli, co jsme vstoupili do domu, mě přepadl ochranitelský pocit. Že se cítím zodpovědný za to, že jsem ji dotáhl do doupěte hladových vlků. Alice má jen minimální představu o tom, čeho jsou mí rodiče schopní a ať to tak raději zůstane.

„Tvůj otec je unudí k smrti historkami z práce. Jordan je nadšená, že tě uvidí, zlato.“

Kurva. Mé kroky zpomalí. Kdyby matka zmínila, že přijde Jordan, nikdy bych nepřišel. Moje matka nás jako první odvede do doupěte a já odtáhnu Alici stranou.

„Co?“ zašeptá při mém výrazu čiré frustrace.

„Ať už tam řeknu cokoli, nech to plavat.“

„Nechat plavat co? Reagane?“

Vejdu do doupěte a táhnu ji s sebou. Můj otec a Steve Richardson sedí u televize, kde hrají Kovbojové proti Rudochům. Otec se podívá přes rameno a zamračí se na mě. „Reagane, myslím, že jsem řekl ve čtyři?“ Je jen čtyři dvacet, ale starouš nikdy nevynechá možnost podusit mě.

„Jak to jde v týmu?“ zavolá pan Richardson.

„Příští sobotu začínáme první kolo turnaje NCAA,“ odpovím a on mi ukáže vztyčený palec. Můj otec sotva předvede úsměv.

„Regi!“ vstane Jordan z gauče a ve vteřině mezi námi uzavře vzdálenost. Moje svaly automaticky ztuhnou. Samozřejmě až na moje péro. To je celkem hezká rekapitulace našeho vztahu. Alice, která je schovaná za mnou, se snaží mi vytrhnout svou ruku, ale já ji sevřu ještě víc.

Jordan, která má s podpatky dobrých sto osmdesát centimetrů, mi hodí ruce kolem krku a přitáhne si mou hlavu. Pokusí se mě políbit na rty, ale já se otočím, abych tomu zabránil.

„Jordan. Tohle je Alice, moje přítelkyně.“ Jestli to, že jsem před ní otočil hlavu, nezchladí její očekávání, pak můj tón určitě.

Jordanin úsměv zmizí a v místnosti jde slyšet zalapání po dechu. Nejsem si jistý, jestli to přišlo od Alice, Jordan, nebo mé matky. Je to chabě vymyšlený plán, takový v poklusu, ale je to to nejlepší, na co jsem se v takové krátkosti zmohl. Nechci být přepaden ze zálohy a teď vidím, že to byl vlastně plán celou dobu. Což mění můj plán na povečeřej a zmiz co nejrychleji to půjde.

S jednou rukou se uvolním z Jordanina sevření a pustím jí ruku. Její ostře modré oči těkají mezi mnou a Alice, která vypadá méně a méně pohodlně, protože se k ní přesouvá stále větší pozornost.

„Přítelkyně? Nikdy jsi neřekl, že máš přítelkyni.“

„Nemluvili jsme spolu od léta. Alice a já jsme se potkali na začátku semestru.“

Jordanina pozornost se přesune k Alici. „Ahoj, jsem Jordan. Reaganova expřítelkyně“ – napřáhne ruku – „Ale jsem si jistá, že ti o mně říkal.“

Ne, vlastně neříkal. Jednou jsem zmínil, že jsem na střední měl přítelkyni, ale to jen proto, že mi Alice řekla, že měla na střední přítele. Nikdy jsem nevyslovil její jméno.

Alice si s ní potřese s jemným úsměvem na tváři. „Alice a ano, říkal.“

Lhala, aby neranila Jordaniny city. Kruci, jsem do té holky blázen. A mám naléhavé nutkání vzít ji odtud pryč a líbat ji, dokud nepřizná, že se jí líbí mě líbat taky. Že nebyla tak nedotčená, jak vypadala.

Jordan, která znovu získala přehled, si odhrne dlouhé hnědé vlasy z ramen a usměje se.

„No…“ přeruší moje matka. Prkenně se usměje. Je to tak nucené, až to bolí. Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadá zklamaně, protože jsem prokouknul její pečlivě nastraženou past, nebo proto, že neschvaluje Alici. „Tak se dáme do jídla.“

***

Alice

„Jsem připravená se vrátit domů. Nesnesu další bostonskou zimu,“ řekne Jordan, když ohryzává svůj chřest malými, dětskými sousty. Je pěkná. Vysoká a štíhlá, s rovnými hnědými vlasy. Sedí naproti mně, vedle své matky, ještě nespustila oči z Reagana, který je už hodinu zcela zticha, co jsme se posadili k večeři. Ostatní mluví tak, jako bych tu nebyla. Což mi upřímně vůbec nevadí.

„A co ty, žádná medicína na Harvardu?“ zeptá se Reaganův otec, který sedí v čele stolu naproti své ženě.

Když mluvíme o zastrašování… od doby, co jsem vešla, mi řekl jednu jedinou větu. „Rád tě poznávám, Alice.“ To je všechno. Ale nepřestal si mě podezíravě prohlížet. To by byl hashtag #hororvydum.

Reagan vypadá jako jeho otec – vysoký, dokonalá kostra – až na ty oči. Jeho otec má modré oči jako Brian. Ta podobnost mě trochu děsí, protože je jako… Ďábelský Reagan. Kdyby to byl film od Marvelu, tuhle roli by měl Pat Reynolds. Mimochodem, jediný důvod, proč znám jeho jméno, je kvůli Jordan, která ho oslovila doktore Reynoldsi a on trval na tom, aby mu říkala Pate.

Všechno to skryté pod tou pečlivě nasazenou maskou. Jeho matka, která může mít tak pětapadesát, nevypadá starší než čtyřicet. Má dokonalý sestřih a drahé oblečení od návrháře. To samé platí pro jeho otce. Nemá ani jeden šedivý vlásek, což hádám bude zásluha jeho velmi drahého kadeřníka. A jeho oblečení – úzká růžová obleková košile a nažehlené kalhoty říkají, já jsem pohodový týpek. Jo, teda vlastně ne. Pohodový a týpek určitě nejsou slova, která by měl ve slovníku.

„Ne,“ odpoví Jordan.

„Se svým prospěchem by sis mohla vybírat,“ prohlásí Reaganův otec.

„Mou první volbou je Kalifornská univerzita. Těším se zpátky domů, budu blíž mámě a tátovi.“ Jordan se usměje na svého otce.

„Liz, musíte být tak hrdí.“ Rozzáří se Reaganova máma na svou přítelkyni.

„Ano, jsme.“ Liz si vymění s manželem spokojené úsměvy. Pak přesune pozornost na Reagana. „A co ty, Reagane? Už ses rozhodl?“

„Ne,“ odpoví Reagan bez váhání.

„Kalifornská. Chirurgie,“ odpoví za něj jeho otec a já sleduju, jak sevře pevněji příbor.

Jordan se zeširoka usměje na Reagana. „To bude super mít spolu zase hodiny. Není to zvláštní, jak se věci opakují? Jako by v tom hrál roli osud.“

„To není osud. To jen můj otec nerozumí tomu, co kruci znamenají slova ještě jsem se nerozhodl,“ vypálí Reagan zpátky.

Celý tenhle nepřátelský projev mi připomene, co tu chybí. Ječení dětí a štěkot psa. Kočky, křečci. Všechno to jídlo a smích. Mí rodiče tráví Díkůvzdání jako obvykle u strýčka Joea, bratra mé nevlastní mámy.

Cítím se za Reagana tak špatně, že ho chci obejmout a vzít ho pryč z tohohle strašného místa.

Otec po něm střelí varovným pohledem, ale přestane se hádat. A pak, bůh mi pomáhej, se jeho podezíravý pohled přesune na mě. „A co ty, Alice? Nějaké plány nebo tomu prostě necháš volný průběh jako většina vaší generace?“

Vedle sebe cítím každou Reaganovu vibraci, jak se chystá mě zachránit.

„Já mám docela jasný plán,“ řeknu mu se zvednutou bradou. „Studuju filmařinu s důrazem na kinematografii. Chci být kameramanem.“

„Hollywood je tvrdým místem pro ženu. Jaký máš plán B?“

„Pate, doba se mění,“ poznamená jeho matka.

„Ne dost. Na každých deset mužů najde možná jedna žena stálou práci. Co je to za život?“ hádá se se svou ženou. „Pokud neplánuje žít na úkor svých rodičů. Vídám toho v dnešní době spoustu.“ Jeho mrazivý pohled se vrátí zpátky ke mně. „Co tví rodiče? Jak vnímají, že si jdeš za svým snem na jejich úkor?“

Páni, dobře, to je jako španělská inkvizice. Jestli se s tímhle museli Brian a Reagan potýkat celý život, je zázrak, že z nich nejsou dva sociopati.

Jordan pohrává na rtech úsměv. Užívá si to… mrcha.

„Tati, nech to být,“ zavrčí Reagan se zavrtěním hlavy. „Nemusí tu před tebou obhajovat své volby.“

„Není to dítě, Reagane. Pokud nedokáže odpovědět na několik nepříjemných otázek, jak uspěje v žumpě Hollywoodu?“

„Mí rodiče mě v mých volbách vždy velmi podporovali, doktor Reynoldsi. A nebudu žít na jejich úkor. Mám stipendium a velmi tvrdě pracuju, abych si našetřila dost peněz na dokončení svého titulu na Malibu.“

Stisknu pod stolem Reaganovo stehno, ujistím ho, že je to v pohodě. Nebo si to aspoň myslím. Potřebujete bič a židli, abyste se těmhle lidem ubránili. Reagan položí svou ruku na moji a pohladí ji.

Pat Reynolds přikývne. „A co dělají? Tví rodiče?“

„Moje nevlastní máma je sestrou na pohotovsti a táta pracuje na poště.“

„Tví rodiče jsou rozvedeni?“ zeptá se Deborah Reynoldsová rázným tónem.

„Ne, moje máma zemřela na rakovinu, když mi bylo pět.“

„To je mi líto.“ Vůbec žádná emocionální reakce. Sklopí oči a dál krájí svůj krůtí plátek, jako bych ji požádala o podání slánky. Páni, přístup doktorky Deborah Reynoldsové k pacientům musí být hodně žádaný.

„Co dělá tvůj otec na poště?“ Tohle je jako opatřené štítkem týmový souboj, dokonale synchronizovaný, aby přemohl soupeře. Podívám se na druhou stranu stolu, a tam najdu chladnou, fascinovanou pozornost Pata Reynoldse, upřenou na mě.

„Ježíši Kriste!“ vloží se do toho Reagan rozhořčeně. „Můžeme mluvit o něčem jiném? Viděl jsem Briana. Proč nevěnujete nějakou pozornost jemu.“

Je blízko výbuchu. Teď už vím, jak vypadá jeho okamžik zlomu. Nastane napjaté ticho, ve kterém se snaží Reaganův otec pohledem uvrhnout Reagana do bezvědomí, ale nejde mu to. Pozoruhodné také je, že Richardsonovi se nezdají ničím z toho rozhozeni.

„Dnes o tvém bratrovi mluvit nebudeme,“ vysvětlí doktor Reynolds. „Rád bych se v klidu najedl, pokud ti to nevadí.“

Teď musím potlačit nutkání se zasmát. Hádám, že nemám právo na stejnou laskavost. Posadím se rovně a nějak posbírám kuráž, abych se podívala Patu Reynoldsovi do očí. „Můj otec doručuje poštu.“

Slyšeli byste spadnout špendlík. Jeho rodiče si vymění pohled. „To není nic, za co by se měl stydět,“ má jeho matka troufalost říct se ztuhlým úsměvem. S úsměvem!

„Mami,“ zavrčí Reagan, ve tváři mu vidím začínající bouři.

„Ne, to není,“ je všechno co řeknu z respektu ke svému příteli. Já odtamtud vyjdu poměrně bez újmy. Ale on se těchhle lidí nikdy nezbaví.

***

Reagan

„Ahoj, Olgo.“ U kuchyňského dřezu je skloněná hospodyně mých rodičů, oplachuje nádobí a ukládá ho do myčky. Po dvaceti letech práce hospodyně, což obnášelo oblékání, krmení a starání se o mě a Briana, na což moje matka nikdy neměla čas, bych ji asi měl brát jako součást rodiny.

Podívá se přes rameno a usměje se, jakmile zjistí, že jsem to já. „Reagane!“ Nechodím sem často. Nebyl jsem tu tak tři měsíce, takže si nemůžu nevšimnout těch změn. Vrásky kolem očí má hlubší a vlasy kompletně bílé.

Osuší si ruce a přijde ke mně. „Takový fešák,“ řekne mi a poplácá mě po tváři. „Vidím, že máš přítelkyni.“ Vrátím jí úsměv, protože jí nemůžu říct pravdu.

Její úsměv zmizí a výraz se změní na starostlivý. „Viděl jsi Briana?“

Brian byl vždycky její miláček. Když jsme byli děti, ti dva spolu trávili přes léty hodiny u bazénu. Olga četla a Brian na ni ječel, aby ho sledovala, jak plave. Ona si užívala jeho rozmazlování. A možná proto, že neměla žádné vlastní děti, libovala si v jeho potřebě pozornosti. Zavrtím hlavou a její nálada se zhorší.

Moje matka vejde do kuchyně s úsměvem na tváři, naprosto nedotčena šarvátkou u večeře. To je její supersíla. Její schopnost naprosto bojkotovat fakt, že je můj otec kardinální kretén a ona mu často sekunduje. Ignoruj problém a ten přestane existovat. To je rodinné motto Reynoldsů. To samé udělala s Brianem.

„Olgo, to nemusíš dělat,“ řekne. „Nechej to. Consuelo to udělá zítra.“

„Díky, doktorko Reynoldsová. Dobrou noc.“ Olga tu pracuje dvacet let, žije v tomhle domě, a ani jednou jí moje matka nenabídla, aby jí říkala křestním jménem. Tohle mě vytáčelo od doby, co jsem z toho měl rozum.

Olga se znovu usměje, když přesune pozornost ke mně. „Ráda tě vidím, Reagane. Přijď domů častěji, ano?“

„Vidíš, i Olga si myslí, že domů nechodíš dost často.“

Ignoruju matčino rýpání. Soustředím se na Olgu. „Taky tě rád vidím, Olgo. Šťastné Díkůvzdání.“ Jo, nějaké Díkůvzdání.

Olga se s přikývnutím usměje a pak odejde z kuchyně. Matka vytáhne z lednice bílé víno a postaví ho na kuchyňský ostrůvek.

„Kde je Alice?“

„Prohlíží se staré rodinné fotky.“ Matka vezme ze šuplíku vývrtku, položí ji na mramor vedle lahve, a zírá na ni.

„Zlato…“ Podívá se na mě a výraz jí zjemní. „Je to milé děvče a jsem si jistá, že má před sebou zářnou budoucnost, ale není pro tebe.“ Začne nehty sloupávat plastovou pečeť. „Sakra,“ zamumlá jen o vteřinku později a přestane s tím, aby si prohlédla škodu spáchanou na svém světle nalakovaném nehtu.

Vezmu jí lahev z ruky a pečeť odtrhnu, abych mohl víno otevřít. „Klid, doktorko Reynoldsová. Nemusíš plánovat svatbu… není to vážné.“

Její pečlivě naaranžovaný neutrální výraz se změní na spokojený úsměv, ten samý, který má vždycky, když si myslí, že má navrch. „Vidím, jak se na ni díváš, Reagane. Uznej, že svého syna znám.“

Tady nastoupí instinkt, nutkavá potřeba ochránit Alici před mými rodiči za každou cenu. Protože jim nevěřím, že by ji nezničili. Tiše, trpělivě, miliony malých zářezů. Takhle to dělají. Stejně tak to udělali Brianovi. Stejně tak se to snaží udělat mi.

„Pak mě asi tak dobře neznáš, protože k ní nic necítím a ona je na tom stejně.“

Ve chvíli, kdy mi ta slova vypadnou z pusy, si uvědomím, že je to naprostá kravina. Cítím k Alici něco? Myslím, že ano. Z myšlenky na to, že by byla s někým jiným, mi vyrazí studený pot a chci někoho zabít. Takže jo, řekl bych, že k ní něco cítí.

Ale co s tím udělám? Můj život je právě teď tak komplikovaný, že sotva držím hlavu nad vodou. A Alice… ta je v něm jedinou dobrou věcí. Nemůžu riskovat, že ji ztratím, když budu chtít víc a pak jí nedám to, co si zaslouží.

A to ani nemluvím o skutečnosti, že mi opakovaně řekla, že nejsem její typ – ať už to kruci znamená cokoli. Prakticky jsme oba zcela nedostupní.

„Máš před sebou celý život. Medicína vztahům nepřeje a rezidentura už vůbec ne. Bude ti pětatřicet, než budeš mít chvilku volna. Opravdu jí to chceš udělat?“

„Ty a otec jste to přežili,“ slyším se říct, bráním neexistující vztah, o kterém jistě vím, že by ho Alice nechtěla.

„Taktak. A jen proto, že jsem byla stejně zaneprázdněná.“ Moje matka obejde ostrůvek a odhrne mi vlasy z čela. „Pokud ti na ní záleží, ukončíš to. Netahej ji za nos. Není to vůči ní fér.“