MTTED - 19. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Damon

„Žiješ tady?“ zeptala se Autumn a slabě se usmála na Ginny ve snaze skrýt svůj strach.

Ukázat, že se bojí, by zrovna teď moc nepomohlo… i když se zdálo, že Braeden je na draka ohně docela milý. Autumn nechtěla, aby viděl, jak je vyděšená.

Ginny tiše zavrtěla hlavou.

No, tolik ke konverzaci, pomyslela si Autumn a v duchu si povzdechla.

Po chvíli přece jen Ginny promluvila. „Předpokládám, že ale od teď budu… pomáhám s vařením a praním, když tady žije vězeň. Je to jen na pár týdnů. Jsem z Mountain View… to je domov draka bouře,“ objasnila, když Autumn nijak nereagovala.

„Ach,“ řekla Autumn a její zvědavost se okamžitě vzbudila. „Nikdy jsem se s žádným z ostatních draků nesetkala… jen s měničem griffina, který nás přišel předvolat. Jaké to tam je?“

„Je to dobré město pro život,“ řekla Ginny tiše. „Víš o dračím míru?“

Autumn přikývla. „Všechny druhy různých měničů žijí spolu pokojně. Myslím, že je to proto, že nikdo nechce naštvat draka.“

Ginny přikývla. „Přesně tak.“ Na rtech se jí objevil úsměv. „Jako vlci a psi. Nebo kočka a myš.“

Její úsměv se rozšířil a Autumn se ve společnosti laskavě mluvící ženy hned cítila klidněji.

„Vidím, jak je to působivé. Musí to být obtížné, když jde o myš,“ řekla Autumn a pak se začervenala. „Promiň, jestli to znělo urážlivě! O měničích toho ještě moc nevím. Předtím, než jsem potkala Damona, jsem ani nevěděla, že existují.“

„To je v pořádku,“ zamumlala Ginny po chvíli, i když v očích se jí objevil náhlý smutek. „V Mountain View je to jiné. Jsem tam šťastná. Předpokládám, že bych na jiných místech tak šťastná nebyla…“

Když zmlkla, Autumn viděla, že má rty pevně stisknuté k sobě a že se Ginny odsunula a vydala se ke zdi jeskyně.

Předpokládám, že jsem ťala do živého, pomyslela si s dalším povzdechem. Dobrá práce, Autumn. Pokud se z toho dostanu živá, potřebuju kurz rozhovorů s měniči a kurz o jejich politice.

Zezadu se ozval drak ohně.

„Ona dělá, že to zní jako ráj… ale pravdou je, že Rada elementů je prostě příliš mocná, než aby s tím nesouhlasila. Dračí mír… to je pěkné slovo pro to, co je popravdě jen zákon nejsilnějšího. Bylo to tak vždycky. A teď ti samí draci, kteří nemají vůbec žádné pochybnosti o ovládnutí světa založeného na své vlastní moci, nás nazývají monstry a bestiemi, protože děláme to samé.“

„Ale nechcete mír.“ Autumn se otočila a podívala se na Braedena. „Chceš válku. Kdybych byla myš nebo lev, nebo dokonce vačnatec, nechtěla bych žít ve tvém městě.“

Braeden se na ni znovu zmateně podíval. „Co je vačnatec?“

Autumn zafuněla a překřížila si ruce na prsou. Dál se dívala na draka ohně stejně nevzrušeně, jako její matka, když jako dítě odmítla dělat domácí úkoly. „To jsou savci, kteří vychovávají svá mláďata ve vaku.“

Nakonec se mi to sledování zvířecích dokumentů vyplatilo.

„Ty opravdu nevíš nic o světě, který se snažíš dobýt, že ne?“ Autumn nakonec přidala i lítostivý tón. „Už jsi zkusil… nevím… třeba… sledovat televizi, než ses rozhodl vést válku s celým lidstvem? A ještě mi řekni, že jsi nikdy neslyšel o lidech chodících po Měsíci.“

Braeden si zkřížil ruce na hrudi a pohlédl na ni. „Museli jsme se před vnějším světem skrývat kvůli vašemu druhu. Utahuj si ze mě, jestli chceš, ale radši si pamatuj, že tohle všechno je chyba tvých předků. A možná nevím nic o vašem světě, ale nejsem blázen. Chůze po měsíci? Ha! Ani draci nemohou přežít létání tak vysoko. Myslíš, že jsem hloupý?“

Autumn na Braedena zírala s vykulenýma očima. Pak se náhle a nekontrolovatelně začala smát. Nemohla se zastavit, dokud se jí v očích neobjevily slzy a ona musela zalapat po dechu, zatímco na ni Braeden zíral s hluboce uráženým výrazem.

„Ach ne,“ vydechla a znovu se zachichotala. „Je to pravda. Opravdu nevíš o Lance Armstrongovi a Měsíci. NASA? Rakety? Raketoplán? Vůbec nic ti to neříká?“

Braeden na ni uraženě a tiše zíral.

Autumn si otřela slzy z očí. „Omlouvám se, vím, že je to neslušné, ale opravdu jste se rozhodli, že lidé nestojí za nic, aniž byste se podívali na věci, které jsme dokázali? Chodíme po měsíci, Braedene. Ve vesmíru létají kolem země satelity. Lidé dokonce vyslali na Mars rover.“

Autumn byla teď velmi ráda, že před televizí strávila příliš mnoho osamocených večerů a sledovala své milované dokumenty. Možná, že neznala svět. Možná, že až do teď neopustila svou vlastní zemi.

Ale aspoň nebyla úplně slepá ke všemu, co se dělo ve světě za posledních několika staletí.

„Měli bychom ti sem dostat Netflix,“ řekla a usmála se na Ginny. „Vsadím se, že by to pomohlo víc než cokoliv jiného, čím se tě snaží přesvědčit, abys s nimi začal mluvit.“

„Co je to net flicks?“ zeptal se Braeden podezíravě. „Nějaké temné kouzlo chiméry?“

Autumn nedokázala zadržet další chichotání.

Otočila se a pokusila se zjistit, jak Braeden zareaguje na vysvětlení internetu, když se pod ní začala třást zem.

Skála vypustila hluboké bolestivé zasténání. Shora začal padat prach a drobné kameny.

Autumn vyděšeně popadla Ginny za paži.

„Co se děje…“ začala, ale byla přerušena Braedenem.

„Pst,“ řekl a přitiskl si prst na rty. Stál naprosto klidně a něco poslouchal.

Srdce jí bušilo a dívala se na draka ohně, který se zamračeně díval na stěny jeskyně.

Na okamžik všechno ztichlo. Pak se ozval další vzdálený rachot a Braeden se narovnal… tvářil se pochmurně.

„Našli nás,“ řekl jednoduše.

Autumn se otočila ke zdi.

Nic se nezměnilo. Místo dveří byly stále jen skály. Nebylo možné, aby draci ohně věděli, kde jsou… pokud…

„Ty jsi je sem navedl,“ obvinila ho Autumn a se zamračením se otočila k Braedenovi.

Braeden netrpělivě zavrtěl hlavou. „Nezbývá moc času. Ticho. Jsou velmi blízko. Cítím, jak pracují.“

„Ale nad kamenem nemají moc,“ začala Autumn.

„Oheň může kámen roztavit,“ řekl Braeden tiše. „Nejsou dost silní, aby roztavili tyto zdi, nemyslím si to… ale v každé skále jsou vady. Použij trochu tepla a dokonce i nejsilnější kámen praskne. Jediné, co potřebují, je najít vady v této zdi…“

Jako odpověď na jeho slova, se najednou ozval další rachot.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Autumn a vystrašeně se otočila k Ginny. „Můžeme něco udělat?“

Mělo to být nejbezpečnější místo v hoře… ale stále nenáviděla myšlenku, že je v pasti.

Ginny zavrtěla hlavou. „Počkáme. Jakmile se Damon vypořádá s útokem na chiméru, okamžitě se k tobě vrátí.“

„Nenávidím to,“ zamumlala Autumn a pozorovala skálu v místech, kde byly dveře.

Byli draci ohně teď za zdí? Nebo snad jen útočili na horu na náhodných místech a snažili se zjistit, kde je ukrytý vězeň?

Bylo to, jako by se v jejich jeskyni oteplil vzduch. Autumn si najednou uvědomila, že zde nejsou žádná okna… což znamenalo, že odněkud musí přicházet vzduch. Možná tu někde byla větrací šachta dost velká pro myš…

Země pod ní se znovu začala třást tak tvrdě, až Autumn klopýtla a musela se chytit mříží, aby to ustála. Vyděšeně sevřela ruce kolem mříže. Najednou se ozvalo hlasité bum a všude kolem ní se rozlétly kameny.

Dokonce i bez toho, že by viděla, co se děje, jí bylo jasné, že došlo k nějaké explozi.

Z kamene nad ní sršel prach. Díky oblaku prachu nemohla na okamžik ani rozeznat zeď, kde byl původně vchod.

Kašlala, zavřela oči a pevně sevřela prsty kolem tyčí, až to bolelo. V mysli mohla stále vidět zlatý třpyt podivného spojení mezi Damonem a jí. Vší silou se na něj zaměřila.

Past! Je to past! Přišli pro nás… pomoc vykřikla tiše skrz pouto a modlila se, aby se ta zpráva k němu nějak dostala.

Zlatý řetízek světla se na okamžik zaleskl intenzivněji. Pokračovala dál, hledala a doufala…

A pak Ginny tiše zalapala po dechu.

Když Autumn znovu otevřela oči, prach kolem nich už byl usazený. Stěna stále stála, i když si myslela, že je nyní schopna znovu rozeznat obrys dveří, který byl předtím ukryt.

Ale to nebylo to, co Ginny donutilo zalapat po dechu. Měnička myši se s vytřeštěnýma očima díval na bod někde za Autumn.

A když se Autumn otočila, uviděla, co Ginny tak vyděsilo.

Do prdele!

Mříže, které svírala, stále stály. Ale vpravo se tři malé sloupy kamene zhroutily… a Braeden se dostal k nim.

Drak ohně byl volný. Přestože ji Damon ujistil, že mu dávají dost dračího jedu, aby se nemohl přeměnit nebo používat své síly, si nemohla pomoci, aby na něj nezírala s upřímným zděšením.

Braeden se na okamžik setkal s jejím pohledem. Pak se od ní k její velké úlevě odvrátil. Pomalu šel ke zdi a opatrně se rukou dotkl slabého obrysu dveří. O něco později se odtrhl.

„To je špatné,“ zamumlal, když ustoupil na jejich stranu. „Stěna je horká. Museli udělat tunel mimo propadliště. A teď svým ohněm prohledávají kámen po kameni, aby zjistili, kde jste mě uvěznili.“

„Tím myslíš, že pro nás je to špatné,“ řekla Autumn hořce. „Jsem si jistá, že se nemůžeš dočkat, až se se svými přáteli sejdeš.“

Pravděpodobně bylo špatné si ho znepřátelit, i když na ni teď nemohl dýchat oheň. Stále však byl nebezpečně silný… měl široká ramena a svalnatou postavu sportovce… nebo starodávného válečníka.

Protože tím on byl. Byl starodávným válečníkem, který nenáviděl lidstvo a ani neslyšel o internetu nebo roveru na Marsu. A ona s ním byla uvězněna v jeskyni.

Mám fakt smůlu.

„Ode mne se nemusíš ničeho bát,“ řekl Braeden a pak se otočil k Ginny. „Ty také ne. Přísahám na svou čest… i když to pro vás zřejmě neznamená vůbec nic.“

„No, to je velmi pěkné, ale potkala jsem tvé přátele,“ zdůraznila Autumn. „Nezdálo se, že by se starali o můj život nebo svou čest.“

„Ne,“ řekl Braeden jednoduše. „Oni ne.“

„Jak uklidňující,“ zamumlala Autumn.

„Pst. Musíme přemýšlet.“

„O čem? Není žádná cesta ven. A od kdy jsme my?“ zeptala se Autumn.

Drak ohně ji ignoroval. Místo toho si zamyšleně prohlížel Ginny.

„Ty znáš cestu těmito tunely.“

Ginny na něj dlouho hleděla a pak jen pokrčila rameny. „Trochu.“

„Od té doby, co mě zde uvěznili, jsi mi nosila jídlo,“ řekl Braeden. „Létali sem s tebou, nebo existuje nějaká cesta dovnitř a ven i pro měniče bez křídel?“

Ginny se na něj znovu zamyšleně dívala.

„Existuje,“ zamumlala konečně. „Ale tobě to je k ničemu. Jsme zde uvěznění.“

„Nemohu použít své síly, takže ano.“ Braeden se zašklebil a instinktivně zakroutil rameny, jako by ho i jen z té myšlenky rozbolela křídla. „Ale ty jsi měnič. Máš nějaké speciální schopnosti, o kterých nevíme?“

Ginny na něj rozhořčeně zírala. „Jsem myší měnič. Takže ne.“

„Myš,“ zamumlal a zíral na ni, jako by se ztratil v myšlenkách. „Kdybych mohl použít oheň, dokázal bych skálu rozdělit… ale nevadí. A co ty?“

„Já?“ zeptala se Autumn šokovaně, když na ní drak zaměřil svůj intenzivní pohled.

I když byly jeho síly bezpečně ochromeny dračím jedem, viděla v jeho očích vzdálený náznak plamenů.

„Nejsem měnič, vždyť to víš. Jsem jen člověk.“

„Přesto,“ zamumlal Braeden, „jsi dračí družka. Družka draka země, abych byl přesný. Spářením by mohla být část jeho moci sdílena…“

„Ach, my… my ještě nejsme… opravdu ne,“ začala Autumn a začervenala se, když na ni stále zíral.

Jestli bylo něco horšího, než být uvězněna v jeskyni s drakem ohně, pak to, že by mu musela vysvětlovat podrobnosti svého sexuálního života.

„Škoda. „ Přitiskl ruce ke skále na druhé straně cely. Dlouhou chvíli nehybně mlčel. Pak si frustrovaně oddychl a odtáhl se.

„Není to dobré. Možná, kdybych měl svou moc… ale nedokážu prolomit kámen.“

„Jak jsem řekla. Budeme muset počkat. Drak země se vrátí a vypořádá se s nimi,“ řekla Ginny tiše.

Po jejích slovech se jako na zavolání ozval v dálce další třesk a způsobil, že se jeskyně kolem nich otřásla.

Autumn zaťala zuby, aby zadržela vyděšený výkřik, který se jí dral z plic, a udělala krok vpřed.

Byla to jen její představa, nebo je obrys dveří více viditelný?

Rozhodně bylo stále tepleji. Na cestu se oblékla rozumně… ale teď na sobě neměla kabát, který půjčila Ginny. Přesto jí bylo takové horko, že cítila, jak se jí vlasy lepí na zpocenou kůži.

Autumn poklekla a položila ruku na zem. Kámen byl teplý.

I když jejich nepřítel ještě nevěděl, kde jsou, určitě hledal ve správné oblasti.

A pokud se na nás náhodou zřítí jeskyně, nezáleží na tom, jestli nás najdou nebo ne…

„Tudy,“ zasyčel Braeden. „Pospěšte si.“

Pokynul jim, aby prošli kolem rozbitých mříží a ukázal na menší jeskynní otvor.

Autumn si ho podezíravě prohlížela, ale následovala ho.

Není to tak, že by to nemohlo být mnohem horší.

Ginny šla těsně za ní. Když vstoupili do menší jeskyně, spatřili postel. Za ní byl vchod do další malé jeskyně. V ní byla základní koupelna… a tam, v rohu naproti malé sprše, byla větrací šachta.

„Dost velké pro myš,“ řekla Autumn tiše a srdce se jí svíralo v hrudi, když se podívala na Ginny. „On má pravdu. Dostaň se odsud, dokud můžeš.“

Ginny zavrtěla hlavou a zírala na dračího měniče. „Mýlí se. Nemůžu nic udělat, abych pomohla.“

„Nemusíš pomáhat. Ale budeš schopná se dostat pryč,“ odvětila Autumn a pokusila se ovládnout svůj strach.

Bylo to správné. I kdyby ona nemohla z této pasti uniknout, vůbec nebylo třeba, aby Ginny zemřela s nimi.

„Neopustím tě, když…“ začala Ginny.

„Neopustíš.“ Braeden byl bledý, ale jeho tvář byla odhodlaná, když se otočil k Ginny. „Jsi malá. Znáš zdejší tunely. Můžeš jim uniknout a jít pro pomoc.“

Ginny tiše zavrtěla hlavou.

„Jdi,“ řekla Autumn a pak zmlkla, když se z větší jeskyně za nimi ozval zlověstný praskot.

„Našli vadu v kameni, kterou mohou použít,“ řekl Braeden. „Jdi!“

Vyskočil a chytil mříž, která byla přišroubována k větrací šachtě. Chvilku na ní visel.

Autumn se dívala, jak se mu pod tričkem napínají svaly.

Pak se mřížka odtrhla od skály a Braeden s ní spadl na zem.

Ginny sevřela Autumn ruku. „Půjdu. Ale jen proto, abych našla Damona. Pošlu ho zpátky za tebou tak rychle, jak to půjde.“

Autumn přikývla a srdce jí bušilo v hrudi. „Hodně štěstí.“

Později se Ginnyno tělo zatřpytilo a pak zmizelo. Oblečení, které si vypůjčila od Braedena, upadlo na podlahu.

Ze svetru vykoukla malá myš. Braeden si klekl a nabídl jí ruku.

Ginny se mu vyšplhala na dlaň. Braeden ji opatrně zvedl k malému otvoru větrací šachty.

Myš ze sebe vydala poslední zapištění, které mohlo znamenat hodně štěstí, nebo budu pospíchat… a pak zmizela ve tmě a zanechala Autumn s Braedenem.

„Co teď?“ zeptala se po chvilce Autumn. Měla úplně vyprahlo v krku.

Uvědomila si, že to nebylo strachy… ale vzduch byl tak teplý, že brzy bude těžké i dýchat.

„Teď hrajeme o čas,“ řekl Braeden. Pohled, kterým se na ní podíval, byl velmi vážný. „Vím, že nemáš důvod mi věřit, ale přísahám na svůj život, že neublížím nevinnému. Nevím nic o vaší lidské magii net flicks (myslí Netflix), ani o vašich lidských křídlech, která vás přenášejí na Měsíc… ale naučil jsem se dost, abych věděl, že nejsem tím, za co mě máte. Pokusím se tě chránit tak moc, jak budu moct.“

„Pokud se z toho dostaneme, určitě ti obstarám Netflix, chiméra nechiméra,“ zamumlala Autumn a slabě se usmála.

„To bych byl moc rád. „ Pomalu se na ni usmál, ale vzápětí byl zas vážný.

Společně se podívali zpět do větší jeskyně. Tam, kolem rozbitých mříží, začala zeď praskat. A obrysy dveří teď zářily děsivou červenou září, jako by něco za nimi zahřívalo kámen téměř nad rámec toho, co dokázal vydržet.

„Máme jen pár minut,“ zašeptal Braeden. „Je tu ještě jedna věc, kterou můžeme zkusit. Neví, že jsi tady se mnou. Vrať se do ložnice. Schovej se pod postel. Počkám tam u mříží. Hledají mě… pokud se dostanou přes zeď a najdou mě, budou mít to, kvůli čemu přišli. Počkej, až budou pryč. Pak zkus běžet tak rychle, jak jen dokážeš.“

Autumn polkla. Bylo teď tak horko, že zoufale toužila po nějaké vodě, ale místo toho natáhla ruku.

Braeden se na ni zmateně podíval, pak se s náhlým pochopením usmál, když ji chytil za ruku.

Pevně ji prsty stiskl a potřásl jí rukou.

„Na to, že jsi drak ohně, jsi docela v pohodě, víš?“ řekla.

„Bylo mi ctí se s tebou setkat, paní země,“ řekl a formálně se uklonil. „Gratuluji tvému druhovi.“

Pak se otočil a vrátil se do větší jeskyně a stoupl si čelem ke zdi, kde nyní obrys dveří svítil strašně červenooranžovou barvou.

Autumn polkla, jazyk měla těžký a suchý. Vrátila se k Braedenově posteli, klekla si na teplou kamennou podlahu a pak se nasoukala pod postel.

I přesto, že to bylo pro vězně, byla postel vyrobena z pevného rámu z těžkého dřeva, pokrytého velkými teplými přikrývkami. Doplazila se až dozadu, opřela se o zeď jeskyně a přikrývky, které visely dolů, ji zakryly tak, že bude naprosto neviditelná pro každého, kdo by se podíval do Braedenovy ložnice.

Možná má pravdu. Nestarají se o mě. Ani neví, že jsem tady. Jsou tu, aby osvobodili svého přítele. Jakmile ho osvobodí, budou všichni utíkat. A pak pro mě přijde Damon.

Pomyšlení na Damonova majestátní křídla, která ji chrání před draky ohně, jí trochu pomohlo.

Slyšela podivné praskání, které se ozývalo v jeskyni. Museli to být kazové linie v kameni, o kterých se zmínil Braeden. Draci ohně ohřívali kámen natolik, že všechny slabé kameny ve skále praskly a otevíraly se… jako když její oblíbený hrnek popraskal, když ho naplnila vroucí vodou.

Mysli na Damona, řekla si pevně.

Polkla strach a zavřela oči. Postupně mohla ve tmě rozeznat zlatou záři křehkého pouta mezi nimi.

Jsou tady, pomyslela si a představovala si, že ta slova jsou paprsky světla, které pulzují poutem přímo přes kámen, dokud nedosáhnou k Damonovi.

A pak se kolem ní vzdálené praskání a třeskot kamene změnily v podivný nelidský zvuk, jako by něco hrozného skřípalo a trhalo se.

Později kolem ní skála zasténala a další oblak prachu a drobných kamenů vybuchl i do jejího malého prostoru pod postelí.

Už se prolomili dovnitř, pomyslela si a srdce jí bušilo v hrudi tak hlasitě, že chvíli trvalo, než si uvědomila, že všechno je najednou podivně tiché.

Pak uslyšela, jak v druhé místnosti Braeden promluvil.

„Našel jsi mě,“ řekl klidně. „Teď to dokonči.“