NBT - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

„Takže vy dva spolu nešukáte?“ řekne Zoe – k mé smůle hlasitě.

„Ššš, ztiš se.“ Rozhlédnu se po knihovně a setkám se s několika zvědavými pohledy namířenými naším směrem.

„Ne…“ zašeptám, snížím se na své židli. Znovu se rozhlédnu po místnosti, jestli tam není nikdo, koho znám. Nebo třeba ten zmiňovaný muž. Nic podezřelého nevidím, tak se nakloním přes stůl. „Jsem ve škatulce kamarádka.“

Po tom, co jsme spolu strávili každou volnou chvíli za poslední dva týdny, můžu bez pochyby říct, že mě tak zaškatulkoval.

Nevím, co přesně se stalo toho večera, co byl na Brocka hrubý. Ale od té doby se drží naprosto stranou. Zprávy psát nepřestal. Pořád spolu trávíme až moc času – to se nezměnilo. Rozdíl je, že se nepřiblíží ani na délku paže, aby se mě dotknul. Jako bych byla nakažlivá.

Nikdy jsem mužům nerozuměla.

„Já to n-nesnáším. Vždycky jsem j-jen kamarádka,“ vyjádří soucit Dora.

Zoeiny oříškové oči těkají mezi mnou a Dorou. „To je proto, že je vy dvě trubky necháte, aby vás tak zaškatulkovali.“ Zavrtí hlavou. „Kdo tohle dělá?“

Jsem si celkem jistá, že je to řečnická otázka, ale zastrčím si vlasy za ucho a i tak zvednu ruku. „Umm, já ano.“

Dořina ruka vystřelí nahoru. „Já taky.“

Zoe unaveně vydechne a pak se zhluboka nadechne. „Musíme vás dokopat k boji s ohněm, abyste to napravily.“

Zakřením se. „Tohle není žádný boj.“

„Není?“

Blake dojde ke stolu a posadí se, na sobě má tričko s Davidem Bowiem, úzké džíny a citronově žluté sandály. Je tak dobrá, všechno jí sluší. Vytáhne ze své tašky noťas a učebnici. „Co jsem prošvihla?“

„Alice nešuká s Reaganem Reynoldsem.“

„Ježíši, mohla bys šeptat?!“ zasyčím velmi, velmi tiše.

Blake vypadá šokovaně. Zamíří svůj šok na mě. „Fakt?“

„Bere ji jako kamarádku,“ vysvětlí Dora se smutnou tváří.

Další lidé se otočí našim směrem a mi zahoří krk, stáhnu ramena. „Jo. A teď už byste vy dvě mohly sklapnout, než nás odtud vykopnou?“

„A ty to chceš?“ zeptá se Blake, opravdu je znepokojená. „Myslím zasexovat s ním. Nebýt jen kámoška.“

Rozhlédnu se a váhám tak dlouho, jak můžu. Jediná věc, kterou neumím udělat, je lhát. Zoe to ví. Tak je neuvěřitelně všímavá. „Tak nějak?“ zaskřípu zuby.

„To znamená ano,“ odpoví Zoe, znovu se do toho pustí. „Takže… stačí.“ Plácne dlaně na stůl a tím přitáhne pozornost všech. „Přestaň s ním trávit tolik času. Má to teď moc snadné. Je to zrovna v knížce, kterou teď čtu. Měla bych ti ji půjčit. Je tam o tom celá kapitola. Všechno je podle něj. Ty mu potřebuješ dát vědět, že on je ten, který má nálepku jen kamarád.“

Na tom něco bude. On zavolá a já jdu. On napíše a já jsem tu pro něj. Před pár hodinami se stalo tohle…

Docela Terno: co děláš?

Chtěla jsem jít na volně dostupnou hodinu jógy v health centru kampusu, ale zůstanu venku, odpovím mu na zprávu.

Já: Jdu na hodinu jógy.

Docela Terno: mravenci?

Já: Co s mravenci?

Docela Terno: řekla jsi, že bys zkusila všechno, snědla bys je?

Já: To vážně?

Docela Terno: řekla jsi proč ne. tak jsi to řekla. co kdyby byli v čokoládě?

Já: Tak to jo. To bych snědla. Protože proč ne? To mě nezabije.

Docela Terno: obdivuhodné bailey. mám rád holky s přesvědčením

Já: Ale jdi.

Na tu hodinu jsem nedošla.

„Já nehraju hry. To mu nemůžu udělat,“ řeknu Zoe. Nebo nikomu jinému. „Je to můj kamarád. Věří mi. A mně by se taky nelíbilo, kdyby mi to někdo dělal.“

Zoe zvedne hlavu, její světle blond cop švihne. „Pak se připrav, že ho uvidíš s jinou holkou, protože o mužích je jedna věc pravdou--“

„Že nemají tušení?“ Dora nás touhle hláškou ohromí. Všechny na ni zíráme, na moment je ticho, jak to vstřebáváme.

„Ne. Ale líbí se mi, jak přemýšlíš, zrzko. Chtěla jsem říct, že… pokud to nedostane od tebe, najde si to jinde.“

***

Reagan

Úterní večer v Cantina stojí za prd. Nebo mám jen na hovno náladu. Zvednu svou židli, nechám ji žuchnout zpátky a natáhnu se pro třetí pivo, protože se buď potřebuju ztřískat nebo si zapíchat. Co udělat nemůžu, je jít domů, a ještě jednou si ho vyhonit při myšlence na Bailey. Moje péro to nedovolí. Asi není příliš vybuzené na sex, ale já to kvůli nějakému opravdu potřebnému kontaktu tělo na tělo risknu.

„Takže jaký je opravdový příběh s tou holkou? Je k mání?“

Nelíbí se mi úšklebek na Coleově tváři. Opravdu se mi to vůbec nelíbí.

„Proč?“ zeptám se, moje podezření narůstá. Proč by s tím teď začínal? Rozhlédnu se a nenajdu nic, co by vysvětlovalo jeho náhlý zájem.

Většina kluků se přesunula na bar. U našeho stolu zůstali jen Dallas, Brock, a Cole, který obvykle loví nějakou novou oběť na jednu noc, ale z nějakého důvodu se rozhodl zůstat dnes s námi, aby se mnou mohl vyjebávat.

„Proč?“ zopakuje, napůl se usmívá. „Protože jsem heterouš a ona je roztomilá.“

Je roztomilá. A sexy. A zábavná. A je fajn být vedle ní. A snadné být s…kruci, tohle začíná být problém.

Poslední dobou se snažím dát jí víc prostoru, netrávit s ní tolik času, ale moc to nefunguje. Na její obranu musím říct, že není chyba, že je prvním člověkem, se kterým chci mluvit, když se probudím, a posledním, než usnu.

„Žádný příběh. Jsme kámoši.“ Ta slova se mi neříkají lehko. Je to jako bych lhal.

On si založí ruce na hrudi a přikývne. Moje pozornost se přesune k Dallasovi, abych se podíval, jestli jsem jediný, kterému tyhle otázky přijdou divné, ale ten zírá na televizní obrazovku za barem. Jasně.

„Kámoš?“ zopakuje Cole. Jako blb.

„Jo.“

„Takže je dostupná?“ Usměje se víc zeširoka. „Na rande a tak?“

Chloupky vzadu na krku se mi naježí. Zírám na něj a dám si lok piva. „Ne, chlape. Není dostupná. Ani si nemyslím, že randí a tak.“

„Fakt? Proč ne? Je nějaká šílená křesťanka?“

Opravdu se mi dostává pod kůži. „Protože má tunu učení a stipendium, které si musí udržet. Stejně není tvůj typ.“

On znovu přikývne. Pevně stiskne ústa. Přísahám, že po jeho úletech a vodním pólu je jeho největším koníčkem bavit se na můj účet. Pokrčí rameny a řekne, „Jaký je její typ?“

Podívám se na Dallase a zjistím, že se snaží nesmát. „Co to tu vy dva blbečci děláte? O co jde?“

„Já ti řeknu, jaký je její typ--“ začne Cole. „Tak, ummm“ – pohlédne za mě a přimhouří oči – „sto osmdesát tři.“ Podívá se na Dallase. „Sto osmdesát tři, že?“

„Tak sto osmdesát tři,“ odpoví Dallas s rychlým přikývnutím.

Vím, že něco pečou, když začne pochechtávání.

„Blond, surfařský typ,“ dostane ze sebe Cole.

„O co tu kruci jde?“

Cole ukáže někam za mě. „Tvoje holka je na baru.“

Prudce otočím hlavu a ti dva idioti, kteří si říkají mí kamarádi, vybuchnou smíchy.

***

Alice

Cantina je dneska narvaná. Stálo mě to patnáct minut intenzivního pátrání a hledání, abych konečně získala volnou stoličku na baru.

Rozhlédnu se. Zoe je zaneprázdněná flirtováním s barmanem. Blake mluví s týpkem, kterého nepoznávám, a Dora se ještě nevrátila z toalet. V mezičase poznávám kluka vedle sebe. Je celkem pěkný.

„Co je tvůj hlavní obor?“ zeptá se Ken pomalu.

Vážně, Kene? Určitě to umíš líp. Pěkný, ale není můj typ. Moc blond, příliš jako surfař, a taky až příliš opálený. Oči má tak podlité krví, že jeho červené tričko vypadá jako oranžové.

„Film. A ty?“

„Byl to obchod, ale dávám si rok pauzu, abych to znovu zvážil. Možná pojedu do Austrálie a chytím pár vln.“

Ken mi nepřijde jako typ, který by seděl v kanclu. Taky asi nemusí platit účty.

„Žít svůj sen, co?“

Věnuje mi potměšilý úsměv a ukáže na mou poloprázdnou lahev piva. „Můžu ti ještě objednat?“ A pak jeho velké hnědé oči sklouznou k mému výstřihu.

Tady je někdo, kdo mě nechce jako kamarádku.

A pak ho uvidím, zeď testosteronu a odhodlání, která míří mým směrem. Má na sobě to, co obvykle: bílé tričko, šedé basketbalové šortky, žabky. Nemělo by to u mě vyvolávat chvění. Opravdu by nemělo. A přesto vyvolává. Chvění v břiše, chvění mezi nohama. Tohle je opravdu nevhodné chvění.

Dojde k baru a obdaří mě nákladem zamračení.

„Bailey? Co tady děláš?“

„Co já tu dělám?“ Nemůžu skrýt zmatení v hlase. Rozhlédnu se, jestli mi třeba něco neuniká. Je to tu dneska zavřené pro soukromou oslavu? Ne, takhle to tu teda nevypadá.

„Jo. Co tu děláš?“ zopakuje a očekává mou odpověď s jednou rukou položenou na baru, jeho paže slouží jako bezpečnostní přepážka mezi mou a Kenem, který vypadá zmateně než obvykle. Ale na jeho obranu třeba říct, že létá v oblacích jako drak.

„Účastním se dlouholeté kolejní tradice v zábavě? Co tu děláš ty?“

Vtiskne svoje rozložité tělo mezi mě a Kena, úplně ho odstaví.

„Hej, kámo--“ zmůže se Ken říct.

Reagan se podívá za sebe. „Jo, díky, že jsi mi držel místo.“ Otočí se zpátky ke mně. Dělí nás jen centimetry. Musím pod barem stisknout nohy k sobě nebo riskuju, že se mi mezi ně natlačí.

„Ale já jsem ne…“ slyším, jak se Ken pokusí říct. Jeho hlas se vytratí. Předpokládám, že něco dalšího už by ho stálo příliš snahy.

„Uvědomuješ si, že úterní večery jsou seznamovací?“ řekne, úplně přeskočí mou otázku.

„Takže to jsem tu v ten správný večer? To mi tu říkáš?“

Vezme si jeden hranolek z velkého talíře, který jsem si objednala. „Ne, nedělej--“

Pozdě. S grimasou ho okamžitě vyplivne do ruky a zbytek do ubrousku. Pak vyloká zbytek mého piva a zamračí se.

„Co to je kruci?“

„Chtěla jsem ti říct“ –unikne mi výbuch smíchu—„že jsem si je osolila. Byla to obrovská porce a já bych to snědla všechno, takže jsem snědla půlku a zničila ten zbytek.“

Zakření se a zavrtí hlavou. „Ženy.“

Mé pobavení neutuchá. Což přiměje Reagana se usmát. Naše pohledy se uzamknou. Taky je tak blízko, že ho cítím a je to jako nějaké kouzlo, moje tělo je v ohni a zvláční a je ochotné nechat sebou manipulovat. „Co tady děláš?“

Podívá se na mě pátravým pohledem, oči má tak jasné v kontrastu s dnešním čerstvým opálením z venkovního tréninku. „Chtěl jsem jít domů, ale myslím, že teď zůstanu.“

„Proč?“ tlačím. Tohle hraní musí přestat. Vím, že nejsem jediná, kdo mezi námi cítí ten magnetismus – tuhle přitažlivost. Nazývejme to pravým jménem.

„Protože…“ Zafuní, mezi obočím má směs zmatení a rozčilení, plné rty má stisknuté k sobě. Chci ty rty líbat, dokud nezměknou a nepolíbí mě taky.

„Kolik je ti, čtyři? Protože proč, Reagane?“

„Protože potřebuješ někoho, kdo na tebe dohlédne.“

„Jsem tady s holkama.“ Naznačím k Zoe a Blake. Zoe přeruší svou konverzaci, aby se na něj zamračila. „Nepotřebuju ochranu. Vlastně jsem vedla milý hovor s Kenem, než ses ukázal a přerušil to.“

„Regi, jdeme domů. Jdeš?“ Dojde k nám Cole Peterman. Zaměří své tmavě modré oči na mě a sjede se zájmem mé tělo. Dobře, to je divné.

Vzduch kolem Reagana se změní, celé jeho tělo ztuhne. „Zůstanu. Alice mě pak sveze,“ prohodí nenuceně.

Vážně? Tohle je pro mě novinka. Přiblíží se ještě víc, až se mi na kolena natlačí jeho stehna a každá píď mé pozornost se upře tam, drží jako rukojmí místo, kde se dotýkáme. Ježíši, tohle je špatné.

Cole pozvedne obočí. „Uvidíme se.“

Oba sledujeme, jak Cole odchází. Pak se jeho pozornost vrátí ke mně a vzduch kolem nás ztěžkne v očekávání. Moje vnitřnosti dělají salta. „Myslíš, že bys možná mohl… umm, trochu couvnout?“

„Proč?“ Našpulí pusu jako by to byla ta nejabsurdnější otázka, co kdy slyšel.

„Protože jsem tu, abych se seznámila s lidmi a ty stojíš v cestě.“

„Jako kterými, s Kenem?“ Naznačí palcem za sebe. „Toho týpka chytli, když prodával trávu v kampusu a vyhodili ho ze školy.“

„Och.“ Žvýkám si spodní ret, abych se nezachechtala. „On říkal, že má jako hlavní obor obchod.“

„Jo, je to opravdový podnikatel.“

„No dobře. S kým bych podle tebe měla jít ven? Vyslechnu si návrhy.“

Zamračí se. „S někým, kdo je zodpovědný. S někým loajálním, kdo tu bude pro tebe.“

„Hledám úlet, Regi. Ne psa.“

„Čau. Připravena jít? Blake má zítra brzy ráno hodinu,“ řekne Zoe, zatímco vypaluje Reaganovi pohledem díru do hlavy.

„Jo, jen si nejdřív odskočím.“ Seskočím ze stoličky a prsy se mu otřu o hruď. Oba zamrzneme. Jeho tělo ztvrdne jako kámen a moje je připravené utéct, aby si nevšimnul, že mé bradavky jsou stejně tak tvrdé.

Bez toho, abych se mu podívala do tváře, vyrazím pryč a stihnu to tak akorát do potemnělé úzké chodby, která vede k toaletám.

Zastaví mě ruka omotaná kolem mého zápěstí. „Co myslíš tím úletem?“

Otočím se, abych mu čelila, posbírám veškerou svou odvahu. „Jsem si jistá, že definici úletu najdeš v Urbanově slovníku.“

Z pánských toalet vyjde nějaký muž, projde kolem nás a Reagan mě přišpendlí ke zdi. „Ty hledáš úlet?“ Kdybych ho neznala, řekla bych, že vypadá opravdu raněně a nepříjemně překvapeně.

„Možná.“ Kroutím se.

Pokračuje v zírání, jako bych byla poslední nápovědou v nedělní křížovce – neřešitelná a otravná. Pak si vzpomenu na Zoeinu radu a položím mu ruku na hruď, zatlačím. „Musíme jít. Holky na nás čekají.“

O deset minut později, když stojíme u Zoeina auta, je nedostatek prostoru už evidentní. Aniž by čekal na pokyn, nastoupí Reagan na sedadlo spolujezdce a poplácá se na klíně, abych nastoupila. Ať už se mu v hlavě odehrává cokoli, skrývá to za prázdným výrazem.

Se srdcem v krku nastoupím. Jakmile to udělám, okamžitě mě přemůže každý jeho detail. Neunikne mi ani jeden. Jeho vůně, teplo, jeho erekce pod mým zadkem – a to absolutně sladké mučení. Nemám si kam dát ruku, tak jsem nucena dát mu ji kolem krku.

„Můžu takhle?“ zamumlám.

„V pohodě.“ Vydechne a já to cítím na citlivé kůži svého krku. Pak mi naaranžuje nohy a omotá mi ruku kolem stehna, nechá ji tam po celou desetiminutovou jízdu zpátky k jeho domu.

Když mě takhle drží, je to tak dobrý pocit, pohodlný, známý. Je to jako by byl můj. Až na to, že není. Zoe nás pozoruje koutkem oka, jsou to kradmé pohledy, ale neřekne ani slovo. Nikdo z nás. Celou cestu jedeme v tichosti.